Pravý výlet pana Broučka do Měsíce
Nevypadáš zle, ty bledý brachu tam nahoře! Usmíváš se tak tiše a spokojeně, jako bys neměl ani zdání o starostech a trampotách, jejichž domovem jest naše Země! Ó jistě, že jsou tvoji obyvatelé šťastnější nežli my ubozí pozemšťané. Ty neznáš jistě advokátův a berních úřadů, tvoji bydlitelé neztrpčují si navzájem živobytí úskoky a pomluvami, šejdířstvím a darebáctvím všeho druhu. Na tobě nevycházejí noviny, které by čtenáři každodenně kazily snídaní a bouřily žluč politickými jeremiadami a polemikami, zprávami o uprchlých zlodějích a nevypátraných vraždách, o podvodných bankrotech a zasedáních říšské rady. Ostatně ať na tobě jakkoli, hůře nežli u nás nemůže býti najisto. Na Zemi je už k zoufání: všude lakotná rvačka o sousto chleba, boj stavu proti stavu, zášť národu proti národu, válka všech proti všem. Každý den nějaké neštěstí na dráze nebo nějaký nový zákon – člověk by už věru nejlépe učinil, kdyby dal té blátivé kouli s Pánembohem!
Ó, zaslepenosti pozemská! Věz, že v nekonečném žebříku tvorů, obývajících vesmír, jsme my měsíčané stupněm vysoko povznešeným nad hrubé obyvatelstvo Země, nesmírně bližším velebnému praduchu světa. Tvoříme již přechod, abych tak řekl, od bytostí tělesných k pouhým duchům. Naše tělo není surový balvan hmoty, tížící a zdržující ducha jako těžká železná koule za patou spoutaného vězně, nýbrž jen lehký vzdušný obal, popřávající vyššímu duchu našemu téměř úplné volnosti. Jen porovnej, ubohý pozemšťane, ten sprostý masitý žok, v němž se pachtíš, s mým jemným tělesným pouzdrem!
Tento tělesný nádech vyžaduje na nás tak málo služeb, že můžeme věnovati téměř celý život své vznešenější vnitřní bytosti, užívajíce jen čistých rozkoší duševních, sloužíce jen svým jasným ideálům. Jak nízký a hrubý je naproti tomu život váš! Známe jej dosti dobře. Vyšší náš důvtip dovede si sestaviti dosti úplný obraz vašeho žití, věnovaného větším dílem jen všední lopotě neb ukájení smyslných chtíčů a zřídka jen prozářeného pablesky ideálního světa.
„Ó, božská přírodo!“ volal nadšeně měsíčan. „V prachu kořím se před tebou, ty prazdroji nekonečné krásy. Ó, velebná matko všehožití, v slzách neskonalé vděčnosti líbám obrubu tvého královského roucha...“
Klesnuv na kolena líbal trávu s křečovitým vzlykáním u vytržení tak divokém, že ho pan Brouček chvilku za šílence pokládal a z hluboka si oddechl, když povážlivé to nadšení šťastně minulo.
Se závojem nevěstiným strháme zároveň nejkrásnější sen svého života.
Jenom na bídné kostky a jehlance vzmohla se vaše architektura! A dovedete žíti v celých městech z takových čtvercův a tříhranův, aniž byste zahynuli nudou! Ó, jak neskonale chudé a nízké jest vaše stavitelství proti našemu, kteréž mrtvé kamení jako hudbou bohův oživuje k vírnému tanci a volným vzletem fantasie kouzlí z něho nádherný přepych forem jako liany a květy báječného pralesa! My tvoříme ze svých domácností malé svatyně krásy, kde všechny uměny ve družném závodění přispívají k povznášení a zušlechťování naší mysli.
„Ujišťuji tě, že je u nás všechno jen české.“
„Jen české! Máte to zde asi čistý pořádek. A což slavné úřady?“
„Nemáme žádných úřadů.“
„Žá – žádných úřadů? Prosím vás, jakpak můžete žíti bez úřadů?“
„Máme jen kritické tribunály, které podle paragrafů rozličných esthetik natahují na skřipec a popravují literární výtvory.“
„Ale berní úřady přece máte?“
„Nevím, co to je.“
„Ó, přešťastný člověče! Nemohu tomu ani uvěřit!“ zvolal pan Brouček a dodal k sobě: „Tohle je na Měsíci jediná moudrá věc a měla by se věru také zavésti na Zemi.“
Ó, sluchu, odstrčený pastorku mezi smysly! Pomyslil jsem si to tisíckrát a snad jsem to někde již i napsal. Ale napsal bych stokrát znova, aby si toho konečně povšimla macecha společnost. Hle, strážci obecného blaha chrání úzkostlivě zrak náš před necudnými obrázky a krvavým masem řeznických kár, čich náš jest bezpečen ve slušné společnosti před nelibými zápachy; ale kdo chrání můj sluch třeba v nejskvělejším saloně před hudebními neslušnostmi, za které musím ještě vzdávati nadšenou chválu?! Ba věru, sluch nemá žádné záštity, jest ve psí vydán každé holčici, která si zamane státi se slavenou primadonou, každému zamilovanému flétnistovi, každému kloučkovi, který si vzpomene jezditi svým nemotorným smyčcem po mém uchu od rána do večera. Jak mohu ku příkladu teď soustřediti mysl na měsíční město a vylíčit náležitě jeho divy, když krásná neznámá pod mýma nohama v prvním poschodí vzala si do hlavy opakovati nějaký Straussův valčík tak dlouho, až ho konečně přehraje bez chyby, což se patrně nestane nikdy!
Vřele odporučuji svým spolutrpitelům založení spolku proti týrání sluchu, který by pracoval všemi zákonitými prostředky k tomu, aby zřízena byla na míli cesty ode všech obydlených míst zvláštní hudební kolonie, kam by se navždy odkázala všechna třínohá i dvounohá uchu lidskému nebezpečná havěť.
„Je k pláči ten tvůj smích z našich ušlechtilých vášní,“ pravil měsíčan a začal skutečně vzlykati. „Obráží se v něm zřetelně hrubý materialismus vás bídných pozemšťanů, kteří tíhnete jen k mrzkým požitkům tělesným.“
Měsíční básnictvo tvoří jakousi hierarchii několika přesně oddělených stupňů, z nichž každý má svůj zvláštní titul a své určité privileje. Básníci prvního řádu titulují se „geniální“, druhého „vysoce nadaní“, třetího „nadaní“, čtvrtého „oblíbení“, pátého „záslužní“. Prvnímu řádu vzdává se pocta pokleknutím, druhému poklonou, třetímu shovívavým úsměvem, „oblíbených“ si už nikdo nevšimne a „záslužné“ smí každý kopnout.
„A což vy pozemšťané neživíte se bylinami?“
„Leda blázniví vegetariáni! My ostatní rozumní lidé jíme maso...“
„Maso?“ zděsil se Blankytný.
„Což se tak lekáte? Snad nemyslíte, že lidské maso? Jíme jen maso skopců, telat...“
„Hrozné! Vy tedy bez lítosti vraždíte, trháte a hltáte živé tvory boží, kteří s vámi obývají Zemi? Děláte ze svých těl živé jejich hroby? Je-li možné, aby vesmír snášel v lůně svém planetu, potřísněnou kanibalstvím tak ohavným! – A tohle je tedy zabité zvíře?“ doložil s posuňkem hrůzy a ošklivosti ukazuje nohou na zbytek párku, jejž Brouček prve leknutím na podlahu upustil.
„Zvíře!“ zasmál se zuřivě pozemšťan. „Jest to prostě maso prasečí, rozsekané na drobno a nabité do čistě vypraného střeva, které...“
Nedomluvil. Blankytný klesl ve mdlobách na podlahu.
Naše písemnictví je nejbídnější na světě. Jen dětinské blábolení a směšná naivnost. Po vrcholu našeho Parnassu belhají invalidi a nedochůdčata.
Stanu se bezpochyby kritikem. Počkej, pak dám těm nafouklým nulám! Číst je proto nemusím, neboť u nás stačí kritikovi úplně, pohlédne-li na titulní list.
