Misantropova knihovna

Misantrop

nad knihou „Dějiny čtení“

od Alberta Manguela

pátek, 18. dubna 42

V knihovně jsem si vypůjčil tu žhavou novinku, která mi padla do oka již minule:

DĚJINY ČTENÍ od jakéhosi Alberta Manguela. Zde je náhled velice vkusně řešené obálky:

Obsah knihy, vydané obstojným brněnským nakladatelstvím Host v takzvané Teoretické knihovně, vypadá na první dojem a na letmý přehled také velmi zdařile. Vybral jsem si dobře.

Knížka čítá 478 stran, takže mám co dělat, abych ji za měsíc přečetl, a je to zatím neporušená panna; dosud ji nikdo nečetl, dosud z ní nikdo nesetřel její tiskařskou vůni, žádný hulvát ji dosud neomakal, nezašpinil, nepotřísnil žádnou omáčkou, nezhanobil blbými čmáranicemi tužkou. Kniha obsahuje četné obrázky a grafy. Těším se na poučení i zábavu, jež mi jistě mnoho poskytne. Již jen názvy některých kapitol jsou lákavé:

Akty čtení - Čtoucí stíny - Tiší čtenáři - Kniha paměti - Učit se číst - Obrázkové čtení - Předčítání - Tvar knihy - Čtení v soukromí - Metafory čtení - Síly čtenáře - Počátky - Uspořádaný vesmír - Čtení budoucnosti - Symbolický čtenář - Čtení za zdmi - Krádeže knih - Autor jako čtenář - Překladatel jako čtenář - Zakázané čtení - Kniha bláznů - ...a doslov Koncept čtenáře a čtení – nejkratší možné dějiny.

Budu jako ta nyvá dívka z přebalu – vlastně už jsem byl: když jsem čekal v čekárně zubařské ordinace!

sobota, 19. dubna 42

V práci byla pohoda, četl jsem si na šatně Dějiny čtení.

To je ale krásná kniha! V tvrdých deskách, dobře a poutavě napsané vyprávění s mnoha autorovými osobními zážitky a zpověďmi; dokonce zatím bez jakýchkoli tiskových chyb, což je dnes téměř rarita! Výborný počin nakladatelství Host!

Autor Alberto Manguel popisuje, jak se, coby čtyřletý, sám naučil číst. Podobné vzpomínky a podobnou zkušenost mám i Já, když píše:

„To vše jsem udělal já. Nikdo mi to kouzlo neprozradil. Já a ony tvary (to jest písmena) jsme byli spolu sami a odkrývali jsme se sobě navzájem v tichém, uctivém dialogu. Od té doby, co jsem uměl proměnit holé čáry v živoucí skutečnost, jsem byl všemocný. Uměl jsem číst. Bylo to jako získat nějaký naprosto nový smysl.“

Líbí se mi například i tato další část:

„Čtení mi poskytlo výmluvu pro soukromí. Později se nejbezpečnějším, nejodlehlejším místem na čtení stala moje postel v oné noční zamlžené krajině mezi bdělostí a spánkem.“

Krásný obrat! Mimochodem: Já čtu nejraději také uprostřed noci, před spaním, kdy bývá všude ticho a klid a kdy se mohu naplno ponořit do četby a jakoby s ní splynout již v polospánku a nechat si o přečteném třebas i zdát.

Načež Alberto Manguel pokračuje touto skvělou pasáží:

„Nepamatuji si, že bych se někdy cítil osamělý; při těch řídkých příležitostech, kdy jsem se setkal s jinými dětmi, mi naopak jejich hry a řeči připadaly mnohem méně zajímavé než dobrodružství a dialogy, které jsem četl v knihách.“

Jinde popisuje, jak knihy četl:

„Snažil jsem se dočíst knihu do konce a zároveň tento konec co nejvíce pozdržet, takže jsem se vracel o pár stránek zpět, hledal úryvek, který se mi líbil, nebo si ověřoval detaily, o nichž jsem si myslel, že mi unikly.

Nikdy jsem o svém čtení s nikým nemluvil.

Každá kniha byla svět sám o sobě a já jsem v něm nacházel útočiště.“ (celý Já)

Výborné jsou pak zvláště tyto dva odstavce:

„Čtení se neobávají jen totalitní režimy. Stejně jako ve vládních kancelářích a věznicích jsou čtenáři šikanováni i na školních dvorech a v šatnách. Téměř všude má čtenářská komunita nejednoznačnou pověst, která pramení z její získané autority a uvědomělé moci. Uznává se, že ve vztahu mezi čtenářem a knihou se nachází něco moudrého a plodného; je to však zároveň považováno za cosi pohrdavě výlučného a vylučujícího, snad proto, že obraz jedince schouleného někde v koutě, zdánlivě nevšímavého k hemžení okolního světa, svědčí o neproniknutelném soukromí, sobeckých očích a jedinečné uzavřené činnosti. (‚Běž ven a žij!‘ říkávala mi matka, když viděla, že si čtu, jako kdyby moje tichá činnost byla v rozporu s tím, co znamenalo být naživu.) Obecný strach z toho, co asi čtenář dělá mezi stránkami knihy, je podobný věčnému strachu, který pociťují muži z toho, co asi ženy dělají na tajných místech svého těla a co asi čarodějnice a alchymisté dělají v temnotě za zavřenými dveřmi.

Realita – drsná, nezbytná realita – byla spatřována jako nesmiřitelný protiklad k vyhýbavému, snovému světu knih. S touto výmluvou a se vzrůstajícím účinkem mocní vždy tuto umělou dichotomii mezi životem a čtením aktivně podporují. Lidové režimy požadují, abychom zapomněli, a proto označují knihy za přebytečný luxus; totalitní režimy požadují, abychom nemysleli, a proto zakazují, hrozí a cenzurují; oba obecně požadují, abychom byli hloupí a abychom své ponížení pokorně přijímali, a proto podporují konzumaci braku. Za takových okolností nemohou být čtenáři nikým jiným než rozvratníky.

Skvěle napsáno!

Skvělá knížka! Obával jsem se trochu, že to bude jen snůška suchých faktů, suchým stylem a špatným jazykem napsaná, ale zdá se, že to bude nakonec jedna z mých nejoblíbenějších knížek. Zatím dobrý.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže 11.)

úterý, 22. dubna 42

V knize Dějiny čtení se začaly objevovat tiskové chyby; jako by korekturami prošly jen úvodní stránky a na zbytek se kdosi vykašlal. Z obsahu také začíná stále více vyplouvat na povrch – jako foetor judaicus, židovský zápach – autorovo židovství.

V Dějinách čtení jsem našel asi nejhorší vůbec možnou větu. Mluví se v ní o moudrosti, ale je to ten nejpitomější výklad holocaustu, s jakým jsem se setkal. Měl prý „smést veškerou židovskou moudrost z povrchu zemského“, a to, prosím pěkně, jak je doslova psáno (co všechno papír snese!), „v místě souběhu německé, české a židovské kultury, kde kdysi vzkvétal chasidismus“. To snad myslí Prahu!

Tak takovouto debilitu jsem si prostě musel opsat! To se nevidí! Nacisté a antisemité všech dob snad mají přece jen v něčem pravdu; totiž v tom, že Židé jsou ten nejnamyšlenější národ pod sluncem. Ale že by i nejmoudřejší? Nebo vůbec moudrý? A může si jeden národ nebo jedna víra usurpovat jako jediná nárok na všechnu moudrost světa? Já tedy nevím, ale zaobírat se a donekonečna vykládat takzvané „posvátné“ texty, které jsou beztak všechny jen bezcennými podvrhy podvodníků a chorými bláboly náboženských cvoků, v tom Já nespatřuji žádný výraz moudrosti ani učenosti – spíš naopak.

To už mi lepší připadá tento citát od Franze Kafky, nalezený v téže knize:

„V podstatě si myslím,“ napsal Kafka v roce 1904 svému příteli Oskaru Pollakovi, „že bychom měli číst jen knihy, které nás koušou a štípají (viz moje knihy). Jestliže námi knihy, které čteme, neotřesou jako rána pěstí do hlavy, k čemu je číst? Aby nás mohly učinit šťastnými, jak říkáš? Dobrý Bože, stejně tak bychom byli šťastní, kdybychom neměli vůbec žádné knihy; knihy, které nás činí šťastnými, bychom si mohli, kdyby bylo nejhůř (pro mne je „nejhůř“!), napsat také sami. To, co potřebujeme, jsou knihy, které nás zasáhnou jako nejbolestivější rána osudu, jako smrt někoho, koho jsme milovali víc než sami sebe, které nás přimějí cítit se, jako kdyby nás někdo vyhnal do lesů, daleko od přítomnosti jakéhokoliv člověka, k sebevraždě. Kniha musí být onou sekerou na zamrzlé moře uvnitř nás. Tomu věřím.“

A Já věřím tomu, že Kafka tou knihou-sekerou, tou knihou Otřesů, určitě nemyslel nějaké připitomělé náboženské žvásty.

Kafka byl také Žid; ale, jak je vidět, není Žid jako žid. Chvástavé Židy a potrhlé pánbíčkářsko-moralistní židy také nemám rád (kdo by měl?), ale Kafku (nebo třebas jiného židáčka, Woodyho Allena) uznávám. Uznávám Žida Freuda za jeho přesvědčení, že nábožné „city“ jsou projevem duševní choroby a že člověk je větší bestie než se zdá, byť na druhou stranu si ošklivím Freudovu posedlost sexem, jako u tolika mnohých jiných přesexualizovaných Židů. Uznávám i chytrost Žida Einsteina, i když u něho mi vadí zase to míchání fyziky s „boží“ metafyzikou, jež je však více morálním hlediskem, pokrytectvím a – ano! – lží, než vědeckým problémem. Od Žida Kafky nemám sice od něho v lásce úplně všechno, co napsal, ale třeba jeho Proměna nebo jeho Aforismy se mi líbí hodně. V Proměně se hrdina Řehoř Samsa jednoho dne probudí proměněn v brouka a jeho dosud milující rodina jej zavrhne, protože se ho najednou štítí pro jeho hmyzí tělo, jakkoli mu lidský duch zůstal nezměněn. Je zajímavé, jak si různí lidé tuto zvláštní anti-bajku různými způsoby vysvětlují, každý podle svého naturelu, jejž tímto svým osobním hodnocením náhle zcela jasně osvětlují, aniž by osvětlili to, co původně chtěli osvětlit. Místo toho se víc utajeného dovídáme o nich samých, ne o povídce.

Bertold Brecht, typický židobolševik, četl Kafkovu Proměnu jako dílo „jediného opravdového bolševického spisovatele“ (blbec – do plynu s ním!); maďarský kritik György Lukács ji četl jako typický produkt dekadentní buržoazie (kretén!); Borges ji četl jako převyprávění Zénónových paradoxů (není vzdálenějšího nesmyslu!); Vladimir Nabokov ji četl (částečně) jako alegorii úzkosti v době dospívání (to už je lepší, leč pořád špatně, pane pedofile!); a francouzská kritička Marthe Robert ji četla jako příklad jasnosti německého jazyka (nu, snad). Všichni tito jsou však vedle jak ta jedle!

Nejblíž ke správnému pochopení Proměny měl asi Kafkův přítel Gustav Janouch, který ji četl jako náboženskou a etickou parabolu (s tím už by se dalo jakžtakž souhlasit). Nejtrefnější a nejobjevnější ze všech názorů na Kafkovu Proměnu, jež autor Dějin čtení nashromáždil, je však určitě názor jeho dcery Rachel, která povídku četla ve třinácti letech a připadla jí humorná. Kam se hrabou všichni věhlasní pisálci a kritikastři na jednu chytrou dívenku! Mně také připadla Proměna humorná, ale jen v jistých pasážích, kde se Kafka (sám úředník) krátce strefuje hrotem ironie do drobných ponížených úředníčků, kteří se až nápadně podobají též hmyzu, například švábům, kteří žijí ve strachu před světlem a otevřeným prostorem v temných koutech a živí se odpadem. Nu a proměna člověka ve zvíře, či živočicha či jinou věc, to už je úplně moje stěžejní téma, jež se mi prostě ani nemůže nezamlouvat!

sobota, 26. dubna 42

V práci na noční nebylo co dělat, a tak jsem si hlavně četl. Kapitola Čtení v soukromí se mi líbila; přečetl jsem ji celou. Pojednávala o čtení v posteli, na záchodě... – samá též má oblíbená místa.

„Hledal jsem štěstí všude,“ vyznal Tomáš Kempenský na počátku patnáctého století, „nenašel jsem je však nikde, jen v koutku s malou knížkou.“

V Životě svatého Řehoře z dvanáctého století je toaleta popsána jako „uzavřené místo, kde je možné číst tabulky bez vyrušování“. Henry Miller s tím souhlasí: „Dobře jsem si početl jenom na záchodě,“ vyznal jednou. „V Odysseovi jsou pasáže, které je možné číst jenom na záchodě – když chce člověk v plnosti vychutnat vůni jejich obsahu.“ Ona místnůstka, „určená ke zvláštnějšímu a banálnějšímu účelu“, byla ve skutečnosti pro Marcela Prousta místem, které používal „při všech svých činnostech vyžadujících neporušitelnou samotu: při četbě, snění, pláči a rozkoši“.

Epikurejec Omar Khayyam doporučoval číst verše venku pod větvemi; o staletí později puntičkářský Sainte-Beuve radil číst Paměti Madame de Staël „pod listopadovými stromy“. „Mým zvykem je,“ napsal Shelley, „vysvléct se, sedět na skále a číst si Hérodota.“

Proust napsal: „Opravdové knihy musí být dítkami nikoli jasného světla a hovoru, ale šera a ticha."

Pěkné citáty, že?

Měl jsem v práci tolik volného času, že jsem začal číst ještě i další kapitolu Metafory čtení. V ní jsem narazil na další pěkný citát – je od Goetha z básně Sendschreiben (Poselství) z roku 1774:

Hleď, příroda je živá kniha,

nechápaná, ale ne nepochopitelná.

neděle, 27. dubna 42

Práce bylo zase málo, a tak jsem jen četl a četl. Alberto Manguel, autor Dějin čtení, je zatížený na bibli a na toho vola Augustina, který pohrdal živočišností, tělesností a zvířaty; je zatížený na křesťanský středověk vůbec a na takové odpornosti. Mluví o nich pořád. „Jsme mezi Židy,“ řekl by Nietzsche. Zajímavé bylo však vyprávění – nebo spíše spekulace –, že slavná alexandrijská knihovna měla mít svých půl miliónu svitků uložených jen tak volně každému k mání v podloubích, výklencích a nikách ulic. To by bylo dnes nepředstavitelné; v našich současných zkažených společenstvech obcí by bylo takové veřejné (opravdu veřejné!) zařízení brzy rozkradeno, poničeno, zmarněno. Knihovníkem alexandrijské knihovny byl řecký učenec Kallimachos z Kýrény. Ten věřil, že literatura má být stručná a prostá. „Velká kniha, velká nuda,“ tak znělo Kallimachovo lakonické rčení.

Poučná byla i kapitola o počátcích písma, tedy o Mezopotámii; že staří Mezopotámci považovali ptáky za posvátné, neboť jejich kroky v mokré hlíně zanechávaly znaky připomínající klínové písmo, a představovali si, že kdyby dokázali rozluštit chaos těchto znaků, dozvěděli by se, co si myslí bohové; že symbolem mezopotamské bohyně písařů Nisaby bylo rydlo na rytí klínového písma na hliněné destičky; že od počátku bylo psaní a čtení aristokratickou dovedností – jakož ostatně i dnes, neboť dobré psaní a dobré čtení je vyhrazeno stále jen těm nejlepším, ostatní je brak a šmejd a lůza; a že většina mezopotamských písařů domýšlivě, nebo spíš hrdě, zakončovala své texty touto tiráží: „Ať moudří vyučují moudré, aby nevědomí zůstali nevědomými.“ Správně řečeno.

Na mezopotamských reáliích mě též zaujalo a pobavilo to, že Inanna byla bohyní zároveň lásky i války. Typické. Vždyť v lásce a válce je dovoleno vše, jakýkoli úskok.

Pěkný je citovaný výrok amerického filozofa španělského původu George Santayany (blíže jej neznám): „Existují knihy, v nichž poznámky pod čarou nebo komentáře naškrábané rukou nějakého čtenáře na okraji jsou zajímavější než text. Jednou z takových knih je svět.“ Toť přesné.

Další citát je také líbezný. Je od mistra takových krátkých a vtipných, leč pravdivých průpovídek – od Oscara Wilda. Výrok se týká jedné americké feministky a humanistky jménem Margaret Fullerová a zní takto: „Venuše ji obdařila vším kromě krásy a Pallas Athéna vším kromě moudrosti.“ Bravo!

Kapitola o Waltu Whitmanovi nevzbudila mé sympatie k tomuto básníkovi, třebaže jeho Zpěv o mně je naprosto skvělá báseň, již mám opsanou v jednom ze svých mnoha florilegií. Jinak je tu vylíčen jako nějaký křesťansko-humanistický fundamentalista, či co, což také nemusí být pravda. Autor je přece Žid. Mně totiž nepřipadá jako příliš humanistické a pobožnůstkářské toto osobní básníkovo sdělení ve verších „o sobě“:

Myslím, že bych mohl odejít ke zvířatům a žít s nimi, jak jsou mírná a soběstačná, 

Stojím a hledím na ně dlouho a dlouho,

Nepotí se, nevzdychají nad svým stavem, 

Neleží potmě v bdění a nepláčou pro své hříchy, 

Není mi z nich zle, protože nevykládají o povinnostech k Bohu,

Ani jediné není nespokojené, ani jediné nešílí posedlostí po majetku,

Ani jediné neklesá na kolena před druhým, aniž před sobě rovným, které žilo před tisíci lety,

Ani jediné po celé zemi není ctihodné nebo nešťastné.

(Misantrop: Zápisník mrtvého muže 12.)

pátek, 9. května 42 (2008)

Dočetl jsem v lese krásně a rychle Dějiny čtení. Šlo to dobře, neboť mě nic nerušilo a měl jsem na to hodně času. Docela dobrá kniha to byla, jen se autor vůbec ani slovem nezmínil například o Schopenhauerovi, který napsal celou knihu o čtení a o spisovatelích; nezmínil se vůbec o Poeovi, jehož skvostné a jedinečně geniální psaní vzešlo z hojné a kvalitní četby; nezmínil třeba Maupassanta, který napsal zajímavou stať o spisovatelích; nezmínil Nietzscheho, který nepsal jednoduše, ale naopak krásně metaforicky a symbolicky a který byl navíc filologem; nezmínil třeba Orwellův slavný román 1984, v němž občan Winston Smith se stane po přečtení „knihy“ jinak smýšlejícím a tudíž podvratným rebelantem v totalitě blbců (Manguel to přece nakousl, to s tím podvratnictvím čtenáře, leč nedokončil); nezmínil Tooleovo Spolčení hlupců, kde hraje hlavní roli Horáciovo čtení Boëtia; nezmínil ani slovem takového Huysmanse, jehož hrdina des Esseintes rozebírá dopodrobna své literární lásky! Je toho mnoho, co autor Dějin čtení opominul a co by do této knihy právem patřilo na první místa – místo biblí a jiných náboženských žvástů! Židáci zřejmě takovýto druh literatury nečtou, třebaže Alberto Manguel má prý knihovnu o 30 000 svazcích na  svém zámku ve Francii. Jenže on čte zjevně jen samé humanisty jako poleno, samé feministické káči, samé židy, nábožné kretény, detektivky, časopisy a noviny nebo erotickou literaturu pro homosexuály. Samý brak. Manguel je navíc nesympatický už jen tím, že je zřejmě obrýlený, určitě okravatěný, astmatický, leč vysmátý chcípák, který jakživ nevytáhl paty do přírody (viz ilustrační foto vedle, jak jsem se jej dopátral na internetu). Prostě hovado.

Ale opsal jsem si z jeho knihy přesto plno zajímavostí a citátů, jako například tento výrok Menandrův:

„Ti, kdo umějí číst, vidí dvakrát.“

(Menandros: Sententiae)

Nebo tuto satirickou báseň, která se výborně hodí zrovna na Manguela:

Koupil sis knihy a zaplnil regály, ó milovníku Múz.

Znamená to, že nyní jsi učený?

Když si dnes koupíš strunné nástroje a lyru,

myslíš, že do zítřka bude říše hudby tvá?

(Ausonius: Opuscules – Spisky)

Tím se věru pěkně strefil sám do sebe!

Jako historickou zajímavost, k níž se křesťanstvo nezná, a jako doplněk k mému výkladu o počátcích šíření křesťanství po pohanské Evropě ohněm a mečem (viz moje dílo Rakovina na kůži Země), jsem si vypsal, že:

...v roce 415 patriarcha Cyril nařídil davu mladých křesťanů, aby vtrhli do domu pohanské filozofky a matematičky Hypatie, vyvlekli ji do ulic, rozsápali ji na kusy a její pozůstatky spálili na náměstí.

Dozvěděl jsem se také, že ten hajzl první křesťanský císař Konstantin, takzvaný „Veliký“ (nevíme co „veliký“ – asi kokot) – že zfalšoval Vergilia tak, aby se zdálo, že tento veliký pohanský básník předpověděl příchod Kristův a že opěval ve svých básních křesťanské „ideály“ (ideály čeho? – prznění přírody?).

Jako dodatek k fenoménu takzvaných „Potěmkinových vesnic“ jsem nalezl tuto pikantní historku:

V osmnáctém století v Rusku za vlády Kateřiny Veliké vydělal jistý pan Klostermann (ne ten náš šumavský bard, jiný) velké jmění tím, že prodával dlouhé řady vazeb naplněných odpadovým papírem, které umožnily dvořanům vytvořit iluzi knihovny, a tím získat přízeň své knihomilné carevny.

Pikantní jsou také nápisy v knihách, které měly odstrašit zloděje knih. Nejprve tento nápis ve staré angličtině:

My Master’s name above you see

Take heede therefore you steale not mee;

For if you doe, without delay

Your necke ... for me shall pay.

Locke doune below and you shall see

The picture of the gallowstree;

The heede therefore of thys in time,

Lest on this tree you highly clime!

aneb česky:

Před sebou vidíš jméno mého pána,

dej si pozor, abys mě neukradl;

protože jestli to uděláš,

bez odkladu mi za to zaplatíš krkem.

Podívej se níže a uvidíš

obrázek šibenice;

dej si tedy na to pozor včas,

nebo na ní budeš viset!

Tvrdá slova pro pouhého zloděje knih!

Ještě tvrdší, obšírnější, výřečnější a vynalézavější popis hrůz, jež čekají takového zloděje knih, se nachází v nápisu v knihovně kláštera San Pedro v Barceloně: 

Tomu, kdo krade knihu nebo si ji půjčuje od majitele a nevrací, ať se mu v ruce promění v hada a ten ať jej uštkne. Ať ochrne a všechny údy mu upadnou. Ať v bolestech chřadne a hlasitě volá o milost, ale jeho muka ať nepřestanou, dokud se nerozloží. Ať mu knižní červi rozežerou vnitřnosti na znamení červa smrti, který neumírá. A když konečně půjde vstříc konečnému trestu, ať jej pekelné plameny navždy stravují.

Brr! Takovou strašnou kletbu bych nechtěl na sebe přivolat! Raději teď něco humorného:

Vtipný je například tento epigram Martialův o otravných lidech-tlampačích, o směšných pisálcích bez sebekritiky:

Nic není tolik strašné jako ty.

Kdo vydržet má tyhle klopoty?

Ty předčítáš mi vsedě vstoje

i vleže různé plody svoje.

Ty předčítáš mi – za mnou chodě

dokonce čteš mi na záchodě.

(Martialis: Posměšky a jízlivosti)

Další úryvek pochází z projevu Josepha Goebbelse během pálení více než dvaceti tisíc židobolševických knih 10. května 1933 v Berlíně, tak jak jej přednesl k jásajícímu davu čítajícímu více než 100 000 lidí:

„Děláte dobře, když dnes házíte do ohně tyto oplzlosti z minulosti. To je mocný, obrovský a symbolický čin, který ukáže celému světu, že starý duch je mrtev. Z tohoto popela vstane fénix nového ducha.“

Pěkná řeč. Američané, když se stěhují, také pálí veškerou starou veteš, aby jim nové věci přinesly v novém místě štěstí...

Dosti vtipný je také tento epigram:

Men seldom make passes

at girls who wear glasses

(muži zřídka dělají návrhy

dívkám, které nosí brýle)

 Dorothy Parkerová

Pěkný je citát od Virginie Woolfové:

„Někdy sním o tom, že až nastane soudný den a velcí dobyvatelé, právníci a státníci si přijdou pro své odměny – koruny, vavříny, jména nesmazatelně vrytá do nezničitelného mramoru –, pak uvidí Všemohoucí přicházet nás s knihami pod paží, obrátí se k Petrovi a nikoliv bez špetky závisti řekne: ‚Podívej, ti žádnou odměnu nepotřebují. Nemáme nic, co bychom jim dali. Oni milovali čtení.‘“

(Virginia Woolf: „How Should One Read a Book?“)

Další citát je od Oscara Wildea:

„Říkat lidem, co by měli číst, je obvykle stejně tak zbytečné jako škodlivé, neboť skutečné pochopení literatury je otázkou temperamentu, nikoliv učení; k Parnasu neexistuje žádný návod a nic, co se člověk může naučit, za to učení nestojí.“

Moje řeč. Ostatně, jaký byl mladý Oscar Wilde student, dokresluje tato epizoda z jeho oxfordských studií:

V Oxfordu dostal mladý Oscar Wilde u jedné zkoušky za úkol, aby přeložil z řečtiny novozákonní pašijový příběh, a poněvadž překládal snadno a přesně, řekli mu zkoušející, že může skončit. Wilde pokračoval a zkoušející jej znovu zastavili. „Ach, nechte mě pokračovat“, řekl Wilde, „chci vědět, jak to dopadne.“

Zajímavá je též podrobnost ze Stendhalova života: Pročítal prý Napoleonův zákoník, aby se naučil psát hutně a přesně.

Tak vida; Jack London opisoval Kiplinga, aby se naučil psát, Stendhal měl zase jinou metodu.

Následující tabulka nás seznamuje s tím, jak postupně s letopočtem rostl a narůstal počet potenciálních čtenářů ( = gramotných) ve střední Evropě:

Dnes je to možná těch slavných 99,99%, jako u komunistických voleb, ale stejně nikdo nic nečte, nerozumí, nechápe... – nemá potřebu.

Další zajímavost se týká Rogera Bacona, anglického učence z 13. století: Bacon předpokládal, že jednou budou díky sluneční energii možné lodi bez veslařů, kočáry bez koní a létající stroje.

O mnoho se nespletl; jen širší uplatnění slunečního pohonu v praxi chybí. Nu, pročpak asi, nadnárodní těžařské a olejářské firmy? Slunce totiž svítí zadarmo, pořád a pro každého, že? A to by nešlo tak jednoduše zpeněžit. No však vy jistě nakonec přijdete na to, jak ukrást i to Slunce, když jste nám už ukradli a poplenili Zemi!

Nejhroznější na celé té knize byl doslov „odborníka na slovo vzatého“. To byly plky, to byly žvásty beze smyslu, nuda a šeď vysvětlující, kterak se různí jiní „učenci“ přou o slovíčka! Nenávidím všechny ty úvody a doslovy v knihách! Kniha má obsahovat pouze to, co napsal sám autor. Nač ještě další vysvětlivky a zbytečné rozbory? Nestačí snad to, co podal autor? Někomu zřejmě ne. K nim Já ale nepatřím.

No, vidím a přehlížím, že jsem takto opsal polovinu knihy Dějin čtení. Brzo ze mne bude druhá Melanie Mladší. Ta měla vášnivě ráda knihy a opisovala si pro sebe všechny, ke kterým se dostala, čímž si vybudovala významnou knihovnu. Melanie žila v Římě, Egyptě a severní Africe. Narodila se kolem roku 385 a zemřela v Betlémě roku 439. Četla sice a opisovala jen samé nábožné knihy, ale i tak je její výkon inspirativní. Já to už vlastně dělám delší dobu také tak. Je to totiž nejlepší. A při ubohé kvalitě dnešního tisku, čímž myslím hlavně tiskové chyby, si je při opisování může misantrop alespoň opravit a upravit podle svého.

(Misantrop: Zápisník živého muže 1.)

Mladý Aristotelés při čtení