Misantropova knihovna

WILLIAM SHAKESPEARE:

KRÁL JINDŘICH V.

(výpisky)

Pod kopřivami rostou jahody; a zdravý plod prospívá nejlépe a zraje v poblízkosti horšího; tak princ svou rozjímavost ukrýval pod rouškou divokou, i rostla tam jak letní tráva v noci nejrychlej', a neviděna v duši bohatíc. Žeť tak, neb zázraky se nedějí a nutno uznat přirozený běh, jímž věci spějí k dokonalosti.
 

Neříkám nic; vše musí jíti svou cestou. Lidé mohou spát, ale svá hrdla si musí při tom nechat. A říká se, že jsou také nabroušené nože. Musí to jít svou cestou. Ačkoliv trpělivost je unavená herka, přece jen se belhá kupředu. Konec to mít musí. No, já neříkám nic.
 

Hospodský: Není možno míti na bytu a k stravě dvanáct neb čtrnáct slečinek, živících se poctivě stehy svých jehel, aniž by se hned neřeklo, že máme vykřičený dům.
 

Nejsem čert Barbason; se zaklínáním u mne nepochodíte. Mám tak chuť hezky si vás podrchat. Budete-li neomaleným, prodrhnu vás svým končířem, jak to půjde; ve vší slušnosti. A kdyby se vám nechtělo odtud pryč, pohladil bych vás trochu ve střevech, ve vší dobrotě, jak by to šlo; a to je ten vtip. Podřežu ti hrdlo dříve nebo později; ve vší slušnosti. To je ten vtip. Tož „Coupe le gorge“¹ je heslo.
 

Zrada i vražda vždy jsou ve spolku, spřež ďáblů domluvených navzájem a konajících úkol vrozený tak okatě, že údiv nevzkřikne.
 

Nevěř nikomu; jsouť slámou přísahy a lidská věrnost jest oplatka.
 

Teď do Francie, bratři ve zbrani! Tam, hoši, jako koňské pijavky jen sát a sát, jen lidskou krev tam sát! A to prý je jídlo nezdravé, jak říkávají.
 

Jen postavte se jim a ustanou. Psi zbabělí jsou nejvíc tlamatí, když to, co ohrožují zdánlivě, před nimi prchá.
 

Sebeláska není hřích tak mrzký jako sebenedbání.
 

Král Jindřich: V čas míru muže nezdobí tak nic jak skromný klid a pokora; leč v sluch když války vichřice nám zahučí, tu buďte v činech tygru podobni; své šlachy napněte, krev zburcujte a krutou tváří vzteku pokryjte vděk přírody. Pak oku dodejte vzhled strašlivý; ať slídí střílnou hlavy jak dělo spěžové a čelo nad ním ať trčí hrozivě jak zvětralý ční útes přes úpatí vyduté, jež dravé, spoustné moře podmílá. Teď zuby zatněte a široce rozevřte chřípě, stajte dech a všechny své síly k plné výši vypněte! Jen kupředu, vy šlechto anglická!

Nym: Prosím tě, desátníku, stůj. Ty klofce² jsou příliš prudké a co mne se týče, nemám druhý život v zásobě. Vtip toho všeho zalézá příliš za nehty; to je ta holá nota písničky.
 

Jsem ještě mlád, ale ty tři chvastouny jsem vypozoroval. Všichni tři nestačili by mi za člověka; neboť opravdu tři takoví hastroši dohromady nedělají jednoho muže. Musím je opustit. Jejich taškářství mi zvedá slabý žaludek a tedy je musím zvrátit.
 

Můj národ! – Co je můj národ? Je to zlosyn, je to pankart, je to dareba, je to padouch? Co je můj národ? Kdo mluví o mém národě?
 

Kde uzda na zbujnělou ohavnost, když v divém trysku s vrchu řítí se?

Co takový po generálsku přistřižený vous a strašlivý polní mundur dovede mezi pěnivými lahvemi a pivem propláchnutými mozky, je zázračno pomyslit; ale takové poskvrny našeho věku musíte se naučit znát, jinak byste se mohl šeredně zklamat.

Daufin: Napsal jsem jednou sonet k chvále mého koně; začínal takto: Ty dive přírody...

Vévoda Orleánský: Slyšel jsem tak začínati sonet, jejž někdo napsal o své milence.

Daufin: Tedy jenom napodobil, co jsem složil já o svém běhounu, neboť můj kůň jest má milenka.

Connetable francouzský: Tím právem bych mohl chtít já, aby moje milenka byla kobylou.

Daufin: Povídám ti, Connetable, moje milenka má vlastní vlasy.

Connetable: Tím bych se zrovna tak mohl chlubit já, kdybych měl za milenku svini.

Daufin: „Le chien est retourné à son propre vomissement, et la truie lavée au bourbier“:³ ty se chytáš všeho.

Vévoda: Jste více honěn v příslovích; ale „Blázen své šípy brzo vystřílí.“

Connetable: Přestřelil jste.

Vévoda: Je to tedy ponejprv, co nejste střelený.
 

Rambures: Ten anglický ostrov rodí velmi statné kreatury; jejich buldoci jsou nedostižně odvážní.

Vévoda Orleánský: Hloupí hafani; běží ruskému medvědu do tlamy a dají si hlavy rozmačkat jako shnilé jablko! To můžete zrovna tak říci, že je statečná blecha, která si troufá posnídat na pysku lva.

Jakýsi duch dobrý žije v každé věci zlé, jen kdyby lidé chtěli bedlivě jej vybaviti. Tak můžeme si shromažďovati med z plevele a od samého ďábla brát mravní naučení.
 

Je dobře, že se lidé příkladem své strasti milovati naučí. Tak uleví se duchu; a když mysl zas oživne, tu není pochyby, že ústrojí, ač tuhá, mrtvá dřív, zas prolomí svou hrobku mrákotnou, a jako had, když zlínek⁴ vysvleknul, se pohybují lehce, čile zas.
 

Je-li nepřítel osel, blázen a zvláštní hlupák, je vhodné, myslíte, abychom také my byli osli, blázni a žvástaví hlupáci?
 

– Dožiju-li se toho, už nikdy jeho slovu neuvěřím.

– To mu dáte! Je to nebezpečný výstřel ze staré pušky; co ubohý a soukromý hněv může učiniti proti mocnáři! Zrovna tak byste si mohl umínit, abyste slunce proměnil v led, ovívaje mu tvář pavím pérem. Vy už nikdy jeho slovu neuvěříte! Jděte mi, to je pošetilá řeč.
 

Proč nahý, bědný, pohmožděný mír, ten vzácný pěstoun Uměn, hojnosti a porodů radostně vítaných, povznésti nemá něhyplnou tvář v té nejkrásnější světa zahradě? Leč vyrůstáme jako divoši, v klení, spurných pohledech a všem, co nerůdno.
 

Ač jinak z míry silen, jsem z míry sláb. Kdybych mohl dívku získat vyhoupnutím se do sedla v plném brnění, tu bych, na omluvu mého vychloubání buď to řečeno, – rychle se vyšvihnul k ženě.
 

Plaché zvyky kloní se před velkými králi. Vy a já se nedáme sevříti slabými hradbami způsobů některé země. My jsme tvůrci mravů a volnost, provázející naše postavení, zamkne ústa všem pomlouvačům.
 

WILLIAM SHAKESPEARE:

KRÁL JINDŘICH VI.

(výpisky)
 

Vévoda z Exeteru: Jindřich V. je mrtev, neožije víc. My provázíme rakev dřevěnou a nečestné to smrti vítězství svou přítomností oslavujeme, jak zajatí při triumfálním vozu.

Biskup winchesterský: To král byl Králem králů žehnaný. Ved bitvy Hospodina zástupů a modlitbami církve vítězil.

Vévoda z Glosteru: Církve! Kde jest? Zaň nemodlit se kněz, moh' mezi živými být ještě dnes. Vám nikdo vhod než mocnář zženštilý, jenž dává se jak školák ustrašit.
 

Věk bídný očekává potomstvo, kdy jenom z vlhkých očí mateřských sát budou nemluvňata, výspa naše jen slaných slzí bude pěstounkou a jenom ženám bude mrtvých žel.
 

Sláva jako ve vodě je kruh, jenž nepřestává zvětšovati se, až vlastní šíří rozplyne se v nic.
 

Hosté nezvaní jsou nejvítanější, když odešli.
 

Jsem tady jenom stínem svým; jste na omylu, bytost má zde není. Co vidíte, jest nejskrovnější část, díl nejmenší mé lidské podstaty, neb věřte, kdybych tady byl svou celou postavou, že vysoko tak vztyčenu by nepojal váš krov.
 

Co značí, velcí lordové a páni, to mlčení? Či netroufá si nikdo u věci pravdy dáti svědectví?
 

Já býval vždycky v právech nedbalý a vůli svou jim nemoh' podrobit; tož podrobuji právo vůli své.
 

Z dvou sokolů, který se nese výš, z dvou chrtů, který hlučněj' vydává, z dvou mečů, který lépe kalený, z dvou koní, který pyšnější má chod, z dvou děvčat, která hledí veselej', jakž takž bych povrchně moh' posoudit; leč v zchytralých těch kličkách zákona, mne, věřte, každá kavka překoná.
 

Je pravda na mé straně nahá tak, že sama krátkozrakost vidí ji.
 

Spoj moudrou obezřetnost s mlčením.
 

Zpupný knězi, tvá prostopášnost je tak drzá, a tak mrzké kousky tvé a morovité, rozkol sející, že děti o tvé pýše žvatlají. Jsi vyděračný lichvář, urputník svou povahou a míru nepřítel. Tvá rozmařilost, chlípnost větší jsou než muži tvého stavu přísluší. A co tvé zrádnosti je zjevnější? I bojím se, že na dně duše tvé sám král, tvůj mocnář, není ušetřen závistné zloby zpupné mysle tvé. Ty dobrý! – Mého děda bastarde! Smělý knězi, jsi v církvi to, co lupič na hradě, jenž ochranou mu v jeho krádežích. Ty jsi ctihodný svou kněžskou hodností, ne životem. Jdi do Říma!
 

Teď klidna duše, jdi, kdy ráčí Bůh, neb viděl jsem pád našich nepřátel. Kde tvrz a víra lidí zpozdilých? Ti, kdož se posmívali nedávno, jsou rádi teď, že útěk spasí je.
 

Zemřít musí nejmocnější všech, neb tak se končí lidských trampot běh.
 

Hle, válčíš proti vlastním krajanům, jsa spolčen s těmi, kdož tě ubijou. Ó, vrať se, vrať, ty, pane zbloudilý, a ostatní tě obejmou!

Můj dobrý Bože! Jaká šílenost ovládá lidi mozkem churavé, když pro věc malou a nicotnou úporné se zvedá stranictví! Proklet buď váš spor a zhyňte vy tím drzým tlacháním.
 

Ó, smrti, šašku, jsme ti k smíchu tady.
 

Ó kéž mé oči byly kulemi, bych střelil vám je hněvem do tváře!

Sňatek? Ach, jsem ještě mlád a víc mi sluší učení a knihy než laškování s krásnou nevěstou.
 

Z všech pocitů jest nejkletější strach.

York: Klnoucí vědmo, čarodějko, mlč!

Panna orleánská: Jen o to prosím, nech mne proklínat.

Je krásná, protož hodna získání; je žena, protož získati se dá.
 

Jsem bojovník a plakat neumím a nad vrtkavým štěstím bědovat.
 

Se zlými duchy nikdy nebyla jsem ve spolku, leč vy, kdo zprzněni jste rozkošemi, krví nevinnou jste zbroceni a tisícerem vin jste poskvrněni, postrádajíce milosti v jiných, za věc nemožnou to máte, by se děly zázraky bez moci ďábelské. – Ne, zbloudilci! Johana z Arku od útlých dětských let jest pannou čistou v každé myšlence a bez poskvrny.
 

Mne do samoty propusťte, kde moh' bych o svém žalu přemýšlet.

VYSVĚTLIVKY: