Misantropova knihovna

(výpisky)

Jsem opuštěný vlk, osamělý člověk, který jde světem nemaje na něm ničeho. Nemám ženy – nemám dítěte – kdo zmiňuje se o bezdětných, že to jsou mrtvé větve na stromě života? Nemám ženy, nemám dítěte – nemohl jsem nalézti úkolu, jejž bych byl splnil.

Nevím, zdali vy cítíte, jak je tělo těžké a nepohodlné, jak jeho požadavek času, jejž chce od ducha, ztrpčuje život! Život! Žijeme jenom v odstavcích. Musíme jísti a pak přichází tupá záliba zažívání – nebo jeho podráždění. Musíme se nadýchati vzduchu, sice naše myšlenky zleniví, stanou se stupidní, vběhnou do propastí a slepých uliček. Tisícero odchylek vystupuje uvnitř i vně a pak přijde ospalost a spánek. Lidé zdají se žíti pro spánek. Jak malá část dne patří člověku – i v nejlepším případě!

Pohleďte na skály! Pohleďte na moře, jež od věků se tak lesklo a chvělo! Vizte bílou pěnu, jak se řítí v temnoty pod úskalím. A modrá klenba, s jejíž báně září oslňující slunce. To je váš svět. To přijímáte, z toho se radujete. To vás zahřívá, sílí a těší. Ale pro mne... to je roucho mé bídy. Celý svět... je rouchem mé bídy.

Tvořili jsme budoucnost, a sotva kdo z nás usiloval o to, představiti si budoucnost, kterou tvoříme. A zde je!
 

Chtíč a prostopášnost jsou životem v jistém smyslu – a smrtí! Zhasnutím!
 

Jsem v temnu a vy mne v temnu udržujete. Ale tolik vím, že nejsem zde vězněn k dobrému cíli. K nijakému dobrému cíli. Varuji vás, varuji vás před následky. Nabudu-li jednou moci...
 

Tito lidé byli na pochodu civilisace o dvě století dále než viktoriánská generace. Nebylo pravděpodobno, že by byli méně – humánní. A přece vymýtili ze svého ducha formule! Byla lidskost formulí zrovna jako cudnost?
 

Žasnul, když si uvědomil, jak málo se změnil obyčejný člověk přes zjevné změny viditelných poměrů. Život a majetek byly ovšem skoro po celém světě jisty před násilím, nemoci nakažlivé všech druhů již vskutku zmizely, každý měl dostatečnou výživu a oděv, každý se ohřál na městských ulicích a byl chráněn před povětrností – tolik docílily skoro mechanický pokrok vědy a fyzická organizace společnosti. Ale dav byl ještě davem, bezmocným v rukou demagoga a organizátora, individuálně zbabělý, individuálně různými choutkami ovládaný, jako dav nevypočitatelný. Miliony takových mužů a žen nepohlédly nikdy za malý okruh neinteligentní, nepříznivé účasti na běhu světa, a neinteligentních, neukájejících, cetkami ověšených jeho požitků. Myslil na naději svých současníků a dokonalá země vyvstala před ním v atmosféře nekonečné ztráty. Vzpomínal svých vlastních nadějí.

Neboť v dobách jeho vášnivého života, jenž byl mu teď tak vzdálen, stal se mu pojem volného a rovného lidství něčím velmi reálným. Doufal, jako doufal vůbec jeho věk, přenáhliv se v domněnce, že oběť mnohých za některé jednoho dne přestane, že je blízek den, kdy každé dítě ženou zrozené bude míti svoji spravedlivou a jistou vyhlídku na štěstí. A zde, po dvou stech letech, volala táž naděje, ještě nesplněna, vášnivě městem. Po dvou stech letech byly tu, větší než kdy dříve, chudoba a bezmocná námaha a všecky starosti, jež byly giganticky vzrostly s městem; byly zrovna tak zde, jako za jeho časů.

Znal něco z historie let předchozích. Slyšel o morálním úpadku, jenž v duchu nízkého člověka následoval po zřícení se víry v nadpřirozeno, o úpadku veřejné cti, o panství bohatství. Neboť lidé, kteří ztratili víru v Boha, ponechali si víru v majetek a bohatství ovládalo prodejný svět.

Učinil vhodné porovnání dějin uplynulých dvou staletí se zrnkem napadeným parazitickým hmyzem. Nejprve je tu původní zrnko, jež dozrává dosti mohutně. A pak přijde nějaký hmyz a položí v ně vajíčko, a hle: za krátko je zrnko dutou formou s čilou larvou uvnitř, která vyžrala jeho podstatu. A pak přichází parazit druhého řádu, nějaký lumčík, a vloží vajíčko do této larvy, a hle: také ona stane se dutou formou a nový tvor sedí v kůži svého předchůdce, která leží teple v plášti zrnka. A plášť zrnka dosud podržuje svůj tvar, většina lidí jej považuje ještě za zrnko a pokud víme, může se ještě samo považovat za zrnko mohutné a živé. Naše království bylo takovým – královstvím s vyjedeným srdcem. Majitelé země – panstvo – začali před staletími s králem; staly se chyby, ale sťali jednoho krále a druhým králem, který byl pouze slupkou prvního krále, prakticky skončili... Skutečná moc byla v rukou parlamentu. Ale parlament – orgán panstva držícího zemi a vládnoucího nad sedláky – nepodržel dlouho svoji moc. Volební právo bylo rozšířeno, až zahrnulo masy nevědomých lidí, které šly volit v bezvýrazných tisících. A přirozený následek hemžícího se voličstva jest vláda stranických organizací. Moc přešla na soustrojí stran, na tajné, složité a zkažené soustrojí. Velmi rychle přešla moc do rukou velkých obchodníků, kteří financovali machinace. Přišel čas, kdy skutečná moc a zájem říše ležely zřejmě mezi dvěma předsedy stran, kteří vládli tiskem a volebními organizacemi – dvěma malými skupinami bohatých a schopných mužů, kteří pracovali nejdříve v opozici a pak pohromadě.

Nutná potřeba pozavírat předsedy stran, nebo je zbavit moci – tato kontrarevoluce nepřišla nikdy. Nemohla se nikdy zorganizovat a udržet čistou. Nebylo již dosti staré sentimentality, staré víry v spravedlnost mezi lidem. Každá organizace, jež dosti vzrostla, aby mohla působit na volby, byla dosti složitá, aby mohla být podkopána, roztříštěna nebo jednoduše dovednými bohatými lidmi koupena. Strany socialistické a lidové nebyly nakonec ničím, než burzovními pokladnami, které prodávaly svoje zásady. Celý svět byl využitkován, byl obchodním bojištěm a finanční převraty, bič kurzovních manipulací, tarifní války, to vše způsobilo více lidské bědy než válka, mor a hlad vyvolaly v nejtemnějších hodinách dřevní historie.

A tato rozšiřující se uzurpace světa byla prováděna tak dovedně – byla jako proteus – sta bank, společností a syndikátů maskovala podniky Strany – takže byla již daleko pokročila, nežli obyčejní lidé tušili tyranii, která se blížila. Strana nikdy neváhala, nikdy nekolísala. Prostředky komunikační, země, budovy, vlády, obce, společnosti, každý lidský podnik strhla k sobě. A vycvičila a vzdělala své lidi, svou policii, svoje stráže. Neválčila se svými spojenci, ale podkopala, zradila a koupila je. A pak koupila svět.

Když Strana v boji s dělnictvem o nějaký ze svých ohromných monopolů učinila něco zjevně nezákonného, a sice bez obvyklé zdvořilosti úplatků, tu starý zákon, starostliv o užitek plynoucí z jeho povolnosti, ohlížel se po zbraních. Ale nebylo již armád, nebylo válečných flotil; byl věk míru. Jediné možné válečné lodi byly veliké parníky Plavebního Trustu Strany. Policejní moc měla v rukou. Strana vznesla se ke své moci. Poslední demokratický přelud, jenž dovoloval neomezený majetek bez zodpovědnosti, zmizel.

Strana odhodila svoje zakuklení a vládla otevřeně pod suverenitou svého jména. Volby byly veselou formalitou, bláznovstvím, starým, nesmyslným zvykem. Tak velkolepý sen, šlechetný plán všeobecné, individuální svobody a všeobecného štěstí byl nakažen nemocí, zmrzačen pověrou o majetku, zmrzačen velmoži, kteří oloupili obyčejného občana o vzdělání a lidi průměrné o chování a přivedli ustálenou mravnost v nejhlubší opovržení. A před tváří nešlechetného ducha podnikatelského vyvinul se nejprve v bojovnou plutokracii a konečně ve vládu nejvyššího plutokrata. Jeho Strana nestarala se konečně ani o to, aby její dekrety byly potvrzovány konstitučními autoritami.

Bylo toto město, tento úl beznadějných pracovníků konečným zvrácením jeho starých nadějí? Či doutnal tam dole ještě oheň volnosti?
 

„Přemohli jsme vtloukací systém,“ pravil generální inspektor školního trustu. „Úplně jsme přemohli tento systém – není již jediné zkoušky na světě. Netěší vás to?“

„A jak to zařídíte, aby byla práce vykonána?“

„Učiníme ji zajímavou – tak zajímavou, jak je to jen možná. A když nezajímá – tedy toho necháme. Odstranili jsme vtloukání.“

„Odstranili jsme vtloukání.“ Byla to fráze, kterou si Graham počal vykládat jako odstranění každé tuhé duševní práce.

Generální inspektor stal se sentimentálním. „Hledíme učinit základní školy malým dětem velmi příjemnými. Bude jim velmi záhy pracovat. Jenom několik jednoduchých základů – poslušnost – pilnost.“

„Učíte je velmi málo?“

„Proč by ne? Vede to jen k nepokojům a nespokojenosti. Bavíme je. Domnívám se – vždy jsem se domníval – že mojí prvou povinností je potírat lidskou nespokojenost. Proč by se měli lidé činiti nešťastnými?“

„Svět zdá se mi naplněn ubohostí. Svět se změnil od vašich dob, změnil se podivně. Svět se změnil. Jako by jej uchopil rak – a uloupil život všemu – co má jakousi cenu. Vaše dny byly dny volnosti. Můj život – není šťastný. Lidé nejsou již volni – nejsou ani většími, ani lepšími lidí vaší doby. To není vše. Toto město – je žalářem. Každé město je dnes žalářem. Mamon drží v ruce klíč. Jest to tyranie – tyranie. Za vašich dnů byli již feudální páni zmizeli a nové panství bohatých ještě nepřišlo. Polovina lidí na světě žila ještě na volném venkově. Města je měla ještě pohltit. Obyčejní lidé žili tehdy životem lásky a věrnosti. Jak je tomu teď? Otroctví – otroctví bez díků, beze cti!“

„Otroctví? Nechcete přece říci, že jsou lidské bytosti majetkem?“

„Horší. To jest věcí, kterou chci, abyste věděl, abyste viděl. Veliký počet dětí se narodí pod dozorem Společnosti. Pak jest jí matka dlužna měsíc práce – a děti, které jsou tam ošetřovány a vychovávány, zaplatí, když dosáhnou čtrnácti let věku, dvěma roky práce. A tak pracuje Společnost. Dělníci, kteří žijí bez pýchy a radosti a naděje. Hluché, zmrzačené miliony, nesčetné miliony po celém světě, neznající ničeho než omezování a neukojená přání. Narodí se, jsou ve všem omezováni a zemřou. To je stav, k němuž jsme dospěli. Všichni boháči, všichni vlivuplní, všichni šťastní, dojdou konečně k tomu, že tato bída je nutností. Užívají lidu ke své politice, žijí z jeho ponížení v pohodlí.“
 

„Je mnoho nespokojenosti – sociální nespokojenosti. Právě tato nespokojenost poskytla hybnou sílu k převratu. Musili jsme hnout jejich nespokojeností, bylo nám oživit znovu staré ideály o štěstí všeobecném – všichni lidé stejni – všichni lidé šťastni – žádný přepych, aby jej nemohl sdílet každý – myšlenky, které dřímaly po dvě stě let. Bylo nám znovu oživit tyto ideály, jakkoliv jsou nemožny – abychom mohli svrhnout Stranu. A teď naše revoluce je provedena a Strana je svržena, a lid, kterým jsme hnuli, vlní se dále. Ovšem, dali jsme jim sliby. Je to věcí neobyčejnou, jak prudce a rychle znovu oživuje tento zastaralý humanitní podvod a jak se rozšiřuje. My sami, kteří jsme símě rozsévali, musili jsme se podivovat.

Máme nepokoje. Množství jich nechce se vrátit k práci. Máme všeobecnou stávku. Polovina továren je prázdna a lid se hemží na ulicích. Mluví o komuně. Lidé v hedvábí a atlasu byli na ulicích tupeni. Ovšem netřeba, abyste se znepokojoval. Necháme pracovat tlachostroje opačnými sugescemi ve smyslu zákona a pořádku. Nesmíme popustit, to je vše.

Až tam jsme dospěli, že jsme zavolali černošskou policii. Jsou užitečni. Jsou to pěkné, věrné bestie, ani záblesku myšlenek v hlavách – jako je má naše lůza. Kdyby je byla měla Strana jako pouliční policii, byly by věci dopadly jinak. Ovšem, není se čeho bát, než rvaček a rabování. Všecky velké věci máme v rukou. Nikdo, kdo má schopnosti, neorganizuje proti nám. Nemají vůdců – mají jenom vůdce tajné společnosti, kterou jsme založili. Jsou to jenom zahaleči a sentimentalisté, kteří jsou na sebe hořce žárlivi. Nikdo z nich není dosti mužem, aby se stal hlavní osobou. Jediným nepokojem bude neorganizované pozdvižení. Dni, ve kterých lid mohl se zvednout k revoluci, již přešly. Doby demokracie přešly. Přešly navždy. Dnešek je dobou bohatství. Bohatství je dnes mocí, jakou nebylo nikdy. Všechna moc je dána tomu, kdo umí zacházet s bohatstvím... Musíte přijmout fakta a toto jsou fakta. Svět davům! Dav vládcem! I za vašich dob byla tato víra zkoumána a zavržena. Dnes má jen jednoho věřícího – mnohonásobného, zpozdilého – muže davu.

Ne. Doba obyčejného muže již přešla. Obyčejný člověk je dnes bezmocnou jednotkou. Dnes máme velký městský stroj a organizaci tak složitou, že přesahuje jeho rozum.

Ptejme se všeobecně. Je to cesta, kterou vždy kráčela změna. Šlechta, panství nejlepších – utrpení a vyhubení neschopných, a tak k lepším věcem. Lidé, s kterými se setkávám, větším dílem jdou smrti vstříc. Neřest a požitek! Nemají dětí. Tento druh vymírá. To jest zůstane-li svět na této cestě a není-li obratu. Lehká cesta k výstřednostem, pohodlná, lehká smrt pro rozkošníky, které plamen připálil – tak zlepšuje se rasa!

Dav je velké, hloupé zvíře. I když nezemře, může přece být zkroceno a hnáno. Nemám sympatie s lidmi zotročilými. Jaká je jejich naděje? Jakým právem doufají? Pracují špatně a chtějí odměnu těch, kdo pracují dobře. Lidská naděje – čím je? Že jednoho dne přijde nadčlověk, že jednoho dne člověk méněcenný, slabý a zvířecí bude poroben a vyloučen. Svět není pro špatné, hloupé a vysílené. Jejich povinností – a krásnou povinností – je zemřít. Smrt pochybených! To je stezka, po které vzneslo se zvíře k člověku, po které jde člověk k vyšším věcem.

Po ulicích se teď vykřikuje, aby se zničila Města Rozkoše. Ale Města Rozkoše jsou vyměšovací ústrojí státu, přitažlivá města, která rok co rok vstřebají vše, co je slábo a zkaženo, vše rozmařilé a lenivé, všecko lehké taškářství světa vstřebají k půvabnému zničení. Jdou tam, prožijí svůj čas, zemřou bezdětny; všechny ty hezké, pošetilé, lehkomyslné ženy zemřou bezdětny a lidstvo se tím lepší. Kdyby byl lid rozumný, nezáviděl by bohatým jejich cestu smrti. A vy byste chtěl pošetilé dělníky bez mozku, z kterých jsme učinili otroky, emancipovat a pokusit se učinit jim život zase lehkým a příjemným. A zrovna v době, kdy klesli k tomu, co jim přísluší.

Znám tyto myšlenky; jako chlapec četl jsem vašeho Shelleyho a snil jsem o volnosti. Není volnosti, než v moudrosti a sebeovládání. Volnost je uvnitř, nikoli vně. Je každého věcí osobní. Dejme tomu – což jest nemožno – že tito hemžící se, křičící blázni v modrácích by dostali převahu nad námi; co potom? Padli by do rukou jenom jiným pánům. Pokud jsou ovce, bude příroda plodit dravce. Znamenalo by to jenom průtah o několik století. Příchod aristokrata je osudný a jistý. Konec všeho je nadčlověk – přes všecky šílené protesty lidstva. Nechme je bouřit, nechme je zvítězit a usmrtit mne a lidi mně rovné. Jiní vstanou – jiní páni. Konec bude tentýž.“
 

Chci skutečnost a nikoliv realismus.
 

Nechci, aby byli černoši povoláni do Londýna. Snad je to archaickým předsudkem, ale mám svoje vlastní pohnutky o Evropanech a rasách podřízených. I stran Paříže... Nesmíte povolat ozbrojených negrů do Londýna.

„Ženy nemají zájmu o politiku – vyjímaje tu a tam nějakou. Mladé ženy jsou většinou matkami. V oné třídě lidu je to ctí, mít dítko – jako důkaz životní síly. Málo lidí ze středního stavu má více než jedno. U Pracovní společnosti je tomu, pokud se týká mateřství, jinak! Jsou dosud ohromně pyšni na děti.“

„Míníte tedy, že zalidnění světa...“

„Klesá? Ano. Kromě u lidí z Pracovní společnosti. Je to bezohledné...“
 

„Většina žen je teď neodvislou.“

„Ovšem, v naší době se požadovalo od ženy nejen aby rodila děti, nýbrž i aby je milovala, jim se věnovala, je vychovávala – za všecky podstatné činitele mravnosti a duchovní výchovy vděčilo dítě své matce. Anebo ji postrádalo. Připouštím, že mnoho dětí ji postrádalo. Dnes taková péče není nutnější, než jako by to byli motýli. Vidím to! Jenže byl ideál – postava vážné, trpělivé ženy, tiché a veselé paní domu, matky a stvořitelky lidí – milovat ji bylo jistým zbožněním...“

„Ideály se mění, jako se mění potřeby.“

„Nahlížím ovšem úplnou toho rozumnost. Omezení, střízlivost, zralé přemýšlení, nezištné jednání, to jsou nutnosti barbarského stavu, života plného nebezpečí. Tvrdost je lidskou daní nepřemožené přírodě. Ale teď zvítězil člověk nad přírodou ve všech praktických směrech – jeho politiku spořádají mistři použitím černé policie – a život je radostný. Ale vidím v tom ve všem logiku. Celé řady našich zuřivých ctností a zakyslých omezení byly následkem nejistoty a nebezpečí. Stoik i puritán byly již i v mé době typy mizejícími. Za starých dob byl člověk proti bolesti ozbrojen, dnes lační po požitku. V tom jest rozdíl. Civilizace zahnala bolest a nebezpečí tak daleko – pro boháče. A jenom boháči mají teď cenu. Spal jsem po dvě stě let. Bože! Chtěl bych raději mrznout jako poraněná stráž ve sněhu, než být jedním z těch malovaných bláznů. Jsem necivilizován. To je právě obtíží. Jsem člověkem primitivním – z doby kamenné. Jejich pramen vzteku a bázně a zlosti je zapečetěn a uzavřen, zvyky životní učinily je veselými a spokojenými a plnými radosti. To je krotký život.“
 

Všude panovala prudká reklama, až se mu točila hlava nad spletí světla a barvy. A tlachostroje zvláštního ztuchlého hlasu byly tu ve velkém množství a plnily vzduch hbitým kvičením a idiotskou hantýrkou. Tato obchodní činnost byla prováděna s takovou energií, že se snadno změnila v násilí, a když Graham se přiblížil k hustému davu, viděl v jeho středu dva vynikající obchodníky v prudkém boji zuby a nehty o nějaký choulostivý bod obchodní etikety. Něco zbylo ještě v životě, co stálo za boj.

„Ti cizopasní blázni...“

Cítil se zaklíněn v zápasícím množství lidu a nadějná věta zůstala neukončena.
 

Graham mohl pozorovat vpadlé obličeje, mdlé svaly a unavené oči mnohých moderních dělníků.

Ženy byly výslovně nehezké rasy s plochými prsy. Dvě stě let vybavení z morálních pout puritánského náboženství, dvě stě let života městského, vykonaly své dílo a vyloučily každou stopu ženské krásy a síly z myriad modrého plátna.

Šli továrnami a místy práce a viděli mnoho věcí bolestných a ohyzdných. Ale proč bych zarmucoval laskavého čtenáře? Náš přítomný svět má dosti kormutlivého pro duši citlivou a není třeba se mučit touto budoucí bídou. My, ať tomu jakkoliv, trpět nebudeme. Naše děti snad, avšak co nám po tom?
 

Přicházím k vám z minulosti se vzpomínkou na dobu, ve které jsme doufali. Moje doba byla dobou snů – dobou počátků, dobou šlechetných nadějí. Po celém světě učinili jsme přítrž otroctví, po celém světě rozšířili jsme touhu a přání, aby války přestaly, aby muži i ženy mohli žít v šlechetnosti, volnosti a míru... Tak jsme doufali v minulých dnech. A co se stalo s těmito nadějemi? Čím je dnes člověk, po dvou stech letech? Veliká města, ohromná moc, souhrnná velikost, která převyšuje naše sny. Za tím jsme se nepachtili a přišlo to. Ale jaké jsou malé životy, které tvoří veliký život? Jaký je všeobecný život? Jakým byl vždy – starost a práce, život omezený a nevyplněný, život zkoušený mocí, zkoušený bohatstvím, ztracený v marnotratnosti a bláznovství. Stará víra vybledla a změnila se, nová víra – je nějaká nová víra?
 

Černoši jsou divoši, jsou ovládáni mocí a jsou používáni jako moc. A po dobu dvou set let byli pod vládou bělochů. Není to rasový boj? Rasa zhřešila – rasa zaplatí. A dělníci? Chudí lidé? – Pokání za jiné. Trpět zlo znamená dělit se o vinu.
 

Prokletý složitý svět a všecky lidské vynálezy! Že člověk má zemřít jako krysa v pasti, aniž by spatřil svého nepřítele!