Josef Kajetán Tyl: Jan Hus
Josef Kajetán Tyl:
Jan Hus
(výpisky)
Hus:
Církev měla celá staletí na přemýšlení – a nemyslila,
leda jak by upevnila panskou vládu na sutinách člověčího rozumu.
Takovou zbraň v ruce nemáte,
aby pod ní pravda klesla.
Zastřít, zapudit ji na čas můžete;
leč ona boj ten brzy obnoví,
a já co věrný její ochránce
budu při ní mužně státi,
i kdybych za to život svůj měl dáti!
Jeroným:
Vzepři se – a plav i proti vlnám vzbouřeným,
to sluší muži víc než hraní na pokojných řeky hladinách.
Veslo tobě vésti pomohu!
Nemohu snést pokulhávání
nebo jako slepých po tmě šátrání;
zrovna musí cíl stát přede mnou,
a rychlým krokem veď pak k němu cesta!
Na prsou měj pravdy štít;
tak vyjdeš jako vítěz z tuhých půtek –
a kněz římský bude nosit smutek!
Hus:
„Jako vítěz z tuhých půtek!“
Ano – touto svůdnou písní zotavuje se má duše
z náporů zbloudilého světa.
Dosud žije ve mně víra,
že jsem se nedal nadarmo v nebezpečný zápas,
a že chci-li zvítězit, jen musím vytrvat!
To je osud přísné pravdy,
že ji ucho nezvyklé tak snadno nesnese,
byť zněla zvukem sebedojímavějším.
Markéta, Husova matka:
Na mne jde však bázeň,
že se tvými slovy starý pořádek poruší
a že přijdou věci nové,
po nichž svět vzejde plamenem.
Hus:
Jen ať zhyne koukol!
A když vidím chyby, blud a klamy,
mám se mlčky obrátit?
Mám držet s lidmi sobeckými?
Kdyby bylo pokolení lidské tvého srdce,
nebeské té čistoty –
ó, pak bych nebyl musel
do boje se dáti,
abych potřel pýchu světa
a nalíčené svůdnictví!
Kdyby byla spravedlnost na světě –
a právo kdyby v světě platilo –
pak bych nebyl musel pozvednouti hlas.
Kletba?
Nelekej se toho slova!
Je to šíp, jenž sotva kůži protkne,
zato ale v krvi plamen roznítí.
Násilí se chápají,
ani práva nešetří –
nuž tedy budiž boj!
Mne bázeň nejímá
a směle nesu třeba hlavu na oběť.
Já zvolil pravdu za heslo
a postavil se v její šik,
i neopustím ji,
až buďto zvítězí,
anebo já,
co věrný obhájce její,
zahynu!
Král Václav:
Myslíte, vy páni v klerikách,
že vaše sváry o písmenko,
vaše honby po stínu a bublinách –
že ty jsou všechen základ spasení?
Hus! – Ten Hus vám leží jako skála na prsou,
že nemůžete volně oddychovat.
Ten Hus je vším vinen,
a přec dokud káral světské stavy,
dokud panstvu prostopášnost vytýkal
a hříšnou marnost boháčů –
to byl váš, to nad něj kazatele nebylo.
Když ale začal kněžské vady odkrývat
a mnohý neduh církve tepat –
ejhle, tu jste zdvihli ihned hlasy
a jak divé vosy shrnuli se na něho.
Já však posud nechápu,
co Římu napadá,
že bez ustání u nás poroučí,
jak v hospodářství vlastním.
Chlum:
To víš, pane,
Řím má dlouhé ruce,
rád by držel celý svět v náručí,
by nikdo hnout se nemohl,
leč jak by svatý otec dovolil.
Královna Žofie:
I staň se co staň knězi z Betléma,
jen věř mi, pane,
to se celé české zemi stane!
Háta:
Ó vy v bahně bludů potopení!
Když necháme takhle sebou vláčet,
budou nás za každé slovo soudit a věznit.
Pravda bude jen dětskou pohádkou!
Hus:
Jsou věci na zemi,
že holubičí mysl při nich krví sokolovou zapáchne
a tichost beránčí se vlčí zuřivostí oděje!
Kde se jeví blud a vede lidstvo k temnosti,
tu já bych raděj zvedl ruce k výsostem a zvolal:
„Pane, zbav mě zdravých smyslů,
učiň ze mne lesní šelmu,
v tmavé noci, v krvi rozkoš nalézající!“
Neb býti člověkem a nesmět cítit,
mluvit, jednat jako člověk,
nesmět práva člověckého užívati –
to jest zaživa být zakletým,
být s nebes padlým andělem,
být stižen kletbou nejtěžší!
Chlum:
Jsou věci na světě,
že nejchladnější krev by roznítily ohněm žíravým
a porušily jemné způsoby!
Hus:
Tělo moje klesne plamenem,
však slovo moje vzejde z popele
a bude živo na věky.
Tomu věřím a s tím umírám!
