Jindřich Šimon Baar: Na srdci přírody
kniha o stromech a ptácích
(výpisky)
MÁJ
Tak nadchází tajemná noc filipojakubská, ve které o půlnoci odvážní junáci vybírají v lese máje a staví je dívkám před okénko…
Po léta, po staletí snad tiše a tajemně stavěly se máje v každé dědině po celém Chodsku.
Až letos po prvé zavál k nám cizí vítr.
„I tuto muší přestát. Žádnyj rozdíl nesmí byjt v ničom na světě. Šichni si mušíme byjt roven ve všom ha všudýž. Máj se smí postavit jenom jeren, šechnim společnyj, aby si žádnyj nic nemoh vyčítat ha stěžovat. Postaví se před hospodou v pátek navečer ha v sobotu na prvního máje bure muzika. Žádnyj ten den nic nesmí dělát, na nic šáhnout, jenom pít ha tancovat se bure…“
A v předvečer prvního máje opravdu vydali se hoši společně do lesa vybrat máj, máj jeden jediný, všem společný. −
Ve svatvečer prvního máje vyrušeny byly černé, tiché lesy hrubým smíchem a surovým pokřikem lidských hlasů. Rázem utichly v lesní svatyni ptačí zpěvy, plachá zvěř skryla se do svých doupat, stromy se zachvěly podivnou bázní, celý les pocítil, že se blíží ne dobrý člověk, ale zlý nepřítel. Na větvi smrku, jako na ruce napřažené k obraně, usedl havran, chvíli se díval na zástup mladíků pobíhajících lesem, ale když spatřil přímo pod sebou modravou ocel sekery, vznesl se přímo do výše, vykřikl varovně třikrát na lesy: „Vrah! Vrah! Vrah!“ a přeletěl stráň.
A v tu chvíli ozvalo se pod smrkem:
„Mordyjé, chlapcí, já našel smrk, že mu rovno není, pote sem! Šichní sem pote!“
Celý zástup poslušně sešel se kolem smrku a jednohlasně usoudil: „Jo! To je chlapák k pomilování! Z toho bude máj vyšší než kostelní věž,“ a už těsně nad kořeny, u samé země zakousla se sekera do smrkového kmene… Odkudsi přiběhl starý polesný, skočil ke smrku a při druhé ráně zadržel sekeru výkřikem:
„Pro Boha! Co to děláte?“
„Kácíme máj!“
„Kdo vám to dovolil?“
„My sami.“
„Čí jsou to lesy?“
„Naše − íčko je šecko náše!“
Šedivý fořt strhl dvojku s ramene, prst položil na spoušť, ale náhle jako by se v něm cosi zlomilo, smrtelně zbledl, chraptivě se zasmál, otočil se na patě a s puškou v ruce pomalým krokem zamířil k loňské myti. Divoké rány sekerou zněly za ním, posměšné hlasy ho vyprovázely a když se ozval nejprve strašlivý praskot, jako by se kosti lámaly, a pak temný úder, až zaduněla země, dvě slzy skočily mu do očí a sevřenými rty vydralo se jediné slůvko: „Vrazi!“
Hejno dětí vyběhlo z vesnice a vyprovázelo s radostným smíchem hulákající zástup až před hospodu.
V podvečerním šeru zaplavila celý kraj vůně kvetoucích luk, poupata panenských jabloní v sadech a zahradách rděla se krvavým ruměncem, lesy tiše oddychovaly, za humny hvízdal kos svou večerní modlitbu a v obecní louži rozkřehotalo se hlučně celé žabí plemeno…
Jenom z hospody, ze dveří i vrat, ze dvora i zápraží vycházel odporný dech, celé její okolí čpělo kysele a páchlo plísní i nečistotou. Hrubý křik vznášel se nad katanskou prací seker a pořízů… Necitelné ruce chvatně a bezohledně svlékaly štíhlý smrk z hladké kůry od paty dole až vzhůru ke koruně.
„Ha íčko zavolijte divčata,“ zavelel vůdce celé té strašné práce. A hle, ani dívky nepocítily, že se zde vraždí něco, co žilo celá staletí, že se zde mrzačí cosi, co neslo na sobě půvab tajemství, kouzla a krásy…
Ortel smrti byl vykonán, mučení skončeno.
„Mušíme ho zalijt,“ usoudili všichni a svorně zamířili do otevřených dveří hospody a poručili si, protože nebylo piva, láhev rumu…
A venku máj osiřel…
S ohromné výše shlíží na lidi, dívá se do jejich příbytků, slyší jejich hádky a lži, vdechuje jejich ovzduší prosycené vášní a nenávistí…
Právě pod ním postavili prvního máje řečniště. Smrk viděl tábor lidu a vyslechl všechny štvavé, sobecké řeči. Průvod s ryčnou hudbou táhl kolem, zvířecí řev opilců zvyšoval jeho utrpení.
„Ach, kde je svaté bratrství, svorný život a velebný mír rodného lesa!“ vzpomínal si tesklivě a vzkazoval po větru poslední pozdrav černým lesům.
NAPOSLED
„Nový život roste na hrobech.“
PRO SYNA
„Hdo leze vysoko, ten padne hlyboko.“
PLÁNĚ
„Patří nám to! To nám patří, proč posloucháme pány jako hodiny. Vodí nás, kam chtějí, na tenkým provázku vodí, ha my se nehutrhnem!“
ŠPAČKOVÉ
„Jaro tu máme, co nevidět přiletí špačkové.“
Jeho duší táhl obrázek jara… V radostné předtuše viděl kosy vážně se procházet houštinami parku, špačky, jak se hřejí na stříškách svých malých residencí, a sýkorky, jak se pohupují na konci pružných větví. Slyšel i jejich hlásky. Představoval si, jak sedí u okna a naslouchá rannímu koncertu ptačímu.
„Ty to umíš − chlapík jsi − ještě jednou,“ polibuje si a zas pochválí tu a tam mistra, ozve-li se nějaký zvlášť podařený hvizd. S ptáky zas bude vstávat, s jejich zpěvem usínat. Ach, jak je přece jen krásně na světě! Dlouho se těšíval, jak si zařídí život jednou, nu, a dočkal se. Pěkně, vybraně si žije. Bez hospody a karet, bez hlučných společností a hádek, bez klepů a svárů. A těm ptákům má za mnohé děkovat, naučili ho čistě žít a milovat přírodu.
SLAVÍK
A nebeský zpěvák, skromně ukryt, netoužící po potlesku a vavřínech, po obdivu a pochvale, po kritice, a nestaraje se o vstupné a výnos koncertu, zpívá kouzelné svoje melodie…
„Je to slavík − vzácný host.“
„Snad se zde usadí a častěji nás oblaží.“
„Dobrou noc!“ ukončoval hovor kdosi, jejž mrzelo mluviti lidskou řečí po tak úchvatných a velebných zvucích.
„Červa mu nabídnu a tomu neodolá! Čím větší mistr v umění, tím hloupější pták, tím nešikovnější. Každý pravý umělec je důvěřivý a prostý, nevěří v úklady a nezná lidské lsti a vypočítavosti.“
Když na rovném a dlouhém pruhu polí zjevil se oblouček slunečního terče, ustal slavík a seskočil dolů ke své družce. Jako pravý šlechtic nechtěl se mísiti ani zpěvem mezi ostatní ptactvo. Byl rozený solista a nelíbilo se mu zpívati ve sboru, který se počínal kolem ozývati z keřů i stromů.
KANÁREK
„Je neobyčejně přesná, ale hrdá, až nepřístupná.“
„Je pyšná, uzavřená, lidem se vyhýbá.“
„Bojím se lidí,“ řekla mi jednou, když jsem jí šetrně vytkl její plachou samotu. „Snad jste dobří a neškodní, ale snad také… Jest mnoho jedovatých plazů, nejsou však jedovatí všichni. Některý had uštkne a otráví, jiný jen neškodně zasyčí. Ale ten, kdo jich nedovede rozpoznat, ať se raději vyhne všem − všem…“
VLAŠTOVKY
Po mezích zelených v Čechách pasou už opálené děti žlutá housátka, pošvihují březovým proutkem a volají:
Vlaštovičky za mořemi,
jaro už je v naší zemi;
vlaštovičky, poleťte,
lípa už nám pokvete!
Po letech vracel se chalupník se svojí ženou do rodné vsi. Jako horečka zachvátilo to kdysi usedlíky, prodávali šmahem své baráky i políčka a stěhovali se pryč, pryč až za moře, do nového, báječného světa, do Ameriky.
Bylo to dávno, dvacet, možná i třicet let, co se Srbice se Sakulínem viděla naposledy. Ale Sakulín na ni nezapomněl.
V nové vlasti, ač oblit novými poměry, lidmi, starostmi, přece neutonul, nezapomněl. Před očima stále vznášela se mu rodná ves, chudá, do hor zatlačená a smutná. Úsilně na ni vzpomínal a často jako živou ji viděl, a jako by slyšel její výčitky: „Tak, tak − pohrdl jsi mnou, potupil mne a opustil proto, že jsem chudá a malá. Utekl jsi ode mne a zradil jsi mne nevěrně. Ty − vlastní můj syn − potomek nejstaršího rodu mého − mohl’s mne tak hluboce pokořit, ponížit a mnou, jako bych na světě nejhorší byla, povrhnout.“
Do pláče bývalo Sakulínovi při takových myšlenkách a cítil, jak ukřivdil rodné vísce svojí. Jako všude, i zde v té zemi dálné kouše tvrdý chléb o dvou kůrkách, potem ho smáčí a zalévá slzou stesku. Ano, stýskalo se mu, jemu i jeho ženě, a čím starší byli, tím více přibývalo stesku do bíle prokvétajících hlav a chladnoucích srdcí…
„Ach, v Srbici! Jak krásně a tiše tam bývalo z jara.“
„Plno vůně lipové a ptačího zpěvu.“
Tak vzpomínal Sakulín se ženou na rodnou svoji ves. Vzpomínali na políčka chudá, úzká s ovesnou neb bramborovou úrodou, na zpěv skřivánčí a švitoření vlaštovek.
„Ne, neumřeme tu,“ řekl muž po krátkém pobytu v cizině.
„Kosti tu nesložíme,“ odpověděla mu žena, a oba najednou rozhodně, pevně a svorně pronesli tužbu svého srdce:
„Vrátíme se domů…“
VRABCI
„Co vás pohnulo ke všem těm krádežím, loupežím i vraždám? Co vás k tomu svedlo?“
„Prosím, slavný soude, příčinou všeho mého neštěstí jsou vrabci. Pozoroval jsem vrabce, kterak ani nesejou ani nežnou a přece dobře se mají, lepší než všichni ptáci. Poznal jsem časem všechno jejich chytráctví, kterého užívají, aby člověka oklamali. Konečně zachtělo se mi žít jako oni žijí: nepracovat, nestarat se o zítřek, ani o hnízdo, ale vzít a žít, co a jak se dá, hloupým slípkám v zimě před samou hubou urvat nasypané zrní, pochutnat si na všem, co příroda skýtá, i když hlad není, z bujné svévole podnikat nebezpečné výpravy na majetek lidský… Zvykl jsem si na svobodu a volnost, zprotivila se mi vesnice i světnice a ven − ven, v zimě v létě do širého světa mě to táhlo. Kradl jsem, loupil jsem, vraždil jsem, četníci mě honili, strážníci po mně slídili, stříleli po mně a mně bylo divokou rozkoší unikat nástrahám a vrhat se v nová nebezpečí. Pro tu radost podnikl jsem ty nejsmělejší kousky, vykradl četnická kasárna, zapálil strážnici, zastřelil nočního hlídače továrny, zmizel jsem, odletěl a ukázal se zas na místě, kde se mne nikdo nenadál. Až pes, ne člověk, ale stavěcí pes mě vyslídil v lese spícího a vydal mne do vašich rukou.“
„Jene Hojdo, odsuzujete se k smrti provazem. − Však i na ty vrabce došlo,“ vážně odpověděl soudce. „Právě vydáváme zákon, kterým je vrabec škrtnut ze seznamu užitečných, zákonem chráněných ptáků a jako škůdce vydán lidem na pospas…“
KUKAČKA
Vyruší mě náhle hlasitý křik a jásot dětí. A tu spatřím jeden z nejsmutnějších průvodů našeho venkova. Kdo to kráčí v jeho čele? Ach, ano, je to šedá stařena… Pospíchá… Vrásčité tváře její se rdí, šediny potem lepí se jí na čelo, namáhavě vleče na zádech ohromný ranec, těžce dýchá, z očí srší jí zášť, nenávist, ale i smutek a bolest a nevím dobře, svítí-li jí ty oči zlobou nebo slzami? Za ní se žene zástup, hejno lidské, stádo hochů a dívek, ano i dívek.
„Kuku − kuku, kukuku,“ ozývají se dětské hlásky, překřikují se, veselým smíchem se dusí.
„Pakáž zatracená! Holoto nemodlená!“ zastavuje se stařena, obrací se, z rance vytahuje kusy dřev i kamení a vztekle je hází po dětech…
„Kdo je ta žena?“ vstává otázka v mé hlavě a rychle jí kráčím vstříc. Patrně obecní blázen, jakého má každá česká vesnice, který je vydán surovosti lidské na pospas, a na kterém ubíjí se už v dětech to, co činí člověka člověkem − totiž lidství. V Topolanech měli „hloupého Edu“, v Loučově „bláznivou Rozárku“, v Červené „Karla-němce“ a zde patrně − tuto vetchou stařenu. Každý z nich měl svoji tklivou historii…
Pouze my dva jsme tu zbyli, ta stařena štvaná a já. Cosi pohnulo se v mé duši, a já, který tolikrát už prchal před lidskou sprostotou do pevnosti své samoty, který tolikrát cítil se nešťastným ve společnosti a šťastným mezi čtyřmi stěnami, cítil jsem se jakoby příbuzným té sešlé, utýrané ženy.
„Kdo je ta žena?“ znovu dotírala otázka na moje nitro. Ó, žena na těle i na duchu sešlá, neštěstím zlomená, špatností a necitelností lidskou světem hnaná a bičovaná − jak strašné to divadlo!
„Až zima květy umačká,
až vichrů hvizd oderve list − kuku! −
Kam poděje se kukačka?
Na světě tisíc míst! − Kuku!“
BÍLÝ VRABEC
„Konečně sám,“ oddychl si z plných plic k večeru každého dne sekretář Jan Líha a hluboké ticho zavládlo kolem. Cítil se v té samotě šťastným, spokojeným.
„To je ňáký sekretář?“ v duchu huboval městský sluha. „To je dítě, velké dítě a nic víc. Do hostince nevkročí, na holku se nepodívá, jen do těch knížek a papírů se zavrtává.“
„Netančím a proto nepotřebuji ani fraku, ani rukaviček, ani bílé vesty. Zbytečných věcí nekupuji,“ zdvihl hlavu Líha.
„Zdá se mi, že se stáváte nedůtklivým,“ zabouřil rozhněvaně purkmistr. „Zdá se, že jsme vám špatní, že se nás štítíte, že se povyšujete nad nás, ba že námi přímo pohrdáte. Varuji vás. Máte k nám určité společenské povinnosti. Ale lišit se od nás způsobem svého života, chodit po jiných cestách, než jsou naše vyjeté a ušlapané, to si, pane, rozmyslete!“
„Mám svoje zásady, kterých nikdy nezradím,“ tvrdě, ale klidně řekl Líha.
„Vy se osmělujete mít zásady? Vy? Tož vás musím poučit, že u nás ustálený mrav velí dámu pozdravit větou: ruku líbám, milostpaní.“
„To je otrocký pozdrav,“ vykřikl mladý tajemník, „z mých úst ho nikdy neuslyší. Každý charakter musí mít a řídit se určitými zásadami.“
„Já jsem z generace voňavé, voni jsou z generace vykové a po nás přijde pokolení tykavé. Věřejí mi to, jsme tři epochy, tři doby země české, můžou na to napsat báseň jako pan Jablonský.“1
HUSA
Husa není dítě. Dětí je všude jako smetí. O ty nikdo nestojí, sirotčince, útulky a asyly mohly by si jich nabrat po libosti, každý je tam strká a ani tam už je dnes nechtějí a nepřijímají. Ale nabídněte jim na příklad ani ne husu, ale jen brambory nebo chléb, a uvidíte…
Jindřich Šimon Baar
(7.2 1869 - 24.10. 1925)
VYSVĚTLIVKA:
1) Jablonský Boleslav (1813-1881) − český obrozenecký básník a národní buditel. Zde je narážka na jeho báseň Tři doby země české (viz Knihu básní vlastenských). − Vysvětlivka Misantropova.