Misantropova knihovna

(výpisky)

„Jest mnohem příjemnější jísti vránu, chycenou vlastní rukou, nežli chléb nebo sádlo, podané ti rukou bližního z okna jeho domu… který vždy, jakmile přijmeš almužnu… máš chuť zapáliti…“

Ano, i Pařížané za obležení s rozkoší pojídali všelijakou chamraď a jsou lidé, kteří po celý svůj život nacházejí se v obležení.

„Všechno špatné má své dobré stránky…“

„A všechno dobré − své špatné…“

„Amen!“

„Slyšel jsem, že třeba míti úctu před cizím majetkem.“

„Ah, panáčku, jen tenkráte, když máš vlastní majetek… a třeba jest jí jen proto, že každému jinému jest − cizí…“

„Vykoupám se. Jest to nezbytné. Víte, třeba se starati, aby naše tělo bylo stále čisté a svěží.“

Hovoře takto, svlékl se. Jeho tělo bylo vzorné, pěkně složené, s pevnými, dobře vyvinutými svaly. A když spatřil jsem jeho nahotu, špinavé hadry, jež shodil se sebe, zdály se mně dvojnásobně hnusnými a odpornými, nežli jak zdály se mně až dosud…

„Není výhodné se upejpati. Učte se… Proč postupovati jinému to, co tobě jest výhodným nebo příjemným? Ačkoliv se povídá, že všichni lidé jsou bratry, přece nikdo nepokusil se to dokázati měřením…“

„Myslím si, že jsem člověkem, jemuž jest v životě těsno. Život jest úzký a já − široký… Tací lidé nejsou v životě oblíbeni − neboť jsou smělí a nesnášenliví. Vždyť většina lidí − jsou pětikopejkami, běžnou mincí… a veškerý rozdíl mezi nimi jest v letech ražení. Jedna jest ošoupána, druhá − novější, ale jejich hodnota jest jedna a táž, jejich materiál jest stejný a ve všem jsou si na vlas podobné. Já však nejsem pětikopejkou; možná že jsem sedmikopejkou…“

„Vidíte, jaká jest to ničemná povaha? A přece jenom lže. Ví dobře, že není třeba štěkati a sám není zlý, ba naopak bázlivý, chce však zavděčiti se svému pánovi. Vlastnost čistě lidská… a bezpochyby vychována v něm člověkem. Lidé kazí zvířata… Brzy nastane čas, kdy i zvířata budou rovněž tak podlými a neupřímnými jako my oba…“

„Mužik jest všem lidem materiálem výživným, totiž zvířetem, jež možno snísti. K existenci člověka jest nezbytné slunce, voda, vzduch a mužik…“

Přímost − jest vždy dobrou vlastností a velice toho lituji, že tak zřídka ji nacházíme uprostřed řádných lidí.

„Co mně po cizích zádech? Dejž Bůh, abych uchoval si svá vlastní zdravá. Není to ovšem morální; ale co mně po tom, co jest morální a co není morální? Zajisté uznáte, že mně po tom nic není! Ale i potom zůstane obloha modrou a moře slaným… Mne nikdo nelituje… Jsem býlí a každý, jemuž vítr vrhne mne pod nohy, odkopne mne stranou… Neznám žádných ohledů… Proč bych také tak činil? Tážu se, k vůli jakým zákonům? Není jiných zákonů kromě těch, které jsou ve mně! Toto mé přesvědčení potvrzuje také Jan Zlatoústý, hlásaje: pravý šekinach¹ − jest člověk. A myslím, že když na mne jde někdo s klackem, nejsem povinen nastaviti mu čelo, ale chopím se také hole...“

„Všichni byli nakaženi hloupou módou čísti zakázané knihy… Bác! Takže jednoho dne zavřeli mne do vězení. Maminka mně v dopise oznámila, že jsem ji usmrtil, kdežto tatínek mně psal, že jsem mu udělal ostudu. Měl jsem velice nudné rodiče!“

„Ženy miluji až k šílenství… a možná také, že je nenávidím… jelikož vzav od ní, co je třeba, ihned cítím nepřemožitelnou touhu provésti jí nějakou ničemnost − takovou, víte, aby necítila bol a ponížení, ale aby se jí zdálo, jako bych její krev a morek kostí napustil zapáchající a hnusnou otravou a aby po celý svůj život hnus této otravy nosila v sobě a cítila ji každým okamžikem… Ano! Proč jsem k nim tak zlomyslným − nevím… Jsou však také lživé! Ostatně ať je čert vezme! Mám rád, když pláčou a sténají; díváš se, posloucháš a myslíš si: aha! po právu zloděj jest trápen!“

„Pocítil jsem k lidem nenávist a odpor. Vystoupil jsem na příklad na jeviště a jakmile sta hlupáků a ničemů upřelo na tebe své oči − po kůži přejede ti ze strachu mráz a štípe tě to, jako by ses posadil do mraveniště. Dívají se na tebe jako na svou hračku, jako na věc, kterou si zakoupili na jeden večer pro svou potřebu. Na jejich vůli jest tě odsouditi nebo pochváliti… Tu dávají pozor, zdali dostatečně pilně oháníš se před nimi. Shledají-li, že jsi pilným, řvou jako oslové přivázaní ke sloupu, řvou a ty je posloucháš a cítíš se býti spokojeným jejich pochvalou. Na chvíli zapomínáš, že jsi jejich majetkem; potom si na to vzpomeneš a za to, že byla ti příjemnou pochvala, div že nedáš si přes hubu…

Hrozně protivným bylo mně toto obecenstvo a často měl jsem chuť plivnouti na ně s jeviště a zasypati je nejhoršími nadávkami. A myslíš si, jak by bylo pěkné, kdybys měl v ruce tak dlouhý nůž, abys mohl najednou celé první řadě diváků uřezati nosy… Aby je čert všechny vzal!“

„Ech! Všechno je jako sen v tomto podlém životě.“

„Zakusil jsem záchvat duši tísnící a rozdírající nudy… Jest to nejmizernější nálada ze všech, jež člověka znetvořují… Všechno kolem přestává býti zajímavým a toužíš po něčem novém. Vrháš se sem, tam, hledáš, cosi nacházíš, béřeš to a brzy shledáváš, že není to nikterak to, čeho ti třeba… Cítíš se býti zajatcem čehosi temného, cítíš se býti mistrně spoutaným, neschopným žíti ve světě se sebou samotným… a tento svět jest člověku nejpotřebnějším! Mizerný stav… Dohnalo mne to až tam, že jsem se oženil. Takový čin u člověka mé povahy jest možným pouze z nudy nebo z opilství.“

„Rád jsem četl, ale nikdy nedovedl jsem se rozčiliti k vůli přečtenému; nemohu také pochopiti, proč by to bylo nutným. Dle mého náhledu jest to tak: jest to knížka? Dobře! Zajímavá? Tím lépe! Ale každou knihu psal člověk, který však nad svou hlavu nemůže vyskočiti. Všechny knihy jsou psány za stejným účelem: všechny chtějí dokázati, že dobré jest dobrým a špatné − špatným. A smysl bude stejný, ať přečteš jich sto nebo tisíc.“

„Stálé riziko pádu − toť jest nejlepší v životě… a nejlepší myšlenka vyjádřena jest takto:

Jestiť právě rozkoš v boji

na kraji propasti černé!

Veliká rozkoš spočívá v tom… a vůbec cítíš se volně jen tenkráte, když můžeš něco nasaditi. Čím větší riziko − tím více života…“

„Měl jste někdy hlad? Stalo se mně, že nejedl jsem jednou po čtyřicet osm hodin… Tu pak, když žaludek začne tráviti sama sebe, když cítíš, jak schnou, zmírajíce hladem, tvé vnitřnosti, pak jsi s to za sousto chleba zavražditi člověka, dítě… Ke všemu jsi odhodlán a v této odhodlanosti ke zločinu jest zvláštní poesie. Jest to velice cenný pocit a když jsi ho prodělal, vážíš si sebe mnohem více.“

„Pan Balzac má kdesi velice správný a případný výraz: Jest to hloupé jako fakt. Hloupé? Budiž! Co mně po rozdílu mezi hloupým a rozumným?“

„Žiju v Petrohradě. Jest to pěkné město, bylo by však dvakráte tak hezké, kdyby polovice jeho obyvatelů byla utopena v tom hnusném moři, které ho obklopuje.“

„Žiju a provádím rozmanité kousky, jak sluší se člověku.“

Vězte, že v tuláckém životě jest cosi vábného, co vás pohlcuje. Jest příjemným cítiti se prostým povinností, zbaveným různých tenkých provázků, jež poutají tvůj život mezi lidmi, všelikých maličkostí, které tak zamotávají tvou existenci, že tato není ti již rozkoší, ale nudným břemenem, těžkým košem povinností, jako jest na příklad povinnost šatiti se slušně a konati všechno tak, jak jest zvykem a ne tak, jak chce se tobě. Při setkání se se známým třeba, jak jest zvykem, říci mu „buď zdráv!“ a ne „pojdi!“ − jak má někdy člověk chuť to říci.

Vůbec − mám-li mluviti pravdu − všechny tyto slavnostně-hlupácké styky, jak upravily se mezi pořádnými městskými lidmi, jsou − nudnou komedií! A k tomu ještě podlou komedií, jelikož nikdo nikomu neřekne do očí, že jest hlupákem nebo ničemou, a stane-li se přece tak někdy, bývá to jen v záchvatu té upřímnosti, která jmenuje se zlomyslností…

A v tuláckém životě jsi prost takového trapičství; také okolnost, že bez lítosti zřekl ses různého pohodlí života a že můžeš obejíti se bez něho, jaksi příjemně tě pozdvihuje ve vlastních očích.

Praví: „Musíš se napraviti.“ Jak napraviti? Vždyť žiju v klidu se sebou, rozum můj a city jsou ve shodě a slova i skutky jsou v plné harmonii! „Toť jest cynismus,“ praví… A tak soudí všichni. Cítím, že lhou a jsou hloupí; cítím to a nemohu jimi neopovrhovati, protože lidi − dobře znám; jestliže všechno dnešní podlé, špinavé a zlé prohlásíš zítra za poctivé, čisté a dobré − všechny tyto tlamy, bez všelikého přemáhání sama sebe, zítra budou úplně poctivými, čistými a dobrými. Tak jest.

Jest to příkré, pravíte? Ba nikoliv. Ať jest to příkré, zato však jest to pravdivé… Soudím takto: dobrý ničema jest vždycky lepší nežli špatný poctivec. Jest černé a bílé; smíchej to dohromady a bude z toho špína. Já po celý svůj život setkával jsem se pouze se špatnými poctivci, s takovými, víte, u nichž poctivost sestavena jest z kousků, jako by ji pod okny nasbírali jako žebráci. Jest to − poctivost různobarevná, špatně slepená, s trhlinami; a to jest ještě poctivost knižní, vyčtená a sloužící člověku jako jeho nejlepší kalhoty, pro parádní případy… A vůbec všechno dobré u většiny dobrých lidí − jest sváteční a strojené; lidé nedrží to v sobě, ale při sobě, na odiv, aby jeden před druhým mohl se pochlubiti…

Ostatně ať čert vezme všechny − dobré i špatné!

„Víte, co jest ideál? Eh! Jest to obyčejná berle, vymyšlená v tu dobu, kdy člověk stal se špatným dobytkem a začal choditi pouze na zadních tlapách. Zdvihnuv hlavu od šedé země, spatřil nad ní modrou oblohu a byl oslepen nádherou jejího jasu. Tu pak ve své hlouposti řekl si: dosáhnu jí. Od té doby bloudí po zemi s touto berlou, drže se pomocí ní až do dnešního dne na zadních tlapách.“

„Pouze v románech klubka událostí pravidelně se rozmotávají, náš život však jest nepravidelná, zapletená motanice.“

„Královno nebeská − jak jsem lhal! Co jest proti mně Chlestakov?² Chlestakov jest blbec!

Obratnost ve lhaní − jest veliká rozkoš, pravím vám. Lžeš-li a vidíš, že ti věří, cítíš se povznešeným nad lidi, a cítiti se povýšeným nad lidi − jest řídká rozkoš! Upoutati jejich pozornost a mysleti si, že jsou − hlupáky! A napáliti člověka jest vždycky příjemné. A člověk také rád slyší lež, dobrou lež, která hladí ho po srsti. Ostatně možná, že každá lež jest dobrou, nebo naopak, že všechno dobré jest lží. Sotva jest na světě co pozoruhodnějšího nad různé lidské výmysly: sny, touhy atd. Např. vezměmež lásku.

Nelze býti nepřítelem ohně proto, že někdy pálí, ale třeba míti na paměti, že vždycky hřeje − viďte? Nu, ano… Proto také lež nelze nazvati škodlivou, tupiti ji a dávati před ní přednost pravdě, neboť vlastně ani se neví, co jest tato pravda; nikdo nespatřil jejího průvodního listu… a možná, že po ukázání dokumentů vyklubalo by se z ní čert ví co…“

„Každá špatná situace člověka má v sobě také možnost lepšího. Mluvím tak na základě veliké zkušenosti a mocí své hluboké víry v obratnost lidského rozumu. Rozum − toť síla! A proto vám pravím: věřte v rozum a nebudete nikdy ztracen! Vězte, že každý člověk chová v sobě hlupáka a taškáře; hlupákem jest jeho cit a taškářem − rozum. Cit jest proto hloupý, že jest přímý, pravdivý a nedovede se přetvařovati; a cožpak možno žíti a nepřetvařovati se? Jest nezbytno se přetvařovati; jest to dokonce nutné ze soucitu k lidem, jelikož lidé vždycky jsou soucitu hodni… a nejvíce ovšem tenkráte, když litují jiné…“

„Jestliže sedmery dveře zavřely se před tebou − otevři jiných deset…“

„Celkem jest to veselý ptačí život. Pouze zrní někdy schází, člověk však nesmí míti příliš veliké požadavky a musí míti na paměti, že ani osoby, sedící na trůnu, nezakoušejí pouze rozkoší. Při takovém životě, jako jest tento, není žádných povinností; toť první dobrá věc, a není zákonů, kromě zákonů přírody − to za druhé. Ovšem, páni četničtí strážmistři mne někdy znepokojují, avšak také v dobrých hostincích líhnou se blechy… Zato však můžete jíti nalevo, napravo, kupředu, zpět, všude, kam vás oči nesou…

Jest také mnoho půvabu ve vědomí své odcizenosti od lidí, v jasném chápání výše a pevnosti té zdi provinění proti nim, kterou sám svobodně jsem zbudoval. Také jest mnoho sladkého a ostrého v stálém riziku býti odhalenu. Život − toť hra! Sázím na svou kartu všechno, tj. nic − a vždycky vyhrávám, bez rizika, že bych něco prohrál.“

„Nevěřte člověku, neboť lže vždy, kdykoliv vypravuje o sobě! Lže v neštěstí, aby vzbudil k sobě lítost, lže v štěstí, aby mu více záviděli, lže ve všech případech, aby zvýšil pozornost k sobě.

Tak! Dal jsem vám pečeni z fantasie v omáčce z nejčistší pravdy…! Těší mne.“

PŘÁTELÉ

V zimě i vlci, více a lépe přizpůsobeni k zápasu za svůj život nežli oba přátelé, žijí špatně. Vyhublí, hladoví a zlí prohánějí se po silnicích, a ačkoliv je ubíjejí, přece se jich bojí; mají drápy a zuby k sebeobraně a především − srdce jejich není ničím změkčeno. Poslední okolnost jest velice důležitou, neboť k tomu, aby člověk mohl zvítěziti v boji o existenci, musí míti buď mnoho důvtipu nebo srdce dravce.

„Jest mně líto…“

„Čeho? Koho?“

„Koho? Člověka přece…“

„Člověka? Tu máte, vezměte, čichněte si a odhoďte to!… Ach, ty dobrá duše, nemáš rozumu ani špetku! A čím jest tobě člověk? Chytí tě za límec a… dá tě jako blechu − pod nehet! V tu dobu ho polituj, ano! Potom svěř se mu se svou hloupostí. Za svou lítost… ztrestá tě všemi mukami. Všechna tvá střeva nasouká si na ruku a všechny žíly z tebe vytahá, po palci za hodinu… Ach, ty… Lítost! Pros raději Boha, aby tě beze vší lítosti dorazili a dost! Eh, ty! Kéž by tě déšť rozmočil! Lítost… fuj!“

ZRZAVÝ VASKA

Život má svou moudrost, jejíž jméno jest náhoda; někdy nás odměňuje, ale častěji se nám mstí, a jako slunce každému předmětu dává stín, tak také moudrost života každému činu lidí připravuje odplatu. Jest to jisté, jest to nezbytné a my všichni máme to znáti a míti na paměti…

VYSVĚTLIVKY: