Misantropova knihovna

(výpisky)

 

VSTUPNÍ MODLITBA

 

Ve jménu života i radosti i krásy.

 

Hle, země naše, ty, jež ležíš pod nebesy

jak žena kvetoucí pod zrádným závojem,

buď svato jméno tvé všem lidem po vše časy,

přijď nám tvé království se všemi svými plesy,

nás ponoř v příval svůj a zajmi sladkým snem.

 

Buď vůle tvá nám vším, jak ptáku je a hmyzu,

pokorné bylině i zpívající vodě,

jež z drobných pramenů chce míti veleproud;

tvá vůle prostup nás jak uhel žíla kyzu,

abychom žili s ní ve světlé, moudré shodě

a s jasnou hrdostí tvým rodem chtěli slout.

Vezdejší chléb svůj si již dobudeme sami,

když máme času dost na paláce a básně,

na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely;

však síly třeba nám, jež zrušila by klamy

a hlucha k skuhrání klad žití zdvihla jasně

i naše synovství nad zápor zbabělý.

A viny odpusť nám, jež nevědomost plodí,

jichž dračí semeno do prostných srdcí sejí

sluhové fantomů a blasfemických věr.

Jsme děti svedené; jen bludičky nás vodí

do bahen ohavných, že ve své beznaději

ti, matko, klnem pak pro jih i pro sever.

 

Však do pokušení nás uveď v každé chvíli,

vše chceme okusit, čím tělo tvé nám kyne,

kypící, milostné a širé tělo tvé!

My žádostivost svou z tvých mocných ňader pili,

tvá míza v poskoku se cévami nám řine,

a lačných útrob tvých jsme květy žíznivé.

Jen silné učiň nás ve víře, v lásce k tobě,

a jak hvozd na jaře se obrodí náš rod;

v temnosvit života se pohrouží jak robě

pro sladkou zralostí již pukající plod.

Tak zlého zbavíš nás jak černé sněti klasy…

Ve jménu života i radosti i krásy.

 

PROLOG

 

Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům.

Slíbil jsem ji stromům, zvěři, hmyzu, vřesům.

Když ta naše láska v štěstí uzrála,

zpívám prosté rytmy lesů vasala.

Z radostí a míru vzcházejí mé sloky,

smutků překonaných bývá na nich pel…

Unikl jsem z města mílovými kroky,

k zdroji věčné něhy blah jsem odešel.

 

OCÚNY

 

Umřeme v barvách na zcela malou chvíli.

Básníci života, jsme jako země:

zas rozkvetou růže, jež jsme zasadili.

Na jednu zimu zapomenuti,

k novému jaru z mrtvých povstaneme.

Od ocúnů k prvním sněženkám jdeme.

 

ZÁŘÍ

 

Motýla zdvíhám létem znaveného

a zas ho pouštím na poslední květy;

ještě se těšit budem ze dne svého

já, cikády a ptáci, zvěř a květy…

Proč prchají však světle hnědé srny?

Můj krok přec tišší nemůže už býti.

Jsem tulák trochu rozedraný trny

a teplo zvířat chtěl bych pocítiti!

 

OBĚŤ PODĚKOVACÍ

 

Poutníče, zvěstuj v nížinách a v sazovitých městech,

my že tu šťastni byli s lesy po horách,

že také děkujeme slunci… zemi chladnoucí…

za život pohanský, sen v barvách, lesklý prach…

 

TAM, KDE MĚSTO POČÍNÁ

Jak zpustlý hřbitov tu i dno je zneuctěno,

kde mrtvá koťata se jistě válejí;

puch stoupá soumrakem, a vše je zachmuřeno,

když tudy otroci jdou domů z galejí.

 

NA PODZIMNÍM SLUNCI

 

Teď léčím ránu. Stero proniká.

Jeť žalostný dnes osud básníka

ve vlastech, kterým k prostitutek smíchu

jsou mladá srdce zpívající v tichu.

Snad muž, snad žena, dav snad, země celá,

oh, což já vím, kdo nejvíc poranil!

Se stráně, která včera dohořela,

se třesu běláskem, jenž v říjen zbyl.

 

SE SLOŽENÝMI VESLY

... es durchweht mich ein Erkennen,

wie grenzenlose Weiten Menschen trennen,

wie furchtbar einsam unsere Seelen leben…¹

H. von Hofmannsthal

 

V mokvavém chladu na loďce sedím… jako by nebylo lidí

za těmi mlhami, za těmi lesy, jako bych tady byl doma

pod olšemi k vodě skloněnými, kde parma vousatá slídí,

srn, jež jdou pít sem, ryb a kavek bratr s vyschlýma rtoma.

Myslím si: Zasil jsem, ať kdo chce, co kde chce a pro kohokoli sklidí.

 

Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům,

já, který se naučil rozuměti jejich nejmenším hlesům

a daleko od lidí býti šťasten i trpěti s jejich klidem;

svých včerejšků neznám a svoje zítra zpívám na vrších vřesům.

Od člověka k člověku nesmírná cesta a ještě nedojdeš k cíli;

se stromy a balvany, s travou a řekou, se zvěří, s hmyzem jsem jedno.

Chci, aby bory, louky a vody voněly z dnů mých a chvílí:

jsem zde teď, haluzka domácí půdy, hrouda a já jsme jedno,

pro sebe jsme se narodili, abychom sobě žili…

Složil jsem vesla. Jak je všechno krásné!

Zde šťastný život pohádkou není, zde se šťastně i hasne.

 

DOMA

 

Vejde-li člověk do lesů, hlavu zadumán svěsí.

Na šedých šlářích ticho zkřehlými pluje lesy.

 

VLOČKY JDOU

 

Člověk jen v děrách svých a ulicích

hladem, krví, mozkem štván šílenství svých nezmění;

v bílý den i v bílou noc řičí jeho řev i smích,

neustálý boj o život, neustálé říjení.

 

VYSOKO UPROSTŘED LESŮ

 

Vysoko uprostřed lesů stojím o šedé dubisko opřen,

kde křesťanů bůh je neznám zcela a každou haluzí popřen.

 

PROSTÉ SLOKY

 

Miluji hvězdná nebesa

pro jejich hloubku a krásu,

pro jejich modrou záhadu

plničkou třpytného jasu.

Na pohled úsměv, ticho, mír,

ve skutečnosti strž světů

nejhezčí, nejpodivnější

bez bohů a jejich tretů.

 

BŘEZEN

Ještě chvilku jen! A moje vděčnost

opět pozdraví tvoje milosrdenství.

Lidé ciframi měří tvou užitečnost,

čím však mně jsi, mé srdce ví.

Země, zítra se zazelenáš!

Země, zítra nám rozkveteš!

Nikdo nepodplatí tě, nekoupí za otčenáš,

ale věrnému synu vším se zveš.

Nedočkavá verunka² v sednici hledá kvítí.

Spolu toužíme, březnovou nemocí stůněme.

Lidem nemajíce zač vděčni býti,

celou vděčnost svou, země, vstříc ti neseme.

 

U DĚRAVÉ SKÁLY

 

Na šedém balvanu Děravé Skály

se samotou srůstaje sedím,

pode mnou vody jak by se rvaly,

na zběsilou Svitavu hledím.³

A já tu přitisknut ke skále chladné

své půdě i sobě věrnost přísahám celou,

bez lítosti nad tím, co ve mně vadne,

tomu, co klíčí ve mně, oddanost slibuji vřelou.

 

Svoboden býti, toť kvésti a zráti

po zákonech svého růstu,

neohlížet se napravo, vlevo nešilhati,

nevěřit hýření, neřku-li půstu.

Na věky hotov s bohem, s osudem usmířený,

marnými blasfemiemi nedráždím nervů;

miluji slunce, zemi, lesy, vody a ženy −

s lidmi se, když je to nutné, bez bázně servu.

Jen abych nezradil sebe, toho jest nejvíce dbáti,

bytosti rytmus sblížiti s rytmem země,

na pevné půdě co nejpevněji státi

a vteřinu pochopit jemně…

 

V MODŘÍNECH

Tak zatraceně býti nah!

Tak moudrý, pevný, svěží!

Tak samozřejmě přijímat

měnlivý život, jenž běží!

 

STŘEVLÍCI

Zmolinou⁴ lesní stoupám po dnech sucha.

A já mám volného ducha…

 

CHVÁLA NAHOTY

Oh, možno aspoň snít ve věku běd a muky,

že dívka vyšla si a náhle stála nahá

tam dole v pasece, kde pod starými buky

je tráva vysoká a laskavá a vlahá?

Je možno aspoň snít o krásné nahotě,

jež lesům v pospas dána?

 

Nic není krásnější nad toto kladné dílo.

Však ženy nahota je život sám!

 

Oh, možno aspoň snít v den červnového kouzla,

že dívka vyšla si a zjevila se nahá.

 

POLEMIKA

 

Ne, nepůjdu do Říma dotknout se antik svou neuctivou rukou;

mám nad hlavou slunce, jež miluji,

s ním lesy a vrchy mně stvrzují,

co krásou, silou, štěstím života, co bídou a mukou.

 

Tam velebně Via Appia hlásá život, jenž zapadl v tůně;

zde prostě a pravdivě zpívají

o života šťávách, jež tryskají,

ptáci a vody, hmyz a louky, linie, barvy, vůně.

 

Tam na troskách slávy kraluje hlupák a hladová bída lidu;

zde živoucí krásy a naděje,

zvěř, květiny, mechy a ručeje

pohanské pudy chválí písní majestátního klidu.

Zde jasně cítím, jak malí jsou bozi ti staří i ti noví,

a člověk jak mocně se vztyčuje,

když se zemí vroucně se miluje

a její nápěv doprovází chvějícími se slovy.

 

GENESIS

 

Tu vím, že zrodil jsem se v dubin stínu,

a mlékem trpkým laň mě v seči kojila:

řád lesů děl mou zásluhu i vinu,

s jich něhou tvrdost jich se ve mně spojila.

Tu trochu klopýtal jsem v měkkém mechu

omámen vůněmi a ptáků jásotem;

však pryskyřice dodaly mi dechu:

se zemí srůstaje svým žiji životem.

 

RYBA

 

Stříbrný svědku pohádky vodní,

divoké řeky obyvateli,

táž jsme přec hmota, bratři jsme rodní!

Silnější já jen, krutý a smělý.

 

Vzpínáš se, záříš; krůpěje kanou

zpět v řeku divou, v proud sladce jasný…

−− Ej, běž! Leť vodou rozezpívanou!

Život je přece příšerně krásný!

 

TOVÁRNA

 

Trochu jsme pili, trochu debatovali

ve smutně žhavém městě pod verandou kdesi.

Tak člověk někdy čertu svíčku zapálí…

A teď se vracím tiše v lesy měsíčnou nocí.

Oh, steré hlasy tajné v šumu jako žel

si jistě vypravují: Přišel nepřítel.

Vím také: nad vší zkázou člověk užasne,

až zvolna vystřízliví z opojení zlatem.

Zrak krví podlitý mu znaven pohasne,

o štěstí půjde prosit v odhodlání svatém

k znectěné matce…

 

STESK NA KONCI LÉTA

Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval.

Teď vzpíná za městem své ruce bláhové:

jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval,

jsem příliš lidský rek pro snění nachové…

 

SLOKY NEPOJMENOVANÉ

 

Ve chvíli nejedné, kdy všechno zabolí,

a v chladu nesmírném tvor stojí osamělý.

Tu lesním ve žlebu či cestou do polí

sen spřádám o mnichu, jenž nevychází z cely

do shonu lidského a štětcem pobožným

ukládá drahokam za drahokamem v misál.

Jak prostý živočich, jenž veden pudem svým,

jenž v nebe nevěře se těsně k zemi přisál,

 

po zimním spánku snad má bytost touží jen…

Oh, zapomenouti, jak holý modřín v lesích!

Oh, sebe neznati! Oh, netušiti žen!

Svůj osud nechat plout jak oblak po nebesích!

A nebýt bližními až k smrti unaven!

 

KŘEHKÉ ŠTĚSTÍ

 

Když člověk příliš hluboko zřel v život,

až prostné srdce k smrti zasmušil

tou tragikomedií s jménem člověk,

tím bláznovstvím, s nímž mládí utratil −

tu jeho štěstí, najde-li je, má již

jen rekonvalescence tichý vděk,

jejž ruky dotekem je možno zranit

a otráviti dechem pomněnek.

 

EPILOG

 

Odvane vše listopad…

Chtěl bych také − na chvíli jen −

srdci, mozku dáti spát!

 

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY: