Misantropova knihovna

přeložil Josef Hora

(výpisky)

„Můj strýc byl mužem cti a v době,
kdy opravdu se roznemoh,
všem lidem vnukal úctu k sobě,
což bylo nejlepší, co moh.
Kde lepší vzor se vidět udá?
Můj Bože, jaká to však nuda,
s nemocným sedět noc i den
a na krok nedostat se ven!
Jaká to přetvářka v mém věku,
baviti položivého,
podušky rovnat pod něho
a chmurně nad přípravou léků
vzdychat a přitom myslit zas:
Kdy konečně tě vezme ďas?“¹

Chce čtenář o zápasech písně?
Však prosím, aby posečkal.
Jen shovívavě čtěte dál
a úvod nesuďte tak přísně.
Boj bude. Nejsem zvyklý lhát.
Ba mohu na něj přísahat.

Rousseau (to náhodou dím čirou)
nechápal, kterak vážný Grimm
se mohl za hovoru — s ním! —
zabývat hloupou manikúrou.
Než pravdu neměl stokráte
žrec práv a svobod tenkráte.
Je možno býti vážným mužem,
a chtíti krásné nehty mít.
Což s dobou marně přít se můžem?
Vždyť zvyk je zvyku otročit.

Vy preciosky společnosti!
Vás ze všech nejdřív zanechal.
Jak ne! Vždyť nudy vždy je dosti,
kde bontonem je nabit sál.
I vám, ó krasotinky slavné,
jež v pozdních chvílích setmění
jste unášeny v drožce plavné
po petrohradském dláždění,
i vám dal Oněgin můj vale.
Byl doma, zavíral se stále,
uprchlík radovánkám všem,
a zíval, šustě papírem,
jejž popsat chtěl; však práce láskou
mu nebyla; hned první list
pod jeho perem zůstal čist.
I minul se se zpupnou cháskou
lidiček, o nichž smlčím vám,
vždyť náležím k nim také sám.

Propadnuv znova nečinnosti,
v níž prázdnem zalykal se cit,
ideu pojal, slušnou dosti,
si cizí rozum přisvojit.
Na haldě knih se uvelebil
a četl — moudřejší však nebyl.
Tu nuda, tam zas klam a tlach,
či pustý nesmysl, až strach.
A na všem lpěla pouta tíhy,
buď zplesnivělý starý čas,
neb novota, jež vetší zas.
Jak ženy opustil i knihy
a přes hřbety, v něž padal prach,
smuteční přehoz moudře stáh.

Konvencí světa zbyv se v sobě,
jak on zanechav marností,
já spřátelil se s ním v té době.
Rád měl jsem jeho vlastnosti:
i nevědomou lásku k snění,
i svéráznost, jíž v jiných není,
chlad v břitkém ducha záblesku;
já v hněvu žil, on ve stesku.
Hru vášní znávali jsme oba.
Vždyť život stejně krušil nás,
i plamen srdce v obou zhas,
a oba táž čekala zloba:
lidí i sudby slepota
hned na úsvitu života.

Kdo žil a myslil, tomu snadno
pohrdat lidmi v nitru svém.
Kdo cítil kdy, ten vzrušen na dno
je nenávratna přeludem:
ta tam jsou okouzlení mladá,
vzpomínky v něm jak sykot hada
a lítost, lítost hlodavá.
To všecko časem dodává
veliký půvab rozhovoru.
Nejprve Oněginův vtip
mě bouřil; pak jsem zvykl líp
i jízlivosti jeho sporů
i žertům jeho nakyslým
i jeho epigramům zlým.

Což, dočkám svobody se ještě?
Té v dálce, jež tak krásná je?
I čekám slunce v proudech deště,
nad mořem plachtám kývaje.

Já zrodil se pro život klidný,
jenž v ticho vsí spí ponořen.
Tam zvučněj zní hlas lyry vlídný,
tam živěji plá tvůrčí sen.
Tam, dobré nečinnosti oddán,
nad pustým jezerem se toulám,
můj zákon far niente² zní.
Tam, duše má, najdeme vždy
svou svobodu a sladkou něhu:
čtu málo, zato mnoho spím,
větrné slávy nelovím.
Cožpak jsem v zašlých roků běhu
v své nečinnosti naivní
neprožil nejšťastnější dni?
Mne květy, láska v háji stinném
a ves a klid vždy vábily.
Vždy mezi mnou a Oněginem
rád zdůraznil bych rozdíly.

Ať kritik hodně potravy má,
čta knihu mou. Pak piš, co chceš!
Spěš tedy k něvským břehům, spěš,
novorozená básni ty má!
To budiž slávy přídavek —
hluk, žvást a hodně nadávek.

Ach, kdečí nářek stejný je:
Ten blázen nebezpečný je.
„Je hulvát,“ pomlouvali prudce,
A dámám líbat nechce ruce.
Jen ne dí, nikdy prosím ne,“
ho pomlouvali společně.

Lidé — pravdu chcete-li,
se z dlouhé chvíle přátelí.
My však i tohle sotva známe.
Ba, znechuceni všedností,
za nuly všechny lidi máme
a sebe za osobnosti.
Hrajem si na Napoleony
a lidských tváří miliony
jsou pro nás pouhou podnoží.
Cit, ten už člověk odloží.

Oněgin měl přízvuk stesku v hlase.
Je blažen ten, kdo vykoupá se
v svých vášních, by jim sbohem dal.
Víc blažen, kdo jich nepoznal,
kdo lásku léčil útěkem z ní,
jež žárlivce tak krutě vězní.

Žár srdce záhy tak nás mučí,
jak Chateaubriand kdesi řek.
Ne příroda nás lásce učí,
spíš první svůdný románek.
Žít, poznat ji spěch lačný máme
a v románě ji poznáváme.
Sedají léta v naši líc,
nás nepotěšilo, žel, nic.

Ach běda: příběh citový
nic nového nám nepoví.

Jak se chuť vládnout rodí vždycky?
Děťátko s loutkou poslušnou
se učí žertem, lehkou hrou
být způsobné — toť zákon lidský.
A podle vzoru maměnky
zas komanduje panenky.

Zvyk nám shůry seslán byl,
aby nám štěstí nahradil.

Jen pijte, pokud času dosti,
ten život lehký jako van.
Rozumím jeho nicotnosti
a nejsem k němu připoután.
Zavírám oči před vidinou;
však srdcem někdy přec jen plynou
mi bludné hvězdy nadějí.
Bez lehce světlých šlépějí
bych nerad chtěl svět opustiti.
Bdím, píši přec ne pro potlesk —
a přesto zalká ve mně stesk
svůj žalný úděl proslaviti,
by hlásal mě, jak srdce tluk,
alespoň jeden, jeden zvuk.
Snad v něčím srdci zazní přece;
a osud se svou perutí
mé strofě nedá zhasnout v řece
věčného zapomenutí.
Snad — je to možná jen klam touhy —
ukáže jednou prosťák pouhý
můj portrét, jejž jsem proslavil,
a řekne: Hle, to básník byl.

Čím míň jsme uchváceni ženou,
tím více se jí líbíme.
Tím lehčeji v síť nastraženou
ji lstivým slovem chytíme.

V hemžení lstivých, malodušných,
zhýčkaných, prázdných synáčků,
ničemů nudných, směšně slušných
a tupých soudců ve fráčku,
modlitby drmolících rtíků
a dobrovolných nevolníků,
v hemžení všedních, snobských scén,
uctivě zrádných mužů, žen,
v hemžení chladnokrevných soudů
leckteré prázdné nádoby
a tlachání, jež rádo by
vykříslo jiskru v shnilém troudu,
v té tůni, kde tak vesele
se s vámi koupám, přátelé!

Přátelé i nepřátelé —
odpůrce každý v světě má,
však přátel střež nás, Bože, cele!

Koho mít rád? A komu věřit?
Kdo nevrhá k nám zrady stín?
Kdo dle tvé míry bude měřit
každičké slovo, každý čin?
Kdo klepy o nás neroznáší?
Kdo něhy pln je k bídě naší?
Kdo odpouští nám slabosti?
Kdo neznudí nás ve zlosti?
Oh, lovče přeludného stínu!
Vzal vítr všecku námahu.
Mít sebe rád měj odvahu,
vážený čtenáři mých splínů,
vzor hodný sama sebe — chceš?
Nic pěknějšího nenajdeš.

Odporno obraz zítřka chovat
jak samý oběd napořád,
zřít na život jak na obřad,
důstojnou luzu následovat,
však pranic nesdíleti s ní,
názory, vášně ani sny.

Byl výkvět Petrohradu tady,
bylo tu panstvo, módy vzor,
i lidé, jež lze vídat všady,
hlupáci, nezbytný ten mor.

Ó lidé! Nejste podobní pramatce Evě v jejím snění?
Co dáno vám, to nechcete;
leč neustále tíhnete
k zmiji a k tajemnému kmeni:
jíst z plodu zakázaného…
Ráj rájem není bez něho.

Blažen, kdo stár!
Blažen, kdo chorý!
Neb osud si ho v péči vzal.
Já jsem však zdráv,
jsem mlád a volný;
co mohu čekat? Stesk a žal!…

A onde u tatarských chat…
Jakým to ohněm byl jsem vzňat!
Vlnami stesku kouzelnými jak plamen zaplavil mi hruď!
Ne, Múzo, ne! Už němá buď!

ONĚGINOVO ALBUM

Pomlouvají mě, sotva snesou,
protivný v kruhu mužů jsem.
Dívky, ty přede mnou se třesou,
kruh dam zří na mne úkosem.
A proč? Že lidé pouhé plesky
za skutky považují už,
že hlupcům nesmysl zní hezky,
že hlouposti ctí mnohý muž,
že otevřenost vroucích duší
nicotnost samolibců ruší
či směšná je, a na obtíž
že volný rozum bývá spíš.

V koránu leccos zdravého je:
„Střež se křivých cest!
Svár s hlupci neplodný vždy jest!“

My dary rodné mateřštiny
– varuje vážný mudrc lid –
jsme pro obratný jazyk jiný
nechali nesmyslně tlít.
Milujem hříčky cizích básní,
nad cizím slovem Rus se zasní
a nečtem vlastních, ruských knih. –
Kde jsou však? Jenom hodně jich!
Kam šli jsme nejdřív pro poznání,
kde poprvé nás vzrušilo?
Kde, odkud rost duch rodných plání?
Kde připravil se na dílo?
Ne v divočině překladové,
ne v plísni Spisů³ papírové,
kde ruský duch, to víte, že
jen veteš přemílá a lže.

Mráz se sluncem!
Modř z nebe padá,
však našim dámám nenapadá
sejíti ven
a nad Něvou
se blýsknout chladnou krásou svou.
Sedí, a nadarmo je volá
břeh vysypaný pískem zdola.
Východ byl moudrý v zvyku svém
a nezazlím to předkům ani:
narodily se pro harém,
pro stín nevolných stěn ty paní.

ODKAZ:

A. S. Puškin: Drobné básně

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY: