Misantropova knihovna

výpisky z básní

 

MOTTO:

V létě jsem byl volný a šťastný jako divoké zvíře; Hvozd bylo jméno mého bratra, Doubravka se jmenovala má sestra; mohl jsem si pět, spolu s básníkem Antonínem Sovou:

Napojen světelným jasem,

svěžestí horských míst,

prostoupen silicí sosen

jsem jak vzduch lesní čist.

Ano, byl jsem „jak vzduch lesní čist“; má družka se zvala Studánka, můj druh slul Pramen; ale teď v zimě jsem obklopen jen samou lidskou špínou, jež kalí vřídlo duše mé; špínou, již se snažím od sebe zapudit, seč to jde.

MISANTROP: Rakovina na kůži Země

 

 

ZPĚV DOMOVA

 

Jsem napojen světelným jasem, svěžestí horských míst.

Jsem prostoupen silicí sosen, jsem jak vzduch lesní čist,

a něco jak tajemství jezírek hlubin a houští jich dřímá

v mé duši a cosi jak starobylá hrdost měst,

cos ve mně jak modrá dálka hor pohraničných dýmá,

a cosi mou zažíhá krev jak stará plemenná čest.

Jsem prostoupen domovem, jeho nářky a radostmi,

vším bývalým, přítomným, budoucím, jeho žádostmi.

Má úponka visí každá

národa na životu, každým otřesem

jsem otřesen do základů, s ním dýchám, s ním za jedno jsem.

V něm žiji a v něm chci žít dále a jeho život neb vražda

neb jeho živoření, jen žití mé, smrt mou neb pád

by znamenal. Věřím-li silnou domova věrou,

a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?

 

ČERNÁ PRSŤ

Objímám křídly bílých racků jarní a černou zem,

rozhrnující se čerstvě, měkce a vlaze za pluhem...

Krajem zelených kočiček, pučících prutů. Lká to, viď!

V čepice vrchů, kde břízky bílé, jak sobolí,

slunce svých paprsků vyšívá, zlatou vplétá niť,

jaký jas oslepující! Až oko zabolí...

A já zřekl se bolestí, děl si: Jarní dech

nad nitrem bloudí, že cítím již prsť v něm zavonět,

vracet se lásky zabloudilého ptáka,

tiše pět, tiše pět, skřivánčím hlasem pět,

stromy zakvítat růžově, lehké kročeje znít,

stříbrnět vody,

zvířata modlit se zrakem, trávy se chvít.

Předtucho básníka, u tvých nohou jsou prostřené hody.

Necítíš? Srdce jak prudce zná někdy a nově bít?

Buď mi věrná, ó prsti mé duše černá,

mnoho setby ti svěřit ještě mám!

Všecko co žije a vesmíru vzduch co pije,

mělo by bohatě vzklíčit tam...

Svět je zas moudrý, nic v jeho nejhlubší hloubi

ztratit se nemůže nikdy, ať slůvko, ať úsměv, ať smích,

v černou prsť duše jak náhodou pokorně je vnesu,

pozdrav z rušného světa, mílová ticha lesů,

bytostí rozzáření zkvetlá v pochopení,

budou klíčit, tvá srdce rozhoupou na stoncích,

v prsti mé duše zakvetou, vlahnoucí, jarní a temné,

květiny zrodím já rudé a modré ve vůni zemné...

Tak jsem snil o svém přerodu. Omladlá, čerstvá zem,

rozhrnovala se v slunci přede mnou za pluhem

a jak jsem díval se s úžasem do blat a hájů a niv,

byl jsem tak životu rád,

zdálo se mi, že musím vše vssát a vše zobjímat,

dvakráte prožít každý dnů nenávratný div...

 

LES

Den červnový se rozbřesk nad lesy,

hrst zlata vhodiv do jich temných par...

Hned sosny na skal útesy

zázrakem uchycené v přenesmírnou výš

se protáhly mlh šedých nad opar...

A pták tak divně, divně zapěl, slyš!...

Na korách bříz schnul pryskyřice tok

a splynul s květů lesních vůněmi...

Bříz ostrov nad mnohých vod tůněmi

se bělal, svítil dálkou do zátok,

můj do lesa vstup vítal rok co rok...

Háj nízký výšil se a zhoustl víc...

A dál jsi vstoup... Dech zavál borovic...

A ještě dále zhořklý jalovec

tě trny chyt, i příliš temný stín,

jejž vrhal listnatý a hustý dřín...

A vyplašený datel, šplhavec,

oříšek s větévkou, jejž s lísky strh,

ti k nohám v loňské, zaschlé listí vrh...

Pak... v černých lesů kráčíš tajemství...

Když v mechu, drolícím se kamení

v šeř jeho vejdeš větví kosmatých,

mír ucítíš a ráje blaženství...

A duch tvůj očištěn naslouchá tich

výmluvným hlasům jeho znamení...

Z převratných kultur přelidněných měst

když vejdeš, ohlušen a oslepen

dnů pozlátkem i pojmy: Bůh, vlast, čest,

opuštěn často vším, co miluješ,

i mnohým, co ti svato, za čím jdeš,

když mnohdy zbývá ti v dne konec jen tvůj sen,

buď vděčen za mír lesa, poutníku...

V něm jako tichý člun když v moři přistaneš,

ke skále němě čnící řetězem se spneš...

A vše, cos převez v něm už z návyku,

to vše, co mrtvé již, co umřelo,

nepozorován tlupou lotříků

bez starosti a veselo

v tom tichu, jehož svatost sám jen znáš,

v nezvěstné hloubky uvrhneš a pochováš...

 

ČESKÁ DUŠE

Je česká duše posvěcena zemi:

z ní vyzařuje žírných krajů dech

s poli a lesy, ztajenými vesnicemi,

s malými říčkami, jež plynou jako v snech

a blyskotají úsměvny a němy,

slunečných plny mírných pocelů,

s městečky, trčícími vížkou kostelů,

s ovocem přetížených sadů

a s romantikou příkrých skalních hnízd

rozpadlých dávno, zpustošených hradů.

Jen vzdálen české duši ruch zní měst,

výpočty tvůrčí nesměle se výší.

Jí patří plodná země, výška hvězd

a hudba mírné přírody, již slyší:

Jen zřídka architektur klene zkružení,

jí zřídka patří chrámů velebnost a sláva,

neb horečných měst kyklopická združení,

kde kouři továrními nebe promodrává,

neb štoly krtčích cest kdes v říši podzemní.

Je v české duši obraz sídel klidných

a uzavřených, v sobě zatichlých,

kde dny a roky, snad i staletí

bez přátel v celém světě jako v prokletí

musila žít,

kde mírných očí vlídných

oráči širá pole orali,

vsi střehli a svá drobná města v dobách zlých

před osadníky zájmů podloudných,

když z ciziny se proudy prorvaly,

musila vstřebávat a pohltit...

Teď pevně, věčně musí tu již stát:

Neb velkých zkoušek smutkem vesmírným

a nesmrtelným jako boží řád

se přikovala k svému Bohu nahoře,

a dole k zemi připoutal ji v pokoře

oráčů osud, dobrých pastýřů, tož lidí,

i po pastvinách rozptýlených stád...

 

ODJEZD VOJÁKŮ

Jdou bez lásky, bez hněvu, jako stroj,

neb dálky jsou neznámy, země a města,

kam rychlíků hřmících povede cesta,

a neznámo, jaký to bude boj.

A budou-li ženy je v objetí čekat,

Jim pokrmy chystat? A stařeny bdít?

Na rožních zda budou berany pékat

a pod minarety krev vína pít?

A budou-li to snad vlastní bratří,

jimž srdce již od zkazek matčiných patří,

ty postřílet byl by hřích –

ty střílet a dáti se postříleti,

jak z rodné by matky to byly děti,

a plakat pro ně? Neb vzteklý mít smích?

 

MLÁDÍ JANA Z HUSINCE

Ó tenkrát miloval život, když opojen tušeným světem.

Snad

měl po matce přemítavý smutek a po Bohu hlad,

že hodiny naslouchal větrům a díval se v lesy a cítil

změn prchavé stíny od jar až po zimy mráz?

Snad

měl po otci vůli, jíž podřídil všecko, co do duše chytil,

od otce se učil chorobu krotit i radost zmáhat,

lži kárat a v pokušení vždy rozeznat pravdy hlas?

Ne, ku domku svému ho nepřipoutala blíž

tu žádná zdravá a prostá žena a malá,

by oddaného a pokorného v hruď krotkého sluhu

si připoutala

a připoutavši zdravými děcky podarovala,

ni pro lásku nezadržela jej matička stará a drahá,

ni otec ho nezapřáh pro sousto s dobytkem božím k pluhu; –

však zlákala jej a zvábila navždy Praha, Praha,

Praha, ó Praha...

Tam nadlouho navždy zmizel, až jednou

se vrátila pověst o něm a byla slavnou i bědnou...

A jak se již krajanům stává:

jí nemohli uvěřit po dlouhá, dlouhá později léta,

že přímý a silný ten hoch s tím hrozně pravdivým hledem,

jenž s nimi tu kozy kdys pás, ta umíněná hlava

se kacířem stal i svatým, ba, svědomím celého světa,

že na hranici pálen, svou pravdu, jak věřil a učil, kdys mohl zpívat,

že proti všem stál tu, biskupům, papeži, císaři,

zář nebeskou v obličeji svém bledém,

jež po tomto světě již nezáří,

že protivit moh se a přece se s nebeskou svatostí na vše dívat...

 

SVĚT JE TŘEBA PŘEORATI

Život luk a polí jak by do žil rozbouřeně vtékal –

Družný pohled krav. Pluh v brázdách. A kraj ještě jak by čekal.

Není pýchy, marné lásky. Bude jedno: zapomnění

znenáhlé a smírné, jak je utěšení po neštěstí.

Po ráně jak otrnutí, prázdný úhor po osení.

Svět je třeba přeorati. Krev chce nové plody nésti.

CHATRČ CIVÍ K MODRÉ OBLOZE

Chatrč civí k modré obloze.

Jabloň před prahem se nahrbuje.

Smutně rozpadá se, uboze,

sta let přes ni vítr běsní, duje.

Někdy za pohody, za ticha

cítíš, jak tu roky puchří suše.

Praděd pívával tu z kalicha,

lámal chléb a uzdravoval duše.

Ale tři sta roků nevěra

roste denně k utiskovateli.

Mlčí chvilky za dne, z večera,

jak by pohrdáním kameněly,

kameněly, k času zrajíce

až by v balvan vzrostly, schopný k boji,

jenž jak palcát zdrtí, sudlice

utiskovatele tíží svojí.

 

HOTEL V POHOŘÍ

Svět mezinárodní, svět každodenní

barevná sklíčka protřásá a mění:

generál, abbé, bankéř, atlet, rváč,

Žid, jenž kraj prolézá jak vyzvědač.

Jdeš. Za plotem kdes parku žena oře,

a slovanské, veliké tiché hoře

jde s ní a před ní, za ní, a ti, kdož tu parkem jdou,

evropskou se baví denně řeží krvavou.

A někde... přec se nový rodí svět?...

 

SEN STŘEDOVĚKÝ

Již k arkýřům gotickým kráčím a kolem orloje.

Jsou na něm žně namalovány z dob míru a pokoje

a jakési uspání čiší z něho, to dobře vím,

a to mne tak mate, že sotva to slovy vypovím...

Exulanti se chystají vyjeti z brány.

Zdánlivé ticho, mír na vše strany,

jen v srdci je úzko a temno. Vše zkradeno, prodáno,

je vyrabováno zlato a statky, vše rozdáno

je rodům, jež nenávidí ten, z něhož jsi zrozen rod,

jenž o prvenství se rváti bude již věčně, hrát o národ...

 

BURSA

U bursy kupčíci na chodník

a na schody, pod kandelábry a vlysy

svůj v hebraismy ztajený křik

si zpívají, hlučí, svou chvalořeč, mísí

v to agenti pochyb svých jízlivost,

svou výbušnou zlost,

i smíchem se dusící zchytralý dík.

Co na burse hlava lpí na hlavě,

co hádají se a chválí dnů zboží

dle dešťů a slunce a úrody boží,

déšť na ulici mží modravě.

A jako by z hluku slov zvonilo zlato

na velikých měřicích zisků váto –

– – – –

já žírné zřím v daleku prostory vlát

zažloutlým zlatem tam u lesů kdes a zapadlých blat...

Jak halucinován den srpnový cítím

žehnouti obilím zralým a ovocem, kvítím...

 

PŘEDZVĚST ZLATÉHO BABELU

I.

Ruch Babelu do noci stále vřel,

a nestvůrné domy výhní plály.

Tisíci dobře mířených střel

myšlenky výdělkářů zrály...

Obelstít, zdolat, znásilnit,

upoutat rozum i cit.

Ze všeho růsti má zlatodol

kdekoli kolemkol,

kde pracují za mzdu otroci

od rána, od rána do noci...

Již hromady zlata se věží, kupí...

Je žraví vždy oblétají supi

a v šílenství

se o moc prou a prvenství,

rvou zobci si peří a klovou oči

a křídla zlámaná

po zemích a mořích vlekou, a točí

se na povel Satana...

Nad Babelem krvavá denně zář...

A čímsi kořistníků tvář

neblaze hrozí... Jejich chrup

mní pozřít protivníků trup

a jejich čelist rozvírá

se do dálek i do šíra...

Kdož stavěti Babel pomáhají,

své vozí kvádry, své síly dají,

zří denně, jsou zlatem stmeleny

ty jeho kameny,

dnem, nocí jej hlídají kořistníku,

mzdu berou za to, bez lásky, díků.

V nich po práci marného přítomna

myšlenka roste ohromná:

My, bez viny, dobří, za těžkou prací svou

my, jdoucí! stvoříme novou epochu světovou...

My zdvihnem se jednou, ať stavba ční

až k nebi jak příšera smuteční

a opuštěna v záři hvězd

ať mezníkem přechodné doby jest,

ať kosmické jak strašidlo

ztrhaných mraků pod křídlo

ční, Babel zlatem stmelený,

chladný a studený...

II.

My do výší vnikli již nejzazších,

sta pater věků a kultur nás zdvihlo

až v závratnou oblast, kde vítr ztich,

však hladových ptáků se hejno zlíhlo...

Z nás budoval každý a tesal a snášel,

bděl u ohně věčného, soumrak kdy zhášel

oblaka nocí vybledlá

a dlouhým plutím slabá a mdlá...

Však běda! Náš pot se v stružky slil

a pod Babelem kdes vyústil

v potoky zlata, jež mocní světa

v své jímky schytávali léta,

ty hrůzostrašnou svou pod zoří

nezvěstných tekly do moří...

A my jsme jen viděli, v úzké své kleci,

kde k nýtu jsme spájeli nový nýt,

kdes v hloubkách se ztrácet, to zlato téci

a do neznáma vyústit,

a poháněni, jak obrovské stroje,

světovým řádem puzeni

my zvykali si už na zklamání svoje

a na své... zchuzení...

Leč druha když za druhem v rezignaci

stymfalští odnášeli ptáci,

my s obrovské stavby lešení

jsme do hloubek nesmírných shlíželi zděšení,

a začali poprvé reptat, vztek játra nám počal leptat,

i srdce i mozek... Též jakás i radost vzdálená

k nám vztahovat počala záchranná ramena...

Tu poprv jsme stavili práci na Babelu

i rukou i mozků – vzdor, ruka na čepelu

připraven mlčky čekal, co Mamon dole

obstoupil Babel v hrozivém kole...

A s té své hrozivé výše

jsme křikli dolů, kde rozvalený v své pýše

v svých chapadlech objatý Babel

držel a svíral

strašlivý Mamon, ďábel,

a hlas náš dálkami hvízdal a hřímal a zmíral:

Nuž, vizte, toť on, toť on...

Toť Mamon, toť on, toť on...

Nám překáží na vlastních osudech

pracovat, nad zisk je necení,

už na jeho zlato se každý dech

náš promění...

Ne, nezdvihnem ruky už jedné,

blesk myšlenky bědné,

nepošlem děti kruh nový dostavět

zlatého Babelu, k chladnému nebi

jenž ční a se šklebí,

mřít nepůjdem za Mamon...

Nuž, vizte, toť on, toť on...

Radš opustit závratnou stavbu

a podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu,

svým aspoň něco zváti,

své síly rozepjati

pro vlastního srdce potěšení...

My obrovské stavby jsme viseli na lešení

jak přezrálé plody svým odhodláním, a dole

šilhavý Mamon obcházel Babel v hrozivém kole...

III.

By Moloch ten mohl své zlato jíst,

dnem, nocí, ten Babelu zlatého Antikrist,

vše zkoupil svým zlatem. Dal utápěti

svět celý v svém zlatě... My staří i děti

jsme pro něho od rána do noci

jak otroci

se plahočili... Tož má teď zlato.

Však hlad nám pouze uštědřil za to...

Brav, obilí, kov a vše, co dá

les, pole a moře, co úroda,

on skoupil svým zlatem z našeho potu,

toť jeho je odměna za robotu,

vše skoupil, vše zdražil pro náš hlad...

Jak sépie

když tisíci chapadly krev nám vypije,

zlo vymýšlí pod Babelem svým,

nás dráždí chapadlem lepkavým,

nás, v Babelu vězněné, objímá chapadel sty,

všem staví se hrozivě do cesty...

A nutí nás do práce, nýt a nýt

spájeti, obrábět hmotu a vytvořit

vše, čeho si žádá ve chvilence:

netvorných lodí obrněnce,

bezčetné řady strašných děl.

Jak po vědě hmatá, po umění,

div nežádá duší si přesvědčení.

Lup modlitbou počíná, k Bohu již pěl.

Chce zákonem odvěkým svého zlata,

by moc svou na věky udržel...

I my se již modlíme k Bohu svému

v nás poznáním novým stvořenému...

Nuž, opusťme závratnou stavbu!

Chcem podniknout novou cestu, pouť novou a novou plavbu...

A den jak se blíží,

nejzazšího kruhu na lešení,

my chystáme se jít z vězeňských mříží,

jsme odhodláni, za těžkou práci svou

stvořiti novou epochu světovou...

IV.

Věž zlatá se zachvěla v základech svých.

My prcháme Mamonu. Zlatá věž

se houpá a chvěje jak nesmírná Lež,

jež dimenzí nabyla nesmírných...

Nás oslepil Mamon, však nezabil ještě,

k mzdě přikovat chtěl nás, svou hrůzu věště...

A Babel se prázdnil. Proud valil se dravý,

tah národů všechněch stěhovavý...

Jak ve zmatku, mrtvě čněly

kol nestvůrných hřídele, těžce se zamlčely!

I komíny továren neslaly šmouhy

v den oblohou modrý a prázdnotou dlouhý

jak věčnost, jež peklem kdys stala se nevolníkům,

ač rájem být mohla smrtelníkům...

Už plantáže ztichly.

Už poslední zlatý kvádr se na boku válí,

je nezdvihnut jeřábem, žhne a pálí,

nad Mamonu řekou, jíž břehy vyschly...

Už pot náš se v zlato jeho nepromění,

chce k záchraně naší téci i k potěšení...

Věž Babelu zlatá do oblak ční,

žhnou sloupové kostry její západem průzrační,

jak červánky slunce prázdno její

duchovým mlčením utápějí,

ta obrovská stavba, již opustil hybný Duch:

toť zapomenutý je Molochův bůh.

V.

V tu chvíli, kdy všichni Babel opouštěli,

(nás duše již předešla v nejkrásnějších snech),

v hostinné kraje ony jsme spěli,

kde pracovat přáno je každému na vlastních osudech...

V tu chvíli z nás každý kvésti spatří

zem dávno nám zaslíbenou. Ji hostí

vesmíru kouty tytéž, kde kosti

složeny pracovníků bratří

v prach dávno, tak dávno rozdupané

pod Molocha kročejem zlatým...

Tu zákonem svatým

nad prací svou bude i ziskem

bdít radostný člověk příštího dne.

A silný z tvůrčí své obnovy

si rozkošné zbuduje domovy

a v nitro své vlastní hloub pohlédne...

Tam vzadu kdes netvorný Babel sahá

zdviženým koncem nad mraky.

Je prázdný, je prázdný, toť kostra nahá

lidskými před zraky.

Jen Moloch ji svírá chapadly svými,

co u nohou vysýchá

mu zlatá řeka a hasne a mizí a zatichá

ostrůvky ztracenými,

a slábnoucí, celou tíhou svou

jak Moloch lpí na Babelu svou pýchou bláhovou

tu obrovskou stavbu svíraje rameny,

svým nezvratným koncem ji jednou zkácí

a zlatem, jež vstřebal, sám vykrvácí...

se zalkne jich zlatými plameny

a pod sesutými zlatými kameny.

 

A MY VŽDY CÍTILI, ŽE VYTRVAT JE KRÁSNÉ...

Mne noci tížily i dny a ležely mi

balvany na prsou. Já umíral jsem s nimi.

A hrozily: Tak budem tížit, stále těžší,

i tebe, národ tvůj. Kdo žít chce po svém, zhřeší.

Jest pánu poroučet a otrokovi sloužit,

kdos musí k moci růst a někdo po ní toužit.

My naslouchali tak, trpěli od kolébky,

leč v sebe věřili i v srdce svá, v své lebky.

A my vždy cítili, že vytrvat je krásné, že s prsou svalí se též balvany a jasné

že ráno rozsvítí se nad vším, co je naše,

že jenom do času se krčit budem plaše.

Hovoří záměry, jež proto dlouho spaly,

by smělé vstaly tak, jak nikdy nebývaly...

 

VIDĚNÍ

Lidský byl soumrak. Hrůza se potloukala

po zemích s kyjem. Zuby jak cení!

Duše se ani tak neobávala

smrti jak zneuctění.

Všude smrt, však nebolela tuze.

Smrt spíš byla v zneuctění hrůze.

V tom, jak se vraždí nenávistí,

v tom, jak má chuďas žluč její jísti,

karabáč slyšet, jak hvízdá a svistí.

Pod tupou hloupostí mučitelů

srdce mi denně usedalo.

Ale z mých želů – ale z mých želů

z hlubokostí mých těžkostí

něco se do světa smálo.

Do světa vidin mých, země mé, mojich lidí,

mrtvých i živoucích lásek i nenávistí mých,

lesů mých, kouřících se touhou

vzdálenou, modrou, do věčna dlouhou,

lidí mých, toužících po duši –

smály se oči mé a cos je konejší, osuší.

Viděl jsem: krásný a jiný svět

přede mnou pojednou stojí.

Viděl jsem: rány tolika set

roků se zcelují, smiřují, hojí.

Viděl jsem, o čem jsem v síle té nesníval,

že se den nad všemi rozdníval, rozdníval.

 

KOŘENY

Jen když zem cítit ve svém hluboku

jak prostor, základ, místo tvé je jisté,

živí tě a dá prýštit v průtoku

podzemní prameny, hučící, čisté.

Ne, z nejmenších to není zázraků

tam růst, kde tvému zbraňovali růstu.

A mluvit tam, kde chtěli opaku

nebázlivými otců svojich ústy.

A z nejmenších to není milostí

růst k plnosti své, k lásce, zaslíbení,

uprostřed obžalob a příkrosti

tam, kde ti brali slunce, světlo denní.

Kořeny, pijte, pijte ještě víc,

radostno píti, jen když duše věří,

ta žízeň po svobodě utěšíc

jen naši touhu k velikosti změří.

A pijte také pelyněk a žluč

krvavých, nespravedlivých, mstných dějů hrůzy,

zrad, slibů zmařených, z nichž vnuku, uč

se výstrahám, kdo zadržel tvou chůzi.

Jen na kořeny když ti nesáhli,

ty vyženeš a vzrosteš do koruny.

A nechť jsi z kůry dřen a vypráhlý.

Žár slunce najdeš zas, chlad smírné luny.

 

VLASTI

Jsem rozhodnut tě vyrvat, přivinout

tě k srdci, třeba k smrti zkrvácenou,

má vlasti, zbavit ruce tvoje pout

a zaštkat radostí a zavýsknout

si nad svobodou tvojí navrácenou.

 

ČESKÁ ZEMĚ

 

Z podzimních těžkých mlh dnes, jediná hvězda,

vyplouváš, Česká země.

Dávno již nikdo velký, mocný, svatý

tě neosvítil,

ti neblahořečil, nikdo nezaštítil,

tě nikdo milostí nezdvihl hluboce poníženou

kdys bohačku, o dědictví

i o moc ošizenou.

Bez přímluvčích a bez lásky srdcí

těch, kdož vážili před mocí světskou a před nebesy,

marně jsi toužila vetřelce svrci,

určena k chátrání čekala jsi,

děti své rodilas, pokorné sluhy,

v cizí jho spřežené, aby jen žili,

odpouštěla jim denně, tebe že neubránili,

krví do barbarské přesily denně crčící.

Tys čekala, nereptajíc, že míjel čas darmo

a doufalas, pevná a jistá, den co den, mlčící.

Zpívají prameny tvé, tvá tvárná krása,

tvá pokorná, věřící touha,

tvá nezmarná hrdost, tvá víra jásá

v konečnou spravedlnost.

 

DVĚ VÝZVY

Moc je tak nemilosrdná, těžká a hrozná.

Život a smrt ji dnes ještě pozná,

nahý ční k nebesům meč.

Její zrak ledový, vbodený do věků,

určuje osudy člověku,

skloň se a mlč a kleč.

„Mám vše a rozdám, kdo sloužil mi věrně,

statky dám, lány dám, horstva i les.

Tomu, kdo rebel, dám otročit perně,

pověsit dám ho dnes.“

„Věky jsem mlčela,“ zahřměl hlas tichem,

„ale dnes nemluvit, bylo by smrtelným hříchem.

Do víru, do bouří, do proudu.

Spravedlnost jsem a na soud jdu.“

 

VOLÁM SI BRATRA

Utrpení mé, mé poddanství

s každým už dechem Hrůzy se krátí.

Ale až přijdou hrobaři tví,

Hrůzo, kdo život mi vrátí?

Ten, kdo mne pokořil, sluhou mne zotročil,

na mé se usadil hroudě,

přece chtěl, abych se do smrti plahočil

na věků překrutém soudě.

Léta mi uběhla, jak jsem sloužil

v lopocení vždy stejném.

Ale já po svobodě již toužil,

po vlastním domovu hřejném.

V chvíli té zase vzpomenu,

že jsem kdys bratra míval.

Zase jej zavolám po jménu,

pastevcem byl a zpíval.

Ozvi se, bratře! Kdo tě též mučil?

Sebezapírání kdo tě učil?

Jakou řečí promluvit smíš?

Můžeš se hlásit k srdci mému

a zda hlasu roztouženému

ještě pak porozumíš,

jako tehdy, když rozešli jsme se

dvojčata za horským předělem v lese?

Za sliby, za sousto, za peníz

koupili tě tam, ty nevíš, čís?

Nebo že mlčíš, ti hrdlo svírá

krvavá vrchnost tvá?

Nevíš, že jedna krev, jedna víra,

jeden cíl, bratři jsme dva?

 

O SPRAVEDLNOST

Až vše, co patřívalo mi, si budu opět brát,

snad bez krvavých stop vše neskončí.

Boj dvakrát zlý a těžký udolat

i nepřítele i jich náhončí.

To bude boj! Buď o život neb o smrt bude hrát.

 

PÍSEŇ STARÉHO ŽOLDNÉŘE

Srdce mám smutné, těžké a ryzí.

Vzpomínám na domov, na svůj lid.

O proud mé krve jak dělí se cizí,

na své již půdě chtěl pánem bych být.

Při záři ohňů v táboře

nad puklé oštěpy noc se snáší.

Vzpomínám ve vzdorné pokoře:

pálí mi knihy Koniáši,

děti mi pustnou a zcizena žena.

Zbabělý kdos a kdos uplacen.

Pořádek učiním. Duše mi sténá,

v troskách můj domov, řád rozvrácen.

Vyrost jsem žoldnéřských ve službách,

poslední štvanec zotročený.

Poznáš mne po víře, po tužbách,

národ mnou musí být vykoupený.

Otroctví vnuklo mi žár a sílu.

Burcovat všude, hřmít, řadit k dílu!

Novým já stal jsem se člověkem.

Bolest mi v krvavé vyhnala růže.

Poznal jsem cenu svou a čím jsem,

k žití že třeba celého muže.

Pro sebe zbuduji do věků

zákony vlastního bytí:

třeba je svobodně člověku

spravedlivému žíti.

 

ZPĚV O HLASECH Z HROBŮ

Člověk, mravenec pilný, kusadla vycenil směle:

staletí ochoten budovat domnělý božský div,

ve chvíli jedné jej zboří s odvahou ničitele,

aby zas na nové stavbě budoval trpěliv.

 

DUCH JIŽ VZBUZEN ČEKÁ NA VZKŘÍŠENÍ

Svět je mrtvý ještě jako hrob.

Duch již vzbuzen čeká na vzkříšení.

Ještě nevítězí, ještě nevítězí,

ještě čeká, čeká pochován,

člověkem byl proklán, hrůzou dob.

Tichý chvalozpěv, slyš, pravdy hlaholí,

křídly k výši bije, vzlétaje,

klesá zpět však, zrazen, přikován.

Vleče křídla, vleče křídla, zápolí,

vzpírá se, vzpírá, vzpírá.

Pravda raněna, však neumírá!

Ukroutit řetězy z mrzkého kovu,

kořist vychvácenou

rozmetat, svatokupců stany

rozbořit v jediném vzruchu,

v jediné vteřině poznání, které ví –

živote, vítězný duchu,

tak se vznes pojednou odpoután z rovu

rovně do lidských duší

a krví jejich srdcí, jež nově buší,

nové stvoř člověčenství.