Misantropova knihovna

(výpisky)

„Bát se jich nemusíš − neublížíš-li jim − neublíží tobě. Zvíře pozná dobrého člověka brzy a přilne k němu.

Kůň každého člověka nesnese. Každý tvor − člověk i zvíře − má svoji vůni − některého tvora ani cítit nemůžeme, a kůň má dobrý čich.“
 

„Žena od přírody je lehkomyslná a lehkověrná. Dokud nevysolíme s Cimburou krušec soli a dokud nesní u nás z desíti pecí chleba − nelze s ním uzavírat trvalého přátelství. Neprošel ještě ohněm všech zkoušek. Nebylo dosud času ani příležitosti, aby se ukázala celá jeho povaha. Je pracovitý, ale nové koště každé dobře mete; je poslušný, ale možná, že pouze pro svoji vlastní nezkušenost a nedovednost. Snad obrátí později − vzpříčí se − třeba času vyčkat…“

„Říká se, že každá práce dlouhou dobu ustavičně konaná člověku zevšední − pakliže se stále nepamatuje a nepřipomíná si její vážnost.“

„V napilosti člověk ztrácí nad sebou vládu, zkrocené pudy − dobré i zlé − vystoupí v celé divokosti − a každý ukáže se v pravé podobě.“

„K muzice? Nepůjdu.“

„A prosím tě, chlapče − proč nechceš jít mezi chasu? Není rozumno vyhýbat se starým zvyklostem, křivě růst, sám a sám jíti pěšinkou a vyhýbat se cestě, po které kráčejí všichni − mohl bys zabloudit do samoty a ta bývá trpká − zlá − a neutěšená,“ vážně mluvil Kovanda. Bylo mu skutečně podivno, že jeho čeledín nenavazuje známosti, dívek že si ani nevšimne, mezi chasu v neděli odpoledne nevychází, v knihách si čte − „aby se z něho nestal podivín, mrzout. A člověk nemá staletý pořádek rušit. Náš selský život je utvrdlý, ztuhlý, zvykem posvěcený − kde kdo z našich, každý se mu podrobuje, a jako na podivína anebo nepřítele hledíme na toho, kdo ten starý pořádek náš ruší. − Neosamocuj se a nevyhýbej se lidem.“

„Nechápu svým selským rozumem, jak může náš člověk − sedlák − chodit do hospody každý den, karbanit − opíjet se − lehce žít. Ba, nezabloudíme tam ani v neděli. Vyjdu si v neděli ven do svých polí − dívám se na mravence, na včely, na motýly. Poslouchám ptáky, pozoruji les − rybníky − řeku.“

„Tanci se náš člověk − selský člověk − neučí. Tomu se učí jen páni. S tím my se rodíme. Když spustí dudy a klarinet zazpívá, když spatříme kolo se točit − tu začnou se nohy samy do taktu zvedat, padne to na tebe, hlavou pohodíš, prsty luskáš, podupáváš, a nevíš ani, jak se to stalo, že už se točíš. Já jsem od přírody klidný člověk, ale o sousedské cítím, jak si mne muzika podmaňuje, je to jako nemoc nakažlivé, jako pláč, nebo smích anebo spánek. Zachvacuje mne to celého a neubrání se člověk. Písnička zvučí mi v uchu − tlačí se mi do hrdla − rty třeba sevřené mi rozrazí − jako ptáček vyletí, a já − už sedlák léty usedlý − si zazpívám a zatancuju. A jsi ty snad z jiné krve?“

Zdržovala ho vrozená mu ostýchavost. Byl vskutku samotářem a přicházelo mu vždycky za těžko jíti někam, kde ještě nebyl, mluviti s někým, koho neznal, navázati styk s cizím člověkem. Už jako malé dítě tím trpěl. Tuto ostýchavost nesetřela s něho ani vojna.

Jaký to statný hoch! Přímo vzor jihočeského člověka. Tělo prostřední postavy souměrné a krásné − zrovna ideálně rostlé. V pasu útlý jako panna, ale jeho hruď je mohutná, v ramenech široká, v prsou vyklenutá a v zádech rovná jako prkno. Na krátkém, svalovitém krku nasazena točí se malá hlava kučeravého vlasu a neobyčejně pravidelné, čistě oholené tváře. Na vojně navykl si přímé, vznosné držení těla, odměřený krok a otevřený, mužný pohled.

„Bože, jak mu to sluší,“ pomyslila si Marjánka.

„Není podivín, ale je dobrák, je klidný, tichý, ale hluboký jako řeka; je ale také silný a prchlý jako řeka rozvodněná, když vidí křivdu a bezpráví.“

„Silák Cimbura“ − říkali o něm s přídechem úcty a obdivu a on sám dobře věděl o své síle. Znal se dokonale a byl jist, že síla vlévá se mu do žil a do svalů, jen když je toho nutně třeba, a proto tak zvanými „siláckými kousky“ vždycky pohrdal a nedal se nikdy k tomu svésti, aby svojí silou zbytečně plýtval, aby se jí chlubil, aby ji marně ukazoval. Naopak klidně, tiše žil, jako ten nejnepatrnější človíček − měkký a dobrý jako dítě, pln soucitu a lásky ke všemu slabému a ubohému. Dokud zlost anebo svrchovaná nouze ho nezvedla, dokud nezmocnilo se ho zvláštní jakési rozčilení − nikomu a ničemu nemohl ublížit. „Odlez, broučku, odlez, abych tě nezašláp’ − podívej se, jak mám velké nohy,“ říkal dobrácky sluníčku nebo střevlíku, hrabajícímu se přes cestu někam za neznámým cílem, a opatrně se mu vyhnul; ušetřil mravence i pavouka a ani mouchy jakživ nezabil − nanejvýš že na její dotěrnost zahuboval: „Plácnu tě, hloupá, a bude po tobě, odleť raději někam ke svým,“ laskavě a vlídně ji varoval.

O vojně nikdy anebo jen tuze nerad vyprávěl.

„To zabíjení lidí mělo by přestat a je hanba o tom mluvit,“ odbýval dotěrné tazatele, jako by se jednalo o tu největší nemravnost, za kterou se lidé stydívají.

V neděli bral Cimbura do ruky vzácnou věc − knihy. Kovanda byl písmákem. Bylo to u nich v rodu. A tak u Kovandů přečetl Cimbura po prvé souvisle celé písmo svaté, život Pána Ježíše, kroniku české země a sáhl i po jiných knihách.

O všem, co četl, Cimbura úsilně přemýšlel. Tak prohluboval v sobě a pevně do paměti vrýval si vše, co četl… Přečetl mnoho spisů Havlíčkových − s mnohými nesouhlasil − ale mnoho, přemnoho pro život celý si zapamatoval.

Tak zrál a uzrál člověk dobrý, spravedlivý, zkušený muž a chytrý hospodář, silák tělem i duchem − Jan Cimbura.

Staromodní kočár pana rady − krásné selské koně v něm a kočí v kroji jihočeském − to působilo v ulicích pražských poněkud sensačně − starobyle − jako na starožitnost ohlíželi se lidé za tím rachotícím spřežením.

Nejvíce Cimburu mrzeli zevlouni, kteří podivný kočár zástupem obklopovali. Tisíc chutí cítil ohnati se alespoň jednou bičem − ale věděl, že nesmí. Tak jen v duchu je plísnil: „Bože, jak jsou ti Pražáci hloupí. Doma se Cimbury ani pes nevšimne a tu na něho troubí půl Prahy.“ − Bylo mu nevolno pod těmi dotěrnými zraky, jemu i jeho koním. Ti také jako by cítili, že už je konec vyhnanství a že se vracejí zase domů, do Hradiště, na jeho měkké cesty, do jeho ticha a klidu, do jeho čistého vzduchu a k jeho chutné pitné vodě.

„A že ti lidé nemají co dělat − že tu tak mohou čumět,“ napadlo zas Cimburovi a vzpomněl si, jak u nich ani dítě nesmí tak dlouho stát − hned že ho volají: co stojíš − běž a udělej to a to, přines mi to neb ono − a tu zevlují i dospělí lidé.“

„Boj se dluhu − drž se pluhu. Dluh s člověkem z mísy jí − dluh na loži při něm spí.“

„Zestárnem − já i ty. Musíš se postarat o vlastní chléb − myslit na své stáří − dokud jsi zdráv a silen.“

„Nehledej štěstí, nepachti se po něm, ale nestav se proti němu.“

„Není radno, aby srdce člověka lpělo na zvířeti a zvíře aby hatilo jeho cesty a plány.“

„Jsem rozhodnut a nic nepohne mou vůlí. Jsem ze selského a tíhnu k selskému. Nelíbí se mi cikánský život formanský − život prožitý na cestách a hospodách, u cizího stolu, na cizím loži.“

Zpropitné nepřijal ani od bohatých − jsa na to příliš hrdým. „Zaplatíte-li mi práci, zaplatili jste všecko.“ Ještě nejvíce ho potěšily různé maličkosti a dárky, jimiž na něho vděční zákazníci pamatovali. A když poznali páni chtivost Cimburovu po čtení, dali mu i mnoho knih a pěkných od Tyla nebo od pana Čelakovského, na jehož hrob Cimbura jednou schválně si zašel, protože byl jeho rodákem. Pana Erbena, toho, co sbíral písničky mezi lidem, musil mu pan rada v Praze jednou zvlášť zezdáli ukázati, a Boženu Němcovou miloval proto, že uměla tak krásně vyprávět pohádky − „Byla to mord čistá ženská,“ říkával o ní pro její krásu Cimbura, kdykoli o ní mluvíval.

Tak se stal Jan Cimbura sedlákem a mužem. Na viditelný důkaz toho přestal si stříhati svůj hustý vlas, dokud mu nenarostl tak dlouhý, že mu krk zakrýval a na ramena splýval. Také přestal vlasy dělit nad uchem a dělil si je nad čelem. Bílá pěšinka táhla se mu po temeni pěkně rovně od čela a ztrácela se mu do kolečka, ve které se mu vlasy na vrcholku hlavy stáčely. Zevnějškem svým úplně podobal se ostatním sousedům, ale celým životem svým se valně od nich lišil.

Po mši stavěla se chasa i sedláci v hospodě a sousedé putimští scházívali se pravidelně v neděli večer „Na staré“ − mimo senoseč a žně po celý rok − ale Cimbura mezi ně nepřišel.

„Žena jeho chodí už samadruhá,“¹ pokusili se ho omluvit někteří − ale se zlou se potázali. „Zbaběl,“ byl jednomyslný úsudek celé obce − „žena ho zkazila, oslabila, jako Samsona…“

To bylo pevným přesvědčením všech, že Cimbura, co se oženil, i své síly pozbyl, takže před shromážděnou obcí žádným kouskem siláckým pochlubit se nemohl a ještě více klesl v očích veřejného mínění, když se o něm rozneslo, že doma i babské práce sám koná, drobného dobytka, vepřů a drůbeže si všímá, za ženu s děvečkou i krávy že podojí. Onehdy šel do Písku s košíkem na ruce! Kdo tohle jakživ slyšel, viděl?

Všichni se smáli, nedovedli se spřátelit s představou, že by muž mohl seděti schoulen na stoličce pod krávou a dojit. Zdálo se jim to čímsi zahanbujícím pro muže, něčím pokořujícím, a proto posměchu a opovržení nebylo konce.

Ale u Cimburů jako by neviděli a neslyšeli − žili dál svým novým a odlišným způsobem, který zavedl nový hospodář. Všude jinde sedlák jen polí a koní si všímal a selka s děvečkou měla na starosti krávy, ličky,² husy, krůty, slepice, ba i vepřový dobytek − to bylo její povinností nejprvnější. Potom teprve přišla starost o děti, domácí úklid, pečení chleba a vaření.

Jaro tu bylo − a Cimbura prožíval zvláštní náladu, jakou dosud ve svém životě nepocítil. Nedovedl si ji slovy určit a pojmenovat, nedovedl vlnění své duše odůvodnit a rozložit − nechápal, proč tolik podléhá citu, proč ho všecko dojímá, proč je rád venku, v širém poli, proč lidem se vyhýbá, proč se mu příčí planá řeč, jaká se mluví s lidmi při setkání, nechápal, čím mu srdce přetéká…

Ano, jako malé dítě šťasten byl Jan Cimbura − sám nevěděl, že prožívá teprve teď jaro svého života. Jeho srdce lidskou láskou že se rozvírá jako porosený květ v tajemné hodině půlnoční. Milovaná žena jeho že to je, která zkrášlila mu celý život, takže se z něho těšil a radoval jako nikdy předtím. Nevodil se s ní ruku v ruce, neobjímal a nelíbal ji před lidmi − nejen proto, že by se styděl, ale i proto, že se člověk dobře vychovaný ničím, tedy ani štěstím svým, vychloubati nemá. Prostý jeho cit mu říkal, že je to urážkou, znesvěcením lásky, mluviti o ní anebo předváděti ji na oči lhostejným, cizím lidem. Jako každý nezkažený sedlák i Cimbura miloval horoucně, a hluboce proto nesnesl, aby cizí pohled jeho lásku znečistil… Byla mu svatyní, kam nikdo nesměl vkročiti, místem, jehož žádná ruka nesměla se dotknouti, jeho nejvnitřnějším vlastnictvím a tajemstvím − a zrovna otřásal se odporem a nevolí, když i v knize, povídce nebo románu četl, anebo čísti slyšel, jak se líčí projevy lásky. Jako by někdo nohama po květech šlapal − tak se při tom otřásl a nemohl se přemoci, aby knihu neodložil anebo na čtenáře aby nezavolal drsně, skoro zlostně: „Přestaň, anebo to přeskoč − čti o list dále.“ Nečinil tak z falešného studu anebo z nějakého farizejství, ale že nesnesl, aby se vykládalo o nejsvětějším citu a jeho projevech − o lásce… „Měli se rádi,“ „milovali se“ − to stačilo cudnému Cimburovi a nebylo třeba (dle jeho mínění) zmiňovati se dlouze a široce o různých něžnostech, jimiž lidé lásku najevo si dávají v důvěrné chvíli.

Na to zdála se mu i lidská řeč příliš hrubá a nejohnivější obrazy příliš prázdnými. − Uctivé mlčení vyžadoval přísně ve svatyni lásky… On sám o ní nemluvil, ale cítil na sobě její zušlechťující vliv. Povznášela ho nad všednost a pozlacovala mu všecky jeho práce a snahy. Duše jeho se rozvila, změkla a stala se schopnou prožívati před tím nikdy netušené radosti a rozkoše. Dojat díval se nyní na nádherné východy a západy slunce, okouzlovaly ho mraky tiše po nebi kamsi do neznáma plující, nadšen pozoroval barvy a tvary listu i květu, dychtivě sál libou vůni zrajícího obilí. Pozoroval mlhy nad rybníky, modravý vzduch na dalekých obzorech − a jak se tak krajem rozhlédl, srdce mu to stisklo a on pocítil, jak miluje i tu zemi zde, ve které se zrodil…

Kus světa viděl a proputoval − ale vždycky, kdykoli se vracel v rodný kraj svůj, spatřiv modravé lesy po vrškách, políčka rozlezlá po stráních, zelené louky v údolích při řece, cítil, že je doma nejkrásněji. A teď, co na svém hospodařil, ještě víc přilnul ke všemu kolem. Prošel se po svých polích a až slzy pohnutím mu někdy do očí se vtlačily… Cítil se jakoby bratrem všeho kolem. Sluníčko boží líbalo ho do tváří, země ho nesla, větřík ho ovíval, ptáčkové mu cestou zpívali, stromy jako rukou na pozdrav kývaly na něho větvemi − ba celá příroda volala na něho: „Bratře náš, bratře.“ Blanice šuměla ve březích a Cimbura v tom slyšel svou vlastní krev šumět v žilách, vítr proletěl krajem a svůj vlastní dech s ním spojil Cimbura, do deště se dalo a slzy Cimburovy s ním se mísily… Všecko s ním a k němu mluvilo.

Celý den pracoval skloněn k zemi jako těžký klas, ale večer, když před spaním naposled vyšel ven − tu zastavil se uprostřed dvora a pod širým nebem pozdvihl svoji obnaženou hlavu k hvězdnaté obloze. Cítil potřebu hleděti vzhůru, do nebe, spojiti se pohledem i s těmi hořícími a tajemnými květy hvězdnými, a se světlem těch zlatých hvězd v očích ubíral se pak na lože.

Jeho duše se projasnila, vykvasila, takže byla jako studánka, ze které tekl Cimburovi pramének živých, nejčistších radostí, drobných, malých na pohled − ale on jimi svlažoval suchopár života a vyspěl v povahu vyrovnanou, dokonalou, zkrátka v člověka spokojeného. Radoval se ze sluníčka, z obilí, koní, netoužil po radostech a požitcích jiných, jež na vsi vrcholí v hospodě, soudech, svárech a karbanu. Stal se z něho klidný, přirozeně žijící sedlák − a ani necítil, že jsou kolem něho nastavěny ohrady, jako je náboženství a zákony, žil naprosto svobodně, podle své šlechetné vůle, a nepřicházel s nikým do sporů, necítil tíže trestů ani pouta zákonů.

„Lidé se ti budou smát.“ −

„Budou − nebudou − vše stejné. Smějí-li se mi, sáhnu do kapsy a nemám tam nic, nesmějí-li se, sáhnu tam zas a nenahmátnu tam opět nic. Lidem se nezachováš − dělej co dělej.“

Oh, jak miloval les! Se zálibným okem hledíval na každý strom, ať stál už u cesty anebo v sadu, ale s obdivem pohlížel na celý les smrků, jedlí anebo borovic, na celé temné porosty lesní, jež se mu zdály tajemnými a velebnými jako chrámy. A zvláště miloval les, který znal a který nesčíslněkrát křížem krážem prošel, ve kterém znal každou stezku, cestu i křižovatku. Nedíval se nikdy na žádný les jako na pouhou hromadu dříví, ale hleděl na každý s úctou jako na valné shromáždění živých tvorů, z nichž každý žije svůj dlouholetý život volně a svobodně, kde svorně druh druha v bouři a větru podpírá, chrání a zaclání, s ním poctivě a bratrsky dělí se o déšť, vzduch, světlo i půdu. Slyšel les hučet velebně i šumět sladce, ozývat se ptačím zpěvem i říjením srnců, vidíval nad ním kroužit ptačí dravce, v jeho korunách kmitat se veverky jako opičky a mezi jeho spletenými kořeny klouzat tiché, měňavé ještěrky, zákeřné hady…

Cimbura se vylučoval, nešel s obcí, výminku tvořil − a toho nesnese žádná obec. „S vlky musí se výt, chce-li s nimi být.“ Tak neúprosně žádá psychologie davu…

„A že vám hanba není! Ano, hanba − hanba proto, že tak dychtíte po krvi; hoříte zrovna touhou slyšet, kolik jich pobili, postříleli, koní pošlapali. A to jste křesťané? A zlost máte, křivě podezříváte, na cti utrháte, když s vámi netáhne kdekdo za jeden provaz…

Ano, mlčím, ze soucitu mlčím, neboť mně se k smrti rovná, vidím-li, jak se těšíte na krev a na smrt svých vlastních i cizích lidí.

Pamatujete se, jak nám před rokem potlouklo? Úroda tiše stála a zrála. Tu vytáhla na nebe šedivá mračna, letěla, letěla, až slunce pohltila a blesky za to porodila. Vítr se ozval, zatočil se a už ve vichr se proměnil, hrom se rozburácel a z mračen zelenavých, zkázou hrozících sypaly se kroupy jako holubí vejce velké. Která kroupa klas trefila, také ho přerazila. Vyšli jsme do polí po bouři, a já vás vidím, bratři, vidím, jak jsme tenkrát v poli plakali. Plakali jsme nejen pro tu škodu a ztrátu, kterou jsme utrpěli, ale i pro tu krásu zmařenou − naše selská srdce lítostí se třásla při pohledu na ta obilná pole zničená.

Hle, taková je na vlas i vojna. Prožil jsem v ní řadu let. A stále vidím, jak v širém poli nestojí tam klasy obilné, ale živí lidé. Všecko v šiky sraženo, seřaděno. − Dva potentáti jako dva mraky vystoupí vtom na obzoru proti sobě, jako mračna hnou se armády, intrádami zaduní děla, zarachotí pušky, jako kroupy zahvízdají olověné kulky a která trefí, nepřerazí klas, ale zabije anebo zmrzačí člověka. Půl roku roste obilí, dvacet let a ještě víc musí růsti lidský klas a tam ho kroupa přerazí…

Když dřevo zabilo pasekáře, pro jednoho člověka širé okolí si naříkalo; když v tůni utopil se kůň, jediného koně celá ves litovala. Marně stromku nezlomíte, květu nezmaříte. A nač se to teď těšíte? O čem s takovým nadšením mluvíte? Ne jeden, ani deset, ale sta, ba tisíce mrtvých snad bude… To naši synové a naši bratří zůstanou tam kdesi ležet s hlavou roztříštěnou, s hrudí prostřelenou, anebo se vrátí po čase místo synka zdravého jako javor mrzák s jednou rukou anebo bez nohy. A proč, proč jen vraždí se a střílí po sobě lidé, kteří se jakživi ani neviděli, stéblo křížem do cesty si nepoložili…? Ne jeden kůň, ale sta, ba tisíce těch krásných zvířat dodělá tam po bojištích − a vy dočkat se nemůžete zprávy o tom krvavém a smutném divadle.

Co schází lidem? Co jim chybí? Srdce a v něm láska blíženská − křesťany nejsme.

Není nejhorší stát v ohni, bít se, střílet anebo sekat − protože v té chvíli se člověk necítí člověkem; bestie, dravec se v něm probudí; jako zvíře do boje se vrhá − ale pak, když ztichne všecka ta vřava, když děla zmlknou a pušky utichnou, pak probudí se znovu člověk a rozhlédne se kolem, vzpamatuje se a uvažuje. Tisíce mrtvých leží na bojišti, tisíce raněných sténají a naříkají, modlí se anebo proklínají, prosí anebo nadávají.

Ano, slyšet umírající v horečkách blouznit, volat po otci, po matce, po bratřích a sestrách, po dálném domově − to, to ze všeho je nejhroznější.

A to všecko pro nic a za nic − zbytečně, marně, kvůli takovému Bismarku.“

„Jako železo rezem, tak člověk věkem schází.“

Každý tlak budí odpor, protitlak, a tento zákon neuplatňuje se nikdy tak okatě jako v politice. Po celých Čechách počalo to vřít. Jako předtím křísitelé probouzeli národ náš a budili lásku k jeho jazyku, tak nyní slavilo se vzkříšení politické. Počalo druhé období našeho národního vývoje, které dosud trvá a neskončí dřív, dokud politické tužby celého národa splněny nebudou. Od dob Havlíčkových, od šumného roku osmačtyřicátého nebylo doby tak pohnuté. Národ odpověděl tím, že položil s ohromnou slávou základní kámen Národního divadla a poslanci podali památnou deklaraci českého národa a vystoupili ze sněmu i z říšské rady. Jako oleje do ohně když naleje, tak působil výminečný stav uvalený na Prahu generálem Kollerem. Marnou byla každá persekuce, marné zatýkání a žalářování v Praze i po venkově. Naopak, výše ještě se vzedmuly kalné vlny politického odboje, výše vyšlehly plameny odporu a hněvu proti vládě. Lid náš bez předchozího vzdělání politického byl jako dítě, jednal víc pudově, dal se strhnout, rozvášnit a dal se získat tím právě, kdo mu mluvil o jeho právech, o jeho slavné minulosti a kdo mu dovedl růžovými barvami líčiti jeho budoucnost. Svým vůdcům slepě věřil. Nikdy žádný generál neměl za sebou oddanější armádu, než v těch dobách měli Palacký, Rieger a Grégr. Sedláci četli Národní Listy, Hlas a Národ, ale málo rozuměli těm různým odstínům, které už tenkrát se jevily ve vznikajících stranách, nestarali se o směr liberální anebo konservativní, cítili všichni národně, což je spojovalo se všemi − „jsme proti Vídni, jsme proti vládě“ bylo heslem obecným a na ten čas nejdůležitějším.

„Sám ďábel nám tohle spískal,“ naříkaly ženy a chvěly se pokaždé, slyšíce, že budou volby nebo tábor nebo nějaká schůze. A proklínaly a celou politiku posílaly do horoucích pekel.

„Opíjet naučili se tím naši muži, na hospodu si zvykli, karet se chytili,“ tak vyčítaly.

„Pravdu, milý příteli, pravdu nesmí člověk vždy a všude mluvit,“ usmál se pan adjunkt, „můžete mít pravdu, ale nemáte právo ji vyslovit“ − a rozkládal Cimburovi rozdíly mezi pravdou a právem.

Cimbura je zase patrně jiného mínění než oni všichni, zas už má něco zvláštního…

„To je tak,“ počal Cimbura svým oblíbeným rčením. „Dnes je u nás všecko na ruby. Mladí mají slovo a starým poroučí. Sotva že je po večeři, nikdo si chléva ani dvora nevšimne, popadne dýmku a pytlík s tabákem, a hajdy do hospody. Pivo se pije, zpívá se, karty se hrajou, ráno vstávat se nechce, práce ospale se koná, všecko hyne. Množí se hádky a křiky, přibývá pranic a bitek a o všem dovídá se soud. Škodolibost a pomstychtivost usadily se do lidských srdcí, odpuštění a blíženská láska odstěhovaly se za humna. Hrubých činů přibývá, stromky u cest se lámou, oplzlá slova, nečisté písně a hrubé nadávky se množí. A kdo je tím vinen? Špatný příklad. I já piju − o památkách a o sejpce³ piju − abych se společnému řádu a zvyku nevymykal; proto ze zkušenosti mluvím. Napiju-li se piva, hned jsem jakoby jiný člověk. Napřed veselý a hravý, pivo mě rozkuráží a rozdovádí, polechtá mne, cítím, jak vůle moje slábne, jak vládu nad sebou ztrácím, jak rozvaha mne opouští, rozum můj jak se kalí, jak se stávám lehkomyslným, k pošetilostem náchylným. Piju dál, a hle: furiant se ve mně probouzí, pýcha v srdci mém počne hlavu týčit, do sázek se pouštím, peníze jako plevy rozhazuji a utrácím, krev jako oheň v žilách proudí, sebe přeceňuji a všecko ostatní podceňuji; rozjařím se, mnoho a hloupě mluvím a odporu nesnáším. A piju-li ještě dál, stávám se hrubým, zlým a nebezpečným člověkem, ke kterému neradno se blížit. − To cítím na sobě, co ze mne pivo dělá, a proto v nejlepším pít přestávám a sotva třikrát do roka do úst je vezmu. Ale teď denně se u nás nestřídmě pije, denně lidi otravuje, kazí a hubí dobré mravy, mládež znemravňuje a dospělé ochuzuje.“

„Chléb prodal a nůž si koupil.“

„Je štěstí, že nemá dětí,“ řekli si v Putími.

Ale Cimbura zakroutil povážlivě hlavou: „Anebo to právě se stalo jeho neštěstím.“

„To je asi tak. Tu v Písku zůstávají měšťané, páni měšťané, a proto zde ať si mají svoje školy, tu ať je gymnasium a školy reálné, tu ať se vychovávají páni. Hned od chlapčích let ať si tu zvykají na dlažbu ulic, na panskou mluvu hladkou a úlisné moresy, na městský kroj a stroj − zkrátka na život, jaký jednou budou musit na světě žít. − I my, sedláci, sem do těch škol posíláme svoje synky. Chybujeme jenom, že sem posíláme svoje vtipné a nadané hochy. Řekne-li pan farář anebo pan učitel: ‚Váš kluk se dobře učí,‘ sebere ho tatík a odvede ho do Písku, do škol − hloupého si nechá doma. Ale zdravý rozum povídá, že je to chybou a urážkou našeho stavu. Sedlák musí mít filipy, musí umět pozorovat zem i nebe, vzduch i vodu, lidi i zvířata. Proto nejbystřejší chlapce nechávejme doma, a jenom ty, co by na statku nic anebo málo svedli, ty voďme do Písku do škol, aby se stali pány, za které myslí předpisy, zákony, a oni jen plní, co jim jiní nařizují… Sedlák musí jednat a rozhodovat sám; podle svého rozumu a důvtipu potýkat se s polem, loukou, lesem i zahradou, aby mu vydala úrodu. A pro tyto nejlepší synky svoje i my toužíme po škole − škole ovšem rolnické, selské. A jako nelze ryby chovat na stromech, tak nelze sedláky vychovávat ve městě − leda je kazit, to ano. Zkazí se nám tu mezi vámi naše krev. Proč sem, do města, má chodit příští sedlák a tu ve městě rok anebo dva žít? Aby se tu naučil kouřit cikárka, pansky maso jíst, pivo s vínkem popíjet? Chodit do hospod a kafíren? Tu ve městě změkčí a zleniví, zpohodlní a popanští se. Spatří lehký život oficírů a zachce se mu ho, místo hrudy zamiluje si dlažbu a místo polních cest − chodníky. Místo po tichých polích zatouží po hlučných ulicích, místo lesů uvidí parky a místo ve vsi s doškovými střechami žít bude v městských kamenných domech. Nebude mu milo místo péra třímati kleče⁴ pluhu, jeho ruce tu změknou, od práce se odvrátí a od čepu⁵ k tužce, od kosy k písmu, od potu k inkoustu přilnou. Jeho nohy ve městě dřevěnku⁶ odvyknou. Naše pěkné kvítkované kožichy s tulipány, žlutavé kalhoty kožené, soukenné vesty pestře vyšívané, liščí nebo vydří čepice pro léto i zimu, slovem náš starobylý prácheňský kroj selský zmizí, kus po kuse městské módě podlehne. Po chlapcích děvčata začnou! Odhodí bytelnou šerku⁷, strakaté, proměňavými barvami hrající živůtky, bílé pleny rozpodivného vyšívání, a továrními pabučinami⁸ pokrývat se budou. Počnou se nejen látkou, i střihem po městě opičit. Dlouhá roucha měštek si oblíbí, aby zastínily svoji krásu přirozenou, navléknou a navěsí na sebe krásu umělou, nebudou to víc panny jako polní lilie, ani jako oku i srdci lahodné luční kvítí, ani jako skromné a vůní vábivé fialky, ale budou jako papírové květiny uměle dělané. Padne-li náš kroj, bude nám jako stromu, kterému kůru sloupají: vadne, vadne, až uvadne. Našeho jádra chytí se červotočina − marnotratnictví. Hospodář nenašetří dětem věna a až přijde čas vdavek, začnem z lásky k dětem parcelovat svoje živnosti. Z bývalých sedláků nadrobíme chalup, baráků, z baráků žebráků, náš národ stane se národem chudým, Češi tu budou, ale půda, totiž lesy, pole, luka, řeky, doly, továrny nebudou víc jejich majetkem, dřít se budou, ale ne pro sebe, nýbrž pro jiné. Kéž se mýlím! − Ale zdá se, že bezpečně výchova sedláka ve městě k těm koncům směřuje. Je třeba přece, aby sedlák byl věrným poli, louce, vodě, lesu, aby dobře znal ptáky, zvěř dobrou i škodnou, aby dobře uměl zacházeti se stromy i trávou, s květinami i bylinami. Ale tu spřátelí se s městem, s hospodou, zábavou, naučí se žít z hotových peněz a zvykat si na plat. A tak až tu školu zde ve městě naši synci vychodí, nebude se jim chtít zpátky na grunt k tuhé práci, ale do služeb se poderou k pánům, k vrchnosti, k vám, pane kníže, půjdou, aby vám svými schopnostmi prospěli, protože vy z nich naděláte ne úředníků, ale jen poručníků. Hajní, dozorci, šafáři, štolbové, kočové − to se z nich v té škole za rok, za dvě léta vychová, ale nikdy ne dobří sedláci. Tak to cítím, tak vnitřní hlas v duši mi to povídá.“

„Sedlák s měšťákem nemá nic společného. Jeden druhému nerozumí a často posmívají se sobě navzájem. Já jsem mu směšný se svými černými kozlovicemi, s kazajkou posázenou velkými knoflíky, brousí si o mne vtip, vězím-li v ovčím kožiše a beranici. Proto, chce-li se v masopustě obléci za maškaru, selské šaty obleče a jde v nich na maškarní bál. Slečinky městské za selky se strojí. Ale i my smějeme se měšťáku-třepáku. Je nám směšný svou tuhou, jako prkno naškrobenou náprsenkou, svým tuhým, obojku podobným límcem u krku a libujeme si ve své měkké, poddajné košili a ve svých volných, pohodlných šatech a strojí-li u nás maškary, jistě nechybí v nich měšťák s cylindrem, frakem a pantalony. A přece nesluší se měšťáku opičit se po mně − ale ani já nesmím se opičit po něm.“

„To je tak: země nás nejen nosí, ale i živí, milujeme-li ji ne slovem, ale skutkem − to jest prací. Proto s velikou zálibou pěstuji a chovám všecko, co mě na vlastní nohy staví, co mě činí neodvislým, svobodným člověkem. Tak, řekněme, třeba seju len. Semíčko lněné dobře opatřím a v zimě olej z něho tlačit dovedu − takže mi stačí do lampiček po celé večery na posvícení k práci, ve světnici i v chlévě. A ze přadýnek tkadlec mi urobí plátno − žena je vybílí a potom v plátěnkách po celé léto chodíme. Po létě přijde zima a tu bychom pomrzli, kdyby nebylo zlatého zvířátka − ovečky. Z čeho bychom si nadělali kožichů? Z vlny nosí teplé houně moje koně, ve vlněných punčochách po celou zimu všichni si hovíme.

Jím nejraději to, co mi živnost poskytuje. Od svého útlého věku, vyjímaje léta vojenská, snídám mléko a chléb si do něho drobím − chléb černý, chutný a vonný, jako je černá a vonná země, ze které ho dobývám. V celé Putími není řezníka a masa nekupujeme a nejíme jindy než o památkách, kdy i piva se napiju. Vejce, kroupy a krupice, hrách a čočka, proso a mák, ze zelenin mrkev, okrouhlice⁹ a zelí, tvaroh a máslo, a pak pšeničná i ječná mouka − to nás na selském stole živí. Zachce-li se lahůdky, máme čerstvou anebo sušenou švestku, hrušku, štěpné jablko anebo křížalu; jediným kořením je sůl a co roste v zahrádce − petržel a křen, cibule a česnek s marjánkou.

Tak je to − sedlák může a proto také má ze svého žít a dobře žít. Země štědrá matka živitelka naše − z ní jsme stvořeni, po ní chodíme, do ní se vrátíme. Je to matka milující − zlá na zlé, přísná na nedbalé, ale ke všem vždycky spravedlivá. Miluj ji, vzdělávej ji, starej se o ni − a ona ti dá jistě požehnanou úrodu; zanedbávej ji − a ona tě vytrestá tak, že hladem zmírat budeš. Prací a potem svým ukazuje jí sedlák svoji lásku, ale zahálkou svoji hříšnou netečnost a lhostejnost. Srdce Kláskovi odpadlo od této matky a přilnulo k flintě, pytláctví, honil maso a chléb mu utekl, načichl hospodou, chytl se chlastu, přivykl kartám a městu a země ho vytrestala, statek ho neuživil a musil ze živnosti, na které seděl jeho rod Bůh ví, jak dlouho − až lenochem vyhynul.“

„Miluji všecko veliké a dokonalé.“

„To se u nás nikdy nedálo − pijatika…“ huboval a zůstával doma, ač mnozí sousedé mu to ve zlé jako lakomství vykládali, přece Cimburou a jeho zásadami to nepohnulo. Žil jako balvan v řečišti, o který darmo se tříští i nejprudší vlny − nestrhnou ho s sebou do proudu.

Zdálo se Čechům, že zpupnosti Němců konce nebude; roztahovali se a nadouvali víc a více, až potkal je osud oné z bájky známé žáby − pukli.

„Nebuď v životě jalovcem, ale plodným a štěpným stromem. Jednej vždycky právě a nemusíš se bát Boha ani krále − v tom je kořen našeho selského života i naší pýchy.“

„Takoví jsou muži! Pavouci někdy − kteří předou síť svých zvláštních myšlenek i názorův.“

„Zatracená selská práce,“ ozvalo se za Cimburou. V půli seku klesly Cimburovi ruce. Nedosekl, ale obrátil se na Paroubka. Poznal ho po hlase. Paroubek, člověk-lenoch, který protloukal se u sedláků a na žně přijednal ho Cimbura. Na něho přísné oči upřel sedlák. Cimbura položil kosu, z kapsy měchuřinku vytáhl, podal Paroubkovi mzdu za celý den a řekl mu s ledovým klidem:

„Nedotýkej se kosy ani obilí a odejdi s mého pole v pokoji.“

Sekáč vyvalil na sedláka oči: „Proč mě vyháníte?“ optal se vzdorně.

„Kleješ, brachu, na svém poli toho netrpím. Selská práce je tvrdá práce a vyžaduje trpělivosti. Konáme svaté dílo − kosíme boží dar, chléb náš vezdejší, který Bůh nám požehnal. My sedláci modlíme se na poli, aby Bůh úrody zemské dáti a zachovati ráčil − modlíme se, aby každý, kdo z našeho žita chleba pojí, z naší pšenky jídla okusí, aby se cítil šťastným a spokojeným, proto třeba pracovat radostně a ne se zlostí; seber se a odejdi mi s očí, aby tě neviděly.“

A Paroubek neměl odvahy se vzepřít. Jako spráskaný sebral kazajku a odplížil se s pole. Nikdo si ho nevšiml, nikdo mu ruky nepodal, nikdo se s ním neloučil, jako by byl prašivinou stižený.

Sedlák, toť houževnatý tvor − nezoufá tak lehce a nemalomyslní. Nenaříká dlouho a na plano, ale hned cestu hledá, po které by se na sucho dostal, hned naděje se chytá, ruku znova k dílu přikládaje.

„S pánem řeč − na váze měř! Po peří ptáka, po řeči člověka poznáš − hodného i darebáka. Vystřelené broky nechytíš a hloupých slov nezadržíš − ale dobré slovo mnoho zmůže a huby nespálí.“ Tak rozjímá Cimbura.

Praskaly rány a rozprášená koroptví hejna přelétala přes silnici. Ohaři slídili v brambořištích a strniskách − a koroptví kohouti z luk otavou hustě porostlých rozčileně, poplašně křičeli, svolávajíce své věrné pozůstalé.

Padají rána za ranou a řetěz střelců a honců podél silničky kráčí proti Cimburovi. „Pomáhej Pán Bůh“ by řekl Cimbura lidem pracujícím, ale neřekne to střelcům − zelené krvi − konajícím vražedné dílo.

„Sedlák kouří cigaro, jenom když se ho chytá furie, kláskovina, pijatyka. Knížeti se chce rovnat. Tak divným směrem svět se šine. Jako ze zlata ryzího bývali sedláci; rez, to jest hřích, se jich nechytal, zvláště ne hloupá pýcha, chlast anebo zhýralost. Dnes, Pane Bože, pomoz! Ne zlatí, ale ani železní už nejsou ti mladí. Vidíme ve světě, že všecko se leskne jako padělané, laciné, fabrické, horší než bývalo − tak i s lidmi se děje. Rez se jich chytá. Sedlák cigárko v hubě žmolí. Černá země a černý je proto i chléb náš vezdejší. I za ten mnohý už se stydí. Přijde do hospody a stydí se z kapsy vytáhnout skrojek vlastního chleba. Do košíčku za to po mastném rohlíčku, po bílé housce sahá. Dobré i zbožné jsou staré selské manýry. Řekl bys, že je to študentek, pán od péra, snad písařík některý od úřadu − a zatím, hle: sedláček je to. Cigárkem to všecko počíná − a proto je nenávidím a do úst nevezmu, co živ budu.“

„Chyba − není to pokrok; klam a šalba je to. Pravda, že čím dál jsou lidé studovanější a učenější. Roste vzdělanost; ale hlásí se bezděky otázka, roste-li s ní stejnou mírou i mravnost? Dobře už třicet let čtu noviny. Ale jednu věc v nich pozoruju: čím dál tím víc nacházím v nich zpráv o podvodech, krádežích, žhářství, vraždách a sebevraždách. Někde něco není v pořádku. Tak se mému selskému rozumu zdá, že se vzdělává jenom stále hlava a zanedbává se srdce. Rozum se brousí, srdce otupuje. Přemýšlím o tom směru, a vidím, že čím dál bude hůře. Po vzdělání, školách, novinách, knihách všecko se sápe, jako by to platilo všecko, a zatím to se mi nezdá nejprvnější věcí. Tou je v životě poctivost, střídmost, pravdy milovnost a zbožnost − to je základ štěstí, s tím musí jít vzdělání ruku v ruce, jinak na scestí svede člověka.“

„Pravdu máte. Rolníci už dopoledne v hospodách usedají. A hle, v tom kraji plném vzdělání a pokroku lze pozorovati podivnou věc. Stěží mi uvěříte, věc neslýchaná, ba nemožná bude se vám to zdát. Ani hospodyně nejdou do kostela jen proto, aby jim někdo mezi tím nesebral na kurníku vejce, hlídat se musí na stromech ovoce, na polích obilí, na lukách seno, v lese dříví, v rybnících ryby. A co se nehlídá, to ukradnou, a neukradnou-li, tak to zničí. Ano, zní to podivně, ale vy máte skoro pravdu: čím jsou lidé vzdělanější, studovanější, tím se zdají být i nemravnější − ač přece jisto, že vzdělání má zušlechťovat, zjemňovat a zdokonalovat člověka. Nevěřil byste, co gruntů v tom kraji octlo se na bubnu. Nekoupil-li jsem já, koupil statek žid.“

„Nás sedláky drží zem, půda, pole, luka, les. V tom je naše síla − bez toho jsme plíva, nic, vítr nás odfoukne.“

„Peníze − co jsou peníze? Jako dítě pamatuji, že padly peníze náhle − přes jedinou noc. Kdo měl večer tisícku, měl ráno jenom desítku a mnohý se stal žebrákem. Ale kdo měl grunt, ten toho ani nepocítil, ani se nepohnul, ba platil víc než dříve.“

„Bojte se vody, nebuďte jí nepřítelem. Nejen země, ale i ona nás živí. Sedlák podává hostu chléb a sůl, ale králi svému podává zem a vodu, tedy to, z čeho chleba dobývá. Proto obojí, zem i voda se žehná a světí. Ze země je sice člověk stvořen a do země se vrací, ale bez vody nebylo by života, nebylo by vzrůstu a úrody, všecko zakrní a zbobkovatí. Nejhorší ranou pro sedláka − sucho.“

„Panská služba, zahálky družba − jak jsem viděl na vlastní oči. Všude, kde pracovalo pět, šest lidí, stál u nich dozorce, šafář, poklasný, hlídač nebo hajný; ale sám nepracoval. Člověk má pracovat, protože je k práci stvořen, jako ryba k plování anebo pták k letu, protože bez práce se mu stýská. Má pracovat radostně a při práci si prozpěvovat; ale nemá mít nad sebou hlídače, nemá být k práci poháněn nadávkami, hrůzou a pokutami. I ten dozorce každý má pracovat a lidu příkladem práci ukazovat. U nás neurážíme dělníka, nevyvyšujeme se nad něho, ale s ním ve všem rovni do díla se zapřaháme, ba sedlák sám horší a těžší práci sobě přidělí a dělníku jako hostu dá přednost. Oba jako bratří pracují a k stolu společnému usedají.“

Salomon Steiner. Neslýchaná novota: žid na vsi!

Nezvyklá ta novota dráždila všecky Putímáky. Očkem do krámku pošilhávali, před výkladem postávali, zboží pozorně prohlíželi, ale přes práh nohou dosud nevkročili, ani když mezi dveře vyšel Salomon a s čepičkou v ruce zval: „Má úcta, pantáto, má úcta, panímámo, pojďte dál, můj krám si prohlédněte, za troník zboží koupit nemusíte, zadarmo vám kalíšek likéru pro zahřátí naliju, zadarmo kornoutek cukroví pro dětičky domů přidám.“ Marné lákání, marné sliby. Putímáci jsou „hlavatí“.

„Pojďte dál,“ usmívá se a šveholí slečinka, „nebojte se a pojďte, uvidíte, jak lacino koupíte, jak spokojeni budete, jak vám u nás dobře bude.“

„A nač bychom chodili,“ ozval se první Cimburů Martin, silák po tátovi, „nám se vedlo před vámi dobře a bude i bez vás,“ na patě se otáčí a všichni za ním odcházejí.

„Fuj, to jsou sprosťáci,“ uplivuje se v krámku slečinka, ale opatrně a tiše, aby ji nikdo neslyšel.

Ale nezdar neodstrašuje pana Salomona. „Mlčte a mějte strpení,“ napomíná svoje pomocnice, „poleze k nám ta pakáž selská, hloupá a my je ožralé a oškubané do hola budeme vyhazovat.“

A Putímákům vzešlo světlo.

„Sodoma, učiněná Sodoma je tam.“

Slovo se ujalo a jinak než „v Sodomě“ u kupečka se neříkalo.

Všecko „cizí“ hrne se do „Sodomy“. Všecko „domácí“ Sodomě se uhýbá a štítí se jí.

„Proč se mne štítíte?“ nevydržel to Salomon, aby se jich jednou přímo neoptal.

„Protože nejste náš člověk ani krví, ani jazykem, ani vírou.“

Chytrý Salomon poznal, že mu zde pšenice nepokvete, zavřel krámek a odstěhoval se. A nový farář putímský si oddychl a řekl: „To jsem rád, zase je osada naše panenskou.“

„Jak to myslíte?“

„Je osadou, na které není žida.“

O vzdělání a pokroku zas uvažoval, o jeho světle i stínech, o tom, jak v patách za ním kráčí plytké, povrchní pachtění se po novotách, opičení se po jiných, kvapný úpadek starých dobrých mravů, zvyků a obyčejů. Cítil dobře, že jde ve mnohém po správné cestě, instinktem, pudem věděl, že ve mnohém má pravdu, ale všecko, že mu jasno ještě není, někde že se snad i mýlí, zmatek že panuje v jeho duši, že nemá síly si všecko v hlavě urovnat, domyslit a určitými, jasnými, přesvědčujícími slovy to povědět. To ho dráždilo a tím úsilněji se teď na výměnku, kdy i více času a méně starostí bylo, do těch spletitých otázek hroužil. Stával se proto někdy málomluvným, zamlklým, skoro až nevrlým, když ho někdo všetečnou otázkou z jeho rozjímání vyrušil. Tak se stávalo, že Cimbura k stáří měl v sobě cosi kazatelského, skoro bych řekl prorockého.

Ztrácel zvolna zálibu v přítomných lidech, odkloňujících se čím dál tím více od starých tradic, a on − Cimbura − stal se za to těch tradic výmluvným, plamenným obhájcem, velebitelem zašlých časů a neúprosným, někdy až posměšným, sarkastickým kritikem mladého pokolení. Za to počali se mu vyhýbat; stávaloť se jim nepříjemno s ním se stýkat. „Kazatel už zase káže,“ říkali podrážděně − „jako by nám toho dost nenakázal jemnostpán v kostele.“ Ale Cimbura jako by neslyšel. Stál na stráži a kdykoli se páchala nějaká neřest anebo jen neplecha, zjevil se, jako by ze země vyrostl, a zabouřil hlasem jako hromem.

Viděl-li, že někdo týrá zbytečně dobytek, přísně zakročil; spatřil-li, že se ovoce „ráží“, kamením že se do stromu hází, v obilí že se šlape, boží dar anebo drobty že se po zemi válí, hned přísný Cimbura se ozval a každého, i svého i cizího bez rozdílu okřikl a napomenul.

A jako zahálky, tak ani pýchy a přetvářky nesnesl. Kdekoli se s ní setkal, ať u sedláka nebo pána, u kněze nebo úředníka, nikoho neušetřil, ztvrdl jako meč a ťal po každém bez váhání rovně a přímo, neváže a nevybíraje slov.

„Nemohu, nemohu, nedá mi to,“ omlouval se jim stařec, „musím zakročit. Těžko mít oči a nevidět, mít uši a neslyšet, jazyk mít a nemluvit, kdy třeba vidět, slyšet a mluvit. Mé svědomí mi toho nedovolí, chtěj nechtěj, musím někdy proti proudu.“

A nic nepořídili s otcem ani jeho vlastní a nejbližší lidé, kteří ho proto ovšem nepřestávali milovat, ale cizím tou svojí přímostí a bezohledností stával se protivným, až nenáviděným. Byl jim svojí otevřeností a růzností svých názorů obtížným, nehodil se mezi ně, byl člověkem „z jiného světa“, počali se mu vyhýbat a jeho se zbavovat… Leží to v povaze lidské, řekl bych skoro, že je to přirozené. I vrány chtějí býti všecky černé, bílou buď uklovou, anebo ze svého středu vyloučí. Stařec obci překážel…

Ale Cimbura se škarohlídem proto nestal.

„Jiný kraj, ale také jiný lid. Pravda musí ven. Ptejte se koho chcete z nás světoběžných lidí a každý vám potvrdí, že čím úrodnější kraj a bohatší lidé v něm, tím tvrdší a necitelnější jsou k našinci. Prodají všecko, zadarmo nedají nic. Tam za všecko platit se musí. To povídám ze zkušenosti: čím chudší kraj a chudší lid, tím i k chudým citlivější, sdílnější.“

„Když kůň se nepovede − lehká pomoc − prodá se, ale co s nepovedeným, zkaženým synem a k tomu tak drahým jako student?“

Přišli studenti. Dědoušek hledí na ně − hledí a dává se do smíchu.

„Což je masopust?“ ptá se jich.

„Proč myslíte, dědoušku?“

„Copak to máte na hlavách?“

„Barety − studentské čepice − poděbradky, neposmívejte se jim, to je odznak našeho vlasteneckého a národního smýšlení.“

„Poslouchejte, chlapci, tak se mi zdá, že už Praha zase třeští. Pamatujte si, že vlastenectví na fajfkách, na holích, pentličkách a čepicích nestojí ani za zlámanou grešli: v srdci musí to být, vyřiďte to v Praze. V Praze si to noste, pro tu je to dost dobré, ale u nás v Putími leda do zelí se v tom postavte.“

„Němci je také nosí, cerevisky mají buršáci.“

„Fít!“ hvizdl si Cimbura − „tudy na to! A že mi to hned nenapadlo, po kom se to asi v Praze opičíte, říkám Praha − toť blázinec. Čepice nám pomohou! Učte se, abychom každému z vás mohli postaviti pomník, jako jsme postavili v píseckém parku Palackému, to nás vytrhne.“

Čím je Cimbura starší, tím se stává jaksi svéhlavější, popudlivější, odporu nerad snáší, ve všem chce držeti vrch. Mladí odporují starci a to stařečka roztrpčuje, až zesmutní. Vidí, že se život šine jiným směrem, než on by si přál, a nemá síly to napravit a po svém převrátit.

Kůň, vůl, kráva, ovce jsou pravá ruka hospodářova. Podle nich se pozná jejich pán a podle nich sleduje ho buď úcta a obdiv, nebo posměch a opovržení. Vážnosti musí se těšit i pes, strážce domu a dobytků, v noci v boudě hlídá, ve dne před domem leží nebo před vozem běží, proto sedlák nikdy chleba nejí, aby sousta nenechal psu a koni. V jeho kapsách má být stále hrstka kulatiny¹⁰ pro holuby, něco drobtů pro rybičky, suchá kůrka pro mravence, udá-li se mu přes řeku anebo do lesa jíti. O Štědrém večeru sdílí se o pokrm se všemi zvířaty vůbec, i s ptáčky-zpěváčky, neboť o Štědrém večeru o půl noci němá tvář mluví a žaluje na ty, kdo ji týrali. Proto zapotřebí zvířatům rozumět.

Cimbura ví, že děvčátka jsou mlsná, jako všecko pokolení ženské je vyběračnější, jemnější a lehtivější do práce a proto půvabnější. Mlskům často dávají přednost.

„Pamatujte si, že med je i lék, dobrý a užitečný, ale roznášet krejcary a kupovat si cukroví, to je hřích.“ Tak vštěpoval jim zásady své strohé morálky.

Také o květinách jim povídal. Zahrádku mají mít doma. V ní mají mít heřmánek, který hojí i voní, slunečnice i měsíčky, krásné květem a dobré olejnatým semenem pro ptáčky v zimě, pivoňky rdící se pro věnečky, mají tam mít i selské koření, cibuli, česnek, petržel a křen a potom voňavou marjánku, aby nemusili kupovat takové cizí zbytečnosti, jako je káva, pepř, zázvor a šafrán. Kdyby byl Pán Bůh chtěl, abychom toho požívali, byl by to nechal i u nás narůst, ne všecko pro všecky se hodí.

„Co říká strnádek na jaře, když není venku zrnka obilí?“

„To strnádek volá: ‚sedláčku, sedláčku, pojeď už sít!‘ Ale na podzim, když je všeho dost, křičí: ‚sedláčku, sedláčku, bodejť bys chcíp‘.“

„Jen hlupák se bojí strašidel. Zlých lidí třeba se varovat i bát, ale jiného ničeho na světě. Ničeho se nebojte, ale ničím nepohrdejte, všecko je na světě pro něco dobré. Můj nebožtík tatíček cítit nemohl pavouka. Proč to jen Pán Bůh stvořil? myslívali si tatíček, k čemu to je na světě? Jednou v noci spí a vtom cítí, jak mu veliký pavouk se stropu spadl přímo na čelo a leze mu po tváři − rovnýma nohama vyskočil z postele, ale co to? Na špejchárku svítí. Vyrazí ven a hup, hup před ním skáčou z oken zloději. Byli by nás vykradli na dobro, nebýti pavoučka.“

„Když Pán Bůh všecko stvořil, tak to stvořil nejen pro nás, ale i pro Sebe, toť se ví, jenom takové ničemnosti, co si lidé sami vymyslili, jako kořalka, pivo, mašiny, kvery, šavle, ty stvořil ďábel.“

Cimbura jako pravý, rozený umělec vidí, co jiný nevidí, a cítí, co jiným ani nepohne. Sedí jakoby všemi opuštěn, sám a sám sedí, ale přeje si býti sám a nevyrušován a prosí, aby ho jen o samotě nechali. Jaké kouzlo má pro něho samota a jaké poklady mu otevírá! Ó, že to dříve nevěděl Cimbura.

JAN CIMBURA (hlášky z filmu)

DALŠÍ ODKAZ:

Baar: Na srdci přírody (výpisky)

VYSVĚTLIVKY: