Misantropova knihovna

(výpisky)

„I kterýpak vlastenec bude říkat nehněvaj’ se!“

„Já jsem ke každému, jenom když nevidím světskou nepravost. Na faleš jsem zlý a na nadutost, na pýchu taky, ale upřímnosti zas přeju, a kdyby řekla: Kabát sem! Já jí ho dám.“
 

Pan učitel ukázav rukou po kraji pravil: „Velký ten kout není, ale jsme tu jako na stráži!“

„Blahoslavení chudí, neboť páni mají těžký život. Vezměme jenom to, jak dlouho musí jíst! Mne samého, když syrovátku dlouho jím, bolí ruka, a proto ji radši vypiju, abych to dřív odbyl. Chuďas pán jí od rána do noci, nic nedělá a pořád naříká, co se nadře; s těžkou hlavou jde do postele a ráno hlava váží centnýře; potom vstane, sápe se, trhá, zuří jako lev a všecky chuďasy proklíná.“

„Latina − latina a zas latina − řečtina − němčina − i kata, kata, to je moudra, kterému člověk nerozumí. Inu, věřím, věřím, že je v tom předivné krásy, ale já radši něco naším přirozeným jazykem. Ale ten je na těch horách zastrčen do posledního koutka! Ó Čechové, Čechové, plakal bych nad vámi!“

„Tak toho těm mladým lidem do hlav nacpou, jako by měli žít bůhví kde sami mezi sebou; když ten chudáček potom přijde do světa, je jako oul, ale bez dělnic, dívá se, ale nevidí, poslouchá, ale nerozumí. Nejsem žádná študýrovaná hlava, jenom tak sám v sobě rozumuju, jak to chodí a jak by to mělo chodit! Mít já moc, jako mám chuť, zle by bylo na světě, mnohý by potom tence hvízdal. Ale tak člověk spíš pro pravdu dostane od toho, komu pravda nevoní. Ale kata − co na tom, olíznu se jen, jako když kocour svíčku sní, a myslím si své dál.“

„Filcík: Přírodopis co kratochvilník školní − dobrá kniha, a jestlipak jste si všiml, jak ten Filcík v pojednání o člověku rozdělil plemeno Japetické?¹ Nevšiml − tak vidíte: Kavkazové, Keltové, Slované, Hindové, Malajové, Okeoníné² lidožrouti a Němci − slyšíte, Okeoníné lidožrouti a Němci!“

„Němec nikdy Čechu bratrem.“

„Co není možno koupit, to se, bratříčku, opíše; musíte to dělat také tak! Opíše, brachu, jak povídám. Dostanete do rukou knihu, líbí se vám, ale zrovna není groše nebo ho je potřeba jinam. Inu, koupíte tedy papír a knížku pěkně krásně opíšete, mám takových hodný balík!“

„Jen čtěte, hochu, je to blaho, při tom člověk denního trápení necítí. Ve dne musí dělat, protože jiného bohatství nemá než to, jež vylézá z rukávů, ale večer rád rozsvítím světlošku, a teď, světe, leť, jak chceš!“

„O každém hledím smýšlet dobře, ale − žádnému nevěřím!“

„Páni nevidí, kde je pravda, třebaže na to mají brejle.“

„Ó, blažený Šafaříku! Ty jsi denice, která nad Slavií vzešla a i do odlehlých koutků svého jasnozářícího světla hojnou část poskytla. Kdo jest se nadál, že Starobylosti slovanské na tak pevných sloupech literatuře založíš? Velkodušný člověku! − Náš Jungmanne, Kolláre, Čelakovský, Tyle a vy všickni vlastencové, zdrávi buďte!“

Čtěte, bratříčku, čtěte a tomu, co jsem napsal, se nedivte, papír je můj nejlepší přítel, je pořád věren. A pomalu, pomalu, je v tom mnoho planých jabčišťat a ta nedělají dobře.“

„Stojí psáno: Kantoři jako hvězdy na obloze třpytiti se budou, ale o kantorkách tam není slova!“

„Nejhlavnější heslo tohoto světa jest: Plať! Ještě nejsi ani pořádným synem této bídné země a juž to hučí: Plať! Potom to jde v jednom kuse, dokud nejsi zahrabán. Plať − plať − plať! volají na tebe se všech stran a nestačíš se otáčeti. Na tom světě všecko stojí peníze, jenom smrt poslouží zadarmo. Proto se mi, jak jsem později slyšel, do té motanice světské nechtělo. Byl jsem patrně určen k věcem velikým. Ale neštěstí nechodí po horách, nýbrž po lidech!“

„Čtěte, vzdělávejte se, to je lepší než kolik hrstí dvacetníků, které se rozhodí a není v hlavě nic a v kapse taky ne.“

„Ó, ty naše hory! Člověk by mohl mít na kahánku, ony by pomohly!“

„Knihy jsem sháněl, kde bylo možno, a leže na půdě ve vikýři, čítával jsem, dokud západ svítil. Když mi litery začaly skákati před očima, lehl jsem do sena, ruce položil pod hlavu a přemýšlel jsem o tom všem světě, jenž se převaluje jako lenoch na posteli. Nouze naučila Dalibora housti, mne ty podvečerní prázdné chvíle lidi pomlouvat; ale pomlouval jsem je pouze v duchu − sám a sám. Byl bych tak chtěl věčně žít.“

„Ano, Čech jsem, to mou slastí,
slavnou honosím se vlastí!“

„Já jsem nejradši doma − nemějte mi to za zlé, ale jsem už takový. Náš nebožtík dědeček na tom světě užil mnoho zármutku i odstrkování, proto byl tuze pro sebe a přísný. Nedivte se mi, že se také lidí bojím. Jsem už takový, vyrostl jsem v tom. Mně je všude mezi více lidmi úzko.“

„Vítám vás, Slovane! Tak, tady je má literatura. Výborná, výtečná díla − jen přijďte a čtěte, hochu − básně, věda − všecko!

Musíme se držet, nic platno, i Baskové se už hlásí, a my, takový starý kmen, abychom lenošili? Všecko se změní − čeština nám zas už pomaloučku leze do škol, literatury si všímají i Němci − Šafařík slavně ukázal, kdo jsme, co jsme, Palacký píše Dějiny, divadlo začíná kvést, české písně se zpívají.

Ano, ano − to jsme my − to jsme my v těch písničkách! Tady svět vidí to naše srdce!

To jsou písničky − to jsou písničky! Ó, Čelakovský! A nic nového, jen ty naše staré!“

„Musíme děti nabádat k čtení! Copak nám toho není potřeba? Vždyť na těch našich vesnicích nic nevědí, neznají svět, jen syn po tatíkovi, tatík po dědovi a tak dále pořád stejně dřou. Proto je s námi zle!“

„Chudák se těžko může starat o jiné! Peněz − peněz je nám třeba a celému národu! Ó, kdybychom měli deset tisíc velkých boháčů! Proto se musíme starat, aby naši lidé uměli bohatnout. Žehnám mladému doktoru Karlu Amerlingovi v Praze − řemeslníkům přednáší, dívkám pražským vykládá a učené knihy vydati hodlá. Divadlo, besedy, knihy pomohou hlavám a srdcím, ale také pamatujme na kapsy. Zlatý klíč všecky zámky otevře, i pekelný: nebeský nemůže, pravda, ale tam, myslím, jsme my Češi dobře zapsáni!“

„A copak v létě, až se bude moct ven, takhle trochu do lesa! To je má radost: les a ptáci v něm.“

„Metla je zlatá věc. Kampak by páni kantoři přišli bez březouky!“

„Nejsme my žebráci? Co je pán, je Němec, a není-li, aspoň se dělá. No dobře, dělejte si pány, ale ne za cizí hlomouzy.³ Pořád jedí z plna a jenom šveholí: ‚Až se najíme, půjčíme vám lžíci!‘ Jděte, kam chcete, do jakých chcete kancelářů, a uvidíte, co jsme. Má-li panský písař napsat něco po česku, je z toho obluda mořská. Je mi, jako bych měl křičet na poplach!“

„Jenom ne tak zhurta. Když je lípa mlaďoučká, že ji zlámat můžeš, nadarmo bys na ni křičel: Ty strome jeden, dělej, ať jsi ve výši, ať máš kmen jako dub, pospěš přece, pospěš! Lipka poroste pěkně klidně a vyroste a bude ještě silnější než ten dub, který zatím bude kotlavět.“

„Známe to − známe − měkkoty jsme! Sami neseme vinu, protože si myslíme, že kdo se otrokem narodil, musí otrokem zemřít! Ó Čechové, plakal bych nad vámi, nad vaším potomstvem!“

„Nedivím se vám, ale jenom ne zoufat, jenom ne naříkat. Je nás hromada a hlavy nejsme hloupé, jen co všichni přijdeme k sobě!“

„Teď jsme rádi, když nám pán řekne české slovíčko, plesáme, když ten přirozený náš jazyk láme jako lotra, jako bychom byli cikáni a ta naše řeč ničemná řeč! Je pravda, že jsme hlavy dovedné, bystré, naši inženýři až v Rusku i v Němcích stavějí první železnice, naši muzikanti a zpěváci těší všecky pronárody − ale nikdo nás přece nezná jináč, nežli že máme pracovité ruce! Proč je Čech na světě? myslívám si nejednou. Aby dřel, pro nic jiného, sám si musím odpověděti. Půjde-li to tak dále, udusí nás, umačkají nás a pravdou bude, co jeden Němec napsal, že by nejlepší residencí universální říše německé byla Praha!“

„Nelekám se, nebojím se! Víte, co praví libuňský náš poeta Marek?⁴ ‚Usiluj, dokud čas zbývá. Přítomnost je kolébka budoucnosti!‘ Pracujme, každý na svém místě pracujme. Já věřím − věřím a nepřestanu věřit, že pýchou bude zvolati: Čech jsem a Slovan!“

„Jsou lidé, kteří svou matku vlastní zapírají jako Petr Krista, za její řeč se stydí, na svůj rod hledí s opovržením; Petr aspoň litoval, vyšel a hořce plakal, ale ti si z vlastní krve ještě žerty tropívají, vysmívají se jí!“

„Co z nás Slávů bude za sto roků,
co že bude z celé Evropy?
Slávský život na vzdor potopy
rozšíří svých všude meze kroků.
A ta, kterou měli za otroků
jen řeč křivé Němců pochopy,
ozývati se má pod stropy
paláců a v ústech samých soků!“

stoje před obrazem Kollárovým, farář prudce, vášnivě deklamoval; zamlčev se na chvilku, obrátil se k hostům a řekl nadšeně: „Už to začíná!“

„Zlata a stříbra nemáme, lásku naši mají. Máti vlast jest chudá máti, chudá máť jen láskou platí!“

„Tu je vidět, že jsme… Jen jiný vítr zafouknout do politiky a všecko by se hnulo.“

„Věřme lidem! Našeptávají, našeptávají, až dokážou, co chtěli.“

Zase mu napadlo: nemyslit bůhvíkam, nedrati se, kde pro mne květy nerostou. Jsou snad hodni, jednají se mnou krásně, ale kdyby potuchy měli, nač pořád myslívám, navždycky by mě vyhnali.

Tyto myšlenky byly chladné a řezavé jako led, ale pomocník i násilně je přivolával, aby jen mrazily a řezaly…

Vzpomínal, o neštěstí svého rodu rozjímal, dědovy poučky o bídě lidských povah si připamatovával.

„Láska z lidí blázny činí, proto se jí nesmíme poddávat.“

„I věřte mi, že bych si radši toho světa ani nevšímal.“

„Svět je jako kartouny − čím dál horší. Bída je to, bída, a je ji vidět i bez brejlí. Svět je už tuze přeplněný!“

„Jsem kus baziliška, jsem, ale proto přece přeju každému všecko dobré! Dětem vtip, doktorům bohaté podagristy, kněžím zazobané vejměníky a modlivé vejměnice, hospodským, aby konečně přestalo vodoléčení, vdovám zdravý rozum a všem věrným Čechům do ruky dobrý karabáč!“

„Na zámecké jsi zapomněl!“

„Myslíš? Což, těm luciperům a rohatým nepřeju nic, leda kvasnice místo vína.“

„Copak nejste vlastenec? Tanec je přece pro Čecha jako nakažlivá nemoc.“

„Kdo se trní bojí, nenatrhá růží!“

„Sobě sám každý nejlíp rozumí!“

„Na světě platí: ohýbavá kolena, medová ústa, poddajný jazyk, který jiné dovede hanět, aby sobě pomohl. Ptá on se svět po zkušené nebo dokonce po tvrdé hlavě? Nadmuté plíce mají větší odbyt.“

„Svět je svět, milý bratříčku, srdcí lidských nezkoumá a odsuzuje krátce a šmahem. Každá pohana se lidem hodí − vždyť jsme to poznali vrchovatě! Odsoudí pasáka − jakpak teprve kantora, který má být jako anděl, třebaže v jiném je ceněn jako pasák!“

„Lidi znáte! Když vlastní bratr soudí zle, jakpak teprve cizí! Proto jsem býval pro sebe, bál jsem se lidí a nevěřil jsem v žádnou upřímnost. A teď se mi nedivte, že jsem takový.“

„Nic se vám, bratříčku, nedivím, ale sám bych tak nejednal, šel bych směle do světa, a kde by kdo o mne zavadil, nezůstal bych mu dlužen!“

„Kantorství je prý stav vznešený, na kantorovi chce každý vidět všecky ctnosti, protože kantor je prý svíce na kbelci, která má vést nejen jednotlivé lidi, ale celé národy − ale ještě jsem neslyšel, že by se byl někdo z bohatého, vznešeného rodu tomu úřadu věnoval. Vznešený úřad, ale všude je odstrkován!“

„Hřbitov, pane, není uzamčen na zámek. Lidé můžou sice supliky posílat k apelaci, ale ta nejhořejší kancelář nebere nic psanýho, tam rekursy neplatí! Tady vidíme, že všecky rozsudky nejlíp potverdí lopata. Ať se teď hádají o hroudy! A, pane, smert je nějakej jurista! Nenadělá lejster, nebere ani peníze ani tenounké plátno, ani pytle obilí jako v kancelářích a kolek má jedinej pro každýho! − No, no, tak se to převaluje… I se podívejme do kostnice na ty hromady, jako kamení to tam leží, nikdo to do ruky nevezme a je to třeba z někoho, pro koho by byl do vody skočil. A člověk je berzo v koncích s rozumem.“

„Blizoučko Prahy je viděti hrob,
kdožkoli miluješ, slzy naň krop −
Vnislav a Běla v něm spějí.
Na živě štěstí jim nechtělo přát,
po smrti svoluje pospolu spát!
Jak divné věci se dějí.“

Břinkavé tóny starého klavíru doprovázely prostou Hněvkovského baladu, jejíž verše, zapěné měkkým, ač vyšeptalým hlasem, plynuly jako pozdrav z dáli do toho šera nad vesnickým hřbitovem.

„Není nad práci v poli, země člověka nejlépe posílí!“

„Jenom hloupí chválí knihu podle vazby.“

„Teď někteří rodičové ty děti divně vedou, nosí to hlavu výš, než jim narostla, a do práce se jim nechce!“

„Na světě neplatí skoro nic jiného nežli úřad anebo peníze. Je to smutné, je!“

„Jakákoliv láska na světě není nic, ale touha po mamonu, po marné lidské cti − je všecko!“

„Odpouštím − ale neznám!“

„Jsou divná srdce na světě − divná − jenom bolesti působí!“

„Ať teď člověk přijde kam přijde, aspoň jeden žid je tam!“

„Vesnice s bílými baráčky, modré lesy, zelené luhy, stáda s cinkavými zvonky − není tuhle tohle rozkoš? Ať někdo povídá o krásách světa, tutě krajina mlékem i strdím oplývající, bohatá lesy i rybami!“

„Ale cizinec klade patu na skráň božího lidu a ten se nehýbá.“

„I mlčte, hochu, snad nechcete, aby si šel hledat jinou zemi zaslíbenou, vždyť je doma ve svém, není?“

„I kata, je ve svém, ale hůř než na podruží!“

„Tenkrát − to nebyla Praha! Město krásné, pravda, velebné, nádherné, ale všecko německé. Babylonské zajetí!“

„Ale duše drahé − jsme-li pak v Praze?“

„Taky pořád poslouchám a slyším jenom němčinu.“

„A kde svítí nějaký nápis, všecko je po německu.“

„Opustili mě otcové, chodí za bohy cizími, slouží jim, klaní se jim… − máte pravdu, mládenci!“

„Rcete těm, kteří jsou bázlivého srdce: Posilněte se, nebojte se!“

Kantoři patřili na hlučné, živé tržiště.

„No − tady − tady… teď ji slyšíme, ale včera bych byl utekl k nám. Takový vám na mne, bratříčku, padl stesk po té naší české vesnici a taková žalost se mne chytila, že to povědět nemohu. Na ulici, v hospodě samý Němec, jenom co mělo venkovský kabát nebo notně mozolné ruce, promluvilo přirozeně. Tady ji slyšíme a ne jenom od těch bab, také paničky − slyšíte je? − a dobře jim to jde. Jakpak by nešlo, jsou beztoho někde z Rozškopova nebo z Přelouče, ale pitvoří se to, staví se to a lže pod tím Božím nebem!“

„Pražáci! Všecko živobytí sem přijde z našich vesnic a za to zde ani tou naší řečí nemluví. Ani naši lidé ne!“

„To jsou změny, to jsou změny, místo kaluží, jež tu bývaly, dlaždice, domy jako zámky o kolika patrech. Ale ty, náš svatý patrone, máš kolem sebe pořád ještě ten divný pronárod!“

„Má − má. Doufali jsme, že zavějou vlahé větry, ale čekáme nadarmo, v tom německém buntu se topíme dál!“

„Německé − všecko německé…“

„Všecko ne…“

„Ale ten dobropis! Ó, Pražáci, jako by tu neměli Jungmanna a jiných mužů učených!“

„Nevidomému marno nastrkovat brejle!“

„Popatř a viz pohanění naše. Dědictví naše obráceno jest k cizím, domové naši k cizozemcům.“

„Málo je takových jako vy, patří vám všecka chvála.“

„I dost by bylo, na venku zrovna dost, jen kdyby se nebáli! Po zemi přece tak zle není jako v Praze, tam je samá cizota, a ti vlastenci chodí jako proroci: chudí, ošumělí, ale věrní a stálí. Také Tyl. Kdyby se tak všecka šlechta k jazyku slovanskému přihlásila, všecko by bylo jinak, ti boháči by za ní táhli jako berani!“

„Sláva! Sláva!“ zvolá za padesát roků Čech, „že jsem Slovan!“

VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY: