Misantropova knihovna

(výpisky)

Sedlák Juan, Fileto, Bruno, Salvano vystupujíce ze statku.

JUAN: Mnil jsem, že Vás najdu tady s kosami juž v rukou, zatím hrajete si na dvořany.

FILETO: Co zas laješ? - Ale ovšem zdvořilý jsi i v svém lání - dvořany nás nazývaje myslíš, že nás hodně znectíš tímto velmi čestným názvem?

JUAN: Ne, Filete, ty se mýlíš, - proto slujem venkovany, že žijeme na venkově, jako u dvora kdo žije, dvořanem ten nazývá se. Urážkou by dvořanovi bylo, zvát jej venkovanem, ač on často za urážku nazývá nás venkovany, na venkově jenž jsme doma; obráceně dvořany zas já vás nazval k haně vaší.
 

FILETO: Nařiď Gile, by mi dala šátek pěkně vyšívaný, s třásní zdobnou s každé strany, bych moh pěkně ukrýt víno.

JUAN: K čemu šátek, vezmi listy, révy listy zoubkované, vlož je pěkně mezi sebe, slzičkami prostrkej je, šátek máš, že z lidské ruky nevyšel tak pestrý, zdobný.
 

JUAN: Děkuji ti, dobrý bože, za vše statky, které dals mi, za pole a za vinice, za stodoly vrchovaté, za ovocné, širé sady, za úly, jež plny medu, za olivy, za kaštany za valná stáda skotu; - víc však nežli za vše statky, za peníze, za bohatství, za to, bože, děkuji ti, že zde žiju spokojeně, - nezávidím dvořenínu, nezávidím velkým světa, nezávidím ani králi. Šedesát let ve vsi této - dvě jen míle ode dvora - žiju klidně, spokojeně v stínu stromů, v kterém druhdy šťastné dítě hrávalo si. Dvora práh jsem nepřekročil, věren svojí rodné chatě. - K čemu také těkat v dálku, hledat jinde klid a štěstí? Blázní vojín, ruce nohy jenž chce světem rozhazovat, a má, chudák - pouze jedny; - blázní plavec, v širé moře, jenž se chutě odvažuje, kde přec voda nemá trámů. Za čím spějí, kam se řítí 11 ve válce i vlnobití? V úsilí tak stále novém, za svým jen se pachtí rovem.

JUAN: Když ty blázníš, mám já též z dnešního se zbláznit rána? Dobrá, jede tudy král naší vesnicí, co dál? Sám rci, co mít bude s toho, když mne uzří? Co mi dal? Čím jsem já mu, sotva on shlédne ke mně, celý dlouhý život neviděl jsem krále, teď když mého žití sklon nemám po něm žádné touhy, ať si jede klidně dále!

FELICIANO: Ale, otče, uvaž, prosím!

JUAN: Hrdě já svou hlavu nosím, žil jsem tak a tak chci mříti, spokojený vždycky s málem byl jsem po celé své žití na své hroudě také králem. Říše moje tento kout; bez ohledů všech a pout. Já zde chci se v hloubi skrýti, proto sebe neponížím. Všichni lidé my jsme bratři, dám rád králi, co mu patří, ale za ním hnát se, pídit a pak leda výsměch sklidit? Hochu, věř, já nejsem k tomu, odejdu hned raděj domů. Sladká hroudo, moji otci již mi druhdy odkázali, k tobě blíž se tisknu v lásce, - skryj mne, po slávě a moci zapuď touhy a vše snahy! Pryč ode mne dvorské práhy, neznámý chci zůstat, - malý, - zahalený v stínu noci! Čest a řády – panské chásce dopřeju rád v celém hejně, - v posled hrob vše schvátí stejně.

FELICIANO: Marné všecko namáhání, na svém stojí, nepohne se, jako kámen k prosbě mojí nepohnut a mračný stojí. Aj, zda v horách v pustém lese na Kavkazu strmé stráni lvice byla jeho matkou? Odkud toto pohrdání, tato pýcha vůči králi? Prchá, až se plaše vzdálí.
 

Zde mramorový kámen
a v něm, vizte, psáno zlatem!
„Juan sedlák leží tady,
nepoznal jho žádné vlády.“

S pravdou, kdykoliv ji díme,
vždycky smutně pochodíme.

KRÁL: Protivné vám je město?

JUAN: Není, ale co tam dělat? Tato pole, tyto lesy jsou můj domov, ty mi stačí. co mi Paříž, co tam dělat?

JUAN: Bych vám pravdu řekl, mezi námi, milý pane, mně je krále z duše líto.

KRÁL (v utajení): Jakže, vám je krále líto?

JUAN: Věru, neboť bohatším jsem než on - aspoň v jedné věci; jsem tě pánem svého času, nepřetížen trudy, prací, on jen Francie jest pánem, ne však pánem rozmarů svých, ani pánem svého času.

KRÁL: Vidím, že jste šťastný člověk. A co jíte?

JUAN: Co bych jedl? Prosté jídlo, ale chutné, lepší snad než jídlo krále, neboť hlad můj bývá kuchař, koření mé bývá střídmost.

KRÁL (k sobě): Tento člověk umí žíti!

Lepší pastvou mému oku louky jsou, když zkvetou májem i v podzimním šperku lesy. A pak? - K čemu vidět krále, jsemť sám králem na své hroudě.

Nemám prosby ani přání, nechci ničeho, neb nemám praničeho zapotřebí.
 

Láska není žádné štěstí.

Není třeba tíhnout výš, než stav náš velí, a náš stav je starý, čestný, netřeba zaň styděti se. Král sám k pluhu musí úctu míti stejně jako k meči, ano větší, neboť pluhem dobýváme, co meč hájí.

Já jsem králem taky, třeba v koutě, přec vždy králem.

Ke knížeti vše mi chybí; lepší šlechtic býti duchem, než jím toliko se zváti.

FILETO: Vždycky hleď jen tiše mluvit a na špičky našlapovat, bez hlomozu sály chodit, poslouchat, kde co se šustne, podle větru, odkud fouká, vždy se točit, záda shýbat, slibovat moc, plnit málo, vyzvídat, však to, co vyzvíš, za peníze dobře prodat, na chuďasy, ubožáky zpupný být a houknout na ně, s vrchu hledět na měšťáky, pohrdavě, velkopansky, dát si platit za mlčení, dát si platit za vše, ať již neviděl jsi to neb viděl, kývati, když pán tvůj kývá, odporovat, když mu libo…

BRUNO: Zadrž, nech si takové kličky, povaha má nehodí se k takým rejdům.

FILETO: Milý brachu, taks měl raděj zůstat ve vsi, patrno že nemáš vlohy ke státnictví.