Misantropova knihovna

(výpisky)

Svým štěstím člověk mnohdy vládne sám; nic vinny hvězdy naše; my sami, že jsme ponížilkové.
 

Chci kolem sebe lidi tučné mít, s hladkými hlavami, i takové, co po celou spí noc. Ten Kassius má pohled vyzáblý a hladový; on příliš mnoho myslí; takoví jsou lidé nebezpeční. On mnoho čte; on velký pátral jest a skutky lidské zcela prohlídá. Hry nemá rád; hudbu neposlouchá; málokdy se usmívá, i usmívá se jen tak, jako by se sobě posmíval a svému spílal duchu, že se dal ponuknout k tomu, by se čemu smál. Nebývá lidem, jak on, v srdci volno, když vidí většího než oni sami; a protož velmi nebezpečni jsou.
 

Je vhodné, by duše šlechetné se stále sobě rovných držely. Kdo pevný dosti proti svedení?

Římané potud mají svaly a údy jako jejich předkové; však běda času! Otcův zhynul duch; jen matek našich mysl vládne v nás; to naše jařmo, jeho snášení nás jeví zženštilými.
 

Vím, kam s dýkou; v tom, bohové, dáváte slabým moc; v tom, bohové, srážíte tyrany. Nic věže z kamene, zdi kované, žaláře ztuchlé, silná železa moc ducha zadržeti nemohou; leč život, omrzev se ohrad světa, vždy sílu má, by propustil se sám. Vím já-li to, nuž, věz to celý svět, tu částku tyranství, kteroužto snáším, dle vůle mohu střásti. Tak každý otrok ve své ruce má i mocnost, by své zrušil zajetí.
 

A proč by Caesar měl být tyranem? Muž ubohý! Vím, že by nebyl vlkem; leč vidí, Římané že ovce jsou. Lvem on by nebyl, kdyby Římané mu laně nebyli.
 

Jsem ozbrojen a nebezpečí nic se nehrozím. Touto svou tak vkročím nohou daleko jak ten, jenž půjde nejdál.
 

Nač jiná přísaha, než mysl přímá? Ať kněží přísahají vám, i skety a chytráci, sestárlé kostry mdlé a trpělivé duše takové, jimž křivda vítaná; ať přísahají za příčinami bídnými ty stvůry, jimž lidé nevěří!
 

Caesar rád poslouchá, že jednorožec chytán stromovím, zrcadly medvěd a slon podkopem, lev sítěmi a člověk lichotníky; však řeknu-li mu, že mu protivní jsou lichotníci, k tomu přisvědčí, tím nejvíc dávaje si lichotit.
 

LIGARIUS: Co jest činiti?

BRUTUS: Kus práce, která choré uzdraví.

LIGARIUS: Však není-li též zdravých, z nichžto nám jest choré učinit?
 

KALPURNIA: Když žebrák mře, nevídat komety; i samo nebe věstí plamenem smrt knížat.
 

CAESAR: Bojácní před smrtí mrou mnohdykrát, kdež chrabrý neokouší smrt leč jednou. Ze všech to divů, jež jsem slýchal kdy, se nejdivnějším být mně podobá, že lidé mají strach, ač vidouce, že smrt, co nutný konec, přijde si, když přijít chce.
 

CAESAR: Předobře ví nebezpečenství, že Caesar víc než ono samo nebezpečen jest. Dva lvové jsme, v den jeden zrození, a starší, hrůzonosnější, jsem já.
 

CAESAR: Stálý jsem, co hvězda severu, jejížto věrná pevnost, klidnota své nemá rovnu šírou oblohou. Bez počtu jiskry zdobí nebesa, jsou všechny oheň, svítí každá z nich; však na svém místě trvá jedna jen: tak v světě; ten je lidmi zásoben, a lidé – tělo, krev – jsou citlivi; však v počtu tom jen jediného znám, jenž, nedotyčný, drží místo své, nesklácen hnutím mysli: a že ten jsem já.
 

BRUTUS: Že nám umřít jest, to víme: kdy a jak dny protáhnout, to pouze jest, oč běží člověku.

KASSIUS: Kdo dvacet let utíná životu, utíná bázni ze smrti stejně let.

BRUTUS: To připouštějíce, je smrt blahý dar a přátelé jsme Caesarovi, že jemu jsme lhůtu strachu ze smrti zkrátili.

BRUTUS: Jak ohněm oheň, soucit soucitem se pudí.
 

MARKUS ANTONIUS: Ó běda ruce, která prolila tu drahou krev! Zde prorokuji: Na lidské údy padne prokletí; vztek domácí a divá vnitřní řež vše části Itálie zavalí; krev, zmar a spousta vejdou v obyčej a věci hrůzné zevšednějí tak, že matky budou se jen usmívat, když uvidí, jak dítky čtvrceny jim rukou války; návyk zločinům a podlosti vši lítost zardousí; a bloudě za pomstou duch Caesarův vzkřikne hlasem vladařským: „Vražda!“ a feny války odpoutá, by tento podlý čin pách' nad zemí od lidských mrch po pohřbu úpících!
 

MARKUS ANTONIUS: Zlo, které lidé činí, žije po nich, čin dobrý bývá pochován s jich kostmi.
 

MARKUS ANTONIUS: Ó soudnosti! Tys prchla k lítým šelmám a lidé minuli se rozumu.
 

MĚŠŤANÉ: Jste ženat, nebo svoboden? Odpovězte přímo, zkrátka, moudře a pravdivě.

BÁSNÍK CINNA: Jsem-li ženat, nebo svoboden? Tedy, abych odpověděl přímo a zkrátka, moudře a pravdivě, pravím moudře: Jsem svoboden.

MĚŠŤANÉ: To je asi tolik, jako že kdo se žení, je blázen! Za to jednu dostanete. Roztrhejte ho na kusy!

CINNA: Jsem básník Cinna, jsem básník Cinna!

MĚŠŤANÉ: Roztrhejte ho za jeho bídné verše! Roztrhejte ho za jeho bídné verše!
 

(Odejde Lepidus)

ANTONIUS: To člověk slabošský a bezcenný a hodí se tak jenom k posílkám. I ačkoliv pocty klademe na toho člověka, by vlastní břímě nám bylo lehčí, přec jen je ponese jak osel zlato, by potil se a hekal v klopotu, ať veden již, neb hnán, kam chceme my; i až nám poklad donese, kam chcem, pak náklad sejmuvše, jej poženem jak osla prázdného, by ušima si postříhal a na drahách¹ se pás’.

OCTAVIUS: Však pomněte: jest zkušený a chrabrý válečník.

ANTONIUS: To jest i můj kůň, Octavie, a za to mu dávám jeho míru obroku. Toť živočich, jejž učím bojovat, stát, obracet a cválat rovnou vpřed, můj duch jak řídí pohyb jeho těla. A v jisté míře tak jest Lepidus; být musí učen, cvičen, hnán vpřed; brach suchopárný, který živí se jen brakem, odpadky a padělky, jež zašlé, zvetšelé u jiných se jemu teprv módou stávají. Víc o něm nemluvte než o majetku.
 

OCTAVIUS: Jsme jako přivázaná zvěř a smečka nepřátel jest kolem nás; a někteří, kdož usmívají se, mám obavu, že miliony zlob v svém srdci chovají.
 

BRUTUS: Když láska chřadnout, hynout začíná, tu v nucenou se šatí obřadnost. Kde prostá, přímá věrnost, není kliček; však lidé prázdní jako prudký kůň se pěkně staví, oheň slibují; leč do krve když bodne ostruha, tu schlípnou hned jak herky ošidné a v zkoušce podlehnou.

BRUTUS: Pryč, malý člověče! Mám vaší prchlivosti ustoupit, být postrašen, když blázen zraky poulí? Zuřte si jen dál, až pukne vaše srdce zpyšnělé. Svým otrokům se jděte ukázat, jak nakvašený jste, a před vámi ať vaši nevolníci chvějí se. Já couvat mám? Já poklonkovat vám? Stát, plazit se před vaším vrtochem? Při bozích všech, vy spolknete ten jed své hořké žluče, třeba byste puk’; a ode dneška žert si ztropím z vás, ba smích, když chytne vás ten vosí mrav. Jsem, Cassie, tak mocně obrněn svou poctivostí, že jdou hrozby kol jak prázdný vítr, jehož nedbám nic.

CASSIUS: Přítel měl by být vždy shovívavým k vadám přítele, však Brutus vady mé jen zvětšuje.

BRUTUS: To nikdy, dokud nezkoušíte jich i na mně samém.

CASSIUS: Nemáte mne rád.

BRUTUS: Jen vaše chyby jsou mi protivny.

CASSIUS: Zrak přátelský by takých neviděl.

BRUTUS: Zrak pochlebnický by jich neviděl, byť byly ohromny jak Olymp sám. Svou dýku zastrčte a zuřte si, když libo vám; v tom volnost mějte svou. Jen dělejte, co chcete – za rozmar jen budu míti vaše tupení.

CASSIUS: Či tolik lásky ke mně nemáte, abyste strpěl, když ta prchlivost, jež od matky mi dána dědictvím, mne činí sebe zapomnětlivým?

BRUTUS: Mám, Cassie, a příště k Brutovi tak nakvašen až zase budete, on pomyslí si, že to vaše matka se vadí jen – a tak vás nechá být.

BÁSNÍK: Ó hanba, vůdcové! Ó, milujte se, buďte přáteli, jak mužům takým přísluší se vždy;

neb já jsem spatřil více let než vy.

CASSIUS: Ha, ha! Jak bídně rýmuje ten cynik!

BRUTUS: Pryč, brachu; kliď se, druhu všetečný!

CASSIUS: Jen, Brute, nechte ho; toť jeho mrav.

BRUTUS: Já také uznám jeho náladu, když uzná on, kdy na něho je čas. Co válce do těch bláznů klinkavých?
 

BRUTUS: U věcí lidských jest čas přílivu, jenž chycen v proudu, vede ku štěstí; když zmeškán, všechna cesta životem již vede mělčinou a svízeli.
 

BRUTUS: Vždy dobré slovo lepší jest zlých ran.

ANTONIUS: Při ranách zlých, jež zasadíte sám, vy, Brute, dobrá slova míváte; buď svědkyní trhlina, již učinil jste v Caesarovu srdci, volaje: „Buď dlouho živ, ó slavný Caesare!“
 

MESSALA: Ó černý blude, dítě tesknoty, proč ukazuješ mysli vznětlivé věc, která není? – Počat rychle tak, ty nikdy šťastně nenarodíš se, však vraždíš matku, jež tě zplodila!

VYSVĚTLIVKA: