Lešetínský kovář
(výpisky)
II.
Dobyvatel v naše strany
přikvačil ve voze zlatém –
vše se vzdalo bez obrany.
Jeho tvrz s věží chvatem,
roste, sotva dol jí stačí,
do vísky se zpupně tlačí.
Některé tu z chatek záhy
pod mohutné její valy
skromný vděk svůj pochovaly.
Ostatním za tiché prahy
jeho žoldáctvo se vtírá,
mění jejich prosté tahy,
v úsměšku jim s lící stírá
skromný půvab starosvětský,
vyhání z nich skřítky bdělé,
pohádky a písně všecky.
Staří jejich bydlitelé
s rodnými se loučí krovy;
zlata hrst si nesou za to.
Jedni jinde domov nový
hledají si; jiným zlato
kulaté se rozkutálí,
novému pak vísky pánu
bídně slouží aneb v dáli
za peřeje oceánu
v nový svět je svádějí
hvězdy klamných nadějí.
A jak vábný dol se mění!
Jedle statné, sekyr třeskem
z dávného procitše snění,
shůry sklánějí se bleskem
za smrtelných těžkých vzdechů
na zedraný samet mechu.
Ve skal hrudi obnažené
prach se znímá s řevem hromu,
v jejich pleci rozražené
zejí děsné rány lomu.
Kde se luka smála svěží
květů šperkem líbezným,
po vysokém náspu běží
kolej pásmem železným,
páry oř tu letí mrakem
a plá v temnu rudým zrakem.
Proměnil se v kalné tůně
říčky křišťálový proud,
místo dechů čerstvé vůně
šíří morný puch a čmoud,
bažinou se vleče rmutně,
temnou pěnou šeptá smutně
sežloutlému rákosí
o vrbách, jichž klesly řady,
o děvách, jimž boků vnady
za šera již nerosí,
o povadlých květech milých,
o zhynulých rybkách čilých.
Zpěv se ztajil v údolí
rozrušeném, rozervaném:
nejásá již se skřivanem
nad lukami, nad rolí,
nezní v luhu k dětským plesům,
nesvěřuje tichým lesům
milujících srdcí chvění –
novým pánům rozmar kalí
naší řeči zvuk a pění –
jenom tuhé naše svaly
hodí se jim k tuhé práci.
Zpěvy, báje oněměly;
zdá se, že tu sami ptáci
sladkou notu zapomněli.
III.
Kovář.
Znám tu zlata řeč! Tak svůdně cinká,
takto zpupně na chuďasa břinká!
„Já jsem všemohoucím světa pánem!“
pyšně volá. „Já jsem bohem doby!
Skloňte se, vy lesků mojich robi!“
Znám tu řeč; tak z vašich slov mi zvoní –
však má šíj se před ní neukloní.
Já tu pevně setrvám jak z žuly!
On má zlato své – já mám svou vůli –
zde chci být, chci podržet, co mám,
a tím jeho zlatem pohrdám!
Zde mí předci žili, zde mi svit
oka nebeského první třpyt,
zde jsem prožil roky šťastné, bědné,
zde chci dále žít, ať v nouzi, trudě,
a kde stojím, na té zemru půdě!
VI.
Lešetínský kovář nepovolí!
Duše moje nerozlomným poutem
spjata je s tím rodným země koutem.
Mně nejlíp na tom místě.
Časy lepší navrátí se jistě.
VIII.
Odevšad se na nás tlačí,
šklebí potupně a mračí
cizota; jim ku posměchu
chatrč tato starosvětská,
sivá střecha v rouně mechu,
kroj a správa žití všecka,
i to kouzlo tvého zpěvu –
vše jim k potupě a hněvu.
S hněvem rodné naše zvuky
slyší z davů, jejichž ruky
potřebují k robotě.
Za to dítkám jejich ruší
odkaz dědů v útlé duši,
ubohé té drobotě
se rtů loupí mluvu ryzí,
v ústka nutí hlahol cizí.
Celou ves již obetkal
svojí sítí pavouk cizí –
marně prosil jsem i lál –
všechny lapil v zlaté přízi,
již kraj celý zove svým.
Jenom já té dědiny
troska chudičká zde tkvím
a chci zůstat do posledu
památník co jediný
zhynulého ducha dědů.
Aspoň hrstku rodné země
chci z těch jícnů vytrhnout!
Neopustím drahý kout,
jenž tak mnoho mluví ke mně,
luka zprahlá, zřídlé bory,
plné milých vzpomínek,
řeku, role, stráně, hory,
kde jsem prožil celý věk.
Třeba s trochou kůrky suché
budeme tu po svém žíti,
bude zvuk náš rodný zníti
v nepřátelské vlny hluché.
XI.
Líbíš se mi, kováři! Tys pravý
věru muž! Jen takých mějme více,
a hněv lidu vyvstane jak lvice,
jedním skokem tyrany své zdáví –
moře bodáků ho nezastaví!
Než my baby! Každý jen se třese
o ten život bídný, horší skonu,
a dál těžké, potupné jho nese.
