Karel Čapek: Továrna na Absolutno
(výpisky)
Nakazíme celý průmyslový a finanční svět Bohem, a jen u nás necháme takový kulturní, bohaprostý ostrůvek poctivé práce. Všichni Češi budou chodit s maskami, a zatím ti ostatní se, haha, utopí v Bohu.
Kdyby si lidé četli myšlenky, nemohli by se slušně stýkat. To je nediskrétnost, vědět, co si myslím. Bez skrytých myšlenek není možný obchod ani společnost. A hlavně bez skrytých myšlenek není možno manželství. Trochu klamu je jediný neselhávající svazek mezi lidmi.
Prosím vás, jak se může opovážit mluvit odborně o náboženství chlap, který sám věří v Boha?
NÁŠ ČACKÝ VENKOV! Pánové, uvědomte si v této chvíli, že se odevždy říká: náš vesnický lid, všecka čest stranou, je jádro národa; je o tom dokonce stará píseň: „Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!“
Kdo je ten člověk, u kterého se zastavila marnotratná horečka Absolutna, kdo je ten člověk, který stál pevně v panice světového trhu, kdo je ten člověk, který nesložil rukou v klín, nebyl stržen k nerozvážnosti a „zůstal věrně na své postati“? Kdo je ten člověk? Zdali ho znáš? Toť český rolník, živitel náš!
„No tak, co je s tebou?“ naléhal Marek.
Bondy mávl rukou. „Člověče... na mne... na mne to také přišlo.“
„Milost?“ vykřikl Marek a odsedl jako od malomocného.
Bondy přikývl. Není to slza hanby, co se chvěje na jeho řasách?
Marek tichounce hvízdl. „Tak už i na tebe... A chudáku!“
„Ne,“ zvolal spěšně Bondy a utíral si oči, „nemysli si, že ještě teď... Já jsem to, Rudo, jaksi přechodil, já... já jsem to překousal, ale, víš – nemáš ponětí, Rudo, jakou strašnou vůli to stojí, aby se člověk z toho vylízal.“
„Věřím,“ řekl Marek vážně. „A prosím tě, jakés měl... symptomy?“
„Lásku k bližnímu,“ šeptal Bondy. „Člověče, já jsem bláznil láskou. Nikdy bych nevěřil, že je možno něco takového cítit.“
Nastala chvíle ticha.
„Tak tys to tedy...,“ začal pak Marek.
„Já jsem to překonal. Víš, jako si liška uhryže nohu, když jí uvázne v pasti.“
Do jisté míry i z novin si může člověk vykonstruovat, co se děje. Spletou tam sice všechno, ale... kdo umí číst...
„Poslyš, Bondy, je to skutečně tak hrozné?“
G. H. Bondy potřásl hlavou. „Horší, než si myslíš. Jednoduše zoufalé. Poslyš,“ šeptal zdrceně, „On už je všude. Já myslím, že... že má určitý plán.“
„Plán?“ vykřikl Marek a vyskočil.
„Nekřič tak. Má nějaký plán, člověče. Jde na to ďábelsky chytře. Řekni, Marku, co je největší mocnost světa?“
„Anglie,“ řekl Marek bez váhání.
„Kdepak. Průmysl je největší mocnost světa. A takzvané lidové masy jsou také největší mocnost světa. Chápeš už jeho plán?“
„Nechápu.“
„Zmocnil se obojího. Uchvátil průmysl i masy. Tím má v rukou všecko. Podle všeho myslí na světovládu. Tak je to, Marku.“
„Ale je to, Bondy, tak nesmyslné, že v tom nemůže být žádného plánu.“
„Ty nejnesmyslnější věci v dějinách, to byly důsledně prováděné plány,“ prohlásil G. H. Bondy.
„Dejte Ho zkrátka zavřít.“
„Ty se směješ,“ povzdychl G. H. Bondy. „Nesměj se. On nás přemohl.“
„Ještě ne!“ zvolal Marek. „Hleď, Bondy, On neumí dosud vládnout. Nadělal plno zmatků se svým novotářstvím.“
„Počkej,“ ozval se G. H. Bondy, „já vím, že... že Jeho následky jsou katastrofální... nedozírné... Ale co s Ním můžeme dělat?“
„Zatím nic. Já, milý Bondy, se jenom dívám a srovnávám. Je to nový Babylón. Tuhle Klerikální listy vyslovují podezření, že zmatky v naší nábožensky vzrušené době jsou s ďábelskou rafinovaností připraveny od svobodných zednářů. Nacionální listy obviňují židy, praví socialisté levé, agrárníci se vrhají na liberály; je to k puknutí. A poslyš, tohle není ještě ta pravá mela.“
Revoluci můžeš dělat kde chceš, jenom ne v úřadech; i kdyby měl být konec světa, musí se nejdříve zničit vesmír a teprve potom úřady.
Neberte tehdejším lidem tu jedinou pýchu, že to, co zažili, byla Největší Válka. My ovšem víme, že za pár desítek let se podaří udělat válku ještě větší, vždyť i v tom směru stoupá lidstvo výš a výš.
„Víte, voni si toho Pánaboha jen tak vyštudýrovali, aby to měli na koho svíst. To byla jejich vymejšlenost. Chtěli mít vojnu a vejmluvu. To je šude tak. Kdo si něco zamane, chce, aby tomu každej věřil. A nedá pokoj a nedá. A vod toho to tak přišlo. A já řikám, že to muselo přít. Lidi už byli túze zlí na sebe,“ zakončil děda Blahouš nevrle – zatímco na světě světodějně zápasily armády a „rodil se lepší zítřek“, jak ujišťovali myslitelé všech táborů.
Lidi jsou vždycky zas tam, kde bejvali.
Čím větší věci někdo věří, tím vzteklejc pohrdá těma, co v ně nevěří.
Každej to myslí náramně dobře s lidstvem, ale s jedním každým člověkem, to ne. Tebe zabiju, ale lidstvo spasím.
VYSVĚTLIVKA:
postať = neměnný základ. – Vysvětlivka Misantropova.
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
