Misantropova knihovna

Vladimír Holan:

NOC S HAMLETEM

(výpisky)

Říkám ti, že umění je nářek,
něco pro někoho, nic pro všechny,
neboť už tím, že doufáš, jsi v budoucnosti...

Dosud stále hledám bezplatnou jídelnu,
jejíž okýnko by nebylo okýnkem
ve dveřích žalářní cely, okýnkem, kterým je
žalářovaný pozorován,

nebo i pod ztrátou hrdla přepilovat pouta
a raději si vyloupat oči,
aby neviděly ty dnešní hrůzy
a přece ještě zaslechly ty dávno mrtvé,
ale svobodné zpěváky...

A přece zlo stoupá míchou lidstva,
krvavě poplivanou jako schody k zubařovi...

Je věkovité to zlo a unavené
a každé jeho šlápnutí se štítí,
ale stoupá znovu a znovu k mozku pýchy,
neboť po tolikerých pokusech
světců a básníků,
po tolikerých pokusech světců a básníků vypnout proud –
věří už jenom v souhlasnou chvíli,
kdy dojde ke krátkému spojení
mezi nebem a peklem.

Štěstí! Máte vysvědčení od lékaře? Nerozumím.

I kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,
moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii
byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,
které je jenom dech a žízeň a hlad
a páření a nemoc a bolest...

Kdysi, kráčeje kvetoucím vřesovištěm,
zaslechl jsem dětskou otázku: proč?
a nemohl jsem odpovědět.

Když pohlédnu na trnitý keř a vidím v něm ptačí hnízdo,
začínám naslouchat.
Když poznávám člověka,
dávám se znovu do nářku…

„Co nás nyní obklopuje, to nás jednou zavalí.“

(Vladimír Holan)

*

Vladimír Holan vyřešil tu skoro hamletovskou otázku „Jak být?“ tím, že navždy opustil svět lidáků, a hranicí mezi jejich světem a jeho „svobodným teritoriem“ mu od té doby byly zdi jeho bytu, hranicí, kterou nepřekročil, ani když měl v italské Taormině převzít jednu ze světových cen za poezii.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže 10.)