Jdi na obsah Jdi na menu
 


George Orwell: 1984 - 1. část

orwell---1984--titul-.jpg

(nový vylepšený překlad)

 

ČÁST PRVÁ

1

Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.

Chodba páchla vařeným zelím a starými hadrovými rohožkami. Na stěně na jednom konci úzkého prostoru byl připíchnut barevný plakát, který se svou velikostí dovnitř nehodil. Byla na něm jen obrovská tvář muže asi pětačtyřicetiletého, s hustým černým knírem, drsných, ale hezkých rysů. Winston zamířil ke schodům. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších časech zřídka fungoval a teď se elektrický proud přes den vypínal v rámci úsporných opatření v přípravách na Týden nenávisti. Byt byl v sedmém patře. Winston, kterému bylo devětatřicet a měl bércový vřed nad pravým kotníkem, kráčel pomalu a několikrát si cestou odpočinul. Na každém poschodí naproti výtahovým dveřím na něho se zdi zírala obrovská tvář z plakátů. Byl to jeden z těch obrazů, které jsou udělány tak důmyslně, že vás oči sledují, kam se hnete. VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE, zněl nápis pod obrazem.

 

 

V bytě jakýsi zvučný hlas předčítal řadu čísel, která měla cosi společného s výrobou šedé litiny. Hlas vycházel z obdélníkové desky, jakéhosi matného zrcadla, jež bylo součástí povrchu stěny po pravé straně. Winston otočil knoflíkem a hlas se trochu ztišil, ale slovům bylo stále ještě rozumět. Přístroj (ve skutečnosti televizní obrazovka) se dal ztlumit, ale nebylo možné ho úplně vypnout. Popošel k oknu: malá, křehká postava, jejíž vyzáblost ještě zvýrazňovala modrá kombinéza, stejnokroj Strany. Vlasy měl velmi světlé, tvář přirozeně ruměnou, pokožku zhrublou od drsného mýdla, tupých žiletek a chladu zimy, která právě skončila.

Svět venku vypadal i přes zavřené okno studeně. Na ulici vítr vířil prach a útržky papíru, a třebaže svítilo slunko a obloha byla ostře modrá, zdálo se, jako by nic nemělo barvu kromě těch všudypřítomných plakátů. Tvář s černým knírem shlížela ze všech nároží, kam oko dohlédlo. Jeden visel na průčelí domu hned naproti. VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE, hlásal nápis a tmavé oči hleděly upřeně do Winstonových. Dole na ulici se ve větru křečovitě třepotal další plakát, na jednom rohu roztržený, a střídavě zakrýval a odkrýval jediné slovo ANGSOC (Anglický socialismus). Daleko odtud se snesl mezi střechy vrtulník, chvilku se vznášel jako moucha masařka a obloukem zase odletěl. Byla to policejní hlídka, co strká lidem nos do oken. Ale hlídky nebyly důležité. Důležitá byla jedině Ideopolicie.

Za Winstonovými zády stále ještě někdo žvanil z obrazovky o šedé litině a o překročení Deváté tříletky. Obrazovka současně přijímala a vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jenž byl hlasitější než velmi tiché šeptání, obrazovka zachycovala; a co víc, pokud zůstával v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět a slyšet. Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Ideopolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel žít – a žil – ve zvyku, který se stal pudovým; v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán.

Winston zůstal obrácen zády k obrazovce. To bylo bezpečnější; ačkoli, jak dobře věděl, i záda mohou ledacos prozradit. Kilometr odtud se tyčila nad špinavou krajinou vysoká bílá budova Ministerstva pravdy, jeho pracoviště. Toto je Londýn, pomyslel si s jistou nechutí, hlavní město Územní oblasti jedna, třetí nejlidnatější provincie Oceánie. Snažil se vydolovat nějakou vzpomínku z dětství, která by mu řekla, zda Londýn býval vždycky takový. Byla tu odjakživa tahle vyhlídka na rozpadající se domy z devatenáctého století, podepřené z boku dřevěnými trámy, s okny zatlučenými překližkou a střechami z rezavého plechu, těmi vetchými zahradními zdmi bortícími se na všech stranách? Byly tu odjakživa trosky po bombardování, nad nimiž ve vzduchu víří prach z omítky, i vrby sklánějící se nad hromadami suti? A prostranství, kde bomby vymýtily větší plochu, na níž pak vyrazily ubohé kolonie dřevěných chatrčí, podobných kurníkům? Ale nemělo to smysl, nemohl si vzpomenout: z dětství mu v paměti nezůstalo nic než pár jasně osvětlených obrázků, které neměly žádné pozadí a byly většinou nesrozumitelné.

Ministerstvo pravdy, v novořeči Pramini (novořeč byla úředním jazykem Oceánie. O její struktuře a etymologii viz Dodatek), se děsivě lišilo od všech ostatních objektů v dohledu. Byla to obrovská stavba tvaru pyramidy ze zářivě bílého betonu, která se terasovitě vypínala do výšky 300 metrů. Z místa, kde stál Winston, se dala na bílém průčelí přečíst ozdobným písmem vyvedená tři hesla Strany:

VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA

Tvrdilo se, že Ministerstvo pravdy má tři tisíce místností nad úrovní země a tomu odpovídající prostory pod zemí. V Londýně byly ještě další tři budovy podobné vzhledem i velikostí. Okolní architekturu převyšovaly tak výrazně, že ze střech Sídliště vítězství je bylo vidět všechny čtyři. Sídlila v nich čtyři Ministerstva, do nichž byl rozdělen celý státní aparát: Ministerstvo pravdy, které spravovalo informace, zábavu, školství a umění. Ministerstvo míru, do jehož kompetence spadala válka. Ministerstvo lásky, které mělo na starosti právo a pořádek. A Ministerstvo hojnosti, které bylo odpovědné za hospodářské záležitosti. Jejich názvy v novořeči zněly: Pramini, Mírmini, Lamini, Hojmini.

Ministerstvo lásky věru nahánělo hrůzu. Nemělo vůbec okna. Winston nikdy nebyl v budově Ministerstva lásky, ba ani na půl kilometru od ní. Bylo to místo, kam se nedalo vstoupit jinak než v oficiální záležitosti, a to pouze tak, že člověk musel proniknout zátarasy z ostnatého drátu, ocelovými dveřmi a územím skrytých kulometných hnízd. Dokonce i po ulicích vedoucích k vnějším ochranným zařízením se potulovali strážci s výrazem goril, v černých uniformách, ozbrojeni obušky, zavěšenými po boku.

Winston se rázně otočil. Vyladil rysy v obličeji do výrazu pokojného optimismu, které bylo radno nasadit, když byl člověk obrácen tváří k obrazovce. Přešel z pokoje do malé kuchyňky. Tím, že odešel z Ministerstva v tuto denní dobu, obětoval svůj oběd v závodní jídelně. Uvědomil si, že v kuchyni nemá nic k jídlu kromě kusu tmavého chleba, který si musí nechat na zítřek k snídani. Vzal z poličky láhev bezbarvé tekutiny a jednoduchou vinětou, na které stálo GIN VÍTĚZSTVÍ. Vycházel z ní mdlý olejovitý pach, který připomínal čínskou rýžovou pálenku. Winston si nalil téměř plný šálek, dodal si odvahy a obrátil to do sebe naráz jako medicínu.

Tvář mu okamžitě zrudla a z očí mu vytryskly slzy. To svinstvo připomínalo kyselinu dusičnou, a když je člověk spolkl, měl pocit, jako by ho někdo praštil vzadu po hlavě gumovým obuškem. V následujícím okamžiku však pálení v žaludku přešlo a svět začal vypadat veseleji. Vzal si cigaretu ze zmačkaného balíčku s nápisem CIGARETY VÍTĚZSTVÍ, ale neopatrně ji podržel svisle, takže tabák se vysypal na zem. S další cigaretou už pochodil lépe. Vrátil se do obývacího pokoje a sedl si ke stolu, který stál vlevo od obrazovky. Ze zásuvky vylovil pero, lahvičku inkoustu a tlustý prázdný sešit čtvrtkového formátu s červeným hřbetem a mramorovanými deskami.

 

Z neznámého důvodu byla obrazovka v obývacím pokoji umístěna neobvykle. Místo aby byla jako normálně na čelní stěně, odkud by mohla ovládat celou místnost, umístili ji na delší zdi naproti oknu. Winston nyní seděl v mělkém výklenku této stěny, kde asi původně měly být vestavěny police na knihy. Když Winston seděl v koutku a držel se hodně vzadu, byl mimo zorné pole obrazovky. Mohlo ho samozřejmě být slyšet, ale pokud zůstával ve své nynější pozici, nemohlo ho být vidět. Neobvyklé rozvržení pokoje mu zčásti vnuklo nápad dělat to, k čemu se právě chystal.

Ale zčásti ho k tomu přivedl i sešit, který právě vylovil ze zásuvky. Byl to neobyčejně krásný sešit. Papír byl smetanově hladký, věkem už trochu zažloutlý, jaký se už aspoň čtyřicet let nevyráběl. Odhadoval však, že sešit byl ještě mnohem starší. Winston ho zahlédl ve výkladu zatuchlého krámku se starožitnostmi na periférii (ale která čtvrť to byla, si nepamatoval) a hned se ho zmocnila nepřekonatelná touha vlastnit ho. Členové Strany měli nařízeno nekupovat v obyčejných obchodech („podílet se na volném trhu“ se tomu říkalo), ale toto pravidlo se tak přísně nedodržovalo, protože různé věci, jako například tkaničky do bot nebo žiletky, nebyly jinak vůbec k dostání. Rychle se rozhlédl ulicí, vklouzl dovnitř a za dva dolary padesát si sešit koupil. V té chvíli mu nenapadlo, k jakému konkrétnímu účelu by mohl sešit upotřebit. S provinilým pocitem si ho v aktovce přinesl domů. Vlastnit takový sešit bylo samo o sobě kompromitující, i kdyby v něm nebylo napsáno nic.

Chystal se psát deník. To nebylo protizákonné (nic nebylo nezákonné, protože žádné zákony už dávno neplatily), ale kdyby se na to přišlo, bylo celkem jisté, že by za to dostal trest smrti nebo aspoň pětadvacet let tábora nucených prací. Winston nasadil pero do násadky a olízl špičku, aby ji zbavil mastnoty. Pero bylo zastaralý nástroj, dokonce i k podpisům se ho používalo jen zřídka, a Winston si jedno obstaral, tajně a dost obtížně, prostě proto, že měl pocit, že ten krásný smetanový papír si zaslouží, aby se na něj psalo skutečným perem a nikoli škrábalo propisovačkou. Vlastně ani nebyl zvyklý psát rukou. Kromě velmi stručných poznámek bylo obvyklé diktovat všechno do mluvopisu (mluvit – psát), což ovšem pro jeho momentální záměr bylo vyloučené. Namočil pero do inkoustu a na okamžik zaváhal. V útrobách ho zamrazilo. Až se dotkne papíru, bude to mít význam rozhodného činu. Drobným kostrbatým písmem napsal:

 

4. dubna 1984

 

Narovnal se. Zalil ho pocit naprosté bezmoci. Především nevěděl s jistotou, jestli je rok 1984. Datum by mělo přibližně souhlasit, protože si byl docela jist, že je mu devětatřicet let, a byl přesvědčen, že se narodil v roce 1944 nebo 1945, ale v současnosti nebylo vůbec možné stanovit letopočet přesněji než v rozmezí jednoho, dvou roků.

Pro koho vlastně ten deník píše, napadlo mu náhle. Pro budoucnost, pro ty, kteří se ještě nenarodili? Jeho myšlenky chvilku bloudily kolem pochybného letopočtu na stránce a potom narazily na novořečové slovo dvojmysl (dvojí myšlení). Poprvé si uvědomil závažnost činu, k němuž se rozhodl. Jak může člověk komunikovat s budoucností? To je samo o sobě nemožné. Buď bude budoucnost připomínat současnost, a v tom případě mu nikdo nebude naslouchat, anebo se bude od ní lišit, a potom je jeho trápení zbytečné.

Nějakou dobu seděl a hloupě zíral na papír. Z obrazovky se řinula pronikavá vojenská hudba. Zvláštní bylo, že měl pocit, jako by nejen ztratil schopnost vyjadřovat se, ale že dokonce zapomněl, co chtěl původně říci. Už celé týdny se připravoval na tento okamžik, a nikdy mu nenapadlo, že by potřeboval ještě něco kromě odvahy. Samotné psaní by mělo být snadné. Mělo by jít jen o to, přenést na papír ten nekonečný neklidný monolog, který mu probíhal v hlavě doslova celé roky. Ale v této chvíli dokonce i monolog vyschl. Navíc ho bércový vřed začal nesnesitelně svrbět. Neodvážil se poškrábat, protože vřed se mu potom vždycky zanítil. Vteřiny míjely. Uvědomoval si jen prázdnou stránku před sebou, svrbění kůže nad kotníkem, vřeštění hudby a mírnou opilost, způsobenou ginem.

Najednou začal v záchvatu paniky psát a jen nejasně si uvědomoval, co vlastně svěřuje papíru. Jeho drobné, ale dětské písmo se neuspořádaně rozlézalo po stránce; nejdřív přestal psát velká písmena na začátku vět a potom dokonce i tečky za větami.

 

4. dubna 1984. Včera večer v kině. Samé válečné filmy. Jeden velmi dobrý o lodi plné uprchlíků bombardované někde ve Středozemním moři. Obecenstvo se ohromně bavilo při záběrech, na nichž se velký tlustý chlap pokoušel uplavat před helikoptérou, která jej pronásledovala; nejdřív ho bylo vidět, jak se převaluje ve vodě jako delfín, potom ho bylo vidět přes zaměřovače kulometu helikoptéry, pak v něm byly už samé díry a moře okolo se zbarvilo do růžova a potom se potopil, jako by těmi dírami do něho pronikla voda. obecenstvo řvalo smíchy, potom bylo vidět záchranný člun plný dětí a nad ním se vznášela helikoptéra, na přídi seděla žena středních let, možná židovka, s tříletým chlapečkem v náručí. chlapeček křičel hrůzou a ukrýval tvář na její hrudi, jako by se chtěl zarýt až do ní, a ta žena ho objímala a konejšila, i když sama byla ztuhlá hrůzou a stále ho co nejvíc kryla tělem, jako by si myslela, že ho její náruč uchrání před střelami. potom helikoptéra shodila dvacetikilovou bombu, strašlivý záblesk a celý člun se rozletěl na třísky. následoval úžasný záběr na dětskou ruku jak stoupá vysoko vysoko do vzduchu to musela brát nějaká helikoptéra s kamerou ve špici v řadách vyhrazených pro členy strany se ozval obrovský potlesk ale nějaká žena dole v proletářské části kina strhla povyk a křičela že by to neměli před dětmi ukazovat a že by to neměli to není pro děti to není až ji policie vyvedla vyvedla nikdo se nestará myslím si že se jí nic nestalo nikdo se nestará o to co říkají proléti typická prolétská reakce oni nikdy…

 

Winston přestal psát, také proto, že ho chytila křeč. Nevěděl, co ho přimělo, že ze sebe vychrlil takový proud nesmyslů. Zvláštní však bylo, že se mu přitom v mysli vynořila vzpomínka na úplně jinou událost. Byla tak jasná, že byl přesvědčen, že ji dokáže zaznamenat. Teprve teď si uvědomil, že právě tato událost způsobila, že se najednou rozhodl odejít domů a začít psát deník ještě dnes.

Odehrála se toho rána na Ministerstvu, pokud lze vůbec říci o něčem tak mlhavém, že se to odehrálo.

Bylo už skoro jedenáct a v Oddělení záznamů, kde Winston pracoval, lidé začali vynášet židle ze svých kóji, sestrkávat je uprostřed sálu proti velké obrazovce a připravovat všechno na Dvě minuty nenávisti. Winston si už už sedal do jedné z prostředních řad, když vtom neočekávaně vešly do místnosti dvě osoby, které sice znal od vidění, ale ještě nikdy s nimi nemluvil. Jedna z nich byla dívka, již často potkával na chodbě. Neznal ji jménem, ale věděl, že pracuje v Oddělení literatury. Pracovala pravděpodobně jako technička u jednoho ze strojů, které psaly romány, protože ji několikrát viděl se zamaštěnýma rukama, jak nesla jakési páčidlo. Z dívky vyzařovalo sebevědomí, mohlo jí být tak sedmadvacet, měla husté tmavé vlasy, pihovatou tvář a svižné, sportovní pohyby. Kolem pasu měla přes kombinézu několikrát omotanou úzkou šarlatovou šerpu, odznak Antisexuální ligy mládeže, tak pevně, že vynikaly její pěkně formované boky. Winstonovi se od prvního okamžiku nelíbila. Věděl proč. Protože kolem sebe vytvářela atmosféru hokejového hřiště, studených koupelí, společných výletů a jakési bezpohlavnosti. Pohlížel na ženy s nechutí, zvlášť na mladé a hezké. Právě ženy, především mladé, byly nejpitomější přívrženkyně Strany, přežvýkavci hesel, amatérské donašečky, slídící po všem závadném. Ale toto děvče v něm vzbuzovalo dojem, že je nebezpečnější než většina ostatních. Jednou, když kolem sebe procházeli na chodbě, vrhla na něho úkosem ostrý pohled, který ho na okamžik naplnil temnou hrůzou. Napadlo mu, že je možná agentka Ideopolicie. To však po pravdě řečeno bylo velmi nepravděpodobné. Ale i tak pociťoval zvláštní neklid, s nímž se mísil i strach a nepřátelství, kdykoli byla nablízku.

Druhou osobou byl muž jménem O’Brien, člen Vnitřní strany, který měl postavení tak významné a vzdálené, že si o něm Winston nedokázal vytvořit sebemenší představu. Ve skupině lidí kolem židlí zavládlo na okamžik ticho, jakmile spatřili černou kombinézu člena Vnitřní strany. O’Brien byl rozložitý, silný muž s pevnou šíjí a drsnou, výraznou, krutou tváří. Avšak přes svoje hrozivé vzezření měl jistý šarm. Zvláštním způsobem si rovnal brýle na nose, což bylo neobyčejně odzbrojující gesto a v nedefinovatelném smyslu ušlechtilé. Bylo to gesto, které by mohlo vyvolat představu šlechtice z osmnáctého století nabízejícího tabatěrku se šňupavým tabákem, kdyby ovšem byl ještě někdo schopen takových představ. Winston O’Briena viděl za posledních deset let snad desetkrát. Cosi ho k němu silně přitahovalo, a nebyl to jen kontrast mezi O’Brienovým uhlazeným chováním a fyzickým vzezřením zápasníka. Mnohem víc tu působila tajná víra – anebo snad ne víra, ale spíš naděje, že O’Brienova politická pravověrnost není bez kazu. Cosi v jeho tváři to nepopiratelně naznačovalo. Možná však neměl ve tváři vepsánu neortodoxnost, ale prostě inteligenci. V každém případě vypadal jako někdo, s kým by se dalo hovořit, kdyby s ním člověk mohl zůstat o samotě při vypnuté obrazovce. Winston však nikdy nevyvinul sebemenší úsilí, aby si svou domněnku ověřil: vlastně to ani nešlo. V tu chvíli pohlédl O’Brien na svoje náramkové hodinky; zjistil, že zůstane v Oddělení záznamů, dokud Dvě minuty nenávisti neskončí. Usedl na židli v téže řadě jako Winston, o několik míst dál. Mezi nimi seděla malá žena s pískovými vlasy, která pracovala v kóji vedle Winstona. Dívka s tmavými vlasy seděla hned za nimi.

V příštím okamžiku se z velké obrazovky na konci místnosti vyvalila ohavná skřípavá řeč, jakoby vycházející z obludného, nenamazaného stroje. Zvuky, při nichž člověku cvakaly zuby a ježily se vlasy na hlavě. Začala Nenávist.

 

 

Jako obyčejně se na obrazovce objevila tvář Emanuela Goldsteina, Nepřítele lidu. Tu a tam se mezi posluchači ozval sykot. Drobná žena s pískovými vlasy ze sebe vydala skřek, v němž se mísil strach a odpor. Goldstein byl renegát a odpadlík, který kdysi dávno (jak dávno, si nikdo nepamatoval) byl jednou z vedoucích osobností Strany, téměř na úrovni samotného Velkého bratra, potom se zapletl do kontrarevoluční činnosti, byl odsouzen k smrti, ale tajuplně unikl a zmizel. Programy Dvou minut nenávisti se den ode dne měnily, ale nebylo jednoho, v němž by Goldstein nefiguroval na čelném místě. Byl prvotní zrádce, ten, kdo nejdříve poskvrnil čistou Stranu. Všechny další zločiny proti Straně, všechny zrady, sabotáže, kacířství a úchylky vznikaly přímo z jeho učení. Kdesi ještě stále žil a kul svoje pikle; možná za mořem, pod ochranou svých chlebodárců, ale možná že se dokonce – taková fáma se občas šířila – skrýval v samotné Oceánii.

Winstonovi se sevřel žaludek. Při pohledu na Goldsteinovu tvář zakoušel vždy bolestnou směsici pocitů. Byla to hubená židovská tvář s velkou aureolou kučeravých bílých vlasů a s malou kozí bradkou – tvář chytrá, a přece jako by si zasloužila opovržení, s výrazem senilní hlouposti, kterou naznačoval dlouhý tenký nos, na němž blízko špičky seděly brýle. Trochu svým vzezřením připomínal ovci, i hlas měl mečivý. Goldstein vedl svůj obvyklý jedovatý útok na učení Strany – útok tak přehnaný a zvrácený, že by byl i pro dítě průhledný, a přece natolik vemlouvavý, že člověka naplňoval alarmujícím pocitem, že by mu někteří méně rozumní lidé mohli uvěřit. Ostouzel Velkého bratra, odsuzoval diktaturu Strany, požadoval okamžité uzavření míru s Eurasií, obhajoval svobodu projevu, svobodu tisku, svobodu shromažďování, svobodu myšlení, hystericky křičel, že revoluce byla zrazena – a to všechno v rychlém sledu mnohoslabičných slov, který byl parodií na obvyklý styl řečníků Strany a obsahoval dokonce novořečová slova; fakticky bylo v jeho řeči více novořečových slov, než by člen Strany normálně použil ve skutečném životě. A po celou tu dobu, aby nikdo nepochyboval o tom, co Goldstein s takovou okázalou teatrálností líčil, pochodovaly za jeho hlavou na obrazovce nekonečné zástupy eurasijské armády, sevřené řady mužů bezvýrazných asiatských tváří, kteří zaplavili obrazovku, zmizeli a na jejich místo přišli jiní, přesně takoví. Dutý, rytmický dusot vojenských bot vytvářel pozadí ke Goldsteinovu mečivému hlasu.

Nenávist trvala sotva třicet vteřin a polovina lidí v místnosti začala neovladatelně, zběsile pokřikovat. Samolibá ovčí tvář na obrazovce a hrozivá síla eurasijské armády na ní – to bylo víc než se dalo snést; kromě toho pohled nebo dokonce jen pomyšlení na Goldsteina automaticky vyvolávaly strach a hněv. Byl předmětem trvalejší nenávisti než Eurasie nebo Eastasie, protože když Oceánie vedla válku s jednou z těchto velmocí, žila zpravidla v míru s tou druhou. To bylo přinejmenším podivné. Goldsteina sice každý nenáviděl a pohrdal jím, každý den byly na tribunách, na obrazovce, v novinách i v knihách jeho teorie odmítány, drceny, vysmívány či předváděny tak, aby každý viděl, jaké jsou to žvásty, a přesto se zdálo, jako by jeho vliv nikterak neslábl. Pokaždé se znovu našli blázni, kteří se dali svést. Neminul den, aby Ideopolicie neodhalila špióny a sabotéry, kteří jednali podle jeho direktiv. Byl velitelem obrovské stínové armády, podzemní sítě spiklenců, kteří usilovali o svržení Státu. Tito lidé si údajně říkali Bratrstvo. Šeptem se šířily historky o strašlivé knize, souhrnu veškerého kacířství, jejímž autorem byl Goldstein a která se tajně rozšiřovala. Byla to kniha bez názvu. Lidé o ní hovořili – pokud o ní vůbec hovořili – prostě jako o knize. Ale člověk se o takových věcech dovídal jen z nejasných pověstí. Řádný člen Strany se o Bratrstvu či o knize nezmínil, pokud se tomu šlo vyhnout.

Ve druhé minutě přešla nenávist v záchvat zuřivosti. Lidé vyskakovali z míst, křičeli z plných plic a snažili se umlčet dráždivý mečivý hlas znějící z obrazovky. Drobná žena s pískovými vlasy zrudla a ústa se jí otvírala a zavírala jako rybě na suchu. I O’Brienova drsná tvář se rozpálila. Seděl na židli jako by spolkl pravítko a jeho mohutná hruď se nadouvala a zachvívala, jako by čelil náporu vln. Tmavovlasá dívka za Winstonem začala vykřikovat „Svině!“ a zničehonic popadla těžký slovník novořeči a mrštila jím do obrazovky. Zasáhl Goldsteina do nosu a odrazil se; hlas neústupně mluvil dál. Winston v jasném okamžiku zjistil, že řve s ostatními a zuřivě kope patou do trnože. Na Dvou minutách nenávisti nebylo tak hrozné, že se jich člověk musel účastnit, ale že bylo nemožné nezapojit se. Po třiceti vteřinách se už nikdo nemusel přetvařovat. Odporná extáze strachu a pomstychtivosti, touha zabíjet, mučit, rozsekat obličeje kovářským kladivem, projela všemi jako elektrický proud a změnila každého i proti jeho vůli v ječícího šílence. Byla to však zuřivost abstraktní a přímo nesměrovaná, takže se dala přenést z jednoho předmětu na druhý jako plamen z plamenometu. Winstonova nenávist nebyla tak v jednu chvíli vůbec namířena proti Goldsteinovi, ale naopak proti Velkému bratru, Straně a Ideopolicii. V takových okamžicích cítil v srdci náklonnost k osamělému, zesměšňovanému kacíři na obrazovce, jedinému strážci pravdy a zdravého rozumu ve světě lží. A přece hned vzápětí byl zase zajedno s ostatními a vše, co se o Goldsteinovi říkalo, mu připadalo pravdivé. V takových chvílích se tajné proklínání Velkého bratra měnilo na uctívání, zdálo se mu, že se Velký bratr tyčí do výše jako neporazitelný a neohrožený ochránce, pevná skála proti hordám z Asie, a Goldstein přes svou izolovanost a bezmocnost a pochybnost, která se vznášela nad samotnou jeho existencí, mu připadal jako zlověstný čaroděj, schopný pouhou silou svého hlasu zničit stavbu civilizace.

A tak bylo občas možné přepínat libovolně svou nenávist tím nebo oním směrem. Jako člověku, který ve zlém snu prudkým pohybem odtrhne hlavu od polštáře, podařilo se i Winstonovi přenést svou nenávist z tváře na obrazovce na tmavovlasou dívku za ním. Myslí se mu míhaly krásné, živé představy. Utlouká ji k smrti gumovým obuškem. Přivazuje ji nahou ke kůlu a střílí do ní šípy, až je jich plná jako svatý Šebestián. Znásilňuje ji a v okamžiku vyvrcholení jí prořízne hrdlo. Lépe než kdy jindy si teď uvědomoval, proč ji nenávidí. Protože je mladá, hezká a bezpohlavní, protože by se s ní chtěl vyspat, což se nikdy nestane, protože kolem rozkošného, pružného pasu, který přímo vyzýval k něžnému objetí, měla ohavnou šarlatovou šerpu, křiklavý symbol cudnosti.

 

 

Nenávist vrcholila. Z Goldsteinova hlasu se stalo skutečné ovčí bečení a jeho tvář se na okamžik změnila v ovčí. Potom se ovčí čumák proměnil v postavu eurasijského vojáka, který se přibližoval, obrovský, strašlivý, s rachotícím samopalem, až se zdálo, že vyskočí z obrazovky, takže někteří lidé v prvních řadách uhýbali ze svých míst. Ale v tom okamžiku si všichni s úlevou zhluboka oddechli, protože nepřátelská postava se prolnula do tváře Velkého bratra, černovlasého, s černým knírem, plného síly a mystického pokoje, a ta tvář byla tak obrovská, že téměř zaplňovala obrazovku. Nikdo neslyšel, co Velký bratr říká. Bylo to jen pár slov povzbuzení, takových, co se pronášejí v bitevní vřavě, nedají se rozlišit jedno od druhého, ale vracejí důvěru už tím, že byla vyslovena. Potom tvář Velkého bratra zase zmizela a místo ní se objevila velkými písmeny tři hesla Strany:

 

VÁLKA JE MÍR

SVOBODA JE OTROCTVÍ

NEVĚDOMOST JE SÍLA

 

Tvář Velkého bratra zdánlivě ještě několik vteřin na obrazovce setrvávala, jako by její otisk na sítnicích všech přítomných byl příliš živý, než aby okamžitě zmizel. Drobná žena s pískovými vlasy se vrhla dopředu na opěradlo židle. Horečnatě šeptala cosi jako „Můj spasiteli!“ a rozpřáhla ruce k obrazovce. Potom si skryla tvář do dlaní. Bylo zřejmé, že odříkává modlitbu.

V tu chvíli začala celá skupina lidí tiše a pomalu rytmicky skandovat: „V-B!… V-B!… V-B!“ – a znova a znova, velmi pomalu, s dlouhou pauzou mezi „V“ a „B“. Byl to temný, dunivý zvuk, jaksi zvláštně divošský, člověk jako by v pozadí slyšel dupot bosých nohou a dunění tamtamů. Vydrželi s tím asi třicet vteřin. Byl to refrén, který se často ozýval ve chvílích vzrušených emocí. Částečně to byl způsob sebehypnózy, úmyslné potlačování vědomí rytmickým hlukem. Winston měl pocit, že mu tuhnou útroby. Ve Dvou minutách nenávisti se nemohl ubránit dojmu, že sdílí všeobecné delirium, ale to podlidské skandování „V-B!“ ho vždy naplňovalo hrůzou. Pravda, skandoval s ostatními, bylo nemožné chovat se jinak. Člověk instinktivně skrýval své city, ovládal svou tvář a dělal totéž, co všichni ostatní. Ale pokaždé se objevila skulinka trvající několik vteřin, kdy ho výraz očí mohl prozradit. A právě v tomto okamžiku se stala ta významná věc – pokud se vůbec stala.

Na okamžik zachytil O’Brienův pohled. O’Brien vstal. Předtím si sundal brýle a nyní si je znovu nasazoval charakteristickým pohybem. Na zlomek vteřiny se jejich zraky setkaly, a v okamžiku, kdy se to stalo, Winston věděl – ano, věděl! – že O’Brien si myslí totéž, co on. Proběhlo mezi nimi neklamné sdělení. Bylo to, jako by se jejich vědomí otevřelo a jejich myšlenky se očima přenesly z jednoho na druhého. Zdálo se mu, že O’Brien říká: „Jsem s tebou. Vím přesně, co cítíš. Vím všechno o tvém pohrdání, o tvé nenávisti, o tvém znechucení. Ale neboj se, jsem na tvé straně!“ Vtom však záblesk porozumění pominul a O’Brienova tvář zůstala stejně nevyzpytatelná jako tváře ostatních.

To bylo vše a Winston si už nebyl jist, zda k tomu skutečně došlo. Takové příhody nikdy neměly pokračování. Jediným jejich výsledkem bylo, že v něm udržovaly víru či naději, že nejenom on, ale že i jiní jsou nepřáteli Strany. Možná že pověsti o rozsáhlém podzemním spiknutí byly nakonec pravdivé – možná, že Bratrstvo skutečně existuje. Navzdory nekonečnému zatýkání, přiznáním a popravám nemohl mít člověk jistotu, zda Bratrstvo není prostě mýtus. Byly dny, že v jeho existenci věřil, jindy zas ne. Nic se nedalo dokázat, byly jen letmé náznaky, které mohly znamenat cokoli nebo nic; útržky zaslechnutých rozhovorů, nejasné čmáraniny na zdech záchodků – nepatrný pohyb ruky při setkání dvou známých, který budil dojem, že by mohlo jít o poznávací znamení. Samé dohady; nejpravděpodobnější je, že si to všechno vymyslel. Vrátil se do své kóje a na O’Briena už nepohlédl. Ani ho nenapadlo, že by jejich chvilkový kontakt mohl pokračovat. Bylo to nepředstavitelně nebezpečné, i kdyby věděl, jak to zařídit. Na vteřinu na dvě vyměnili dvojsmyslný pohled, a tím to skončilo. I to však byla pozoruhodná událost v uzavřené osamělosti, v níž musel člověk žít.

Winston se probral ze zamyšlení a zpříma se posadil. Říhl. Gin se mu zvedal v žaludku.

Znovu pohlédl na stránku v sešitě. Zjistil, že zatímco seděl a bezmocně dumal, automaticky psal dál. A nebylo to už to křečovité neohrabané písmo jako předtím. Pero rozkošnicky klouzalo po hladkém papíře a psalo úhlednými velkými písmeny:

 

PRYČ S VELKÝM BRATREM!

PRYČ S VELKÝM BRATREM!

PRYČ S VELKÝM BRATREM!

PRYČ S VELKÝM BRATREM!

PRYČ S VELKÝM BRATREM!

 

znova a znova, až zaplnilo půl strany.

Nemohl se ubránit náporu paniky. Bylo to absurdní, protože napsat právě ta slova nebylo o nic nebezpečnější než to, že vůbec začal deník psát, ale na okamžik byl v pokušení vytrhnout popsané stránky a celé věci se vzdát.

Ale neudělal to, protože věděl, že je to zbytečné. Vůbec nezáleželo na tom, zda napsal PRYČ S VELKÝM BRATREM nebo nenapsal. Jako nezáleželo na tom, zda bude v deníku pokračovat nebo ne. Ideopolicie ho dostane i tak. Spáchal zločin – a byl by ho spáchal, i kdyby se perem papíru ani nedotkl – ten největší zločin, který zahrnoval všechny ostatní. Říká se tomu zlomysl, zločin závadného myšlení. Zločin, který se věčně skrývat nedá. Člověk může s úspěchem kličkovat celé roky, ale dříve nebo později ho přece jenom dostanou.

Stávalo se to vždycky v noci – zatýkání se bez výjimky dělo v noci. Náhlé vytržení ze spánku, hrubá ruka zatřese ramenem, světla oslepí zrak, kolem postele kruh tvrdých tváří. Ve valné většině případů se žádný proces nekoná, není vydána ani zpráva o zatčení. Lidé jednoduše zmizí, pokaždé v noci. Jméno takového člověka se odstraní ze záznamů, každá zmínka o tom, co udělal, je vymazána, sama jeho existence je popřena a potom zapomenuta. Takový člověk je zrušen, vymýcen, zkrátka – jak se obvykle říkalo – vaporizován (vypařen).

Winstona se na okamžik zmocnila hysterie. Dal se do psaní a uspěchaně, neúhledně škrábal:

 

zastřelej mě co z toho střelej mě do týla pryč s velkým bratrem vždycky střelej člověka do týla co z toho pryč s velkým bratrem…

 

Vzpřímil se na židli, trochu se zastyděl sám před sebou, a odložil pero. Hned nato sebou prudce trhl. Ozvalo se zaklepání.

Už je to tady! Seděl tiše jako myška v bláhové naději, že ať už klepal kdokoli, odejde po prvním pokusu. Ale ne, klepání se opakovalo. Nejhorší by bylo, kdyby vyčkával. Srdce mu bušilo na poplach, ale jeho tvář byla v důsledku dlouhého cviku pravděpodobně bezvýznamná. Vstal a těžce vykročil ke dveřím.


 

2

Když už sahal na kliku, všiml si, že nechal na stole otevřený deník. PRYČ S VELKÝM BRATREM! bylo napsáno s písmeny skoro tak velkými, že se dala přečíst přes celý pokoj. Taková pitomost. Zároveň si však uvědomil, že přes všechen strach by nechtěl poskvrnit smetanový papír tím, že by sešit zavřel, dokud byl inkoust ještě mokrý.

Nadechl se, otevřel dveře, a vtom jím proběhla teplá vlna úlevy. Venku stála jakási nevýrazná žena. Vypadala zničeně, vlasy měla rozcuchané a tvář zbrázděnou vráskami.

„Ach, soudruhu,“ začala smutným, ufňukaným hlasem, „zdálo se mi, že jsem vás slyšela přijít. Prosím vás, mohl byste k nám zaskočit podívat se na výlevku v kuchyni? Nějak se ucpala a…“

Byla to paní Parsonsová, manželka souseda z téhož poschodí. (Slovo „paní“ Strana jaksi neschvalovala – všichni se měli oslovovat „soudruhu“ a „soudružko“ – ale pro některé ženy se slov „paní“ používalo instinktivně.) Bylo jí asi třicet, ale vypadala mnohem starší. Člověk měl dojem, že se jí ve vráskách usadil prach. Winston vykročil po chodbě za ní. Takové amatérské opravy patřily ke každodennímu rozčilování. Věžáky na Sídlišti vítězství byly staré, asi z roku 1930 nebo tak nějak, a rozpadávaly se. Omítka ze stropů a zdí se v jednom kuse loupala, potrubí praskalo při každém větším mrazu, střecha prosakovala, když nasněžilo, topný systém obyčejně fungoval jen napůl, pokud nebyl uzavřen úplně z úsporných důvodů. Opravy, pokud si je člověk nedovedl udělat sám, musely být schváleny vzdálenými komisemi, které zdržovaly opravu okenního rámu třeba dva roky.

„To jen proto, že Tom není doma,“ řekla paní Parsonsová neurčitě.

Byt Parsonsových byl větší než Winstonův a zase jinak zchátralý. Všechno vypadalo otlučené, poničené, jako by se tudy právě prohnalo velké divoké zvíře. Všude na zemi se válely sportovní potřeby – hokejky, boxerské rukavice, prasklý fotbalový míč, propocené trenýrky rubem navrch a na stole změť špinavého nádobí a ošoupaných sešitů s ohnutými rohy listů. Na stěnách rudé prapory Ligy mládeže a Zvědů a plakát s Velkým bratrem v životní velikosti. Jako všude v tomto domě vládl v bytě zápach kyselého zelí, který byl přeražen ostrým pachem potu pocházejícím od někoho, kdo právě nebyl doma. Těžko říct, proč se to poznalo na první vdechnutí. Ve vedlejším pokoji hrál kdosi přes toaletní papír na hřeben a snažil se doprovázet vojenskou hudbu, která se stále ještě řinula z obrazovky.

„To děti,“ řekla paní Parsonsová a pohlédla chápavě na dveře. „Nebyly dnes venku. A samozřejmě…“

Měla ve zvyku nedopovědět větu. Kuchyňská výlevka byla skoro po okraj plná špinavé, nazelenalé vody, která páchla intenzívně vařeným zelím. Winston si klekl a prohlížel koleno odpadového potrubí. Nerad pracoval rukama a nerad se shýbal, protože se vždycky rozkašlal. Paní Parsonsová se na něho bezradně podívala.

„Samozřejmě, kdyby byl doma Tom, spravil by to na to šup,“ zamumlala. „Má rád takové věci. A má šikovné ruce, to tedy má.“

Parsons byl jako Winston zaměstnán na Ministerstvu pravdy. Byl to tlustý, ale čilý člověk, nebetyčně hloupý, ztělesnění debilního nadšení – jeden z těch oddaných němých otroků, na nichž záviselo pevné postavení Strany víc než na Ideopolicii. V pětatřiceti ho museli násilím vystrnadit z Ligy mládeže, a než postoupil do ní, podařilo se mu zůstat u Zvědů rok nad stanovenou věkovou hranici. Na Ministerstvu pracoval na podřízeném místě, kde se nevyžadovala inteligence, ale zato byl vůdčím činitelem ve Sportovním výboru a ve všech dalších výborech, které organizovaly společné výlety, spontánní demonstrace, úsporné kampaně a dobrovolnou činnost vůbec. S klidnou pýchou byl schopen nepřetržitě vykládat, bafaje při tom z dýmky, že za poslední čtyři roky strávil každý večer ve Společenském středisku. Kamkoli vystoupil, táhl se za ním mocný pach potu, jakési neuvědomělé svědectví jeho lopotného života, a zůstával, i když on sám odešel.

„Máte hasák?“ zeptal se Winston, marně zápasící s uzávěrem odpadu.

„Hasák?“ hlesla paní Parsonsová bezradně. „Nevím, to teda ne. Možná děti…“

Ozval se dupot bot a další zatroubení na hřeben, jak děti vtrhly do obývacího pokoje. Paní Parsonsová přinesla hasák. Winston vypustil vodu a s odporem vytáhl chumáč vlasů, který odtok ucpal. Umyl si prsty, jak se jen dalo, ve studené vodě a vrátil se do druhého pokoje.

„Ruce vzhůru!“ ozval se divošský hlas.

Hezký devítiletý chlapec, drzý na pohled, se vynořil za stolem a mířil na něj dětskou automatickou pistolí; jeho sestřička, asi o dva roky mladší, to dělala po něm kouskem dřeva. Oba měli modré šortky, šedé košile a červené šátky, stejnokroj Zvědů. Winston zvedl ruce nad hlavu, ale měl nepříjemný pocit; chlapcovo chování bylo tak zlověstné, že to už nebyla hra.

„Jsi zrádce!“ řval chlapec. „Jsi ideozločinec! Jsi eurasijský špión! Zastřelím tě, dám tě vaporizovat, pošlu tě do solných dolů!“

Najednou oba poskakovali kolem něho a křičeli: „Zrádce!“ a „Ideozločinec!“ Děvčátko napodobovalo bratra každým pohybem. Bylo to trochu děsivé, jako když dovádějí tygří mláďata, z nichž co nevidět vyrostou lidožrouti. Chlapci se v očích zračila vypočítavá zuřivost, viditelná touha udeřit nebo kopnout Winstona, vědomí, že už brzy na to bude dost velký. Ještě dobře že nemá skutečnou pistoli, pomyslel si Winston.

 

 

Oči paní Parsonsové nervózně těkaly od Winstona k dětem a zase nazpátek. V lepším světle obývacího pokoje Winston se zájmem zaznamenal, že má v záhybech obličeje opravdu prach.

„Ti nadělají kravál,“ řekla. „Jsou zklamaní, že se nemohli jít podívat na věšení. Jenže já mám moc práce, a tak s nima nemůžu, a Tom tak brzy z práce nepřijde.“

„Proč nemůžeme na věšení?“ hulákal chlapec.

„Já chci na věšení! Já chci na věšení!“ vykřikovalo děvčátko a přitom stále poskakovalo.

Winston si vzpomněl, že večer mají být v Parku oběšeni nějací eurasijští zajatci, kteří se dopustili válečných zločinů. Konalo se to tak jednou měsíčně a byla to populární podívaná. Děti se vždycky halasně dožadovaly, aby se mohly jít podívat. Winston se rozloučil s paní Parsonsovou a zamířil ke dveřím. Ale neušel ještě ani šest kroků, když ucítil vzadu na krku omračující bolest. Jako by se do něj zabodl rozžhavený drát. Prudce se otočil a zahlédl paní Parsonsovou, jak strká syna zpátky do dveří a chlapec si cpe do kapsy prak.

„Goldsteine!“ zařval chlapec a dveře za ním zapadly. Winstona však nejvíc zarazil výraz bezmocné hrůzy v ženině našedlé tváři.

Když už byl zase ve svém bytě, přešel rychle kolem obrazovky, usedl ke stolu a stále si třel krk. Z obrazovky už nezaznívala hudba, ale kdosi tam úsečným vojenským tónem s přídechem surovosti popisoval výzbroj nové Plovoucí pevnosti, která právě kotvila mezi Islandem a Faerskými ostrovy.

Napadlo mu, že ta zbědovaná žena musí mít s dětmi hrůzostrašný život. Ještě rok, dva, a budou ve dne v noci číhat na projevy její politické nespolehlivosti. Dnes jsou skoro všechny děti hrozné. Nejhorší bylo, že v organizacích, jako byli Zvědové, z nich systematicky dělali malé neovladatelné divochy, a přitom to v nich nevzbuzovalo sklon k tomu, aby se bouřily proti stranické disciplíně. Naopak, zbožňovaly Stranu a všechno, co s ní souviselo. Písně, průvody, transparenty, společné výlety, cvičení s puškami, provolávání hesel, uctívání Velkého bratra – to všechno byla pro ně nádherná hra. Celá jejich divokost se zaměřovala ven, proti nepřátelům Státu, proti cizincům, zrádcům, sabotérům, ideozločincům. Bylo téměř normální, že lidé po třicítce se báli svých vlastních dětí. A měli proč, nebylo týdne, aby Timesy nepřinesly článeček o tom, jak nějaký malý donašeč, který poslouchá za dveřmi – všeobecně se používal výraz „dětský hrdina“ – zaslechl kompromitující poznámku a udal své rodiče Ideopolicii.

Bolest na krku už pominula. Lhostejně vzal do ruky pero a uvažoval, zda přijde ještě na něco, co by zapsal do deníku. A najednou začal zase přemýšlet o O’Brienovi.

Před lety – jak je to už dávno, takových sedm let – se mu zdálo, že kráčí místností, kde byla tma jako v pytli. Kdosi sedící někde po straně řekl, když procházel kolem něho: „Setkáme se, kde není tma!“ Bylo to řečeno docela pokojně, jakoby náhodou, bylo to konstatování, ne rozkaz. A on šel dál, ani se nezastavil. Zvláštní bylo, že tehdy, v tom snu, na něho ta slova neudělala velký dojem. Teprve později, s postupem času, nabývala na důležitosti. Nemohl si teď vzpomenout ani na to, kdy poprvé identifikoval ten hlas jako O’Brienův. Ale ta identifikace tu rozhodně byla. Ze tmy k němu promluvil O’Brien.

Winston si nikdy nebyl jist – dokonce ani v tom záblesku očí dnes ráno si ještě nebyl jist – zda je O’Brien přítel nebo nepřítel. Zřejmě na tom zvlášť nezáleželo. Přeskočila mezi nimi jiskřička porozumění a to bylo důležitější než náklonnost nebo spojenectví. „Setkáme se, kde není tma,“ řekl tehdy. Winston netušil, co to znamená, věděl jen, že se to nějak splní.

Obrazovka se odmlčela. Do nehybného vzduchu zazněl jasný, ušlechtilý tón trubky. Hlas drsně pokračoval:

„Pozor, pozor! Z malabarské fronty jsme dnes ráno dostali tuto zprávu: naše jednotky v jižní Indii dosáhly slavného vítězství. Byl jsem pověřen vám oznámit, že akce, o kterých nyní podáme zprávu, dovedou pravděpodobně válku k brzkému konci. Sledujte zpravodajství.“

Teď přijdou zlé zprávy, pomyslel si Winston. A opravdu, následovala krvavá reportáž o zničení eurasijské armády, s ohromujícím počtem padlých a zajatých, a po ní oznámení, že od příštího týdne se snižuje příděl čokolády z třiceti gramů na dvacet.

Winston opět říhl. Gin vyprchával a zanechával po sobě pocit prázdnoty. Obrazovka – snad na oslavu vítězství, snad proto, aby diváci zapomněli na menší příděl čokolády – spustila „Oceánie, za tebe…“ Bylo nařízeno stát při tom v pozoru. Ale Winston byl ve své nynější pozici neviditelný.

„Oceánii“ vystřídala lehčí hudba. Winston přešel k oknu, pořád zády k obrazovce. Den byl stále ještě chladný a jasný. Někde v dálce vybuchla nálož rakety s dutým rachotem, který se vracel ozvěnou. Touhle dobou jich dopadalo na Londýn dvacet až třicet týdně.

Dole na ulici vítr povíval roztrhaným plakátem a slovo ANGSOC se pokaždé objevilo a zase zmizelo. Angsoc. Posvátné zásady Angsocu. Novořeč, dvojmysl (podvojné myšlení), měnitelnost minulosti. Měl pocit, jako by bloudil houštinami na dně moře, ztracený v obludném světě, kde on sám byl obludou. Byl sám. Minulost byla mrtvá, budoucnost nepředstavitelná. Jakou měl jistotu, že třeba jen jediná živoucí lidská bytost je na jeho straně? A jak mohl vědět, že panství Strany nepotrvá navždy? Jako odpověď se mu vybavila tři hesla na bílém průčelí Ministerstva pravdy:

 

VÁLKA JE MÍR

SVOBODA JE OTROCTVÍ

NEVĚDOMOST JE SÍLA

 

Vyndal z kapsy pětadvaceticentovou minci. Také tam byla vyražena táž hesla zřetelnými písmeny, a na druhé straně mince hlava Velkého bratra. Dokonce i z té mince ho ty oči sledovaly. Na mincích, na známkách, na obálkách knih, na plakátech, na transparentech a na krabičkách cigaret – všude. Stále vás sledovaly ty oči a obklopoval ten hlas. Ať člověk spal nebo bděl, pracoval nebo jedl, uvnitř nebo venku, ve vaně nebo v posteli – nebylo úniku. Nic nepatřilo člověku osobně, kromě několika kubických centimetrů uvnitř jeho lebky.

Slunce se posunulo ve své dráze a nespočetná okna Ministerstva pravdy vypadala teď, když už na ně nedopadalo sluneční světlo, příšerně, jako střílny pevnosti. Winstonovi se při pohledu na obrovskou pyramidu zachvělo srdce. Byla příliš pevná, nemohla být smetena. Neroztříštilo by ji ani tisíc raketových náloží. Znovu ho napadlo, pro koho vlastně píše ten deník. Pro budoucnost – pro minulost, pro nějakou osobu, která snad existuje jen ve fantazii? A před ním se zjevila ne smrt, ale nicota. Z deníku zůstane popel a z něho samého pára. Co napsal, přečte si jen Ideopolicie, a pak to přestane existovat, vymaže se to z paměti. Jak může člověk zanechat výzvu budoucnosti, když po něm nezůstane ani stopa, ba ani anonymní slovo načmárané na kusu papíru?

Na obrazovce odbila čtrnáctá hodina. Za deset minut musí odejít. Musí být zpátky v práci ve čtrnáct třicet.

Kupodivu odbíjení hodin jako by do něho vlilo novou odvahu. Byl jako osamělý duch zvěstující pravdu, kterou nikdo nikdy neuslyší. Ale když už ji jednou vyjeví, kontinuita se nějakým tajemným způsobem nepřeruší. Člověk nepředává lidské dědictví tím, že se dá slyšet, ale tím, že se zachovává při zdravém rozumu. Vrátil se ke stolu, namočil pero a psal:

 

Pro budoucnost nebo pro minulost, pro dobu, kdy myšlení bude svobodné, kdy se lidé budou lišit jeden od druhého a nebudou žít v samotě, pro dobu, kdy bude existovat pravda a kde věci, které se stanou, nebudou se moci odestát.

Z věku uniformity, z věku osamocení, z věku Velkého bratra, z věku dvojmysli – zdravím vás!

 

Už jsem mrtvý, uvažoval. Zdálo se mu, že teprve teď, kdy začíná být schopný formulovat svoje myšlenky, udělal rozhodující krok. Následky každého činu jsou obsaženy v činu samotném.

Napsal:

 

Ideozločin nepřináší smrt: ideozločin JE smrt.

 

Teď, když si uvědomil, že je už vlastně mrtvý, bylo důležité, aby zůstal naživu co nejdéle. Dva prsty na pravé ruce měl od inkoustu. To byl přesně ten detail, který ho může prozradit. Nějaký fanatický čmuchal na Ministerstvu (pravděpodobně žena jako ta malá s pískovými vlasy anebo černovláska z Oddělení literatury) by mohl začít přemýšlet o tom, proč psal za polední přestávky, proč použil tak staromódní pero, co psal – a potom by o tom utrousil poznámku na příslušných místech. Šel do koupelny a pečlivě si odřel inkoust drsným tmavohnědým mýdlem, které pokožku oškrábalo jako smirkový papír, takže dobře sloužilo tomuto účelu.

Odložil deník do zásuvky. Bylo zbytečné uvažovat o tom, kam ho ukrýt, ale mohl by alespoň zjistit, zda neobjevili jeho existenci. Kdyby vložil mezi stránky vlas, bylo by to příliš zřejmé. Nabral špičkou prstu drobné zrnko bělavého prachu a položil je na roh desek; kdyby s deníkem někdo pohnul, musel by je setřást.


 

3

Winstonovi se zdálo o matce. Muselo mu být deset nebo jedenáct, když jeho matka zmizela. Byla to vysoká, urostlá, dosti zamlklá žena, s pomalými pohyby, s nádhernými světlými vlasy. Na otce se pamatoval ještě nejasněji, tmavovlasý, hubený, vždy upravený, oblečený v tmavých šatech (Winston si zvlášť pamatoval velmi tenké podrážky otcových bot), a nosil brýle. Oba zřejmě pohltila jedna z prvních velkých čistek padesátých let.

V této chvíli seděla matka někde hluboko pod ním s jeho sestřičkou na klíně. Vůbec se na svou sestru nepamatoval, představoval si jen drobné, křehké děvčátko, stále tiché, s velkýma pozornýma očima. Obě k němu vzhlížely. Byly dole, kdesi pod zemí – možná na dně jakési studně nebo velmi hlubokého hrobu – ale bylo to místo, které, třebaže už bylo hluboko, propadalo se stále hlouběji. Byly v jídelně potápějící se lodi a vzhlížely k němu skrz temnou vodu. V jídelně byl ještě vzduch, ještě ho stále viděly a on viděl je, ale přitom klesaly hlouběji, hlouběji, hlouběji do zelených vod, které je co chvíli pohltí navždycky. On byl venku, na světle a na vzduchu, zatímco ony byly vtahovány dolů – do smrti, a dole byly proto, že on byl nahoře. Věděl to on a věděly to ony a viděl jim na tvářích, že to vědí. Nevyčítaly mu to ani pohledem ani v srdci, nesly v sobě pouze vědomí, že musí zemřít, aby on mohl zůstat naživu, a to byla součást nevyhnutelného řádu věcí.

Nepamatoval si, co se stalo, ale v tom snu věděl, že životy jeho matky a sestry byly nějak obětovány pro něho. Byl to jeden ze snů, které, i když mají svou charakteristickou snovou scenérii, jsou pokračováním rozumového života a ve kterých si člověk uvědomuje fakta a myšlenky a ty mu potom, když se probudí, připadají nové a cenné. Winstona ohromilo pomyšlení, že smrt jeho matky před téměř třiceti lety byla tragická a truchlivá způsobem, který teď už nebyl možný. Uvědomoval si, že tragédie patří do starých časů, do časů, kdy ještě existovalo soukromí, láska a přátelství a členové rodiny stáli při sobě, aniž k tomu museli mít praktický důvod. Vzpomínka na matku mu drásala srdce, protože matka zemřela z lásky k němu, a on byl v té době ještě příliš mladý a sobecký, aby jí lásku oplácel, a protože se nějakým způsobem, už si nevzpomínal jakým, obětovala kvůli takovému pojetí oddanosti, jež bylo soukromé a nezměnitelné. Dnes by se takové věci nemohly stát, to chápal. Dnes existoval strach, nenávist a bolest, ale žádný důstojný cit, ani hluboký nebo složitý smutek. A to všechno jako by viděl ve velkých očích své matky a sestry, jak k němu vzhlížely skrz zelenou vodu z hloubky mnoha set sáhů, aniž se přitom zastavily na své cestě dolů.

Najednou stál na nízkém pružném trávníku za letního večera, kdy šikmé sluneční paprsky zlatily zem. Krajina, na niž se díval, se mu ve snu vracela tak často, že si nikdy nebyl úplně jistý, jestli ji viděl ve skutečném světě nebo ne. V duchu ji nazýval Zlatá země. Byla to stará, králíky ohlodaná pastvina, kterou se vinula pěšinka, tu a tam poznamenaná krtinci. Ve střapatém živém plotě na protější straně pole se v lehkém vánku kývaly větve jilmů, jejichž husté listí se zachvívalo jako ženské vlasy. Někde docela blízko, i když ho nebylo vidět, zvolna tekl čistý potok, v tůních pod vrbami plavaly bělice.

Přes pole přicházela dívka s tmavými vlasy. Jakoby jediným pohybem ze sebe strhla šaty a s opovržením je odhodila. Tělo měla bílé a hladké, ale nevzbuzovalo v něm touhu, vlastně se na ně ani nedíval. V tom okamžiku ho však zaplavil obdiv nad gestem, s nímž šaty odhodila. Jeho půvab a bezstarostnost jako by odepsaly celou kulturu, celý systém myšlení, jako kdyby se Velký bratr a Strana a Ideopolicie dali smést ze světa jediným nádherným pohybem paže. I to gesto patřilo do dávných časů. Winston se probudil se slovem „Shakespeare“ na rtech.

Z obrazovky vycházelo uširvoucí pískání, setrvávající na jednom tónu třicet vteřin. Bylo sedm patnáct, čas, kdy vstávali úředníci. Winston se vyhrabal z postele – nahý, protože člen Vnější strany dostával jen 3000 kupónů na ošacení a pyžamo stálo 600 – a popadl špinavé tílko a trenýrky, které ležely přes židli. Za tři minuty začne rozcvička. V příštím okamžiku se svíjel v prudkém záchvatu kašle, který přicházel skoro vždy krátce po probuzení. Plíce zůstaly bez vzduchu tak dokonale, že mohl popadnout dech, jedině když si lehl na záda a několikrát se zhluboka nadechl. Od námahy při kašli mu naběhly žíly a bércový vřed ho začal svědit.

„Skupina od třiceti do čtyřiceti!“ štěkl pronikavý ženský hlas. „Skupina od třiceti do čtyřiceti! Zaujměte svá místa, prosím. Třicátníci a čtyřicátníci!“

Winston vyskočil do pozoru před obrazovku, na níž se objevil obraz mladé ženy, vyzáblé, ale svalnaté, oblečené v cvičebním úboru a cvičkách.

„Paže pokrčit a napnout!“ vyrážela. „V rytmu, podle mne. Ráz, dva, tři, čtyři! Ráz, dva, tři, čtyři! Do toho, soudruzi, trochu života do toho! Ráz, dva, tři, čtyři! Ráz, dva, tři, čtyři!“

Bolest, která provázela záchvat kašle, nestačila úplně vypudit z Winstonovy mysli zážitek ze sna a rytmické pohyby při cvičení ho jen oživovaly. Když tak mechanicky švihal pažemi dozadu a dopředu s výrazem vzteklého potěšení na tváři, úporně se snažil vrátit se v duchu do šerého období útlého dětství. Bylo to mimořádně obtížné. Všechno, co se odehrálo před koncem padesátých let, vymizelo. Neexistovaly žádné záznamy, na něž by se člověk mohl odvolat, a tak dokonce i obrysy vlastního života ztrácely na ostrosti. Člověk vzpomínal na významné události, které se pravděpodobně vůbec nestaly, pamatoval si podrobnosti jednotlivých epizod, aniž se mu vybavila jejich atmosféra, a pak už byla jen dlouhá prázdná údobí, ke kterým nedovedl připsat nic. Všechno bylo tehdy jiné. Dokonce i jména států a jejich obrysy na mapě byly jiné. Například Územní oblast jedna se tehdy tak nejmenovala: jmenovala se Anglie nebo Británie, ačkoli Londýn, tím si byl celkem jist, byl vždycky Londýn.

Winston si však rozhodně nevzpomínal na žádné období, kdy jeho země nebyla ve válce, ale v čase jeho dětství zřejmě bylo dost dlouhé údobí míru, protože si pamatoval, jak je všechny překvapil nálet. Možná to bylo tehdy, když dopadla atomová bomba na Colchester. Nepamatoval se na nálet samotný, ale vzpomínal si, jak mu otec svíral ruku v dlani a jak spěchali dolů, dolů, kamsi hluboko pod zem, dokola, dokola po spirálovitém schodišti, které mu zvonilo pod nohama a z něhož ho tak rozbolely nohy, že začal fňukat, takže se museli zastavit a odpočinout si. Matka šla pomalu a jako ve snách daleko za nimi. Nesla jeho malou sestřičku – anebo to možná byl jen uzel přikrývek: nebyl si jistý, zda tehdy už byla jeho sestřička na světě. Konečně přišli na hlučné místo plné lidí a Winston si uvědomil, že je to stanice podzemní dráhy.

Všude seděli lidé na kamenné dlažbě, jiní zas těsně napěchovaní na kovových pryčnách, jeden nad druhým. Winston, jeho matka a otec si našli místo na zemi a blízko nich seděli vedle sebe na pryčně stařec a stařena. Stařec měl na sobě pěkný tmavý oblek, černou látkovou čepici posunutou dozadu na velmi bílých vlasech; tvář měl nachovou a modré oči plné slz. Byl z něho cítit gin. Zdálo se, jako by mu vyrážel z pokožky místo potu, a člověk si mohl představit, že slzy, které mu proudem tekly z očí, jsou čistý gin. Ale i když byl mírně opilý, byl celý bez sebe opravdovým, nesnesitelným žalem. Winston pochopil svým dětským způsobem, že se právě stalo cosi hrozného, co se nijak nedalo odpustit a nikdy se nedá odčinit. Také se mu zdálo, že ví, co to je. Někdo, koho ten stařec miloval – možná malá vnučka – byl zabit. Stařec každých pár minut opakoval:

„Neměli jsme jim důvěřovat, já to říkal, maminko, neříkal jsem to? Tak to dopadá, když se jim věří. Já to pořád říkal. Neměli jsme těm lumpům věřit.“

Ale kterým lumpům neměli věřit, to si Winston vybavit nedokázal.

Nejspíš od té doby trvala válka doslova bez přestávky, ale přísně vzato nebyla to stále táž válka. V jeho dětství probíhaly po několik měsíců zmatené pouliční boje v samotném Londýně; na některé se živě pamatoval. Ale bylo úplně nemožné vystopovat dějiny celého období, určit, kdo s kým v dané chvíli bojoval, protože neexistovaly písemné záznamy ani mluvené slovo, které by se zmiňovaly o jiném seskupení než o právě existujícím. V této chvíli například, v roce 1984 (jestliže je rok 1984), vede Oceánie válku s Eurasií, ve spojenectví s Eastasií. V žádném veřejném nebo soukromém projevu se nikdy nepřipustilo, že tyto tři velmoci byly někdy seskupeny jinak. Ostatně, jak Winston dobře věděl, ještě před čtyřmi roky vedla Oceánie válku s Eastasií a byla spojencem Eurasie. Ale to byl jen pokoutní poznatek, který si náhodou uchoval, protože jeho paměť nebyla dostatečně pod kontrolou. Oficiálně ke změně partnerů nikdy nedošlo. Oceánie byla odjakživa ve válce se Eurasií. Momentální nepřítel představoval absolutní zlo, a z toho vyplývalo, že žádná minulá nebo budoucí dohoda s ním není a nebyla možná.

Příšerné je, uvažoval už po miliónté, když tlačil ramena s bolestí dozadu (s rukama na bocích kroužili tělem od pasu vzhůru, mělo to být dobré pro zádové svaly) – příšerné je, že by to všechno mohlo být pravda. Jestliže Strana dokázala vnořit ruku do minulosti a prohlásit o té či oné události, že se nikdy nestala – není to mnohem hrozivější než pouhé mučení anebo smrt?

Strana prohlásila, že Oceánie nikdy nebyla spojencem Eurasie. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla spojencem Eurasie ještě před pouhými čtyřmi lety. Ale odkud tato znalost pramenila? Jen z jeho vlastního vědomí, které i tak musí být brzy zničeno. A jestliže všichni ostatní přijímají lež, kterou Strana předkládá – jestliže všechny záznamy opakují stejnou povídačku – pak lež přešla do historie a stala se pravdou. „Kdo ovládá minulost,“ znělo heslo Strany, „ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ A přece minulost, svou povahou změnitelná, nikdy změněna nebyla. Všechno, co je pravda teď, je pravda odjakživa a navždycky. Je to docela prosté. Je k tomu zapotřebí jedině nekonečný sled vítězství nad vlastní pamětí. Říkali tomu „ovládání skutečnosti“; v novořeči se tomu říkalo dvojmysl.

„Pohov!“ štěkla instruktorka o něco mírněji.

Winston spustil ruce podle boků a znovu pomalu naplnil plíce vzduchem. Mysl mu sklouzla do zmotaného světa dvojmysli. Vědět, a přitom nevědět, uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži, udržet současně dva názory, které se vzájemně vylučují, vědět, že jsou protikladné, a věřit v oba; používat logiku proti logice, odvrhovat morálnost, a přitom ji vyžadovat, věřit že demokracie je nemožná a že Strana je strážcem demokracie; zapomenout všechno, co je třeba zapomenout, potom to znova z paměti vylovit, když je toho zapotřebí, a zas to promptně zapomenout: a nade všechno aplikovat týž proces na proces sám. To byla nejzazší finesa: vědomě si přivodit nevědomost, a pak znovu zapomenout na akt hypnózy, který člověk právě provedl. Dokonce i jen porozumět slovu dvojmysl vyžadovalo podvojného myšlení použít.

Instruktorka zase zavelela pozor. „A teď zkusíme, kdo z nás se dovede dotknout prstů na nohách!“ řekla s nadšením. „Pěkně až od boků, prosím, soudruzi. Ráz – dva! Ráz – dva! …!“

Winstonovi se cvičení hnusilo, bolest mu vystřelovala od pat až do hýždí a často končila dalším záchvatem kašle. Z jeho úvah se vytratil polopříjemný pocit. Minulost, uvažoval, nebyla pouze změněná, byla vlastně zničená. Jak mohl člověk konstatovat třeba jen nejzřejmější fakta, když neexistoval žádný záznam mimo jeho paměť? Snažil se vzpomenout si, v kterém roce poprvé slyšel o Velkém bratru. Muselo to být někdy v šedesátých letech, ale zjistit to bylo nemožné. V dějinách Strany figuroval samozřejmě Velký bratr jako vůdce a strážce Revoluce od jejích nejranějších počátků. Jeho hrdinské činy byly postupně posouvány v čase směrem nazpět, až konečně dosáhly do bájného světa čtyřicátých a třicátých let, kdy ještě kapitalisté v podivných válcovitých kloboucích jezdili po londýnských ulicích ve velkých naleštěných autech nebo kočárech se zasklenými okny. Nikdo nevěděl, kolik bylo na té legendě pravdy a co bylo vymyšlené. Winston si dokonce nemohl vzpomenout na datum, kdy Strana vznikla. Nezdálo se mu, že by byl slovo Angsoc slyšel před rokem 1960, bylo však možné, že ve své starořečové podobě – to jest „anglický socialismus“ – bylo běžné už dřív. Všechno se rozplývalo v mlze. Někdy však člověk mohl na jasnou lež ukázat prstem. Nebylo například pravda, jak se hlásalo v knihách o dějinách Strany, že Strana vynalezla letadla. Na letadla se pamatoval od svého nejútlejšího dětství. Ale dokázat člověk nemohl nic. Nikdy neexistoval žádný důkaz. Jenom jednou za celý svůj život držel v rukách neomylný dokument, který dokazoval zfalšování historického faktu. A při té příležitosti…

„Smith!“ vykřikl hlas té saně z obrazovky. „6079 Smith W.! Ano, vy! Ohněte se níž, prosím! Umíte to přece. Ale nesnažíte se. Níž, prosím. To je lepší, soudruhu. A nyní, celá četa pohov a sledujte mne.“

Winstonovi vyrazil horký pot po celém těle. Jeho tvář zůstala však úplně bezvýrazná. Jen nedat nikdy najevo strach! Jen neprojevit odpor! Jediné mžiknutí oka může člověka prozradit. Stál a díval se, jak instruktorka zvedla paže nad hlavu a pak se sice ne s půvabem, ale pozoruhodně ladně a pružně předklonila a vsunula první články prstů pod prsty na nohou.

Tak, soudruzi! Takhle to chci vidět. Podívejte se na mne, ještě jednou. Je mi devětatřicet a mám čtyři děti. A teď se podívejte!“ Opět se předklonila. „Vidíte, moje kolena nejsou pokrčená. Dokážete to všichni, jen chtít,“ dodala, když se zase napřímila. „Každý člověk pod pětačtyřicet je dokonale schopný dotknout se prstů na nohou. Nemáme všichni tu čest bojovat v přední linii, ale můžeme se aspoň udržet ve formě. Jen pomyslete na naše chlapce na malabarské frontě! A na námořníky na Plovoucích pevnostech! Jen si pomyslete, s čím se oni musí vypořádat! A teď to zkuste ještě jednou. To už je lepší, soudruhu, o moc lepší,“ dodala povzbudivě, když se Winstonovi při prudkém předklonu podařilo dotknout se prstů na nohou, aniž pokrčil kolena. Poprvé po několika letech.


 

4

Winston nevědomky zhluboka vzdychl jako vždy, když začínal svou každodenní práci, v čemž mu nemohla zabránit ani blízkost obrazovky. Přitáhl si mluvopis, sfoukl prach z mluvítka a nasadil si brýle. Potom rozvinul a sepnul dohromady čtyři malé svitky papíru, které vyklouzly z pneumatického potrubí po pravé straně jeho mluvopisu.

Ve stěnách jeho kóje byly tři otvory. Napravo od mluvopisu malá pneumatická roura pro psané zprávy; vlevo větší, pro noviny; a v boční stěně, kam Winston lehce dosáhl rukou, byla velká obdélníková štěrbina chráněná drátěnou mřížkou. Ta sloužila na odhazování odpadového papíru. Podobných štěrbin byly v budově tisíce či desetitisíce, nejen v každé místnosti, ale v malých vzdálenostech od sebe na každé chodbě. Z neznámého důvodu se jim říkalo paměťové díry. Když člověk věděl, že nějaký dokument má být zničen, nebo dokonce viděl, jak se někde povaluje kus papíru, docela automaticky nadzvedl poklop nejbližší paměťové díry a papír tam vhodil. Proud teplého vzduchu ho pak odnesl do obrovských pecí, skrytých kdesi v útrobách budovy.

Winston rozvinul čtyři svitky papíru a prohlížel je. Každý z nich obsahoval jen jedno nebo dvouřádkovou zprávu, psanou zkratkovitým žargonem – nebyla to skutečná novořeč, ale obsahovala hodně výrazů z jeho slovní zásoby, což byl žargon, který se používal na Ministerstvu pro vnitřní potřebu. Vypadalo to takhle:

 

times 17. 3. 84 projev vb nesprávně informoval o africe opravit

times 19. 12. 83 předpovědi 3 lp 4. kvartál 83 tiskové chyby

zdůvodnit průběžné výsledky

times 14. 2. 84 hojmini nesprávně uvedlo čokoládu opravit

times 3. 12. 83 zpráva o denním rozkazu vb velenedobrá odkazy neosoby úplně přepsat antezal nadřízschvál

 

S mírným pocitem uspokojení odložil Winston čtvrtou zprávu stranou. Byl to složitý a odpovědný úkol a bude nejlépe, když se jím bude zabývat až nakonec. Ostatní tři byly běžné záležitosti, ačkoli druhá bude pravděpodobně vyžadovat, aby se prokousal řadou nudných čísel.

Winston stiskl na obrazovce tlačítko „starší čísla“ a požádal o příslušné výtisky Timesů, které za pár minut vyklouzly z pneumatického potrubí. Příkazy, které obdržel, se týkaly článků nebo zpráv v novinách, jež bylo z nějakého důvodu třeba změnit, nebo, jak zněla oficiální verze, opravit. Tak například Timesy sedmnáctého března napsaly, že Velký bratr ve svém projevu z minulého dne předpověděl, že fronta v jižní Indii zůstane v klidu, ale že se zakrátko rozvine eurasijská ofenzíva v severní Africe. Stalo se však, že eurasijské vrchní velení zahájilo ofenzívu v jižní Indii a severní Afriku nechalo na pokoji. Proto bylo třeba přepsat odstavec v projevu Velkého bratra tak, aby předpovídal to, co se skutečně stalo. Anebo zase devatenáctého prosince uveřejnily Timesy oficiální předpovědi výroby různých druhů spotřebního zboží ve čtvrtém kvartálu roku 1983, což byl současně šestý kvartál Deváté tříletky. Dnešní vydání přineslo hlášení o skutečném objemu výroby, z něhož vyplývalo, že předpovědi byly v každém ohledu hrubě nesprávné. Winston měl za úkol opravit původní čísla tak, aby souhlasila s pozdějšími. Pokud šlo o třetí příkaz, vztahoval se na velmi jednoduchou chybu, která se dala napravit za pár minut. Přednedávnem, v únoru, vydalo Ministerstvo hojnosti příslib („kategorický závazek“ byl oficiální název), že se příděl čokolády v roce 1984 nesníží. Ve skutečnosti však Winston věděl, že bylo rozhodnuto příděl čokolády snížit koncem tohoto týdne z třiceti gramů na dvacet. Takže bylo třeba nahradit původní příslib varováním, že bude pravděpodobně nutné někdy v dubnu příděl snížit.

Jakmile Winston tyto příkazy vyřídil, přidal napsané opravy k příslušným výtiskům Timesů a vstrčil je do pneumatického potrubí. Potom téměř bezděčným pohybem zmačkal příkazy i všechny poznámky, které si udělal, a vhodil je do paměťové díry, aby je strávily plameny.

Nevěděl dopodrobna, co se děje v neviditelném bludišti, do něhož vedlo pneumatické potrubí, ale to podstatné mu bylo známo. Jakmile byly všechny opravy příslušného čísla Timesů pohromadě a zkontrolovány, vytisklo se dotyčné číslo znova, původní výtisk byl zničen a opravený výtisk byl zařazen na jeho místo v archívu. Tento proces neustálého pozměňování se používal nejen v novinách, ale i v knihách, časopisech, brožurách, plakátech, letácích, filmech, zvukových záznamech, kreslených filmech, fotografiích – v každém druhu literatury nebo dokumentace, která by snad mohla mít nějaký politický nebo ideologický význam. Den po dni a téměř minutu po minutě byla minulost přizpůsobována současnosti. Tímto způsobem se dala dokumentárně dokázat správnost každého záměru Strany. Nikdy nesměly zůstat zachovány žádné zprávy nebo názory, které by byly v rozporu s potřebami přítomné chvíle. Celá historie byla palimpsest, mnohokrát oškrábaný a znovu a znovu popisovaný pergamen. Pak už nebylo v žádném případě možné dokázat, že došlo k falzifikaci. V největší sekci Oddělení záznamů, daleko větší než ta, kde pracoval Winston, byli zaměstnaní lidé, jejichž povinností bylo vystopovat a shromáždit všechny původní nepřepsané výtisky knih, novin a jiných dokumentů, jež byly určeny ke zničení. Mnohá čísla Timesů, která byla třeba i desetkrát přepsána proto, že se změnila politická orientace anebo že obsahovala chybná proroctví Velkého bratra, byla zařazena ve svazcích jednotlivých ročníků s původním datem a neexistovaly žádné jiné výtisky, které by jim odporovaly. Také původní vydání knih byla odstraněna a znovu a znovu přepisována, a knihy vycházely znovu a znovu bez nejmenší zmínky o tom, že v nich bylo něco změněno. Dokonce ani v psaných pokynech, které Winston dostával a kterých se zbavoval hned, jak je splnil, se nikdy neuvádělo, ba ani nenaznačovalo, že má být spáchán podvrh: vždy se jen konstatovalo, že jde o přepsání, omyl, tiskovou chybu anebo nesprávný citát, které je v zájmu přesnosti třeba opravit.

Ale vždyť to vlastně ani podvrh není, pomyslel si, když měnil cifry Ministerstva hojnosti. Jde jen o to nahradit jeden nesmysl jiným. Většina materiálu, s nímž člověk pracoval, se netýkala reálného světa ani tolik, jako se ho týká přímá lež. Statistické údaje byly pouhá fantazie v originální verzi stejně jako ve verzi opravené. Většinou se předpokládalo, že si i tak všechny cifry vymýšlíte. Tak například Ministerstvo hojnosti naplánovalo výrobu 145 miliónů párů obuvi. Jako skutečný objem výroby uvedlo Ministerstvo šedesát dva milióny. Když však Winston původní předpověď opravoval, snížil číslo na padesát sedm miliónů, aby vyhověl obvyklému požadavku překročení kvóty. Tak jako tak, šedesát dva milióny nebyly o nic blíž pravdě než padesát sedm miliónů nebo 145 miliónů. Zdálo se dokonce pravděpodobné, že nebyly vyrobeny vůbec žádné boty. A ještě pravděpodobnější bylo, že nikdo nevěděl, kolik se vyrobilo, a ani se o to nezajímal. Všichni byli srozuměni s tím, že v každém kvartálu se na papíře vyrobily astronomické počty bot, zatímco snad polovina obyvatel Oceánie chodila bosá. A tak tomu bylo se všemi zaznamenávanými údaji, ať šlo o věci velké či malé. Všechno se ztrácelo v jakémsi stínovém světě, v němž se nakonec i letopočet stával nejistým.

Winston se podíval naproti přes halu. V protilehlé kóji na druhé straně usilovně pracoval drobný, na pohled pedantický chlapík s černou bradkou. Na kolenou složené noviny, ústa přitisknutá k mluvítku mluvopisu. Působil dojmem, že se snaží, aby to, co říká, zůstalo tajemstvím mezi ním a obrazovkou. Vzhlédl a jeho brýle vyslaly nepřátelský záblesk směrem k Winstonovi.

Winston Tillotsona skoro neznal a neměl tušení, na čem pracuje. Zaměstnanci Oddělení záznamů se nebavili na potkání o své práci. V dlouhé hale bez oken, s dvěma řadami kójí, kde neustále šustil papír a hučely hlasy mumlající do mluvopisů, byl asi tucet lidí, které Winston neznal ani podle jména, ačkoliv je denně vídal, jak pobíhají sem a tam v chodbách anebo gestikulují ve Dvou minutách nenávisti. Věděl, že ve vedlejší kóji se dennodenně hmoždí drobná žena s pískovými vlasy s tím, jak vystopovat a vymazat z tisku jména lidí, kteří byli vaporizováni, a tudíž považováni za bytosti, jež nikdy neexistovaly. To se k ní docela dobře hodilo, protože před několika lety byl vaporizován i její vlastní manžel. A o pár kójí dál sedělo mírné, nepraktické, snivé stvoření jménem Ampleforth. Vyznačoval se velice chlupatýma ušima a překvapivým talentem pro žonglování s rýmy a básnickými metry. Zabýval se tím, že produkoval „upravené“ verze, takzvané definitivní texty básní, které byly sice ideologicky závadné, ale z nějakého důvodu měly být zachovány v antologiích. A tato hala s přibližně padesáti pracovníky byla jen jednou sekcí, vlastně jedinou buňkou obrovského komplexu Oddělení záznamů. Kolem ní, nad ní i pod ní se další houfy pracovníků zabývaly nepředstavitelným množstvím úkolů. Byly tu obrovské tiskárny s redaktory a školenými typografy a dokonale vybavené ateliéry na falšování fotografií. Byl tu úsek televizních programů s inženýry, režiséry a týmy herců, kteří byli speciálně vybráni pro svou schopnost napodobovat hlasy. Byly tu armády referentů, jejichž úlohou bylo sestavovat seznamy knih a časopisů, které měly být přepsány. Byly tu rozlehlé depozitáře, kde se skladovaly opravené dokumenty, a skryté pece, v nichž se ničily původní výtisky. A kdesi v naprosté anonymitě koordinovaly řídící mozky celou práci a stanovovaly politickou linii, která vyžadovala, aby se jeden kousek minulosti zachoval, jiný zfalšoval a další vygumoval.

A Oddělení záznamů bylo koneckonců jen jedním odvětvím činnosti Ministerstva pravdy. Prvořadým posláním Ministerstva nebylo rekonstruovat minulost, ale zásobovat občany Oceánie novinami, filmy, učebnicemi, televizními programy, hrami, romány – všemi myslitelnými druhy informací, poučení nebo zábavy, od sochy po heslo, od lyrické básně po biologickou studii a od dětského slabikáře po slovník novořeči. Ministerstvo muselo uspokojovat nejen rozmanité potřeby členů Strany, ale opakovat celou proceduru na nižší úrovni, pro blaho proletariátu. Na Ministerstvu byla celá řada zvláštních oddělení, která se zabývala proletářskou literaturou, hudbou, dramatem a vůbec zábavou. Zde se produkovaly podřadné noviny, v nichž nebylo téměř nic než sport, zločin a astrologie, senzační šestákové románky, filmy, z nichž sex jenom kapal, a sentimentální písničky, komponované výhradně mechanickou cestou na speciálním automatu, kterému se říkalo veršotep. Byla tu dokonce i celá podsekce – Pornosek se to jmenovalo v novořeči –, která se zabývala výrobou nejnižšího druhu pornografie, expedované v zapečetěných balících, do nichž nesměl nahlédnout ani žádný člen Strany, kromě těch, kteří se na jejich výrobě podíleli.

Zatímco Winston pracoval, vyklouzly z pneumatického potrubí další tři pokyny; byly to jednoduché záležitosti a Winston je vyřídil, ještě než ho vyrušily Dvě minuty nenávisti. Když bylo po Nenávisti, vrátil se do své kóje, vzal z poličky slovník novořeči, odsunul mluvopis, očistil si brýle a pustil se do hlavního úkolu onoho odpoledne.

Největší životní potěšení nacházel Winston ve své práci. Většinou to byla nudná rutina, ale obsahovala i úkony tak obtížné a složité, že se do nich člověk mohl ponořit jako do hlubin matematického problému; takové ty delikátní podvrhy, kdy nebylo oč se opřít, člověk musel spoléhat jen na své znalosti zásad Angsocu a na vlastní odhad toho, co po něm vlastně Strana chce. V takových věcech se Winston vyznal. Někdy mu dokonce svěřili opravu úvodníků Timesů, které byly psány výhradně v novořeči. Rozbalil pokyn, který předtím odložil. Zněl takto:

 

times 3. 12. 83 zpráva o denním rozkazu vb velenedobrá odkazuje neosoby úplně přepsat antezal nadřízschvál

 

V starořeči (neboli ve spisovné angličtině) by to znělo asi takto:

 

Zpráva o denním rozkaze Velkého bratra v Timesech ze dne 3. prosince 1983 je krajně neuspokojivá a zmiňuje se o neexistujících osobách. Úplně ji přepište a dřív, než koncept zařadíte, předložte ke schválení nadřízenému.

 

Winston si přečetl závadný článek. Denní rozkaz Velkého bratra byl zřejmě věnován především chvále práce organizace známé jako CNPP, která dodávala cigarety a jiné náležitosti pro námořníky Plovoucích pevností. Jistý soudruh Withers, prominentní člen Vnitřní strany, byl vybrán ke zvláštní pochvale a udělili mu vyznamenání, Řád druhé třídy za vynikající práci.

O tři měsíce později byla CNPP zničehonic rozpuštěna bez uvedení důvodů. Dalo se předpokládat, že Withers a jeho společníci jsou nyní v nemilosti, ale o celé záležitosti nebyla vydána žádná zpráva, ani v tisku ani na obrazovce. To se dalo očekávat, protože bylo neobvyklé stavět politické odpůrce před soud nebo je dokonce veřejně denuncovat. Velké čistky, které postihly tisíce lidí a zahrnovaly veřejné procesy se zrádci a ideozločinci, kteří se zahanbeně přiznávali ke svým zločinům a potom byli popraveni, byly mimořádnou podívanou a nekonaly se častěji než jednou za několik let. Obvyklejší bylo, že lidé, kteří upadli v nemilost Strany, prostě zmizeli a nikdo o nich už nikdy neslyšel. Lidé neměli nejmenší tušení, co se s nimi stalo. V některých případech možná ani nebyli mrtví. Winston osobně znal asi třicet lidí, nepočítaje v to vlastní rodiče, kteří jednoho dne zmizeli.

Winston se lehce poškrábal na nose sponkou na spisy. V kóji naproti se soudruh Tillotson stále ještě tajnůstkářsky hrbil nad mluvopisem. Na okamžik zdvihl hlavu; zase ten nepřátelský záblesk brýlí. Winston by byl rád věděl, zda je soudruh Tillotson zabrán do téže práce jako on. To bylo jistě možné. Takovou problematickou práci nemohli nikdy svěřit jedné osobě; na druhé straně pověřit tím komisi by znamenalo otevřeně přiznat, že jde o výrobu falzifikátů. Bylo velmi pravděpodobné, že právě teď pracuje aspoň tucet lidí na různých verzích toho, co Velký bratr vlastně řekl. A záhy některý z vedoucích mozků Vnitřní strany vybere tu či onu verzi, zrediguje ji a uvede do pohybu celý složitý proces potřebného ověřování. Potom přejde vybraná lež do stálých záznamů a stane se pravdou.

Winston nevěděl, proč Withers upadl v nemilost. Možná že pro korupci nebo neschopnost. Možná že se Velký bratr jen zbavil příliš oblíbeného podřízeného. Možná že Withers nebo někdo z jeho blízkých byl v podezření, že má kacířské sklony. Anebo – a to bylo ze všeho nejpravděpodobnější – se to stalo prostě proto, že čistky a vaporizování byly nezbytnou součástí mechanismu vládnutí. Jediný klíč k rozluštění záhady spočíval ve slovech „Odkazy neosoby“, což naznačovalo, že je Withers už mrtev. Nedalo se na to však usuzovat s jistotou jen proto, že byl někdo zatčen. Někdy byli lidé propuštěni, bylo jim dovoleno žít na svobodě jeden až dva roky a popraveni byli až potom. Velmi zřídka se stávalo, že člověk, o němž se předpokládalo, že je dávno mrtvý, se objevil jako přízrak ve veřejném procesu, zatáhl svým svědectvím do věci stovky dalších, a potom zmizel, tentokrát nadobro. Withers však už byl neosoba. Neexistoval; nikdy neexistoval. Winston usoudil, že nepostačí smysl projevu prostě obrátit. Lepší bude, když ho předělá tak, aby pojednával o něčem, co vůbec nesouvisí s původním předmětem.

Mohl by projev zaměřit na obvyklé osočování zrádců a ideozločinců, ale to by bylo trochu příliš okaté; kdyby si však zase vymyslel vítězství na frontě nebo nový triumf v překročení plánu Deváté tříletky, záznamy by se příliš zkomplikovaly. Žádalo si to kus čiré fantazie. A najednou se v jeho mysli zrodil téměř ucelený obraz soudruha Ogilvyho, který nedávno padl jako hrdina. Stávalo se, že Velký bratr věnoval svůj Denní rozkaz oslavě památky skromného řadového člena Strany, jehož život a smrt vyzdvihl jako příklad hodný následování. Tentokrát by měl vzpomenout soudruha Ogilvyho. Ve skutečnosti žádný soudruh Ogilvy nikdy neexistoval, ale několik řádků v tisku a pár zfalšovaných fotografií ho záhy přivedou k životu.

Winston chvilku přemýšlel, potom si přitáhl mluvopis a začal diktovat ve známém stylu Velkého bratra; byl to styl zároveň vojenský i pedantický a dal se snadno napodobit, protože byl charakteristický tím, že kladl otázky a vzápětí na ně promptně odpovídal. („A jaké mravní poučení pro nás plyne z tohoto faktu, soudruzi? Poučení, které je zároveň jednou ze základních zásad Angsocu, totiž…“ atd. atd.)

 

 

Když byly soudruhu Ogilvymu tři roky, přestal si hrát s jinými hračkami kromě bubnu, samopalu a malého vrtulníku. Když mu bylo šest, byl o rok dříve, na základě zvláštní výjimky, přijat mezi Zvědy; v devíti letech byl už vedoucím skupiny. V jedenácti udal Ideopolicii svého strýce, když vyslechl rozhovor, který podle něho měl nepřátelské zaměření. V sedmnácti se stal okresním organizátorem Antisexuální ligy mládeže. V devatenácti navrhl nový typ ručního granátu, schváleného Ministerstvem míru, který při první zkoušce zabil jediným výbuchem jedenatřicet eurasijských zajatců. Ve třiadvaceti zahynul v akci. Když letěl s důležitými depešemi přes Indický oceán a pronásledovala ho nepřátelská trysková letadla, sebral samopal a z vrtulníku vyskočil do hlubin pod sebou s depešemi a se vším. O takovém konci, řekl Velký bratr, se nedá uvažovat jinak než s pocity závisti. Velký bratr připojil ještě několik poznámek o čistotě a poctivosti života soudruha Ogilvyho. Byl naprostý abstinent a nekuřák, neznal jinou zábavu než hodinu tělocviku denně a vzal na sebe závazek celibátu, protože věřil, že manželství a péče o rodinu jsou neslučitelné s povinnostmi, kterým zasvětil čtyřiadvacet hodin denně. Neznal jiné náměty k rozhovoru než principy Angsocu, a jiný životní cíl než porážku eurasijského nepřítele a rozdrcení špiónů, sabotérů, ideozločinců a vůbec zrádců.

Winston uvažoval, zda má soudruhu Ogilvymu udělit Řád za vynikající zásluhy; nakonec se rozhodl, že ne, protože by to vzápětí vyžadovalo další zbytečné zásahy.

Ještě jednou pohlédl na svého soupeře v protější kóji. Něco jako by mu říkalo, že Tillotson určitě pracuje na stejném úkolu jako on. Nedalo se předpovědět, čí práce bude nakonec přijata, ale Winston byl hluboce přesvědčen, že to bude ta jeho. Soudruh Ogilvy, o němž neměl ještě před hodinou nikdo tušení, se stal skutečností. Napadlo ho, jak je zvláštní, že můžete stvořit mrtvé lidi, ale živé ne. Soudruh Ogilvy, který v přítomnosti nikdy neexistoval, existoval nyní v minulosti, a až se jednou zapomene na samotný akt podvrhu, bude existovat právě tak autenticky a na základě stejných důkazů jako Karel Veliký nebo Julius Caesar.


 

5

Hluboko v podzemí v závodní jídelně s nízkým stropem postupovala fronta na oběd pomalu a trhavě kupředu. V místnosti bylo už plno a panoval tu ohlušující hluk. Od výdejního pultu vycházela pára z omáčky smíšená s nakyslým kovovým pachem, který však nedokázal docela převládnout nad výpary Ginu vítězství. Na vzdáleném konci jídelny byl malý bar, pouhá díra ve zdi, kde se dal za deset centů koupit větší hlt ginu.

„Jen člověka jsem hledal,“ řekl hlas za Winstonovými zády.

Winston se otočil. Byl to jeho přítel Syme, který pracoval ve Výzkumném oddělení. „Přítel“ nebylo možná správné slovo. V dnešní době neměl člověk přátele, měl soudruhy; ale společnost některých soudruhů byla příjemnější než společnost jiných. Syme byl filolog, odborník na novořeč. Byl vlastně jedním z obrovského týmu odborníků, kteří právě sestavovali Jedenácté vydání slovníku. Drobný, menší než Winston, s tmavými vlasy a velkýma vypoulenýma očima, kterými si jakoby zblízka prohlížel tvář každého, s kým mluvil.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli nemáš žiletky?“

„Ani jednu,“ odpověděl rychle Winston s pocitem provinění. „Zkoušel jsem to všude. Už vůbec nejsou.“

Pořád někdo prosil o žiletky. Ve skutečnosti měl Winston ještě dvě nepoužité, ale ty si šetřil. Žiletky byly úzký profil už celé měsíce. Ve stranických obchodech nebylo každou chvíli něco k dostání. Jednou chyběly knoflíky, potom látačky, jindy zas tkaničky do bot; teď to byly žiletky. Pokud se k nim člověk vůbec dostal, pak jenom tak, že je víceméně tajně vyšmelil na černém trhu.

„Holím se jednou žiletkou už šest týdnů,“ zalhal.

Fronta se pohnula kupředu. Když se zastavila, otočil se Winston zase k Symovi. Oba si vzali po jednom umaštěném plechovém podnosu z hromady na okraji pultu.

„Byl ses včera podívat na věšení zajatců?“ zeptal se Syme.

„Pracoval jsem,“ řekl Winston lhostejně. „Uvidím to v kině, aspoň doufám.“

„To je slabá náhražka,“ řekl Syme.

Výsměšně klouzal očima po Winstonově tváři. „Znám tě,“ říkaly jeho oči. „Vidím ti až do žaludku. Vím moc dobře, proč ses nešel podívat, jak věší zajatce.“ V intelektuálním ohledu byl Syme až jedovatě pravověrný. Měl ve zvyku vyprávět do nechutných detailů a se zjevným zadostiučiněním o náletech na nepřátelské vesnice, o procesech a přiznáních ideozločinců, o popravách ve sklepeních Ministerstva lásky. Když s ním chtěl člověk mluvit, musel ho obratně odvést od těchto témat a zatáhnout podle možností do odborných problémů novořeči, kde platil za autoritu a dokázal být i zajímavý. Winston otočil hlavu trochu stranou, aby se vyhnul zkoumavému pohledu jeho velkých tmavých očí.

„Bylo to dobré věšení,“ vzpomínal Syme. „Když jim svážou nohy, tak to jen celé pokazí. Rád se dívám, jak kopou. A hlavně ten modrý jazyk, jak jim nakonec trčí z úst, docela jasně modrý. Tenhle detail mě nejvíc vzrušuje.“

„Další, prosím!“ křikla prolétka v bílé zástěře s naběračkou v ruce.

Winston a Syme postrčili svoje podnosy k okénku. Oběma jim tam byl rychle přisunut jejich příděl – kovová miska s šedorůžovou omáčkou, kus chleba, krychlička sýra, hrnek černé Kávy vítězství a tabletka sacharinu.

„Tamhle je volný stůl, pod obrazovkou,“ řekl Syme. „Cestou si vezmeme gin.“

Gin jim nalili do porcelánových hrnků bez ucha. Razili si cestu přecpanou jídelnou a složili jídlo z podnosů na stůl s kovovou deskou; na jednom rohu někdo po sobě nechal louži omáčky, špinavé tekuté svinstvo, jako by se v těch místech někdo pozvracel. Winston uchopil hrnek ginu, chvilku sbíral odvahu a pak tu olejovitou břečku polkl. Přimhouřil oči, které se mu zalily slzami, a najednou zjistil, že má hlad. Začal po lžících polykat řídkou dušenou směs, v níž plavaly houbovité narůžovělé kostky čehosi, pravděpodobně náhražky masa. Nikdo nepromluvil, dokud misky nezůstaly prázdné. U stolu po Winstonově levici vzadu kdosi rychle a bez přestání mluvil; byl to nepříjemný zvuk, jako když kváká kachna, a pronikal všeobecnou vřavou v jídelně.

„Jak pokračuje Slovník?“ zeptal se Winston. Musel zvýšit hlas, aby ho v tom rámusu bylo slyšet.

„Pomalu,“ přiznal Syme. „Dělám přídavná jména. Je to fascinující.“

Při zmínce o novořeči se celý rozzářil. Odstrčil misku, do jedné jemné ruky uchopil kus chleba, do druhé sýr a naklonil se přes stůl, aby nemusel křičet.

„Jedenácté vydání je už definitivní,“ řekl. „Upravujeme jazyk do konečné podoby, jakou bude mít, až už nikdo jinak mluvit nebude. Až skončíme, budou se to lidé jako ty muset celé znovu učit. Ty si asi myslíš, že naše hlavní práce spočívá ve vymýšlení nových slov. Vůbec ne. My slova ničíme – moře slov, stovky denně. Otesáváme jazyk až na kost. Jedenácté vydání nebude obsahovat ani jediné slovo, které by mohlo do roku 2050 zastarat.“

Hladově se zakousl do chleba, polkl několik soust a pak mluvil dál, s vášní puntičkáře. Jeho hubená snědá tvář ožila, výsměch v očích nahradil téměř zasněný pohled.

„Je to krásné ničit slova. Samozřejmě největší odpad je u sloves a přídavných jmen, ale jsou i stovky podstatných jmen, která by se dala vyřadit také. Nejde jen o synonyma, ale i o antonyma. Koneckonců, jaké oprávnění má slovo, které je jen protikladem jiného slova? Slovo obsahuje protiklad už samo v sobě. Vezmi například adjektivum ,dobrý‘. A když už máš slovo jako ,dobrý‘, k čemu je adjektivum ,špatný‘? ,Nedobrý‘ docela stačí – je dokonce lepší, protože je přesný protiklad, což to druhé není. Anebo když potřebuješ silnější výraz pro ,dobrý‘, jaký má smysl, aby existovala celá řada vágních, zbytečných slov, jako ,vynikající‘ a ,skvělý‘, a všechna ostatní? ,Veledobrý‘ ten význam pokrývá, nebo ,převeledobrý‘, když chceš něco ještě silnější. Samozřejmě že tyto tvary už používáme, ale v konečné novořečové verzi nebude už nic jiného. Nakonec bude celý pojem dobra a zla vyjadřovat jen šest slov – ve skutečnosti jen jediné slovo. Chápeš, jaká je to krása, Winstone? Původní projekt pochází přirozeně od VB,“ poznamenal dodatečně.

Při zmínce o Velkém bratru nasadil Winston okamžitě dychtivý výraz. Přesto Syme zaregistroval určitý nedostatek spontánního nadšení.

„Ty nedovedeš novořeč skutečně ocenit, Winstone,“ řekl téměř smutně. „I když jej užíváš, myslíš stále v starořeči. Sem tam si přečtu tvé věci, co píšeš do Timesů. Jsou docela dobré, ale jsou to překlady. Srdcem stále ještě lpíš na starořeči s celou jeho vágností a zbytečnými významovými odstíny. Nechápeš, jaká krása je v ničení slov. Víš, že novořeč je jediný jazyk na světě, jehož slovní zásoba se každým rokem zmenšuje?“

Winston to samozřejmě věděl. Usmál se souhlasně, aspoň doufal, ale nedůvěřoval si natolik, aby něco řekl. Syme ukousl další sousto tmavého chleba, krátce ho požvýkal a pokračoval:

„Chápeš, že jediným cílem novořeči je zúžit rozsah myšlení? Nakonec dosáhneme toho, že ideozločin bude doslova nemožný, protože nebudou prostředky, kterými by se dal vyjádřit. Každý potřebný význam bude přesně definován a jeho vedlejší významy budou vymazány a zapomenuty. V Jedenáctém vydání už od toho nejsme daleko. Ale ten proces bude pokračovat ještě dlouho po tom, až ty i já budeme mrtví. Každým rokem bude méně a méně slov a rozsah vědomí se vždy o něco zmenší. Jistě ani teď neexistuje žádný důvod ani omluva pro páchání ideozločinů. Všechno je otázka sebekázně a ovládání skutečnosti. Ale nakonec ani to nebude třeba. Revoluce bude dovršená, až bude jazyk dokonalý. Novořeč je Angsoc a Angsoc je novořeč,“ dodal s jakýmsi tajuplným uspokojením. „Napadlo tě někdy, Winstone, že asi v roce 2050 nejpozději nebude naživu jediná lidská bytost schopná rozumět rozhovoru, jaký právě vedeme?“

„Až na…“ začal Winston nejistě, a pak toho nechal.

Už měl na jazyku „Až na proléty,“ ale pak se zarazil, protože si nebyl úplně jist, zda taková poznámka není trochu nepravověrná. Syme však vytušil, co chtěl říci.

„Proléti nejsou lidi,“ řekl nedbale. „Kolem roku 2050 – možná ještě dřív – už vůbec nikdo nebude znát starořeč. Celá literatura minulosti bude zničena. Chaucer, Shakespeare, Milton, Byron budou existovat jen v novořečových verzích; nezmění se pouze jejich forma, změní se samy v sobě, stanou se svým protikladem. Dokonce i literatura Strany se změní. I hesla se změní. Jak by mohlo existovat heslo „Svoboda je otroctví,“ když pojem svobody bude zrušen? Celé myšlenkové klima bude jiné. Vlastně ani žádné myšlení nebude, v tom smyslu, jak je chápeme dnes. Být pravověrný znamená nemyslet – nemít potřebu myslet. Pravověrnost je nevědomost.“

Winston byl náhle hluboce přesvědčen, že Syme bude jednoho dne vaporizován. Je příliš inteligentní. Vidí příliš jasně a mluví příliš otevřeně. Strana nemá takové lidi ráda. Jednoho dne zmizí. Má to napsané ve tváři.

Winston dojedl chleba se sýrem. Otočil se na židli trošku stranou a napil se kávy z hrnku. Muž s pronikavým hlasem u stolu po jeho levici mluvil bezohledně dál. Mladá žena, která byla asi jeho sekretářka a seděla zády k Winstonovi, ho poslouchala a zdálo se, že horlivě souhlasí se vším, co říká. Winston chvílemi zaslechl poznámku, jako „Myslím, že máte skutečně pravdu, opravdu s vámi souhlasím,“ pronesenou mladým a dost hloupoučkým ženským hlasem. Ale druhý hlas ani na okamžik nezmlkl, ani když děvče promluvilo. Winston znal toho člověka od vidění, ale nevěděl o něm víc než to, že zaujímá důležité postavení v Oddělení literatury. Bylo mu kolem třiceti, měl svalnatou šíji a velká pohyblivá ústa. Hlavu držel zakloněnou tak, že se v jeho brýlích odráželo světlo a Winston viděl jen dva lesklé kotouče místo očí. Dost hrozné bylo to, že z proudu zvuků, které se mu řinuly z úst, se téměř nedalo porozumět ani jedinému slovu. Jenom jednou Winston zachytil zlomek věty „úplné a konečné vymýcení goldsteinismu“ – kterou vychrlil velmi rychle jedním dechem, jako by to byl jeden kompletně odlitý řádek bez zarážek. Jinak to byl jen šum, jakási kvak-kvak-kvákání. Ale i když se nedalo rozumět, co ten člověk vlastně říká, nebylo pochyby o všeobecném smyslu toho, co říká. Pravděpodobně vyhrožoval Goldsteinovi a požadoval přísnější opatření proti ideozločincům a sabotérům, hřímal proti ukrutnostem eurasijské armády, vychvaloval Velkého bratra anebo hrdiny z malabarské fronty – na tom nezáleželo. Ať už to bylo cokoli, člověk si mohl být jist, že každé slovo je čistě pravověrné, čirý Angsoc. Když se tak Winston díval na tu tvář bez očí, s čelistí rychle se pohybující nahoru a dolů, měl zvláštní pocit, že to ani není skutečná lidská bytost, ale panák. Z toho člověka nemluvil mozek, ale hrtan. Žvanění, které z něho vycházelo, se skládalo ze slov, ale nebyla to řeč v pravém slova smyslu: byly to zvuky vydávané bezděčně jako kachní kvákání.

Syme na okamžik zmlkl a obráceným koncem lžíce kreslil vzory v louži omáčky. Hlas od vedlejšího stolu kvákal rychle dál, a bylo ho jasně slyšet navzdory okolnímu hluku.

„V novořeči je takové slovo,“ řekl Syme, „nevím, jestli je znáš, duckspeak. Je to jedno z těch zajímavých slov, které v sobě zahrnuje protikladné významy. Když ho použiješ o protivníkovi, je to nadávka; použiješ-li ho o někom, s kým souhlasíš, je to pochvala.“

Není pochyby o tom, že Syme bude vaporizován, opakoval si v duchu Winston. Myslel na to s jistým smutkem, i když dobře věděl, že Syme jím pohrdá, nemá ho příliš v oblibě a vůbec by se nezdráhal udat ho jako zločince, jakmile by se našel sebemenší důvod. Se Symem jaksi nebylo všechno, jak má být. Cosi mu chybělo: opatrnost, nadutost a jakási ochranná hloupost. Nedalo se říct, že by nebyl pravověrný. Věřil v principy Angsocu, ctil Velkého bratra, radoval se z vítězství, nenáviděl kacíře upřímně, dokonce s jakousi neúnavnou horlivostí na základě nejnovějších informací, k nimž obyčejný člen Strany neměl přístup. A přesto na něm trvale lpěl stín špatné pověsti. Říkal věci, které raději neměly být vysloveny, četl příliš mnoho knih, navštěvoval kavárnu Pod kaštanem, kam často chodívali malíři a hudebníci. Neexistoval žádný zákon, dokonce ani nepsaný, který by zakazoval navštěvovat kavárnu Pod kaštanem, a přece to místo bylo jaksi špatně zapsané. Scházeli se tam staří zdiskreditovaní vůdcové Strany, dokud nebyli definitivně odstraněni. Sám Goldstein tam prý býval někdy viděn, ještě před lety či desetiletími. Nebylo těžké předvídat Symův osud. A přesto bylo jisté, že kdyby Syme třeba jen na tři vteřiny vytušil, co se ve Winstonovi odehrává, okamžitě by ho udal Ideopolicii. To by ovšem udělal i každý jiný, kdyby na to přišlo; jenže Syme spíš než většina ostatních. Horlivost nestačí. Pravověrnost je nevědomost.

Syme vzhlédl.

„Tamhle jde Parsons,“ poznamenal.

Tón jeho hlasu jako by k tomu dodával „ten blbec“. Parsons, Winstonův soused na Sídlišti vítězství, si právě razil cestu napříč jídelnou; byl to obtloustlý muž střední postavy se světlými vlasy a obličejem ropuchy. V pětatřiceti se mu usazovaly tukové polštářky na šíji a v pase, ale pohyby měl čilé a chlapecké. Celým svým zjevem připomínal přerostlého klacka, a přestože nosil kombinézu podle předpisu, člověk se nemohl zbavit dojmu, že má na sobě modré krátké kalhoty, šedou košili a kolem krku červený šátek Zvědů. Stačilo přivřít oči a v duchu jste viděli kolena s dolíčky a rukávy vyhrnuté nad baculaté předloktí. Parsons se skutečně vždycky vracel k šortkám, kdykoli mu k tomu poskytl záminku společný výlet nebo jiná fyzická činnost. Pozdravil oba bodrým „Ahoj, ahoj!“ a přisedl si; pronikavě páchl potem. Na jeho růžovém obličeji se perlily krůpěje. Potit se dovedl vskutku mimořádně. Ve Společenském středisku se podle vlhkého držadla pálky dalo vždy poznat, že tam hrál ping-pong. Syme vytáhl papír popsaný dlouhými sloupci slov a studoval je s inkoustovou tužkou v ruce.

„Podívej se na něj, ten pracuje i při obědě,“ řekl Parsons a šťouchl do Winstona. „To je hlavička, co? Co to tam máš, ty kluku? Na mě by to bylo trochu moc. Smithe, člověče, proč tě hledám. Zapomněls mi dát ten příspěvek.“

„Příspěvek na co?“ zeptal se Winston a automaticky sáhl po penězích. Přibližně čtvrtina platu byla předem určena na dobrovolné příspěvky; bylo jich tolik, že bylo nesnadné udržet si přehled.

„Na Týden nenávisti. Však víš – domovní sbírka. Jsem pokladník v našem bloku. Děláme, co můžeme, aby to byla parádní podívaná. A to ti povídám, nebude to moje vina, jestli staré Sídliště vítězství nebude mít největší vlajkovou výzdobu v celé ulici. Slíbils mi dva dolary.“

Winston vytáhl a podal Parsonsovi dvě zmačkané a špinavé bankovky a ten je zanesl do notýsku úhledným rukopisem analfabeta.

„Mimochodem, kamaráde, slyšel jsem, že ten můj usmrkanec na tebe včera vystřelil z praku. Pořádně jsem ho seřezal. A pak jsem mu řekl, že jestli to ještě jednou udělá, tak mu ten prak vezmu.“

„Myslím, že ho trochu naštvalo, že nemohl na tu popravu.“

„Ale, no – já chtěl jenom říct, že to prokazuje správnou výchovu, ne? Jsou to takový dva uličníci usmrkaný, ale koumáci. Myslejí jenom na Zvědy a na válku, samozřejmě. Víte, co ta moje malá žába udělala minulou sobotu, když byli s oddílem na výletě v Berkhamsteadu? Vzala s sebou ještě dvě další děvčata, oddělily se od ostatních a celé odpoledne sledovaly nějakého cizího chlapa. Dvě hodiny se mu držely za zadkem, a když se dostaly do Amershamu, předaly ho patrole.“

„A proč?“ zeptal se Winston trochu zaraženě.

Parsons vítězoslavně pokračoval:

„Ta moje malá si byla jistá, že je to nepřátelský agent – třeba ho shodili padákem. Ale v tom je ten fígl, starouši. Co myslíš, že jí především bylo podezřelé? Všimla si, že má nějaké divné boty, říkala, že takové u nikoho ještě neviděla. Takže bylo pravděpodobné, že je to cizinec. Pěkně fikaný malý smrad, co? V sedmi letech.“

„Co se stalo s tím chlapem?“ zeptal se Winston.

„No, to samozřejmě nevím. Ale vůbec bych se nedivil, kdyby…“ Parsons udělal pohyb, jako by mířil puškou, a mlaskl jazykem.

„Dobře,“ reagoval Syme roztržitě a ani nevzhlédl od papíru.

„Ovšem, nemůžeme si dovolit riskovat,“ souhlasil Winston poslušně.

„Jde o to, že je válka,“ řekl Parsons.

Jako na dotvrzení toho faktu ozval se z obrazovky nad jejich hlavami zvuk trubky. Tentokrát to však nebylo hlášení o válečném vítězství, ale pouze oznámení Ministerstva hojnosti.

„Soudruzi!“ řval nadšeně mladý hlas. „Pozor, soudruzi! Máme pro vás velkou zprávu. Vítězně jsme završili boj o zvýšení výroby. Právě jsme obdrželi hlášení o celkové produkci všech druhů spotřebního zboží. Fakta ukazují, že za minulý rok stoupla životní úroveň minimálně o 20 procent. V celé Oceánii propukly dnes ráno spontánní manifestace, pracující vyšli z továren a úřadů a pochodovali ulicemi s transparenty, které vyjadřovaly vděčnost Velkému bratrovi za nový, šťastný život, který nám zaručuje svým moudrým vedením. Zde jsou některá souhrnná čísla. V potravinách…“

Fráze „náš nový, šťastný život“ se opakovala několikrát. V poslední době patřila k oblíbeným heslům Ministerstva hojnosti. Parsons, jehož pozornost upoutalo troubení, seděl s ústy dokořán údivem, ale zároveň s výrazem člověka, který ví. Nerozuměl sice číslům, ale věděl, že v jistém ohledu jsou důvodem k uspokojení. Vytáhl velkou špinavou dýmku, z poloviny plnou zuhelnatělého tabáku. Protože příděl tabáku byl 100 gramů na týden, měl zřídka možnost nacpat si dýmku až po okraj. Winston kouřil Cigaretu vítězství a držel ji opatrně ve vodorovné poloze. Nový příděl dostane až zítra a zbývaly mu už jen čtyři kusy. V tu chvíli nevnímal vzdálenější zvuky a poslouchal žvanění, jež se linulo z obrazovky. Ukázalo se, že se dokonce konaly manifestace, kde se děkovalo Velkému bratrovi za zvýšení přídělu čokolády na dvacet gramů týdně. A to teprve včera, uvažoval, bylo oznámeno, že se příděl snižuje na dvacet gramů týdně. Je možné, že to zbaštili dřív než uplynulo čtyřiadvacet hodin? Ano, zbaštili. Parsons to zbaštil bez námahy, s omezeností zvířete. Kreatura bez očí u vedlejšího stolu to zbaštila fanaticky, vášnivě, se zuřivou touhou vystopovat, udat a vaporizovat každého, kdo by se zmínil o tom, že v minulém týdnu byl příděl ještě třicet gramů. Syme to také zbaštil – trochu složitějším způsobem, s použitím dvojmysli. Byl tedy Winston jediný, komu zůstala paměť?

Z obrazovky se dál linula vybájená statistika. V porovnání s předcházejícím rokem bylo více potravin, více oděvů, více domů, víc nábytku, víc hrnců, víc paliva, víc lodí, víc vrtulníků, víc knih, víc novorozeňat – více všeho kromě nemocí, zločinů a šílenství. Rok od roku a minutu od minuty všichni a všechno svištělo směrem vzhůru. Tak jako předtím Syme, uchopil nyní Winston lžičku, nimral se v bledé omáčce rozlité po stole, a vytáhl z ní dlouhý pruh do jakéhosi vzorku. Rozmrzele meditoval o hmotných stránkách života. Bývalo to vždycky tak? Chutnalo jídlo vždycky takhle? Rozhlédl se po jídelně. Přeplněná místnost s nízkým stropem, stěny špinavé se stopami nespočetných těl; otlučené kovové stoly a židle, natěsnané tak, že se lidé navzájem dotýkali lokty; zohýbané lžíce, pokřivené podnosy, otlučené hrnky; nakyslá zapáchající směs špatného ginu, špatné kávy, omáčky s příchutí kovu a špinavého šatstva. Žaludek i pokožka vždy nějak protestovaly, člověk měl pocit, že byl ošizen o něco, nač má právo. Pravda, nepamatoval se na nic podstatně odlišného. Nikdy, až kam jeho paměť sahala, nebyl dostatek jídla, člověk nikdy neměl ponožky ani prádlo, v nichž by nebylo plno děr, nábytek byl otlučený a rozviklaný, pokoje nedostatečně vytápěné, vozy podzemní dráhy přecpané, domy se rozpadávaly, chléb byl černý, čaj vzácnost, káva měla hnusnou chuť, cigaret byl nedostatek – nic nebylo laciné a ničeho nebylo dost, s výjimkou syntetického ginu. Samozřejmě že se to s přibývajícím věkem zhoršovalo. Ale i tak, nebylo snad známkou toho, že to není přirozený řád věcí, když člověku bylo zle u srdce z toho nepohodlí a špíny a nedostatku, z nekonečné zimy, z propocených ponožek, z výtahů, které nikdy nefungovaly, ze studené vody, drsného mýdla, cigaret, které se rozpadávaly, ze špatného jídla, které chutnalo divně. Proč by měl mít člověk pocit, že je to nesnesitelné, kdyby neměl paměť, zděděnou po předcích, která mu napovídala, že věci bývaly kdysi jiné?

Rozhlédl se ještě jednou po jídelně. Bezmála všichni byli oškliví, i kdyby byli oblečeni jinak než v jednotných modrých kombinézách. Na vzdáleném konci jídelny seděl sám u stolu drobný chlapík, podivně připomínající brouka, pil kávu a jeho očka vrhala podezíravé pohledy ze strany na stranu. Winston si pomyslel, jak snadno se dá uvěřit, pokud se ovšem člověk nedíval okolo sebe, že ideální typ člena Strany existuje a dokonce převažuje: vysocí svalnatí hoši, dívky s těžkými ňadry, všichni světlovlasí, vitální, opálení a bezstarostní. Ve skutečnosti však, pokud mohl posoudit, byli lidé v Územním pásmu jedna většinou malí, tmavovlasí a nepěkně rostlí. Bylo zvláštní, že typ připomínající brouka byl rozšířený na Ministerstvech: zavalití mužíci, kteří tloustli už za mlada, s krátkýma nohama, rychlých roztěkaných pohybů a tučných, bezvýrazných tváří, s velmi malýma očima. Takovým typům se nejlépe dařilo pod panstvím Strany.

Zpráva Ministerstva hojnosti skončila další fanfárou a pak následovala dechovka. Parsons, kterého bombardování čísly přivedlo téměř k extázi, vyndal dýmku z úst.

„Ministerstvo hojnosti vykonalo slušný kus práce,“ řekl a uznale pokýval hlavou. „Mimochodem, Smithe, člověče, nemáš náhodou nějaké žiletky, nenechal bys mi nějakou?“

„Ani jednu,“ řekl Winston. „Sám se holím jednou žiletkou už šest týdnů.“

„No nic, jen jsem se zeptal, kamaráde.“

„Lituji,“ řekl Winston.

Kvákání od vedlejšího stolu během hlášení Ministerstva dočasně zmlklo, ale teď se hlas ozval znovu, daleko silněji než předtím. Winston se přistihl, že z jakéhosi důvodu myslel na paní Parsonsovou s rozcuchanými vlasy a vráskami plnými špíny. Do dvou let ji děti udají Ideopolicii. Paní Parsonsová zmizí, bude vaporizována, O’Brien bude vaporizován, Winston bude vaporizován. Syme bude vaporizován. Parsons naopak nebude nikdy vaporizován. Stvůra bez očí s projevem kachny nebude nikdy vaporizována. Zavalití mužíci, co tak čile pobíhají po bludištích chodeb Ministerstev, také nikdy nebudou vaporizováni. A dívka s tmavými vlasy, ta z Oddělení literatury – ani ta nebude nikdy vaporizována. Zdálo se mu, že instinktivně rozezná, kdo přežije a kdo zahyne; ale co vlastně přispívá k přežití, nebylo snadné definovat.

V té chvíli se s prudkým trhnutím probral z rozjímání. Dívka u vedlejšího stolu se pootočila a dívala se na něho. Byla to dívka s tmavými vlasy. Hleděla na něho z boku, velmi upřeně. A v okamžiku, kdy zachytila jeho pohled, uhnula očima.

Winstonovi vyrazil na zádech pot. Proběhla jím strašná, svíravá hrůza. Téměř ihned zmizela, ale zůstal po ní nepříjemný neklid. Proč se na něj dívá? Sleduje ho snad? Naneštěstí se nemohl rozpomenout, jestli už byla u stolu, když přišel, anebo přišla až potom. Ale včera při Dvou minutách nenávisti zaručeně seděla těsně za ním, i když to nebylo naprosto nutné. Bylo celkem pravděpodobné, že jejím skutečným záměrem bylo poslouchat ho a zjistit, jestli křičí dost hlasitě.

Znovu myslel na to, co ho napadlo už předtím: dívka pravděpodobně není členkou Ideopolicie, ale možná že je přesně takový ten amatérský špicl, kteří jsou nejnebezpečnější. Nevěděl, jak dlouho se už na něho dívala, snad pět minut, a možná, že neměl pod kontrolou svůj výraz. Bylo hrozně nebezpečné dát volný průchod myšlenkám, když byl člověk na veřejném místě nebo v dosahu obrazovky. Nejmenší drobnost vás mohla prozradit. Nervový tik, neuvědomělý výraz úzkosti, zvyk brblat si sám pro sebe – všechno, v čem byl náznak nenormálnosti, toho, že máte co skrývat. Tvářit se nenáležitě (například s nedůvěrou, když se oznamovalo nějaké vítězství) byl v každém případě sám o sobě přestupek, který mohl být potrestán. V novořeči na to dokonce existovalo slovo: říkalo se tomu zlozjev (zločin – zjev).

Dívka se k němu zase obrátila zády. Možná ho nakonec ani nesleduje; snad to byla jen náhoda, že dva dny po sobě seděla tak blízko něho. Cigareta mu zhasla a on ji opatrně položil na okraj stolu. Dokouří ji po práci, jestli se mu podaří nevysypat ji. Pravděpodobně je ta osoba u vedlejšího stolu špeh Ideopolicie a on bude pravděpodobně do tří dnů ve sklepeních Ministerstva lásky, ale nedopalek nesmí přijít nazmar. Syme poskládal svůj pruh papíru a nacpal ho do kapsy. Parsons zas začal vykládat.

„Vyprávěl jsem ti někdy, člověče,“ řekl a pochechtával se s dýmkou v ústech, „jak ti moji spratci podpálili sukni jedné staré bábě na trhu, protože ji viděli, jak balila klobásy do plakátu s V. B.? Připlížili se k ní zezadu a škrtli jí pod sukní sirkama. Myslím, že ji pořádně popálili. Jsou to neřádi, co? Ale mazaní jak lišky! U Zvědů dostanou dnes prvotřídní výcvik – ještě lepší než za mých časů. Co myslíš, čím je teď nejnovějc vybavili? Naslouchátky pro poslouchání za dveřmi! Moje holka tuhle večer přinesla jedno domů, vyzkoušela to na dveřích do obýváku a říkala, že slyší dvakrát líp než pouhým uchem. Je to jen hračka, to se ví. Ale aspoň je to vede správným směrem, ne?“

V tu chvíli se ozval z obrazovky ostrý hvizd, signál k návratu na pracoviště. Všichni tři muži vyskočili, spěchali k výtahu, aby si včas vybojovali místo. Winstonovi se vysypal z cigarety zbylý tabák.


 

6

Winston si zapisoval do deníku.

 

Stalo se to před třemi lety. Za temného večera v úzké boční uličce blízko jednoho velkého nádraží. Stála u výklenku dveří pod pouliční lampou, která nedávala skoro žádné světlo. Měla mladou tvář a byla silně nalíčená. Přitahovalo mě vlastně to nalíčení, jeho bělost, připomínající masku, a jasně rudé rty. Straničky se nikdy nelíčí. Nikdo jiný na ulici nebyl a nebyly tam obrazovky. Řekla si o dva dolary. Vešel jsem…

 

V tu chvíli mu přišlo zatěžko pokračovat. Zavřel oči, mnul si je prsty a snažil se vytlačit z nich ten výjev, který se stále vracel. Pocítil téměř nepotlačitelné nutkání zařvat z plných plic řadu oplzlých slov. Nebo tlouci hlavou do zdi, kopnout do stolu a převrátit ho, mrštit kalamářem do okna – udělat něco hlučného nebo bolestného, co by mu z mysli vymazalo trýznivou vzpomínku.

Nejhorší nepřítel člověka, uvažoval, je jeho vlastní nervový systém. Vnitřní napětí se každou chvíli může přeměnit ve viditelný symptom. Vybavil se mu muž, kterého před několika týdny minul na ulici; byl to docela obyčejný člověk, člen Strany, tak pětatřicet čtyřicet let, vysoký, hubený, v ruce nesl aktovku. Byli od sebe pár metrů, když se najednou levá strana mužova obličeje stáhla v jakési křeči. A pak znovu, právě když se míjeli; bylo to jen škubnutí, záchvěv, rychlý, jako když cvakne závěr fotoaparátu, zřejmě se mu to stávalo pravidelně. Vzpomněl si, jak si tehdy pomyslel: s tím chudákem je konec. A ten člověk si svůj tik možná ani neuvědomuje, v tom je ta hrůza. Smrtelně nebezpečné bylo, když někdo mluvil ze spaní. Před tím se člověk nemohl nijak chránit, pokud Winston věděl.

Nadechl se a psal dál:

 

Vešel jsem s ní do dveří a přes dvůr do kuchyně v suterénu. U zdi byla postel a na stole lampa, která vydávala jen slabé světlo. Ona…

 

Stiskl zuby. Nejraději by si odplivl. Při vzpomínce na ženu v kuchyni pomyslel na svou manželku Katherine. Winston býval ženatý, a pravděpodobně stále ještě ženatý je, protože pokud ví, jeho žena nezemřela. Měl pocit, jako by znovu vdechoval teplý zatuchlý zápach kuchyně v suterénu, zápach štěnic, špinavého šatstva a sprosté laciné voňavky, která však přesto vzrušovala, protože členky Strany nikdy voňavek nepoužívaly, to bylo prostě nepředstavitelné. Jedině prolétky používaly voňavek. V jeho mysli se ta vůně neoddělitelně spojovala se smilstvem.

Když tenkrát šel s tou ženskou, bylo to jeho první uklouznutí asi po dvou letech. Styk s prostitutkami byl samozřejmě zakázán, ale byl to jeden ze zákazů, které se člověk mohl sem tam odvážit přestoupit. Bylo to sice nebezpečné, ale nebyla to otázka života a smrti. Kdyby jednoho chytili s prostitutkou, mohlo to znamenat pět let v táboře nucených prací; víc ne, pokud v tom nebyl jiný přestupek. A bylo to celkem snadné, za předpokladu, že se člověk dokázal vyhnout tomu, aby ho dopadli při činu. Chudší čtvrti se hemžily ženami, které byly ochotné jít za peníze. Dost se jich dalo koupit dokonce za láhev ginu, který měli proléti zakázaný. Strana prostituci podporovala jako možnost vybití pudů, které se nedají úplně potlačit. Pouhé smilstvo ani nebylo tak závažné, pokud se dělo v skrytu a účelově a pokud se na něm podílely jen ženy z potlačené a opovrhované třídy. Neodpustitelným zločinem byla promiskuita mezi členy Strany. Přestože to byl jeden ze zločinů, k nimž se obžalovaní při velkých čistkách vždy přiznávali, bylo obtížné si představit, že by k něčemu takovému skutečně docházelo.

Cílem strany nebylo jen předcházet tomu, aby mezi muži a ženami vznikaly vztahy, které nebylo možné kontrolovat. Pravým, i když nevyhlášeným cílem bylo odstranit ze sexuálního aktu veškerou rozkoš. Ani tak láska, ale erotika byla nepřítel, a to jak v manželství, tak mimo ně. Každé manželství mezi členy Strany muselo být schváleno komisí, která byla k tomu účelu ustavena, a – i když ta zásada nebyla nikdy jasně stanovena – povolení bylo vždy odmítnuto, jestliže žadatelé vzbuzovali dojem, že se vzájemně fyzicky přitahují. Jediným uznávaným účelem manželství bylo počít děti, které by sloužily Straně. Na sexuální styk se pohlíželo jako na poněkud nechutný menší zákrok, něco na způsob klystýru. Toto pojetí ovšem úředně neexistovalo, ale nepřímo se už od dětství vtloukalo do hlavy každému členu Strany. Existovaly dokonce organizace, jako Antisexuální liga mladých, které obhajovaly naprostý celibát pro obě pohlaví. Všechny děti měly být počaty umělým oplodněním (v novořeči se to nazývalo artisem) a pak vychovávány ve veřejných institucích. Winston si byl vědom, že ne všechno je míněno vážně, ale bylo to jaksi v souladu s všeobecnou ideologií Strany. Strana se pokoušela pohlavní pud umrtvit, a jestliže to nebylo možné, alespoň ho pokřivit a pošpinit. Nevěděl sice, proč tomu tak je, ale připadalo mu přirozené, že tomu tak je. Pokud šlo o ženy, setkalo se úsilí Strany do značné míry s úspěchem.

Znovu pomyslel na Katherine. Je to určitě už devět, deset – skoro jedenáct let, co se rozešli. Bylo zvláštní, jak zřídka si na ni vzpomněl. Někdy dokázal po řadu dní zapomenout, že byl vůbec kdy ženatý. Byli spolu jen asi patnáct měsíců. Strana nepovolovala rozvod, ale doporučovala odloučení v případě, kde nebyly děti.

Katherine byla vysoká světlovlasá dívka, měla vzpřímené držení těla, nádherné pohyby, výraznou orlí tvář, dalo by se říci vznešenou, pokud člověk nezjistil, že se za ní neskrývá prakticky nic. Velmi záhy poté, co se vzali, došel k názoru – ačkoli to snad bylo tím, že ji znal mnohem blíž, než znal většinu lidí – že je bezpochyby ten nejhloupější, nejvulgárnější a nejprázdnější člověk, s jakým se kdy setkal. Kromě hesel neměla v hlavě jedinou myšlenku a nebylo skutečně blbosti, kterou by nedokázala spolknout, když jí ji Strana naservírovala. V duchu jí přezdíval „lidský gramofon“. Ale i tak by s ní byl vydržel, nebýt jedné jediné věci – sexu.

Jakmile se jí dotkl, ucukla a jako by ztuhla. Když ji objal, jako by objímal dřevěnou loutku. Bylo zvláštní, že i když ho k sobě tiskla, měl zároveň pocit, že ho celou silou od sebe odstrkuje. Strnulost svalstva ten dojem ještě zdůrazňovala. Ležela se zavřenýma očima, nevzpírala se, ani se nepřizpůsobovala, jen poddávala. Bylo to mimořádně skličující a po nějakém čase strašné. Ale i tak by s ní byl dokázal žít, kdyby se dohodli na celibátu. Ale byla to kupodivu Katherine, která odmítla. Musí prý vyprodukovat dítě, jestli to půjde. Tak v tom konání pravidelně pokračovali jednou týdně, pokud to bylo možné. Dokonce mu to ráno připomínala jako něco, co se musí večer vykonat a na co se nesmí zapomenout. Měla pro to dvě pojmenování. Jedno bylo „dělat děťátko“ a druhé „naše povinnost vůči Straně“ (ano, namouduši to tak říkala). Zanedlouho zakoušel pocit skutečné hrůzy, kdykoli se přiblížil určený den. Dítě naštěstí počato nebylo a ona nakonec souhlasila, že se o to už nebudou pokoušet, a záhy poté se rozešli.

Winston neslyšně vzdechl. Opět uchopil pero a psal:

 

Padla na postel a najednou, bez nejmenší předehry, tím nejhrubším, nejhrozivějším způsobem, který je možné si představit, si vyhrnula sukni. Já…

 

Viděl se, jak tam stojí, v tlumeném světle lampy, v nozdrách pach štěnic a voňavky a v srdci pocit porážky a odporu, který se v té chvíli mísil se vzpomínkou na Katherinino bílé tělo, navždy ztuhlé hypnotickou mocí Strany. Proč to vždycky muselo být takhle? Proč nemohl mít nějakou ženu sám pro sebe, místo těch hnusných filcek jednou za pár let? Ale opravdový milostný poměr byl téměř nemyslitelný. Všechny členky Strany byly stejné. Cudnost v nich byla zakořeněná stejně hluboko jako oddanost Straně. Od raného dětství je zocelovali hrami a studenou vodou, a pak tím svinstvem, co jim vtloukali do hlavy ve škole a ve Zvědech a v Lize mladých, přednáškami, průvody, hesly a pochodovou hudbou, se jim povedlo vypudit přirozený cit. Rozum mu říkal, že přece musí být výjimky, ale srdce tomu nevěřilo. Všechny jsou nedobytné, jak si Strana přeje. A on chtěl víc než být milován, chtěl prolomit tu zeď ctnosti, i kdyby to mělo být jen jednou za život. Každé vyvrcholení bylo vzpourou. Touha byla ideozločin. A kdyby se mu bylo podařilo takto probudit Katherine, připadal by si, že ji svedl, i když byla jeho manželka.

Ale musel ten příběh dovést do konce.

 

Já jsem povytáhl plamen lampy. Když jsem ji uviděl na světle…

 

Po té temnotě mu slabé světlo petrolejové lampy připadalo velmi jasné. Poprvé si tu ženu pořádně prohlédl. Postoupil k ní o krok a potom se zarazil, naplněn chtivostí i strachem. Bolestně si uvědomoval riziko, které na sebe vzal tím, že sem přišel. Bylo docela možné, že ho hlídka chytí, až bude odcházet; možná že právě v této chvíli už čekají za dveřmi. Kdyby odešel, aniž vykonal, proč přišel…!

Musel to napsat, musel se přiznat. Ve světle lampy náhle poznal, jak je ta žena stará. Líčidlo měla na obličeji nanesené v takové vrstvě, že mohlo prasknout jako maska z lepenky. Ve vlasech bílé prameny; nejhroznější však bylo, že jakmile pootevřela ústa, odhalila černou prázdnotu. Zuby prostě neměla.

Psal v rychlosti, neuspořádaným rukopisem:

 

Když jsem ji uviděl na světle, byla to stará žena, nejméně padesátiletá. Ale dal jsem se do toho a udělal jsem, proč jsem přišel.

 

Znovu si přitiskl prsty na oční víčka. Konečně to napsal, ale to na věci nic nezměnilo. Terapie nepomohla. Nutkání zařvat z plných plic oplzlá slova nezesláblo.

 

VYSVĚTLIVKA:

„Jen člověka jsem hledal.“ – Snad nepřesná citace známého latinského výroku HOMINEM QUAERO (Hledám člověka) z Phaedrových bajek. – Vysvětlivka Misantropova.