Poznámky k dílu N. V. Gogola
25. 8. 2020
V lecčems připomíná Stendhalovy úvahy o malířství a dalších druzích umění, avšak na rozdíl od republikána Stendhala, kloní se Gogol spíše k monarchii, jako záruce a podpůrkyni vysoké kultury. Já si myslím totéž. Nemám rád lidskou spodinu, jsa sám duševním aristokratem. V humorných pasážích vystrkuje Gogol anarchické růžky, což je mi také blízké. Nepřehlédnutelným znakem Gogolova slohu je i jakási čechovovská úsměvná melancholie, doslova smích v slzách.
Myslím, že bych si s Gogolem rozuměl i v názoru na francouzskou revoluci, na duševní aristokratismus, na umění, a blízký je mi i jeho zvláštní smysl pro humor. Například o francouzské revoluci se zmiňuje několikrát a nikdy pochvalně, avšak ani ji nijak zvlášť nerozebírá. Jen tu a tam nenápadně prohodí ústy jedné z jeho postaviček, že by patřilo všechny Francouze zmrskat a byl by pokoj, nebo jiná jeho postava utrousí o prasatech v blátě, že to jsou Francouzi a podobně. Prostě se nevnucuje, nýbrž baví. Vysmívá se banalitě a lidské hlouposti. Naopak o Kateřině Veliké se zmiňuje vážně a s úctou a uvádí dokonce převyprávěn jeden její proslov, vížící se právě k tehdejším revolučním událostem ve Francii:
Velkomyslná carevna ve své šlechetnosti, zdobící korunované hlavy, se zděsila a pronesla slova, která se svým hlubokým smyslem zapsala do srdcí mnoha lidem, byť se nám nemohla dochovat zcela přesně. Carevna pravila, že nikoli monarchistická vláda potlačuje vznešené, ušlechtilé pohnutky, přehlíží a pronásleduje výtvory rozumu, poezie a umění; naopak, že králové vždy byli jejich ochránci, že umělci jako Shakespeare a Molière tvořili pod jejich velkomyslnou ochranou, kdežto Dante nemohl najít koutek ve své republikánské vlasti; že praví géniové se rodí v době lesku a moci králů a království, a ne v dobách nezákonných politických jevů a republikánského teroru, které dosud nedaly světu ani jednoho básníka; že je třeba vyznamenávat básníky a umělce, neboť vlévají do duší jen mír a velebný klid, a ne rozruch a reptání; že vědci, básníci a všichni, kdož vytvářejí umění, jsou perly a brilianty na vladařově koruně a jimi se skví a získává na lesku doba velkého panovníka. Ve chvíli, kdy carevna pronášela tato slova, byla nadpozemsky krásná.
Pravda, rodová šlechta zdegenerovala a zeslábla, což dalo prostor k vládě lůzy, ale duševní aristokraté se rodí dál. A teď srovnejme pro zajímavost, co kdy zpotvořila lůza, jako byli ruští bolševici, čeští komunisti nebo středověcí křesťani. Srovnejme ale také namátkou s dneškem, s dnešním lůzovitým věkem, co ten vytváří za ohavnosti. Kultura nebo povýšení ducha se těm výtvorům dá říkat jenom velmi zřídka a stěží. V dnešní takzvané kultuře má v podstatě cenu jen to, co se právě proti takové "kultůře" vzpouzí a co na ni útočí.
Dočetl jsem Petrohradské povídky od Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Z poslední povídky jsem si opsal dvě části; první jako by z oka vypadla mým zápiskům Feuerteufela, druhá je však také naladěna na mou notu; posuď sám, milý čtenáři:
86. březence. Mezi dnem a nocí
Dnes přišel náš exekutor, že mám jít do úřadu, že už víc jak tři neděle tam nechodím. Pro legraci jsem tam tedy šel. Přednosta oddělení si myslel, že se mu budu klanět a omlouvat, ale já jsem se na něho podíval lhostejně, ani moc rozzlobeně, ani moc blahosklonně, a sedl jsem si na své místo, jako bych nikoho neviděl. Díval jsem se na všechnu tu úřednickou chátru a v duchu jsem si říkal: Kdybyste tak věděli, kdo tu mezi vámi sedí! Pane bože, to by byl poprask, i sám přednosta oddělení by se mi hned klaněl až k zemi, tak jako se teď klaní řediteli. Položili přede mne nějaké listiny, abych z nich udělal výtah. Ale já jsem se jich ani netkl. Netrvalo dlouho a nastal nějaký shon. Že prý jde ředitel. Houfy úředníků začaly pobíhat sem tam, aby si u něho udělaly oko. Ale já jsem se ani nehnul. Když ředitel procházel naším oddělením, všichni si pozapínali fraky, ale já zase nic. To je toho - ředitel! A já mám před ním vstávat? Nikdy! Jakýpak ředitel? U mne je to onuce, žádný ředitel. Onuce, obyčejná onuce, a nic víc. Ten je tak dobrý na utření bot. Největší legrace byla, když mi přisunuli papír, abych se podepsal. Mysleli si, že napíšu až docela dole v rohu: sekční šéf ten a ten. To zrovna! A tak jsem na nejnápadnějším místě, tam kde se podepisuje ředitel podniku, načmáral: "Ferdinand VIII." To uctivé ticho, jaké v tu chvíli zavládlo - to byste koukali! Ale já jsem jen mávl rukou a řekl jsem: "Nepřeji si žádné projevy ponížené úcty," a odešel jsem pryč.
Přesně jako u nás ve fabrice! Misantrop by se z toho zbláznil.
D 34 ne Mc rkuo
349
Ne, už to nevydržím. Bože, co to se mnou dělají? Lijí mi na hlavu studenou vodu! Nevšímají si mě, nevidí mě, neposlouchají mě. Co jsem jim udělal? Proč mě tak týrají? Co po mně chtějí? Co jim, já chudák, mohu dát? Vždyť nic nemám. Už nemám sílu, už nesnesu to jejich mučení, hlava mi třeští, všechno se se mnou točí. Zachraňte mě! Vezměte mě odtud! Dejte mi trojku koní bystrých jako vítr. Sedni si, můj vozko, zazvoňte, rolničky, vzepněte se, koníčci a neste mě z tohoto světa. Někam daleko, daleko, kde není vidět nic, nic. Přede mnou se klene obloha, v dálce mrká hvězda, kolem se míhá temný les, měsíc pluje opodál, stříbrná mlha se stele pod nohama a v mlze zní hudba, z jedné strany je moře, z druhé strany Itálie a teď už je vidět ruské chaloupky! A tam v dálce vidím náš domek a u něho sedí má matka. Maminko, zachraň svého ubohého syna! Uroň slzu na jeho bolavou hlavičku! Podívej se, jak ho lidé trápí. Přitiskni k sobě nebohého sirotka. Nemá se kam utéct. Pronásledují ho! Maminko, slituj se nad svým nemocným synáčkem!... A jestlipak víte, že alžírský bej má rovnou pod nosem bouli?
Jediné příšerné na celé knížce byl zase doslov. Strašný canc. Já nevím, který blb ty doslovy vymyslel. Já bych je zakázal jako je zakázáno porušovat autorská práva. Doslovy jsou pro blbce. Kdo není schopen svým velkým, líným, zatemnělým a zakrnělým lidským mozkem porozumět dílům nadlidských géniů, měl by zůstat u svého duchovního dna a číst dál jen noviny a časopisy. A kdo čte díla géniů jako by četl sám sebe, ten žádné doslovy číst nepotřebuje. Že Já se nechám vždycky napálit beznadějným očekáváním! Ještě jsem snad nečetl žádný doslov, který by se mi zamlouval. Autor (jakýsi Zadražil) ho načmáral tak toporně a nezáživně, že misantrop, i kdyby to náhodou nevěděl, hned rozezná rozdíl, napíše-li něco génius pera, nebo obyčejný pisálkovský nádeník. Ten jeho nesrozumitelný canc se hemží samými relativistickými a alibistickými slovy, jako: novodobý, soudobý, dobový, moderní atd. Je to úplná posedlost zrelativizovat celkové vyznění Gogolova mistrovství a navodit tím dojem, že dnes, nebo za komunistů, kdy byla kniha vydána v češtině, už nic z toho, co napsal, nemá platnost. Je to jako středověká haplografie, palimpsest, či rovnou eisegeze, když křesťanští mniši přepisovali antické autory podle nové křesťanské ideologie či podle své vlastní (křesťanské) libovůle. Co na tom, že to byla už tehdy nemístná cenzura, podvod a komolení původního textu, čemuž se dokonce drze říkalo "překlad"; tak se to prostě dělalo a dodnes se to dělá podobně, akorát že se to mrzačení původního textu nazývá "doslovem".
Právě čtu Gogolovu povídku Portrét. Upamatovávám se matně díky ní na její zdařilou českou filmovou podobu, tam ovšem pod názvem Podobizna. Byl to docela dobrý horor.
*
Roman: "Co je mi platné, že mi svítí hvězdy do duše, když mi teče voda do bot."
Profesor: "Milý Romane, když někomu svítí hvězdy do duše, musí se dívat na ně, a ne dolů na kaluže. To by se ti mohlo stát, že zvedneš hlavu a hvězdy jsou pryč. A tma v duši je pak zlá. Varuj se toho, co se líbí této společnosti. To by byl tvůj konec. Varuj se módních obrázků. Umělec musí mít trpělivost. Já vím, ono to svádí spoléhat na svůj talent a malovat co se líbí pro peníze. Ale tím se talent hubí, ubíjí a z umění se stává řemeslo, šablona, nic. Čekej, trp a pracuj. Jsi tím povinen svému nadání. Druhé nech, ať zatím hrabou peníze."
