Jdi na obsah Jdi na menu
 


George Orwell: 1984 - 5. část

orwell---1984--titul-.jpg

2

Ležel na čemsi, co se podobalo polnímu lůžku, jenže to lůžko se vznášelo vysoko nad zemí a on byl k němu připoután tak, že se nemohl hnout. Na tvář mu dopadalo světlo, které se zdálo silnější než obvykle. O’Brien stál u něj a upřeně se na něho díval. Z druhé strany stál člověk v bílém plášti a držel injekční stříkačku.

Už dlouho měl otevřené oči, ale své okolí vnímal jen postupně. Měl dojem, že vplul do této místnosti z nějakého úplně jiného světa, ze světa hluboko pod vodou. Jak dlouho tam dole byl, nevěděl. Od chvíle, kdy ho uvěznili, neviděl ani tmu ani denní světlo. Kromě toho nebyly jeho vzpomínky souvislé. Byly chvíle, kdy se jeho vědomí, dokonce i takové vědomí, které si člověk uchovává ve snu, zastavilo a obnovilo až po intervalu prázdnoty. Ale nemohl si ověřit, zda intervaly trvaly dny, týdny anebo jen pár vteřin.

Celá hrůza začala prvním úderem do lokte. Teprve později si uvědomil, že to všechno byla jen předehra, rituál, jemuž byli podrobeni skoro všichni vězni. Existoval dlouhý výčet zločinů – špionáž, sabotáž a podobně – ke kterým se vlastně musel přiznat každý. Přiznání byla jen formalita, i když mučení bylo skutečné. Nemohl si vzpomenout, kolikrát ho zbili a jak dlouho bití trvalo. Pokaždé se jím zabývalo současně pět nebo šest mužů v černých uniformách. Někdy ho bili pěstí, jindy obušky nebo ocelovými pruty, občas do něj kopali holínkami. Byly chvíle, kdy se válel po zemi, bez studu, jako zvíře, svíjel se sem a tam v neustálém beznadějném úsilí vyhnout se bití, a bezděčně tak vyprovokoval další a další kopance do žeber, do břicha, do loktů, do holení, do rozkroku, do varlat, do kostrče. Byly chvíle, kdy to pokračovalo dál a dál a dál, až se mu zdálo kruté, hanebné a neodpustitelné ne to, že ho dozorci bijí, ale to, že nedokázal ztratit vědomí. Byly chvíle, kdy ho natolik opustila všechna odvaha, že začal prosit o milost dřív, než ho začali bít, pouhý pohled na napřaženou pěst stačil, aby začal chrlit přiznání ke skutečným i k imaginárním zločinům. Jindy se zase rozhodl, že nepřizná nic, každé slovo z něj museli vynutit mezi záchvaty bolesti, a byly chvíle, kdy se chabě pokoušel o kompromis, a v duchu si říkal: Přiznám se, ale ještě ne. Musím vydržet, dokud bolest nebude nesnesitelná. Ještě tři kopance, ještě dva, a pak jim řeknu, co chtějí. Někdy ho zbili tak, že nemohl stát, potom ho hodili jako pytel brambor na kamennou podlahu cely, nechali ho několik hodin vzpamatovat a pak ho vytáhli a bili znovu. Občas mu poskytli i delší čas na zotavení. Vzpomínal si na ty chvíle nejasně, protože je trávil hlavně ve spánku nebo v naprostém umrtvení. Pamatoval se na celu s dřevěnou pryčnou, vlastně jakousi policí, která trčela ze zdi, a plechovým umyvadlem, i na to, jak jedl horkou polévku a chléb a někdy pil kávu. Vybavoval si nabručeného holiče, který mu přišel oškrábnout bradu a ostříhat vlasy, a na nesympatické muže úředního vystupování, kteří mu měřili puls, zkoušeli reflexy, ohrnovali víčka, ohmatávali ho drsnými prsty, zda nemá polámané kosti, a dávali mu do paže uspávací injekci.

Bití už nebylo tak časté a stalo se hlavně pohrůžkou, hrůzou, kterou mohli kdykoliv znovu vyvolat, kdyby jeho odpovědi byly neuspokojivé. Vyšetřovatelé už nebyli hulváti v černých uniformách, ale straničtí intelektuálové, baculatí svižní chlapíci s blýskavými brýlemi, kteří na něm pracovali na směny v časových úsecích, které trvaly – aspoň si to myslel, jistý si být nemohl – nepřetržitě deset či dvanáct hodin. Vyšetřovatelé dbali na to, aby trpěl neustálou slabou bolestí, ale nešlo jim jen o bolest jako takovou. Fackovali ho, kroutili mu uši, tahali ho za vlasy, nutili ho stát na jedné noze, nedovolili mu jít se vymočit, svítili mu prudkým světlem do tváře, až mu slzely oči; cílem bylo ponížit ho, zničit jeho schopnost diskutovat a logicky uvažovat. Jejich skutečnou zbraní bylo neúprosné vyslýchání, které trvalo hodiny a hodiny, podráželi mu nohy a chystali mu léčky, překrucovali všechno, co řekl, usvědčovali ho na každém kroku, že lže a protiřečí si; až se rozplakal, hanbou i nervovým vyčerpáním. Někdy se rozplakal třeba i pětkrát za jediné sezení. Většinu času ho uráželi a při každém zaváhání mu vyhrožovali, že ho opět předají dozorcům; někdy však najednou změnili tón, říkali mu soudruhu, apelovali na něj ve jménu Angsocu a Velkého bratra a starostlivě se vyptávali, jestli ještě ani teď v sobě nemá dost oddanosti Straně, aby chtěl odčinit zlo, které spáchal. Když měl po hodinách výslechu nervy nadranc, přiměly ho i takové prosby k ubrečenému fňukání. Nakonec ho ty dotěrné hlasy zlomily dokonaleji než boty a pěsti dozorců. Proměnil se v ústa, která mluvila, ruku, jež podepisovala, co se od něj žádalo. Jeho jediný zájem bylo zjistit, co po něm chtějí, a rychle to vyklopit, než týrání začne nanovo. Přiznal se, že úkladně zavraždil významné členy Strany, rozšiřoval podvratné pamflety, zpronevěřil státní peníze, prodal vojenské tajemství, páchal sabotáže všeho druhu. Přiznal se, že byl placený špión eastasijské vlády už v roce 1968. Přiznal se, že je věřící, obdivovatel kapitalismu a sexuální zvrhlík. Přiznal se, že zavraždil svou ženu, i když věděl, a jeho vyšetřovatelé to také museli vědět, že jeho žena ještě žije. Přiznal se, že byl po léta v osobním spojení s Goldsteinem, že byl členem podzemní organizace, k níž patřil skoro každý člověk, kterého znal. Bylo jednodušší přiznat se ke všemu a kdekoho do toho zaplést. Navíc to v jistém smyslu bylo všechno pravda. Pravdou bylo, že je nepřítel Strany, a Strana nedělá rozdíl mezi myšlenkou a činem.

Měl také vzpomínky jiného druhu. Vytanuly mu občas v mysli bez jakékoli spojitosti, jako obrázky, kolem nichž bylo všude černo. Byl v cele, ve které bylo možná tma, možná světlo, protože viděl jen pár očí. U ruky mu pomalu a pravidelně tikal nějaký přístroj. Ty oči se zvětšily a rozzářily. Najednou byl vymrštěn ze svého místa, vletěl střemhlav do těch očí a ty ho pohltily.

Seděl připoután k židli obklopené číselníky, pod oslňujícími světly. Nějaký muž v bílém plášti odečítal z číselníků. Venku zazněl dupot těžkých holínek. Dveře se s cvaknutím otevřely. Vešel důstojník s voskovou tváří, následován dvěma dozorci.

„Místnost 101,“ řekl důstojník.

Muž v bílém plášti se ani neohlédl, ani se na Winstona nepodíval, hleděl jen na ty číselníky.

Valil se obrovskou chodbou, kilometr širokou, plnou zářivého zlatistého světla, řval smíchem a z plných plic křičel svá přiznání. Přiznával se ke všemu, dokonce i k věcem, které se mu podařilo zatajit při mučení. Vyprávěl příběh svého života posluchačstvu, které ho už znalo. Byli tam dozorci, další vyšetřovatelé, muži v bílých pláštích, O’Brien, Julie, pan Charrington, všichni se valili chodbou a řičeli smíchem. Přeskočili cosi příšerného, co čekalo uloženo v budoucnosti, a rázem bylo po všem. Všechno bylo v pořádku, už mu nehrozila žádná bolest, poslední hříšek jeho života byl odhalen, pochopen, odpuštěn.

Vstával z pryčny a byl si napůl jist, že slyšel O’Brienův hlas. V průběhu výslechů měl pocit, že O’Brien je vedle něho, jenomže ho nebylo vidět. To O’Brien všechno řídil. To on nasadil strážce na Winstona a zabránil jim, aby ho zabili. To on rozhodoval, kdy má Winston křičet bolestí, kdy má mít oddech, kdy má být nakrmen, kdy má spát, kdy mu mají do paže napumpovat drogy. To on kladl otázky a naznačoval odpovědi. On byl trýznitel i ochránce, inkvizitor i přítel. A jednou – Winston si nemohl vzpomenout, zda pod drogami nebo v normálním spánku, nebo dokonce v bdělém stavu – mu čísi hlas zašeptal do ucha: „Neboj se, Winstone, chráním tě. Sedm let jsem tě sledoval. Teď přišel obrat. Zachráním tě, učiním tě dokonalým.“ Nebyl si jistý, zda to byl hlas O’Brienův, ale byl to týž hlas, který mu kdysi řekl: „Setkáme se na místě, kde není temnoty,“ v jiném snu, před sedmi lety.

Nevzpomínal si, jak výslech skončil. Nějaký čas o sobě nevěděl a potom se cela, nebo místnost, ve které byl nyní, postupně zhmotnila. Ležel skoro natažený na zádech, neschopný pohybu. Tělo měl připoutáno ve všech důležitých bodech. Dokonce i hlavu měl vzadu nějakým způsobem sevřenou. O’Brien se na něho díval vážně, skoro smutně. Jeho tvář, když ji pozoroval zdola, vypadala drsná a sešlá, s váčky pod očima a vráskami únavy od nosu k bradě. Byl starší, než si Winston myslel, bylo mu tak osmačtyřicet nebo padesát. Ruku měl na číselníku s čísly po obvodě a s pákou nahoře.

„Řekl jsem ti,“ pravil O’Brien, „že až se zase sejdeme, bude to tady.“

„Ano,“ řekl Winston.

Bez výstrahy, jen po nepatrném pohybu O’Brienovy ruky, mu tělem projela vlna bolesti. Byla to úděsná bolest, protože nechápal, co se děje, a měl pocit, že je smrtelně zraňován. Nevěděl, zda se to skutečně děje, nebo zda je to vyvoláno elektrickým proudem. Ale kroutilo mu to tělo a pomalu lámalo klouby. Bolestí mu vyrazil na čele pot. Nejhorší však byl strach, že mu praskne páteř. Zaťal zuby a těžce dýchal nosem, snaže se co nejdéle nekřičet.

„Bojíš se,“ řekl O’Brien, pozoruje jeho tvář, „že v příštím okamžiku se něco zlomí. Máš strach, že to bude páteř. Živě si v duchu představuješ, jak se ti rvou obratle a jak z nich kape míšní mok. Že je to tak, Winstone?“

Winston neodpověděl. O’Brien vrátil páku po číselníku. Vlna bolesti ustoupila tak rychle, jak přišla.

„To bylo čtyřicet,“ řekl O’Brien. „Vidíš, čísla na číselníku jdou až do stovky. Pamatuj, že ti v kteroukoliv chvíli mohu způsobit bolest jakéhokoli stupně. Když budeš lhát, vytáčet se, nebo ze sebe dělat hlupáka, okamžitě budeš řvát bolestí. Rozumíš?“

„Ano,“ řekl Winston.

O’Brienovo chování ztratilo na strohosti. Zamyšleně si posunul brýle a udělal pár kroků. Když promluvil, jeho hlas byl mírný a trpělivý. Vypadal jako lékař, učitel nebo dokonce kněz, který se úzkostlivě snaží spíš vysvětlit a přesvědčit než trestat.

„Dávám si s tebou práci, Winstone,“ řekl, „protože se to vyplatí. Víš moc dobře oč jde. Už celé roky to víš, i když proti tomu vědomí bojuješ. Jsi pomatený. Máš narušenou paměť. Nejsi schopný zapamatovat si skutečné události a přesvědčuješ sám sebe, že si pamatuješ jiné události, které se nikdy nestaly. Naštěstí se to dá léčit. Sám jsi se z toho vyléčit nemohl, protože jsi nechtěl. Nebyl jsi schopný vynaložit ani trochu úsilí a vůle. A já dobře vím, že i teď se ještě držíš své choroby a myslíš si, že je to ctnost. Vezměme příklad: S kterou velmocí je Oceánie v této chvíli ve válce?“

„Když mě zatkli, byla Oceánie ve válce s Eastasií.“

„S Eastasií. Dobře. Oceánie byla odjakživa ve válce s Eastasií, ne?“

Winston se nadechl. Otevřel ústa, aby něco řekl, a potom zmlkl. Nemohl odtrhnout oči od číselníku.

„Pravdu, prosím tě, Winstone. Tvou pravdu. Pověz mi, co si podle tebe pamatuješ.“

„Vzpomínám si, že ještě týden před tím, než mě zatkli, jsme vůbec nebyli ve válce se Eastasií. Byli jsme spojenci. Válku jsme vedli proti Eurasii. Trvala čtyři roky. Předtím…“

O’Brien ho zarazil pohybem ruky.

„Jiný příklad,“ řekl. „Před několika lety jsi trpěl skutečně vážnou halucinací. Věřil jsi, že tři muži, tři někdejší členové Strany jménem Jones, Aaronson a Rutherford – lidé, kteří byli popraveni za velezradu a sabotáž, k nimž se plně přiznali – nebyli vinni zločiny, ze kterých byli obžalováni. Věřil jsi, že jsi měl v rukou nepochybný důkaz, svědčící o tom, že jejich přiznání bylo falešné. Byla tu jistá fotografie, o níž jsi měl mylnou představu. Tys věřil, žes ji skutečně držel v rukou. Ta fotografie byla asi taková.“

 

 

V O’Brienových prstech se objevil obdélníkový výstřižek z novin. Asi tak pět vteřin ho Winston jasně viděl. Byla to fotografie Jonese, Aaronsona a Rutherforfa na stranické konferenci v New Yorku, na kterou náhodou přišel před jedenácti lety a okamžitě ji zničil. Měl ji před očima jen okamžik, pak už ji nikdy nespatřil. Ale viděl ji, nepochybně ji viděl! Zoufale a marně se pokusil otočit se, uvolnit horní část těla. Nedokázal se však pohnout ani o centimetr. V tu chvíli zapomněl dokonce i na číselník. Jeho jediným přáním bylo držet tu fotografii znovu v prstech, anebo si ji alespoň prohlédnout.

„Ona existuje?“ vykřikl.

„Ne,“ řekl O’Brien.

Přešel napříč místností. V protější zdi byla paměťová díra. O’Brien nadzvedl mřížku. Tenký kousek papíru zavířil v proudu teplého vzduchu a zmizel v záblesku plamene. O’Brien se odvrátil od zdi.

„Popel,“ řekl. „Popel, který se ani nedá identifikovat. Prach. Neexistuje. Nikdy neexistovala.“

„Ale vždyť přece existovala. Existuje! Existuje v paměti. Já si to pamatuju. Ty si to pamatuješ.“

„Nepamatuju,“ řekl O’Brien.

Winstona opustila veškerá naděje. To byla dvojmysl. Připadal si zoufale bezmocný. Kdyby si mohl být jist, že O’Brien lže, asi by mu to nevadilo. Ale bylo docela dobře možné, že O’Brien na tu fotografii opravdu zapomněl. A jestli zapomněl, pak určitě také zapomněl, že popřel, že si vzpomíná, a zapomněl na samotný akt zapomenutí. Jak si může člověk být jistý, že je to všechno jen trik? Možná že skutečně může dojít k takovému šíleném rozpadu vědomí. Ta myšlenka ho dorazila.

O’Brien se na něho pátravě díval. Víc než kdy jindy vypadal jako učitel, který si dává práci se vzpurným, ale nadaným dítětem.

„Existuje stranická poučka, která hovoří o ovládání minulosti,“ řekl. „Zopakuj ji, prosím!“

„Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost; kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost,“ zopakoval Winston poslušně.

„Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost,“ řekl O’Brien, pomalu kývaje hlavou na souhlas. „Jsi toho názoru, Winstone, že existence minulosti je reálná?“

Winstona se opět zmocnil pocit bezmoci. Jeho pohled zaletěl k číselníku. Nejen že netušil, zda „ano“ či „ne“ je odpověď, která ho zachrání před bolestí; nevěděl dokonce, ani které odpovědi věří jako pravdivé.

O’Brien se nepatrně usmál. „Ty nejsi metafyzik, Winstone,“ řekl. „Do této chvíle ses nikdy nezamyslel nad tím, co znamená existence. Zeptám se přesněji. Existuje minulost konkrétně, v prostoru? Je někde místo, nějaký svět pevných předmětů, kde se ještě odehrává minulost?“

„Ne.“

„Tak kde tedy minulost existuje, pokud vůbec existuje?“

„V záznamech. Je zapsána.“

„V záznamech. A…?“

„V mysli. V lidské paměti.“

„V paměti. Tak, velmi dobře. My, Strana, ovládáme všechny záznamy a my také ovládáme veškerou paměť. Takže ovládáme minulost, ne?“

„Ale jak můžete lidem zabránit, aby si pamatovali události!“ vykřikl Winston, který zase na okamžik zapomněl na číselník. „Podvědomě, i když se tomu člověk brání. Jak můžete ovládat paměť? Mou jste neovládli.“

O’Brien se zatvářil přísně. Položil ruku na číselník.

„Naopak,“ řekl, „tys ji neovládl. To tě přivedlo až sem. Jsi tu, protože jsi nebyl dost pokorný, dost ukázněný. Nechceš se podrobit, což je cena za duševní zdraví. Dal jsi přednost tomu být šílený, být sám jako menšina. Jedině ukázněná mysl chápe realitu, Winstone. Ty věříš, že realita je něco objektivního, vnějšího, co existuje samo o sobě. Věříš rovněž, že podstata skutečnosti je samozřejmá. Když sám sebe klameš a myslíš si, že něco vidíš, předpokládáš, že každý vidí tutéž věc tak jako ty. Ale já ti řeknu, Winstone, že skutečnost není mimo nás. Realita existuje v lidském vědomí a nikde jinde. Ne v mysli jednotlivce, která se může mýlit a i tak brzy zaniká; v mysli Strany, která je kolektivní a nesmrtelná. Cokoli Strana považuje za pravdu, je pravda. Realitu není možné vidět jinak než očima Strany. Tento fakt se budeš muset znovu naučit, Winstone. K tomu je třeba změnit své vědomí, vynaložit vůli. Nejprve se musíš pokořit, pak se uzdravíš.“

Na chvíli se odmlčel, jako by chtěl, aby to, co řekl, se mu vrylo do paměti.

Vzpomínáš si,“ pokračoval, „jak sis zapsal do deníku Svoboda je svoboda říkat, že dvě a dvě jsou čtyři?“

„Ano,“ řekl Winston.

O’Brien zvedl levou ruku hřbetem k Winstonovi, palec měl skrytý a čtyři prsty roztažené.

„Kolik prstů ukazuji, Winstone?“

„Čtyři.“

„A když Strana řekne, že to nejsou čtyři, ale pět, kolik jich bude potom?“

„Čtyři.“

Slovo zaniklo v záchvatu bolesti. Ručička na číselníku vystřelila na padesát pět. Winstonovi vyrazil po celém těle pot. Do plic vnikal vzduch a vyrážel z něho v hlubokých vzdeších, kterým nemohl zabránit, ani když zatnul zuby. O’Brien ho pozoroval, čtyři prsty stále ještě roztažené. Odtáhl páku. Bolest povolila jen nepatrně.

„Kolik prstů, Winstone?“

„Čtyři.“

Ručička vyskočila na šedesát.

„Kolik prstů, Winstone?“

„Čtyři! Čtyři! Co jiného můžu říct? Čtyři!“

Ručička určitě zase stoupla, ale nedíval se na ni. Výhled mu zakrývala tvrdá, přísná tvář a čtyři prsty. Ty prsty mu vyvstaly před očima jako sloupy, obrovské, nejasné a jakoby vibrující, ale nepochybně byly čtyři.

„Kolik prstů, Winstone?“

„Čtyři! Přestaň s tím, přestaň! Proč toho nenecháš? Čtyři! Čtyři!“

„Kolik prstů, Winstone?“

„Pět! Pět! Pět!“

„Ne, Winstone, to nemá smysl. Lžeš. Stále si ještě myslíš, že jsou čtyři. Kolik prstů, prosím?“

„Čtyři! Pět! Čtyři! Cokoliv! Jen to zastav, zastav tu bolest!“

Najednou zase seděl a O’Brien měl paži kolem jeho ramen. Asi na pár vteřin ztratil vědomí. Pouta, jež držela jeho tělo, byla uvolněna. Bylo mu zima, neovladatelně se třásl, zuby mu jektaly a po lících se mu valily slzy. Na chvilku se přitiskl k O’Brienovi jako dítě, těžká paže kolem ramen ho jaksi uklidňovala. Měl pocit, že O’Brien je jeho ochránce, že ta bolest přichází zvenčí, z nějakého jiného zdroje, že O’Brien ho před ní zachrání.

„Učení ti jde pomalu, Winstone,“ řekl O’Brien mírně.

„Co mám dělat?“ jektal. „Co mám dělat, abych neviděl, co mám před očima? Dvě a dvě jsou čtyři.“

„Někdy, Winstone, je to pět. A někdy tři. Někdy všechno dohromady. Naráz. Musíš se víc snažit. Vrátit se k zdravému rozumu není snadné.“

Položil Winstona na postel. Jeho údy byly opět pevně sevřené, ale bolest odplula, přestal se třást, zůstal jen slabý a bylo mu zima. O’Brien pokynul hlavou k muži v bílém plášti, který tu nehnutě stál během celé procedury. Muž v bílém plášti se sklonil, hleděl zblízka Winstonovi do očí, nahmatal mu puls, položil mu ucho na hruď, tu a tam poklepal, a potom kývl směrem k O’Brienovi.

„Znova,“ řekl O’Brien.

Bolest se vlila Winstonovi do těla. Ručička musela být na sedmdesáti, pětašedesáti. Tentokrát zavřel oči. Viděl, že prsty tam stále jsou, a stále jsou čtyři. Šlo jen o to zůstat naživu než křeč pomine. Přestal vnímat, jestli křičí nebo ne. Bolest se opět zmírnila. Otevřel oči. O’Brien odtáhl páku.

„Kolik prstů, Winstone?“

„Čtyři. Myslím, že čtyři. Viděl bych jich pět, kdybych mohl. Snažím se vidět pět.“

„Co bys chtěl: přesvědčit mě, že jich vidíš pět, anebo je skutečně vidět?“

„Skutečně je vidět.“

„Znova,“ řekl O’Brien.

Ručička se octla snad na osmdesáti nebo devadesáti. Winston si občas nemohl vzpomenout, co nebo kdo mu tu bolest způsobuje. Za jeho sevřenými víčky se pohyboval celý les prstů v jakémsi tanci, komíhaly se sem a tam, ztrácely se jeden za druhým a znovu se objevovaly. Snažil se je spočítat, ale nemohl si vzpomenout proč. Věděl jen to, že je nemožné je spočítat a že to souvisí s jakousi tajemnou totožností mezi pěti a čtyřmi. Bolest opět ustala. Když otevřel oči, zjistil, že vidí stále totéž. Nespočetné prsty jako pohybující se stromy poletovaly sem a tam a různě se křižovaly. Zase oči zavřel.

„Kolik prstů, Winstone?“

„Nevím, nevím. Jestli to uděláš znovu, zabiješ mě. Čtyři, pět, šest – čestné slovo, nevím.“

„To už je lepší,“ řekl O’Brien.

Winstonovi vklouzla do paže jehla. Skoro v témže okamžiku se mu tělem rozlilo požehnané, hojivé teplo. Na bolest už skoro zapomněl. Otevřel oči a pohlédl vděčně na O’Briena. Při pohledu na tvrdou tvář s výraznými rysy, tak hrubou a tak inteligentní, jako by se mu srdce obrátilo. Kdyby se mohl pohnout, byl by natáhl ruku a položil ji O’Brienovi na paži. Nikdy ho nemiloval tak hluboce jako v této chvíli a nejen proto, že zastavil bolest. Vrátil se mu starý pocit, že v podstatě nezáleží na tom, zda je O’Brien přítel nebo nepřítel. O’Brien byl člověk, se kterým se dalo mluvit. Možná že člověk ani tolik nepotřebuje, aby ho někdo miloval, ale aby mu někdo rozuměl. O’Brien ho mučil až na práh šílenství a už brzy, to je jisté, ho pošle na smrt. Ale na tom nezáleží. V jistém smyslu to bylo ještě hlubší než přátelství, byli důvěrní přátelé; kdesi existovalo místo, kde se mohli sejít a rozmlouvat, i když skutečná slova možná nikdy nebudou vyřčena. O’Brien na něho shlížel s výrazem, který napovídal, že snad myslí na totéž. Promluvil lehkým, konverzačním tónem.

„Víš, kde jsi, Winstone?“ zeptal se.

„Nevím. Tuším. Na Ministerstvu lásky.“

„Víš, jak dlouho už jsi tady?“

„Nevím. Dny, týdny, měsíce – myslím, že měsíce.“

„A proč si myslíš, že sem lidi vodíme?“

„Abyste je donutili k přiznání.“

„Ne, to není pravý důvod. Zkus to znovu.“

„Abyste je potrestali.“

„Ne!“ vykřikl O’Brien. Jeho hlas se neobyčejně změnil a obličej mu najednou zpřísněl i ožil. „Ne! Nejen proto, abychom z vás vytáhli přiznání a potrestali vás. Mám ti říct, proč jsme tě sem vzali? Abychom tě vyléčili! Abychom tě uzdravili! Chápeš, Winstone, že nikdo, koho sem dovedeme, nevyjde z našich rukou nevyléčený? Nás nezajímají ty pitomé zločiny, které jste spáchali. Strana se nezajímá o konkrétní činy, my se staráme o myšlenky. My své nepřátele neničíme, my je měníme. Chápeš, co tím myslím?“

Skláněl se nad Winstonem. Jeho obličej vypadal obrovský, protože byl tak blízko, a obludně škaredý, protože se na něj díval zespodu. Navíc z něj vyzařovalo jisté vytržení, skoro šílenství. Winston opět ztratil odvahu. Byl by se skrčil ještě hlouběji na lůžku, kdyby to šlo. Měl pocit, že O’Brien určitě otočí číselníkem, jen tak z rozmaru. V této chvíli se však O’Brien obrátil. Udělal pár kroků po místnosti. Potom pokračoval, už ne s takovou prudkostí.

„Především si musíš uvědomit, že na tomto místě neexistuje mučednictví. Četl jsi o pronásledování z náboženských důvodů v minulosti. Ve středověku existovala inkvizice. Bez úspěchu. Chtěla vykořenit kacířství a skončila tím, že je učinila trvalým. Za každého kacíře, kterého upálili na hranici, povstaly tisíce dalších. Proč? Protože inkvizice zabíjela své nepřátele veřejně a dřív, než se káli; zabíjela je vlastně proto, že se nekáli. Lidé umírali, protože se nechtěli vzdát své pravé víry. Přirozeně všechna sláva pak připadla oběti a hanba padla na inkvizitora, který ji dal upálit. Později, ve dvacátém století, přišli totalitáři, jak se jim říkalo. Němečtí nacisté a ruští komunisté. Rusové pronásledovali kacířství krutěji než inkvizice. A mysleli si, že se poučili z chyb minulosti. Věděli však, že mučedníky vytvářet nesmějí. Dřív než se svými obětmi uspořádali veřejný proces, zničili jejich důstojnost. Udolali je týráním a samotou, až z nich byly opovrženíhodné krčící se trosky, které se přiznávaly ke všemu, co jim vložili do úst. Lidé kydali na sebe hnůj, obviňovali se vzájemně a skrývali se jeden za druhého, kňučeli o slitování. A přece se za pár let všechno znovu opakovalo. Z mrtvých se stali mučedníci a jejich ponížení bylo zapomenuto. Ještě jednou: Proč? Především proto, že z nich přiznání vytáhli násilím a že byla nepravdivá. My takové chyby neděláme. Všechna doznání učiněná zde jsou pravdivá. Děláme je pravdivými. A především nedovolíme mrtvým, aby povstali proti nám. Přestaň si myslet, že ti potomstvo dá za pravdu, Winstone. Další generace o tobě nikdy ani neuslyší. Budeš beze zbytku odstraněn z dějinného procesu. Nic z tebe nezůstane, ani jméno v matrice, ani vzpomínka v žijícím mozku. Budeš anulován v minulosti, stejně jako v budoucnosti. Bude to, jako bys nikdy neexistoval.“

Tak proč se tolik namáháte mučením? pomyslel si Winston s okamžitou trpkostí. O’Brien se v chůzi zastavil, jako by byl Winston vyslovil svou myšlenku nahlas. Jeho velká ošklivá tvář se přiblížila, oči se trochu zúžily.

„Myslíš na to,“ řekl, „že když tě chceme úplně zničit, aby na ničem, co řekneš nebo uděláš, už ani v nejmenším nezáleželo, proč se tedy tak namáháme s tvým výslechem? Na to jsi myslel, ne?“

„Ano,“ řekl Winston.

O’Brien se nepatrně usmál. „Jsi kaz ve vzorku, Winstone. Jsi skvrna, která se musí vymazat. Neřekl jsem ti právě, že jsme jiní než pronásledovatelé v minulosti? Nespokojíme se s negativní poslušností, ani s nejpodlejší podřízeností. Až se nám konečně podrobíš, uděláš to z vlastní svobodné vůle. Neničíme kacíře proto, že nám odporuje; nikdy ho nezničíme, dokud nám odporuje. Obrátíme ho, zmocníme se jeho niterného myšlení, přetvoříme ho. Vyženeme z něho všechno zlo a všechny iluze; převedeme ho na naši stranu ne vnějškově, ale doopravdy, srdcem i duší. Než ho zabijeme, uděláme z něj jednoho z nás. Nestrpíme, aby kdekoli na světě existovala chybná myšlenka, byť sebetajnější a sebebezmocnější. Ani v okamžiku smrti nemůžeme připustit odchylku. Za starých časů kráčel kacíř na hranici stále ještě jako kacíř, vykřikoval svoje kacířství a jásal nad ním. Dokonce i oběti ruských čistek mohly nést svou vzpouru uzavřenou v lebce, ještě když kráčely uličkou, na jejímž konci je čekala kulka. My však uděláme mozek dokonalým ještě než ho vystřelíme. Přikázání starého despotismu znělo: Nebudeš. Přikázání totalitarismu zní Budeš. Naše přikázání je Jsi! Ti, které sem přivedeme, proti nám nikdy nevystoupí. Každý je očištěn. Dokonce i ty tři ubohé zrádce, v jejichž nevinnost jsi kdysi věřil, Jonese, Aaronsona a Rutherforda, jsme nakonec zlomili. Sám jsem se účastnil jejich výslechů. Viděl jsem, jak je postupně zlomilo vyčerpání, jak fňukali, naříkali, plakali a nakonec, už ne bolestí nebo strachem, jenom se káli. V době, kdy jsme s nimi skoncovali, byli už jen lidské skořápky. Nezůstalo v nich nic, jen lítost nad tím, co spáchali, a láska k Velkému bratru. Bylo až dojemné vidět, jak ho milují. Žebronili, aby je zastřelili rychle, aby zemřeli, dokud je jejich mysl ještě čistá.“

Jeho hlas zněl skoro snivě, v tváři stále ještě to vytržení, šílené nadšení. Ten se nepřetvařuje, pomyslel si Winston; není pokrytec, věří každému svému slovu. Winstona tížilo vědomí vlastní intelektuální méněcennosti. Sledoval těžkou, leč pružnou postavu, přecházející sem a tam, chvílemi ji viděl, chvílemi ne. O’Brien byl v každém ohledu větší než on sám. Všechny myšlenky, které mu napadly nebo napadnout mohly, O’Brien už dávno znal, prozkoumal a zamítl. Jeho vědomí bylo součástí vědomí O’Brienova. Bylo však v tom případě možné, že je O’Brien šílený? Šílený musí být on, Winston. O’Brien se zastavil a shlédl k němu. Jeho hlas už zase zpřísněl.

„Nemysli si, že se zachráníš, Winstone. Nezachráníš se, ani když se nám bůhvíjak dokonale podrobíš. Nikdo, kdo jednou sešel na scestí, nebude ušetřen. I kdyby se nám zlíbilo nechat tě dožít do stáří, stejně bys nám nikdy neunikl. Co se ti teď děje, je definitivní. Pochop to včas. Přivedeme tě k hranici, odkud není návratu. Budou se s tebou dít věci, ze kterých se nevzpamatuješ, i kdybys žil tisíc let. Nikdy už nebudeš schopen lásky, přátelství, odvahy nebo poctivosti. Budeš dutý. Vymačkáme tě, až budeš docela prázdný, a pak tě naplníme sebou.“

Odmlčel se a pokynul muži v bílém plášti. Winston si uvědomil, že za jeho hlavou vlečou nějaký těžký přístroj. O’Brien se posadil vedle postele, takže jeho tvář byla téměř na stejné úrovni s Winstonovou.

„Tři tisíce,“ řekl muži v bílém plášti přes Winstonovu hlavu.

Dvě měkké, trochu vlhké podložky dolehly Winstonovi na spánky. Zachvěl se. Přicházela bolest, nový druh bolesti. O’Brien povzbudivě, skoro laskavě položil svou ruku na jeho.

„Tentokrát to nebude bolet,“ řekl. „Dívej se mi do očí.“

V tom okamžiku nastal ničivý výbuch, anebo se to aspoň výbuchu podobalo, i když nebylo jisté, zda se ozval nějaký hluk. Nepochybně však vzplálo oslepující světlo. Winston nebyl zraněn, jen ho to srazilo k zemi. Když k tomu došlo, ležel sice na zádech, ale měl divný pocit, že byl do té polohy sražen. Jakýsi strašlivý, bezbolestný úder ho přibil k zemi. Také s jeho hlavou se něco stalo. Když byl opět s to zaměřit pohled, vzpomněl si, kdo je a kde je, poznával tvář, jež na něj hleděla; kdesi však zela velká prázdnota, jako by mu vybrali kus mozku.

„To přestane,“ řekl O’Brien. „Podívej se mi do očí. S kterou zemí je Oceánie ve válce?“

Winston se rozmýšlel. Věděl, co znamená Oceánie a že on sám je občan Oceánie. Rozpomenul se také na Eurasii a Eastasii, ale kdo s kým válčí, nevěděl. Vlastně si ani neuvědomoval, že nějaká válka je.

„Nepamatuji se.“

„Oceánie je ve válce s Eastasií. Budeš si to pamatovat?“

„Ano.“

„Oceánie byla vždycky ve válce s Eastasií. Od začátku tvého života, od začátku Strany, od začátku dějin trvá bez přestání pořád ta stejná válka. Budeš si to pamatovat?“

„Ano.“

„Před jedenácti lety sis vytvořil legendu o třech mužích, kteří byli odsouzeni k smrti pro velezradu. Namlouval sis, žes viděl kus papíru dokazující jejich nevinu. Žádný takový papír nikdy neexistoval. Vymyslel sis ho, později jsi tomu začal věřit. Vzpomínáš si na chvíli, kdy sis to poprvé vymyslel? Pamatuješ se na to?“

„Ano.“

O’Brien zvedl čtyři prsty na levé ruce, palec schovaný.

„Tady je pět prstů. Vidíš pět prstů?“

„Ano.“

A viděl je, v jednom letmém okamžiku než se změnil obraz, který spatřil v duchu. Viděl pět prstů a nebyla to žádná deformace. Potom bylo zas všechno normální a starý strach, nenávist a pobouření se znovu draly ven. Ale byl okamžik – nevěděl, jak dlouhý, trval možná třicet vteřin – průzračné jistoty, kdy každý nový O’Brienův námět zaplnil kousek prázdnoty a stal se absolutní pravdou a kdy dvě a dvě mohly být tři právě tak snadno jako pět, jestliže bylo třeba. To však pominulo, ještě než O’Brien spustil ruku; ale i když to nemohl znovu zachytit, mohl si to zapamatovat, jako si člověk zapamatuje živou zkušenost z dávného období vlastního života, kdy byl vlastně jiný člověk.

„Teď chápeš,“ řekl O’Brien, „že je to v každém případě možné.“

„Ano,“ řekl Winston.

O’Brien se zvedl s výrazem uspokojení. Po levé straně zahlédl Winston, jak člověk v bílém plášti rozbil ampulku a natáhl tekutinu injekční stříkačkou. O’Brien se s úsměvem obrátil k Winstonovi. Urovnal si brýle na nose skoro tím starým způsobem.

„Pamatuješ, jak sis zapsal do deníku,“ řekl, „že nezáleží na tom, jestli jsem přítel nebo nepřítel, protože jsem aspoň člověk, který ti rozumí a se kterým se dá mluvit? Měl jsi pravdu. Rád s tebou mluvím. Tvé nitro mě přitahuje. Připomínáš mi mé vlastní, až na to, že jsi šílený. Než tohle sezení skončíme, můžeš mi položit pár otázek. Chceš?“

„Jakýchkoli otázek?“

„Jakýchkoli.“ Všiml si, že Winston upírá zrak na číselník. „Je vypnutý. Jaká je tvá první otázka?“

„Co jste udělali s Julií?“ zeptal se Winston.

O’Brien se opět usmál. „Zradila tě, Winstone. Okamžitě a beze zbytku. Málokdy přejde někdo na naši stranu tak rychle. Sotva bys ji poznal, kdybys ji viděl. Veškerou její odbojnost, lži, pošetilost, vulgárnost, všechno z ní vypálili. Dokonalá konverze, učebnicový případ.“

„Mučili jste ji?“

O’Brien ponechal otázku bez odpovědi. „Dál,“ řekl.

„Existuje Velký bratr?“

„Samozřejmě že existuje. Strana existuje. Velký bratr je ztělesněním Strany.“

„Existuje stejně jako já?“

„Ty neexistuješ,“ řekl O’Brien.

Znovu ho zachvátil pocit bezmocnosti. Znal nebo si dovedl představit argumenty, které dokazovaly jeho neexistenci; ale to byly nesmysly, jen slovní hříčky. Není sám výrok Ty neexistuješ logicky absurdní? Ale jaký má smysl to říkat? V duchu se otřásl, když pomyslel na šílené argumenty, na něž se nedalo odpovědět a kterými ho O’Brien zničí.

„Myslím, že existuji,“ řekl unaveně. „Uvědomuji si vlastní identitu. Narodil jsem se a zemřu. Mám ruce a nohy. Zaujímám jistý bod v prostoru. Žádný jiný pevný předmět nemůže současně zaujímat týž bod. Existuje Velký bratr v tom smyslu?“

„To je bezvýznamné. Existuje.“

„Zemře Velký bratr, jednou?“

„Samozřejmě ne. Jak by mohl zemřít? Další otázku.“

„Existuje Bratrstvo?“

„To se, Winstone, nikdy nedovíš. Jestli se nám zachce tě propustit, až s tebou skončíme, a dožiješ se třeba devadesáti let, stále ještě nebudeš vědět, zda odpověď na tuto otázku zní ano či ne. Pokud budeš žít, zůstane to v tvé mysli jako nerozluštěná hádanka.“

Winston ležel mlčky. Hruď se mu zvedala a klesala trochu rychleji. Stále ještě nevyslovil otázku, která mu vytanula na mysl první. Musel se na ni zeptat, a přesto jako by ji jeho jazyk nechtěl pronést. O’Brienovi se v tváři objevil pobavený výraz. I jeho brýle jako by se ironicky leskly. On ví, pomyslel si Winston najednou, on ví, na co se chci zeptat. Při té myšlence z něj vyletělo:

„Co je v místnosti 101?“

Výraz O’Brienovy tváře se nezměnil. Odpověděl suše:

„Ty víš, co je v místnosti 101, Winstone. Každý ví, co je v místnosti 101.“

Zvedl prsty směrem k muži v bílém plášti. Sezení bylo zřejmě u konce. Do Winstonovy paže se zabodla jehla. Skoro okamžitě upadl do hlubokého spánku.

 

3

„Tvoje reintegrace bude mít tři stadia,“ řekl O’Brien. „Učení, pochopení a přijetí. Je načase, abys postoupil do druhého stadia.“

Winston ležel jako vždy natažený na zádech. Ale už dlouho měl pouta volnější. Stále ještě ho poutala k lůžku, ale už mohl trochu pohybovat koleny, otáčet hlavu ze strany na stranu a hýbat pažemi v loktech. Číselník mu už také nenaháněl takovou hrůzu. Záchvatům bolesti se mohl vyhnout, kdyby byl dost důvtipný; kdykoli však projevil hloupost, O’Brien posunul páčku. Někdy proběhlo celé sezení bez použití číselníku. Nepamatoval se, kolik těch sezení bylo. Celý proces se táhl neurčitou dobu – možná týdny – a intervaly mezi jednotlivými sezeními se daly počítat na dny, někdy taky na hodiny.

„Když tu tak ležíš,“ řekl O’Brien, „kladeš si často otázku – dokonce ses mě na to i ptal – proč na tebe Ministerstvo lásky vynakládá tolik času a námahy. Když jsi byl na svobodě, trápila tě v podstatě stejná otázka. Chápal jsi mechanismus společnosti, v níž jsi žil, ale ne motivy, které jí hýbou. Pamatuješ, jak sis zapsal do deníku: Chápu jak, nechápu proč? Když jsi tenkrát uvažoval o tom proč, pochyboval jsi o svém duševním zdraví. Četl jsi knihu, Goldsteinovu knihu, anebo aspoň část. Řekla ti něco, co jsi předtím nevěděl?“

„Tys ji četl?“ zeptal se Winston.

„Já jsem ji napsal. Totiž, spolupracoval jsem na ní. Jak víš, žádnou knihu nepíše jen jeden člověk.“

„Je pravda, co se v ní píše?“

„Co se tam popisuje, ano. Ale program, který se tam předkládá, je nesmyslný. Tajné shromažďování poznatků, postupné rozšiřování osvěty, nakonec proletářská vzpoura, svržení Strany. Sám jsi předpovídal, že takový bude její obsah. To všechno je nesmysl. Proletáři se nikdy nevzbouří, ani za tisíc ani za milión let. Nemohou. Nemusím uvádět důvod, znáš ho. Pokud jsi někdy spoléhal na sny o násilném povstání, musíš se jich vzdát. Neexistuje způsob, jak svrhnout Stranu. Vláda Strany potrvá navždy. Z toho vycházej ve svých úvahách.“

Přistoupil blíže k lůžku. „Navždy!“ opakoval. „A teď se vrátíme k otázce jak a proč. Docela dobře chápeš, jak se Strana udržuje u moci. Teď mi pověz, proč na moci tak lpíme. Jaký máme motiv? Proč tu moc tak chceme? Tak mluv,“ dodal, když Winston neodpovídal.

Přesto Winston ještě chvíli mlčel. Přemohl ho pocit únavy. O’Brienovi se vrátil do tváře šílený záblesk nadšení. Winston věděl předem, co O’Brien řekne: že Strana nebaží po moci pro vlastní cíle, ale pro dobro většiny. Usiluje o moc, protože lidé jsou křehká, zbabělá stvoření, která neunesou svobodu, nedovedou se postavit tváří v tvář pravdě, musí být ovládáni a systematicky klamáni jinými, kteří jsou silnější než oni. Že lidstvo má na vybranou mezi svobodou a štěstím a že pro obrovskou masu lidstva je štěstí lepší. Že Strana je odvěkým ochráncem slabých, oddanou sektou, která páchá zlo, aby mohlo nastoupit dobro, obětujíc přitom vlastní štěstí pro štěstí druhých. Strašné je, pomyslel si Winston, strašné je, že když to O’Brien říká, asi tomu věří. Odráží se mu to ve tváři. O’Brien věděl všechno. Věděl tisíckrát líp než Winston, jaký svět ve skutečnosti je, v jakém ponížení žijí masy lidských bytostí a pomocí jakých lží a barbarství je v něm Strana udržuje. Všechno už pochopil, všechno zvážil a nic se nezměnilo; všechno ospravedlňuje konečný cíl. Co člověk zmůže, říkal si Winston, proti šílenci, který je inteligentnější než on, poctivě vyslechne jeho argumenty a potom prostě setrvá ve svém šílenství?

„Vládnete nad námi pro naše vlastní dobro,“ řekl chabě. „Jste přesvědčeni, že lidské bytosti nejsou uzpůsobeny k tomu, aby si samy vládly, a proto…“

Trhl sebou a skoro vykřikl. Svíravá bolest mu projela tělem. O’Brien postrčil páku na číselníku na třicet pět.

„To bylo hloupé, Winstone, hloupé,“ řekl. „Měl by sis dobře rozmyslet, než něco takového řekneš.“

Vrátil páčku a pokračoval.

„Odpovím ti na otázku sám. Je to asi takhle. Strana usiluje o moc výhradně kvůli moci samé. Nejde nám o dobro chudých; jde nám jedině o moc. Nejde nám o bohatství nebo přepych, dlouhý život nebo štěstí; jen o moc, o čirou moc. Co znamená čirá moc, to hned pochopíš. Lišíme se od všech oligarchií minulosti v tom, že víme, co děláme. Všichni ostatní, ba i ti, co se nám podobali, byli zbabělci a pokrytci. Němečtí nacisté a ruští komunisté se nám svými metodami velmi přiblížili, ale nikdy neměli odvahu přiznat si, jaké jsou jejich motivy. Předstírali a možná dokonce věřili, že se chopili moci nechtěně a na omezenou dobu a že hned za rohem leží jakýsi ráj, kde si lidské bytosti budou rovny a kde budou šťastné. My takoví nejsme. Víme, že se nikdo nikdy nechápe moci s tím úmyslem, že se jí vzdá. Moc není prostředek, ale cíl. Diktatura se nenastoluje proto, aby se zabezpečila revoluce. Revoluce se dělá, aby se zabezpečila diktatura. Cílem pronásledování je pronásledování. Cílem mučení je mučení. Cílem moci je moc. Už mi začínáš rozumět?“

Winstona zarazilo, jako už předtím tolikrát, jak O’Brienova tvář vypadá unavená. Byla silná, masitá a brutální, byla v ní inteligence a jakási ovládaná vášeň, před níž se cítil bezmocný; ale byla k smrti unavená. Pod očima měl váčky, kůže na lícních kostech visela. O’Brien se nad ním sklonil a úmyslně k němu svou strhanou tvář přiblížil.

„Ty si myslíš,“ řekl, „že můj obličej je starý a unavený. Myslíš si, že mluvím o moci, a přitom nejsem schopen zabránit ani úpadku vlastního těla. Nedovedeš pochopit, Winstone, že jedinec je jen buňka? Únava buňky je silou organismu. Zemřeš snad, když si ostříháš nehty?“

Odvrátil se od lůžka a začal rázovat místností s jednou rukou v kapse.

„Jsme kněží moci,“ řekl. „Bůh je moc. Ale v tvém případě je nyní moc jenom slovo. Je na čase, aby sis utvořil představu o tom, co moc znamená. Především si musíš uvědomit, že moc je kolektivní. Jedinec má moc pouze tehdy, když přestane být jedincem. Znáš přece heslo Strany: Svoboda je otroctví. Napadlo tě někdy, že se to dá obrátit? Otroctví je svoboda. Když je lidská bytost osamocená – tedy svobodná – je vždycky poražena. Musí tomu tak být, protože každá lidská bytost je odsouzena zemřít, což je největší prohra. Když se však člověk dokáže dokonale a naprosto podřídit, dovede uniknout vlastní identitě a splynout se Stranou tak, že sám je Stranou, potom je všemocný a nesmrtelný. Za druhé si musíš uvědomit, že moc je mocí nad lidskými bytostmi. Nad tělem, ale především nad vědomím. Moc nad hmotou – nad vnější realitou, jak bys to řekl ty, není důležitá. My už hmotu ovládáme absolutně.

Winston si na chvilku přestal všímat číselníku. Prudkým pohybem se pokusil zvednout a posadit se, ale podařilo se mu jen bolestně se zkroutit.

„Jak to, že ovládáte hmotu?“ vybuchl. „Vždyť neovládáte ani podnebí, ani zákon přitažlivosti. A jsou přece nemoci, bolest, smrt…“

O’Brien ho umlčel pohybem ruky. „Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. Realita je uvnitř lebky. To se postupně dovíš, Winstone. Není nic, co bychom nedokázali. Neviditelnost, levitace – cokoli. Mohl bych tuhle podlahu odplavit jako mýdlovou bublinu, kdybych chtěl. Ale já nechci, protože Strana to nežádá. Musíš se zbavit představ o přírodních zákonech z devatenáctého století. My vydáváme přírodní zákony.“

„Nevydáváte! Nejste ani pány celé téhle planety. Co Eurasie a Eastasie? Ani ty jste ještě nedobyli.“

„To není podstatné. Dobudeme jich, až se nám to bude hodit. A i kdyby ne, co na tom záleží? Můžeme je vymazat ze skutečnosti; svět je Oceánie.“

„Ale svět sám je jen zrnko prachu. A člověk je nepatrný, bezmocný! Jak dlouho existuje? Milióny roků byla Země neobydlená.“

„Nesmysl. Země je tak stará jako my, o nic starší. Jak by mohla být starší. Všechno existuje v lidském vědomí.“

„Ale skály jsou plné kostí vyhynulých živočichů – mamutů, mastodontů a obrovských ještěrů, kteří tu žili dávno předtím, než bylo vůbec o člověku slyšet.“

„Viděl jsi někdy ty kosti, Winstone? Samozřejmě že ne. Vymysleli si je biologové devatenáctého století. Před člověkem nebylo nic. Po člověku, kdyby nějak skončil, nepřijde nic. Mimo člověka nic neexistuje.“

„Kromě nás existuje celý vesmír. Podívej se na hvězdy! Některé jsou vzdálené milión světelných roků. Jsou navždy mimo náš dosah.“

„Co jsou hvězdy?“ řekl O’Brien lhostejně. „Ohně pár kilometrů odtud. Mohli bychom jich dosáhnout, kdybychom chtěli. Anebo bychom je mohli vymazat. Země je střed vesmíru. Slunce a hvězdy obíhají kolem ní.“

Winston udělal další křečovitý pohyb. Tentokrát neřekl nic. O’Brien pokračoval, jako by odpovídal na vyslovenou námitku:

„Pro určité účely to samozřejmě neplatí. Když se plavíme přes oceán anebo když předpovídáme zatmění, často zjistíme, že je vhodné předpokládat, že Země obíhá kolem Slunce a hvězdy jsou vzdálené bilióny kilometrů. Ale co na tom? Myslíš si, že nedokážeme vytvořit dvojí astronomickou soustavu? Hvězdy mohou být blízké nebo vzdálené, podle toho jak to potřebujeme. Myslíš, že to naši matematici nezvládnou? Zapomněl jsi na dvojmysl.“

Winston se zvrátil dozadu. Ať řekl cokoli, okamžitá odpověď ho udeřila jako rána kyjem. A přesto věděl, že má pravdu. Určitě se dá dokázat, jak falešná je víra, že neexistuje nic mimo naše vědomí. Cožpak nebyla už dávno odhalena jako klam? Měla dokonce i jméno, ale to zapomněl. Koutky O’Brienových úst škubal úsměv, jak na něho svrchu shlížel.

„Řekl jsem ti, Winstone, že metafyzika není tvá silná stránka. Slovo, na které se snažíš rozpomenout, je solipsismus. Ale mýlíš se. Toto není solipsismus. Když chceš, tak kolektivní solipsismus. To je ovšem něco jiného, dokonce pravý opak. Ale to jsme odbočili,“ dodal změněným tónem. „Skutečná moc, moc, o kterou musíme bojovat dnem i nocí, není moc nad věcmi, ale nad lidmi.“ Odmlčel se a na okamžik zase vypadal jako učitel, který se ptá nadějného žáka. „Jak uplatní člověk svou moc nad druhým, Winstone?“

Winston přemýšlel. „Tím, že ho přinutí trpět,“ odpověděl.

„Přesně. Tím, že ho přinutím trpět. Poslušnost nestačí. Pokud netrpí, jak si můžeš být jistý, že podléhá tvé vůli a ne své vlastní? Moc spočívá v tom, že člověk způsobí druhému bolest a ponížení. Moc spočívá v tom, že se lidské vědomí roztrhá na kusy a zase složí do nových tvarů, podle toho, jak si usmyslíme. Začínáš chápat, jaký svět vytváříme? Přesný opak hloupých hédonistických Utopií, o kterých snili staří reformátoři. Svět strachu, zrady a útrap, svět, v němž týrá jeden druhého, svět, který, až se zlepší, nebude méně nemilosrdný, ale ještě nemilosrdnější. Pokrok v našem světě bude pokrok směrem k větší bolesti. Staré civilizace tvrdily, že jsou založeny na nenávisti. V našem světě nebudou žádné city kromě strachu, zloby, radosti z vítězství a sebepokoření. Všechno ostatní zničíme – všechno. Už teď potíráme návyky, myšlení, které přežívají z doby před Revolucí. Přeťali jsme spojení mezi dítětem a rodiči, mezi člověkem a člověkem, mezi mužem a ženou. Už dnes se nikdo neodváží důvěřovat manželce, dítěti anebo příteli. V budoucnosti nebudou však ani manželky ani přátelé. Děti budou matkám odebírány při narození, jako se odebírají vajíčka slepicím. Pohlavní pud bude vykořeněn. Plození bude každoroční formalita, jako obnovení přídělových poukázek. Zrušíme orgasmus. Naši neurologové už na tom pracují. Nebude věrnost kromě věrnosti Straně. Nebude láska kromě lásky k Velkému bratru. Nebude smích kromě smíchu štěstí z vítězství nad poraženým nepřítelem. Nebude umění, nebude literatura, nebude věda. Až budeme všemocní, nebudeme vědu potřebovat. Nebude rozdíl mezi krásou a ošklivostí. Nebude zvědavost ani radost ze života. Všechny ostatní požitky budou zničeny. Ale vždy – na to nezapomínej, Winstone – vždy tu bude opojení mocí, které bude neustále sílit a bude stále rafinovanější. Stále, v každém okamžiku, bude existovat vzrušení z vítězství, pocit, že šlapeš po bezmocném nepříteli. Jestli chceš obraz budoucnosti, představ si vysokou botu, která dupe po lidské tváři – navždycky.“

Odmlčel se, jako by očekával, že Winston něco řekne. Winston se zase pokoušel schoulit na lůžku. Nemohl nic říci. Srdce jako by mu zamrzlo. O’Brien pokračoval:

„A zapamatuj si, že je to navždycky. Vždycky bude nějaká tvář, po které se bude šlapat. Vždycky bude nějaký kacíř, nepřítel společnosti, kterého znovu porazíme a ponížíme. Všechno, čím jsi prošel za tu dobu, co jsi v našich rukou, bude pokračovat, a bude to ještě horší. Špionáž, zrada, zatýkání, mučení, popravy, likvidace – to všechno nikdy nezmizí. Bude to svět hrůzy, a také svět triumfu. Čím bude Strana mocnější, tím méně bude tolerantní: čím slabší je opozice, tím tužší je despotismus. Goldstein a jeho kacířství budou žít navždycky. Každý den, v každé chvíli budou poráženi, diskreditováni, vysmíváni, popliváváni – a přece vždycky přežijí. Drama, které jsem s tebou přehrával sedm let, se bude hrát znovu, generaci po generaci, ve stále propracovanější podobě. Vždycky budeme mít kacíře, který nám bude vydán na milost, bude křičet bolestí, zlomený a opovrženíhodný – a nakonec kajícný, zachráněný sám před sebou, plazící se nám dobrovolně u nohou. Takový svět připravujeme, Winstone. Svět vítězství za vítězstvím, triumfu za triumfem a tak pořád dokola: nekonečné dráždění nervů moci, nekonečné dráždění. Vidím, že si začínáš uvědomovat, jaký to bude svět. Ale nakonec ho nejen pochopíš; přijmeš ho, přivítáš, staneš se jeho součástí.“

Winston se vzpamatoval natolik, že mohl promluvit. „To nemůžete,“ zašeptal.

„Co tím chceš říci, Winstone?“

„Takový svět, jaký jsi právě popsal, nebudete moci vytvořit. To je sen. Je to nemožné.“

„Proč?“

„Je nemožné vybudovat civilizaci na strachu, nenávisti a krutosti. Nebyla by schopná života. Rozpadla by se. Spáchala by sebevraždu.“

„Nesmysl. Podléháš dojmu, že nenávist vyčerpává víc než láska. Proč? A i kdyby, co na tom záleží? Mysli si, že se chceme rychleji opotřebovat. Mysli si, že urychlíme tempo lidského života tak, že lidé budou senilní už ve třiceti. Ale i tak; co na tom? Dokážeš pochopit, že smrt jedince nic neznamená? Strana je nesmrtelná.“

O’Brienův hlas jako vždy umlátil Winstona k bezmocnosti. Navíc se děsil, že kdyby dál nesouhlasil, O’Brien by znovu otočil páčkou. A přesto nemohl mlčet. Chabě, bez argumentů, bez jakékoli opory kromě nevýslovné hrůzy z toho, co O’Brien řekl, přešel znovu do útoku.

„Nevím – nezajímá mě to. Nějak to selže. Něco vás zdolá. Život vás zdolá.“

„My ovládáme život po všech stránkách, Winstone. Ty si představuješ, že existuje cosi, čemu se říká lidská přirozenost, že bude zneuctěná tím, co děláme, a obrátí se proti nám. Ale my lidskou přirozenost vytváříme. Lidé jsou nekonečně tvární. Nebo ses snad vrátil ke svému starému názoru, že proletáři nebo otroci povstanou a svrhnou nás? To pusť z hlavy. Jsou bezmocní jako zvířata. Lidstvo je Strana. Ostatní jsou mimo – na těch nezáleží.“

„To je mi jedno. Nakonec vás potřou. Dříve nebo později pochopí, co jste zač, a potom vás roztrhají na kusy.“

„Máš nějaký důkaz, že se to děje? Anebo důvod, že by se to mělo stát?“

„Ne, já v to věřím. Vím, že prohrajete. Ve vesmíru je něco – nevím co, nějaký duch, princip, který nikdy nepřekonáte.“

„Věříš v Boha, Winstone?“

„Ne.“

„Tak co je ten princip, který nás přemůže?“

„Nevím. Lidský duch.“

„Ty se považuješ za člověka?“

„Ano.“

„Jestli jsi člověk, Winstone, tak jsi poslední člověk. Tvůj druh vyhynul; my jsme jeho dědici. Chápeš, že jsi sám? Jsi mimo dějiny, neexistuješ.“ Jeho chování se změnilo a pokračoval příkřeji: „Považuješ se za mravně nadřazeného, nám, naší lži a naší krutosti?“

„Ano.“

O’Brien nepromluvil. Ozvaly se dva jiné hlasy. Po chvíli Winston v jednom z nich poznal svůj vlastní. Byl to zvukový záznam rozhovoru, který měl s O’Brienem té noci, kdy vstoupil do Bratrstva. Slyšel se, jak slibuje, že bude lhát, krást, falšovat, vraždit, lít vitriol dětem do obličeje. O’Brien udělal netrpělivé gesto, jako by chtěl říci, že ta ukázka snad ani nebyla zapotřebí. Otočil nějakým vypínačem a hlasy zmlkly.

„Vstaň,“ řekl.

Pouta se uvolnila. Winston spustil nohy na zem a vrávoravě se postavil.

„Jsi poslední člověk,“ řekl O’Brien. „Jsi zachránce lidského ducha. Uvidíš se, co jsi. Svlékni se!“

Winston rozvázal kousek provazu, který držel kombinézu. Zip se už dávno utrhl. Nemohl si vzpomenout, jestli se od té doby, co ho zatkli, takhle docela svlékl. Pod kombinézou měl na těle špinavé zažloutlé hadry, v nichž se sotva daly rozeznat zbytky spodního prádla. Když je shodil na zem, uviděl na vzdáleném konci místnosti trojstranné zrcadlo. Přistoupil k němu, zarazil se a vyrazil bezděčný výkřik.

„Jen dál,“ řekl O’Brien. „Postav se mezi zrcadla. Uvidíš se i z boku.“

Zarazil se, protože se vyděsil. Kráčela mu vstříc sehnutá, šedivá postava podobná kostlivci. Ten zjev sám byl úděsný, a nadto věděl, že je to on. Přistoupil blíž k zrcadlu. Obličej toho tvora jako by trčel dopředu, před sehnuté tělo. Byla to tvář zpustlého kriminálníka s hrbolatým čelem, které přecházelo v holou lebku, s křivým nosem a jakoby otlučenými lícními kostmi, nad nimiž seděly divoké, ostražité oči. Tváře měl vrásčité, ústa vtažená dovnitř. Byla to jeho tvář, samozřejmě, ale zdálo se mu, že se změnila víc, než se změnil uvnitř. Odrážely se v ní asi jiné pocity, než ty, které prožíval. Částečně zplešatěl. V první chvíli si myslel, že také zešedivěl, ale to jen kůže na hlavě byla šedivá. Až na ruce a obličej bylo jeho tělo celé šedivé starou, zažranou špínou. Tu a tam bylo pod ní vidět červené jizvy od ran, a bércový vřed nad kotníkem byl zanícený a odlupovaly se z něj kousky kůže. Opravdu úděsný byl však jeho vyzáblý trup. Hrudní koš byl úzký jako u kostlivce; nohy zhubly tak, že kolena byla objemnější než stehna. Pochopil, proč O’Brien chtěl, aby se na sebe podíval z boku. Zakřivení jeho páteře bylo ohromující. Vyhublá ramena shrbená dopředu, vpadlá hruď a vyzáblý krk jako by se pod tíhou lebky ohnuly nadvakrát. Hádal by na tělo šedesátiletého muže, který trpí zhoubnou nemocí.

„Často sis říkal,“ ozval se O’Brien, „že má tvář – tvář člena Strany – vypadá staře a sešle. Co si myslíš o své tváři?“

Uchopil Winstona za rameno a otočil ho tak, aby byli tváří v tvář.

„Podívej, v jakém jsi stavu!“ řekl. „Podívej se na tu špínu mezi prsty u nohou. Podívej se na ten odporný bolák na noze, ze kterého teče. Víš, že smrdíš jak kozel? Asi sis toho už přestal všímat. Podívej, jak jsi vyzáblý. Vidíš? Tvůj biceps bych sevřel mezi palcem a ukazovákem. Krk bych ti přelomil jako mrkev. Víš, že od té doby, co jsi v našich rukou, jsi zhubl o pětadvacet kilo? I vlasy ti slézají v celých chumáčích. Podívej!“ Chytil Winstona za hlavu a vyrval mu chumáč vlasů. „Otevři ústa. Devět, deset; zbylo ti jedenáct zubů. Kolik jsi jich měl, když jsi k nám přišel? A těch pár zbylých se viklá. Podívej!“

Uchopil jeden z Winstonových zbývajících předních zubů palcem a ukazovákem. Winstonovi projela čelistí ostrá bolest. O’Brien vyškubl uvolněný zub i s kořenem. Mrštil jím přes celu.

„Hniješ,“ řekl. „Rozpadáš se. Co jsi? Pytel hnusu. Teď se obrať a znovu se podívej do zrcadla. Vidíš toho tvora, co se na tebe dívá? To je poslední člověk. Jestli ty jsi člověk, pak tohle je lidstvo. A teď se zas obleč.“

Winston se začal oblékat pomalými, topornými pohyby. Až dosud si vlastně nevšiml, že je hubený a slabý. V hlavě měl jedinou myšlenku: že je tady určitě déle, než si myslel. Najednou, když si oblékal své ubohé hadry, ho přemohl pocit lítosti nad tím zbídačeným tělem. A než si uvědomil, co dělá, svalil se na stoličku, která stála u lůžka, a rozplakal se. Uvědomoval si, jak je ohavný, ubohý ranec kostí ve špinavém prádle, a jak sedí a pláče v ostrém bílém světle. Ale nemohl se ovládnout. O’Brien mu téměř laskavě položil ruku na rameno.

„To není navždy,“ řekl. „Můžeš z toho uniknout, kdykoli budeš chtít. Všechno závisí na tobě.“

„To je tvoje dílo,“ vzlykal Winston. „To tys mě přivedl do takového stavu!“

„Ne, Winstone, přivedl ses do něho sám. Když ses postavil proti Straně. To všechno bylo obsaženo už v tvém prvním činu. Nestalo se nic, co bys nemohl předvídat.“

Odmlčel se, a pak pokračoval:

„Porazili jsme tě, Winstone. Zlomili jsme tě. Viděl jsi své tělo. Tvoje vědomí je ve stejném stavu. Myslím, že v tobě nezůstalo příliš hrdosti. Kopali tě, bičovali, uráželi, řval jsi bolestí, válel ses po zemi ve vlastní krvi a ve svých zvratcích. Škemral jsi o milosrdenství, zradil jsi všechny a všechno. Můžeš si představit ponížení, kterého se ti ještě nedostalo?“

Winston přestal plakat, ale slzy mu ještě kanuly z očí. Vzhlédl k O’Brienovi.

„Julii jsem nezradil,“ řekl.

O’Brien se na něj zamyšleně podíval. „Ne,“ řekl, „ne, to je pravda. Julii jsi nezradil.“

Winstonovi zaplavila srdce zvláštní úcta k O’Brienovi, kterou zřejmě nic nedokázalo zničit. Jak je inteligentní, pomyslel si, jak je inteligentní! O’Brienovi nikdy neušlo, co se mu říká. Každý jiný by okamžitě odvětil, že Winston Julii zradil. Neboť – bylo ještě něco, co z něho mučením nevypáčili? Řekl jim všechno, co o ní věděl, o jejích zvycích, o jejím charakteru, o jejím minulém životě; přiznal až do nejtriviálnějších detailů všechno, co se odehrávalo na jejich schůzkách, všechno, co řekl on jí a ona jemu, mluvil o tom, co si koupili na černém trhu, o jejich cizoložství, o jejich naivním spiknutí proti Straně – všechno. A přesto, v tom smyslu, jak on to slovo chápal, ji nezradil. Nepřestal ji milovat, jeho city k ní zůstaly nezměněné. O’Brien pochopil bez dalšího vysvětlování, jak to myslí.

„Pověz mi,“ zeptal se, „jak brzy mě zastřelí?“

„Může to trvat dlouho,“ řekl O’Brien. „Jsi těžký případ. Ale nevzdávej se naděje. Každý se dřív nebo později vyléčí. Nakonec tě zastřelíme.“

 

 

4

Bylo mu mnohem líp. Každým dnem tloustl a sílil, pokud se ovšem dalo mluvit o dnech.

Bílé světlo a bzučení bylo stejné jako předtím, ale cela byla o něco pohodlnější než ty, které poznal předtím. Na pryčně z prken byl polštář a matrace a byla tam i stolička. Mohl se vykoupat a dost často mu dovolili umývat se v plechovém umyvadle. Dokonce mu dali teplou vodu. Dostal nové spodní prádlo a čistou kombinézu. Na bércový vřed mu přiložili hojivou mast a ovázali mu ho. Vytáhli mu zbývající zuby a vyrobili mu nové protézy.

Uplynuly určitě týdny, možná i měsíce. Mohl teď sledovat plynutí času, kdyby se mu chtělo, protože mu zřejmě dávali jíst v pravidelných intervalech. Usoudil, že dostává tři jídla za čtyřiadvacet hodin; někdy se sám sebe ptal, zda je dostává v noci anebo ve dne. Strava byla až překvapivě dobrá, každé třetí jídlo bylo maso. Jednou dostal dokonce balíček cigaret. Neměl zápalky, ale dozorce, který mu nosil jídlo a nikdy nepromluvil, mu vždycky zapálil. Když se poprvé pokusil kouřit, udělalo se mu špatně, ale vytrval a balíček mu vydržel dlouho, protože kouřil půl cigarety po každém jídle.

Dali mu bílou tabulku a špalíček tužky, přivázaný k jejímu rohu. Zprvu je nepoužíval. I v bdělém stavu býval skleslý. Mezi jednotlivými jídly často téměř bez pohnutí ležel, někdy spal, někdy se probouzel a v mrákotách přemýšlel. Ale otevřít oči bylo příliš namáhavé. Dávno si zvykl spát při prudkém světle. Zřejmě mu už nevadilo, i sny měl souvislejší. Celou tu dobu hodně snil a byly to vždycky šťastné sny. Byl ve Zlaté zemi, nebo seděl mezi obrovskými, nádhernými, sluncem ozářenými troskami, s matkou a Julií, O’Brienem – nic nedělali, jen seděli na slunci a vyprávěli si o mírumilovných záležitostech. V bdělém stavu se zabýval přemýšlením o tom, co se mu zdálo. Teď, když už ho nehnala kupředu bolest, jako by ztratil schopnost vyvinout intelektuální úsilí. Nenudil se, netoužil po rozhovoru nebo po rozptýlení. To, že je sám, že ho nikdo nebije ani nevyslýchá, že má co jíst a je čistý, ho naprosto uspokojovalo.

Později trávil méně času spánkem, ale pořád ještě nepociťoval potřebu vstát z lůžka. Stál jen o to, aby mohl klidně ležet a cítit, jak se mu v těle hromadí síla. Tu a tam se prsty ohmatával, aby se ujistil, že to není iluze, že se svaly zaoblují a kůže napíná. Nakonec bylo nade vši pochybnost jasné, že tloustne; stehna měl teď rozhodně objemnější než kolena. Potom, i když zprvu s nechutí, začal pravidelně cvičit. Zakrátko dokázal ujít tři kilometry (změřil si celu podle kroků), a jeho schýlená ramena se začala narovnávat. Pokusil se o složitější cviky a zároveň ho překvapilo i ponížilo, když zjistil, co všechno nedokáže. Nedovedl se pohnout z místa jinak než krokem, nedovedl udržet židli v natažené paži, a když se pokusil stát na jedné noze, upadl. Dřepl si na paty a zjistil, že vstát dokáže jen s umrtvující bolestí ve stehnech a v holeních. Lehl si na břicho a pokusil se vzepřít se na rukou. Bylo to beznadějné, nevzepřel se ani o centimetr. Ale po několika dalších dnech – po několika dalších jídlech – ten výkon zvládl. Přišel čas, kdy to dokázal šestkrát za sebou. Začal být vlastně na své tělo hrdý a občas se kojil vírou, že také jeho vzhled zase začíná být normální. Jen když si náhodou položil ruku na holé rameno, vzpomněl si na vrásčitou, zmučenou tvář, která na něj hleděla v zrcadle.

Jeho vědomí se zaktivovalo. Usedl na pryčnu, zády se opřel o stěnu, tabulku opřel o kolena a dal se do práce, rozhodnut, že se převychová.

Kapituloval, o tom nebylo pochyb. Ve skutečnosti, jak to teď viděl, byl ke kapitulaci připraven dávno předtím, než se k ní rozhodl. Od okamžiku, kdy se octl na Ministerstvu lásky – a dokonce už i ve chvíli, kdy s Julií bezmocně stáli a kovový hlas z obrazovky jim nařizoval, co mají dělat – chápal, jak lehkovážný a plytký je jeho pokus postavit se proti moci Strany. Teď věděl, že ho Ideopolicie sedm let pozorovala jako brouka pod lupou. Každý fyzický úkon, každé nahlas pronesené slovo, všechno zaznamenali, z každého myšlenkového sledu dokázali usuzovat. Dokonce i smítko bělavého prachu na deskách jeho deníku dali pečlivě zpátky na místo. Přehráli mu zvukové záznamy, ukázali mu fotografie, na kterých byli s Julií. Ano, dokonce i… Už nemohl proti Straně bojovat. Kromě toho, Strana je v právu. Musí to tak být; jak by se mohl mýlit nesmrtelný kolektivní mozek? Podle jakých vnějších norem by jedinec mohl kontrolovat její názory? Zdravý rozum lze měřit statisticky. Jde jenom o to, naučit se myslet tak, jak myslí oni. Jenomže…!

Měl pocit, že tužka v jeho prstech je tlustá a neohrabaná. Začal zapisovat věty, které mu napadly. Nejdřív napsal velkými kostrbatými tiskacími písmeny:

SVOBODA JE OTROCTVÍ

Potom, skoro bez zastavení:

DVĚ A DVĚ JE PĚT

Pak se zarazil. Jako by se před něčím styděl, nedokázal soustředit své myšlenky. Uvědomoval si, že ví, co přijde dál, ale momentálně si na to nemohl vzpomenout. A když si přece jen vzpomněl, tedy jenom tak, že vědomě vyvodil, co to musí být; nepřišlo to samo od sebe. Napsal:

BŮH JE MOC

Akceptoval už všechno. Minulost je změnitelná. Minulost nebyla nikdy změněna. Oceánie je ve válce s Eastasií. Oceánie byla vždycky ve válce s Eastasií. Jones, Aaronson a Rutherford byli vinni zločiny, z nichž byli obviněni. Nikdy neviděl fotografii, sám si ji vymyslel! Věděl, že si pamatuje věci, které tomu odporují, ale to jsou falešné vzpomínky, výsledek sebeklamu. Jak je to všechno jednoduché. Jen se podvolit a všechno ostatní přijde samo. Bylo to, jako když člověk plave proti proudu, který ho strhává zpět, ať se snaží sebevíc, a potom se najednou rozhodne obrátit a plavat s proudem místo proti němu. Nic se nezměnilo, jen jeho postoj; tak jako tak, stalo se, co bylo předurčeno. Už skoro ani nevěděl, proč se vůbec bouřil. Všechno bylo snadné, jenže…!

Pravda mohla být cokoli. Takzvané přírodní zákony jsou nesmysl. Zákon přitažlivosti je nesmysl. „Kdybych chtěl,“ řekl O’Brien, „mohl bych tuhle podlahu odplavit jako mýdlovou bublinu.“ Winston si to rozložil. Jestli si myslí, že odplavuje podlahu, a já si současně myslím, že ho vidím, jak to dělá, pak se to skutečně děje. Najednou, jako když kus potopeného vraku prorazí vodní hladinu, mu do vědomí pronikla myšlenka: Ve skutečnosti se to neděje. Jenom si to představujeme. Je to halucinace. Okamžitě ten nápad potlačil. Byl to zřejmý klam; vyplývalo z něj, že kdesi mimo vás je skutečný svět, kde se odehrávají skutečné věci. Ale jak může takový svět existovat? Jak získáme znalost čehokoli než prostřednictvím vlastního vědomí? Všechno se odehrává ve vědomí. Všechno, co se odehrává ve vědomí všech, se skutečně děje.

Nepůsobilo mu žádné obtíže zapudit ten klam, a nebylo nebezpečí, že by mu podlehl. Uvědomoval si však, že mu nikdy neměl napadnout. Vědomí by mělo vytvořit jakousi zábranu, kdykoli se vyskytne nebezpečná myšlenka. Ten proces by měl být automatický, instinktivní. V novořeči se to nazývá stůjzlo.

Začal se v něm cvičit. Předříkával si teze jako Strana říká, že Země je plochá, Strana říká, že led je těžší než voda – a cvičil se nevšímat si nebo nechápat argumenty, které je vyvracely. Nebylo to snadné a vyžadovalo to velkou schopnost uvažovat a improvizovat. Například aritmetické problémy vyvolané tvrzením, že „dvě a dvě je pět“, byly nad jeho rozumové schopnosti. Vyžadovalo to také od vědomí přímo atletické výkony – schopnost použít jednou logiku v nejpřísnějším smyslu a vzápětí si neuvědomit nejhrubší logické chyby. Hloupost byla právě tak potřebná jako inteligence, a bylo právě tak obtížné jí dosáhnout.

Po celou dobu v koutku duše uvažoval, jak brzy ho asi zastřelí. „Všechno závisí na tobě,“ řekl O’Brien; ale Winston věděl, že to nemůže uspíšit žádným vědomým činem. Může to být za deset minut anebo za deset let. Mohli by ho držet celé roky na samotce, mohli by ho poslat do pracovního tábora a mohli by ho i na čas propustit, jak to někdy dělávali. Bylo dokonce možné, že dřív, než ho zastřelí, sehrají znovu celé drama zatčení a výslechů. Jisté je jedině to, že smrt nikdy nepřichází v očekávaném okamžiku. Tradicí, nevyslovenou tradicí, bylo – lidé to věděli, i když o tom nikdy nemluvili – že se střílí zezadu, vždycky zezadu, do hlavy, bez výstrahy, když vás vedou po chodbě z jedné cely do druhé.

Jednoho dne – ale „jednoho dne“ nebyl správný výraz; právě tak se to mohlo stát uprostřed noci – jednou upadl do zvláštního blaženého snění. Kráčel po chodbě a čekal na kulku. Věděl, že v příštím okamžiku ho udeří. Všechno bylo uspořádáno, urovnáno, usmířeno. Už nebyly pochybnosti, hádky, bolest ani strach. Tělo měl zdravé a silné. Kráčel zlehka, s radostí z pohybu a s pocitem, že kráčí za svitu slunce. Už nebyl v úzkých bílých chodbách Ministerstva lásky, ale na široké, sluncem ozářené cestě kilometr široké, a kráčel po ní jakoby v deliriu vyvolaném drogami. Byl ve Zlaté zemi, do níž se šlo po pěšince přes starou pastvinu spasenou od králíků. Cítil nízké pružné drny pod nohama a něžné sluneční paprsky na tváři. Na kraji pastviny se lehce klátily jilmy a někde za nimi byl potok, kde v zelených tůních pod vrbinami ležely bělice.

Najednou se vymrštil v záchvatu hrůzy. Na páteři mu vyrazil pot. Uslyšel, jak nahlas vykřikl:

„Julie! Julie! Julie, má lásko! Julie!“

Na okamžik ho zaplavila její přítomnost. Zdálo se mu, že je nejen s ním, ale v něm. Bylo to, jako kdyby se dostala do tkáně jeho pokožky. V tu chvíli ji miloval daleko víc, než když byli spolu a svobodní. Věděl také, že je někde stále ještě naživu a potřebuje jeho pomoc.

Ulehl naznak na lůžko a pokoušel se uklidnit. Co to jen udělal? Kolik let žaláře si přidal tím okamžikem slabosti?

Za chvíli uslyší dupání bot za dveřmi. Nemohou ponechat takový výbuch bez trestu. Jestli to dosud nevěděli, vědí nyní, že porušil vzájemnou dohodu. Poslechl Stranu, ale stále ještě ji nenáviděl. V minulosti skrýval kacířské myšlenky pod maskou konformismu. Nyní o krok ustoupil, podřídil své vědomí, ale doufal, že nitro si udrží neporušené. Věděl, že udělal chybu, ale byl rád, že ji udělal. Oni to pochopí. O’Brien to pochopí. Všechno prozradil jediným bláhovým výkřikem.

Bude muset začít docela od začátku. Může to trvat roky. Přejel si rukou po tváři ve snaze obeznámit se s její novou podobou. Na tvářích měl hluboké vrásky, lícní kosti byly na dotyk ostré, dostal navíc nové zubní protézy. Není lehké zůstat nevyzpytatelný, když nevíte, jak vypadá vaše tvář. Ale i tak, pouhé ovládání rysů nestačí. Poprvé si uvědomil, že chce-li člověk uchovat něco v tajnosti, musí to skrývat i sám před sebou. Musí mít stále na paměti, že to existuje, ale pokud to není nutné, nesmí nikdy dovolit, aby se to vynořilo ve vědomí v podobě, kterou by bylo možné pojmenovat. Od nynějška musí nejen správně myslet; musí i správně cítit, správně snít. A neustále musí držet svou nenávist uzamčenou v sobě, jako kus hmoty, jako cystu, která je součástí jeho samého, a přesto s ním není spojená.

Jednoho dne se rozhodnou, ale pár vteřin předtím to bude možné uhodnout. Vždycky se to děje zezadu, když vás vedou po chodbě. Deset vteřin by stačilo. Za tu dobu by se jeho vnitřní svět mohl celý obrátit. A naráz, aniž by řekl slovo, aniž by se zastavil, aniž by se mu ve tváři cokoli změnilo – naráz by bylo po kamufláži a bác! Nálož jeho nenávisti by vybuchla. Nenávist by ho naplnila jako obrovský hučící plamen. A skoro ve stejné chvíli bác! Třeskl by výstřel, příliš pozdě a příliš brzy. Roztříštil by mu mozek dřív, než by to mohli odvolat. Kacířská myšlenka by zůstala nepotrestána, bez pokání, navždy mimo jejich dosah. Prorazili by díru do vlastní nedokonalosti. Zemřít, a přitom je nenávidět, to je svoboda.

Zavřel oči. Bylo to těžší, než vzít na sebe nějaký intelektuální úkol. Musel sám sebe ponížit, sám sebe zmrzačit. Musel se ponořit do největší špíny. Co bylo nejhorší, nejhnusnější ze všeho? Pomyslel na Velkého bratra. Ta obrovská tvář (protože ji neustále viděl na plakátech, myslel si vždycky, že je metr široká), s mohutným černým knírem a s očima, které člověka neustále sledovaly, jako by mu sama od sebe vplula do vědomí. Jaké jsou vlastně jeho pravé city k Velkému bratrovi?

Na chodbě se ozval ohlušující dupot bot. Ocelové dveře se hlučně otevřely. Do cely vstoupil O’Brien. Za ním důstojník s voskovou tváří a dozorci v černých uniformách.

„Vstaň!“ řekl O’Brien. „Pojď sem.“

Stáli teď proti sobě. O’Brien uchopil Winstona silnýma rukama za ramena a zblízka se na něho podíval.

„Tys uvažoval o tom, že mě podvedeš,“ řekl. „To bylo hloupé. Postav se zpříma! Podívej se mi do tváře!“

Odmlčel se a potom pokračoval mírněji:

„Lepšíš se. Po intelektuální stránce už nemáš mnoho nedostatků. Jen stále pokulháváš v emocionální sféře. Řekni mi, Winstone – a pamatuj, žádné lži, ty víš, že vždycky dovedu lež odhalit – řekni mi, jaké jsou tvé skutečné city vůči Velkému bratrovi?“

„Nenávidím ho.“

„Nenávidíš ho. Dobře. Takže pro tebe nadešel čas k poslednímu kroku. Musíš Velkého bratra milovat. Nestačí poslouchat ho; musíš ho milovat.“

Pustil Winstona a přistrčil ho k dozorcům.

„Místnost 101,“ řekl.

 

5

V každé fázi svého uvěznění vždycky věděl, nebo si myslel, že ví, kde asi se v té budově bez oken nachází. Možná že byly nepatrné rozdíly v tlaku vzduchu. Cely, kde ho dozorci tloukli, byly v podzemí. Místnost, kde ho vyslýchal O’Brien, byla nahoře pod střechou. Teď se nacházel mnoho metrů pod zemí, tak hluboko, jak jen to bylo možné.

Místnost byla větší než většina cel, které dosud poznal. Ale své okolí si sotva uvědomoval. Všiml si jenom, že přímo proti němu jsou dva malé stolky pokryté hrubou zelenou látkou. Jeden byl jen metr či dva od něj, druhý stál dál, u dveří. Seděl připoután k židli tak pevně, že nemohl hnout ani hlavou. Zezadu ji podepírala jakási podložka, která ho nutila hledět přímo před sebe.

Chvíli byl sám, potom se otevřely dveře a přišel O’Brien.

„Jednou ses mě ptal,“ řekl O’Brien, „co je v Místnosti 101. Řekl jsem ti, že odpověď už znáš. Zná ji každý. To, co je v Místnosti 101, je nejhorší na světě.“

Dveře se opět otevřely. Vešel dozorce. Nesl cosi drátěného, jakousi krabici nebo košík. Položil to na vzdálenější stůl. O’Brien překážel Winstonovi ve výhledu, takže nemohl rozeznat, co to je.

„Nejhorší věci na světě,“ řekl O’Brien, „jsou různé, jak pro koho. Může to být pohřbení zaživa, nebo smrt upálením nebo utopením, nebo naražením na kůl, nebo padesát jiných způsobů smrti. Pro někoho je to nějaká triviální záležitost, dokonce ani ne osudná.“

Ustoupil trochu stranou, aby Winston lépe viděl na věc na stole. Byla to podlouhlá drátěná klec a na víku měla držadla, za která se dala nosit. Na přední straně bylo připevněno cosi, co vypadalo jako šermířská maska, vypouklou stranou obrácená dovnitř. Přestože stála asi tři až čtyři metry od Winstona, viděl, že klec je rozdělená po délce na dvě oddělení a v každém je jakési zvíře. Byly to krysy.

„V tvém případě,“ řekl O’Brien, „jsou náhodou nejhorší věci na světě krysy.“

Winstonem projelo výstražné chvění, jakýsi strach, ani nevěděl z čeho, hned jak tu klec poprvé zahlédl. Teď mu však najednou svitlo, jaký význam má ta vypouklina vpředu, připomínající masku. Měl pocit, že najednou má místo útrob vodu.

„To nemůžeš!“ vykřikl přeskakujícím hlasem. „To bys neudělal, to ne! To není možné!“

„Vzpomínáš si,“ zeptal se O’Brien, „na hrůzu, která tě přepadávala ve snu? Před tebou byla černá stěna a v uších ti zněl řev. Za tou stěnou bylo cosi příšerného. Tys věděl, že víš, co to je, ale neodvážil ses to vytáhnout na světlo. Za tou stěnou byly krysy.“

„O’Briene!“ řekl Winston a pokoušel se ovládnout svůj hlas. „Víš přece, že tohle není nutné. Co po mně chceš?“

O’Brien mu nedal přímou odpověď. Promluvil svým kantorským způsobem, afektovaně, jak to někdy dělával. Zamyšleně hleděl do dálky, jako by promlouval k posluchačstvu někde za Winstonovými zády.

„Bolest o sobě,“ řekl „někdy nestačí. Stává se, že člověk bolest vydrží, někdy až do okamžiku smrti. Ale pro každého existuje něco, co vydržet nemůže – co si ani nedokáže představit. Odvaha a zbabělost s tím nemají nic společného. Když padáš z výšky, není zbabělost chytit se lana. Když se vynořuješ z hluboké vody, není zbabělost zhluboka se nadechnout. To je pouhý pud, který se nedá zničit. Stejně je to i s krysami. Pro tebe jsou nesnesitelné. Představují tlak, kterému nemůžeš odolat, i kdybys chtěl. Uděláš, co se od tebe žádá.“

„Ale co to je, co je to? Jak to mohu udělat, když nevím, co to je?“

O’Brien vzal klec a přenesl ji k bližšímu stolu. Opatrně ji položil na zelené sukno. Winston slyšel, jak mu v uších hučí krev. Měl pocit, že je naprosto sám. Byl uprostřed velké pusté pláně, ploché pouště vysušené slunkem, přes kterou k němu doléhaly zvuky z ohromných vzdáleností. A přece nestála klec s krysami ani dva metry od něj. Krysy byly obrovské. Asi ve věku, kdy krysí čenich dorůstá do výrazu tupé zuřivosti a srst dostane hnědou barvu místo šedé.

„Krysa,“ řekl O’Brien, stále oslovuje neviditelné posluchačstvo, „ačkoli hlodavec, je masožravá. To přece víš. Určitě jsi slyšel, co se stává v chudých čtvrtích našeho města. V některých ulicích se žena neodváží nechat dítě samotné v domě ani na pět minut. Krysy by je zcela jistě napadly. Za malou chvíli je ohlodají až na kost. Napadají také nemocné a umírající. Mají úžasnou schopnost poznat, kdy je lidská bytost bezmocná.“

Z klece se ozvalo divoké zakňučení. Winstonovi připadalo, že sem dolehlo odněkud z dálky. Krysy bojovaly, snažily se dostat k sobě přes přepážku. Uslyšel také hluboké, zoufalé zaúpění. To, jak se mu zdálo, přicházelo taky odkudsi mimo něj.

O’Brien zvedl klec a něco na ní stiskl. Cosi ostře cvaklo. Winston udělal šílený pokus trhnutím se uvolnit ze židle. Bylo to beznadějné; celé tělo i hlavu měl tak připoutány, že se ani nepohnul. O’Brien přistrčil klec blíž. Byla necelý metr od Winstonovy tváře.

„Stiskl jsem první páku,“ řekl O’Brien. „Chápeš, jak je klec konstruovaná. Maska ti přilne k hlavě tak, že nezůstane žádná mezera. Když stlačím druhou páku, dvířka klece se vysunou vzhůru. Vyhladovělá zvířata vyletí jako střely. Viděl jsi někdy krysu vyskočit do vzduchu? Skočí ti do obličeje a rovnou se do něj zakousnou. Někdy napadnou nejdřív oči. Jindy se prokoušou tvářemi a sežerou jazyk.“

Klec se přibližovala. Winston slyšel skřeky, které přicházely ze vzduchu nad jeho hlavou. Ale zuřivě se bránil panice. Jedinou nadějí bylo přemýšlet – přemýšlet, i když zbýval jen zlomek vteřiny. Najednou ho do nosu udeřil odporný zatuchlý pach zvířat. Pocítil prudkou křeč nevolnosti a téměř ztratil vědomí. Všechno zčernalo. Na okamžik se změnil v šíleně řvoucí zvíře. A přece vyšel z té černoty s nápadem. Existuje jediný způsob, jak se zachránit. Musí vsunout jiného člověka, tělo jiné lidské bytosti mezi sebe a krysy.

Okrouhlá maska byla teď tak velká, že nic kromě ní neviděl. Drátěná dvířka byla vzdálená několik centimetrů od jeho tváře. Krysy věděly, co přijde. Jedna skákala nahoru a dolů, druhá, olezlý stařešina stok, se opírala růžovými tlapkami o mříže a prudce čenichala. Winston viděl její vousky a žluté zuby. Znovu se ho zmocnila temná panika. Byl slepý, bezmocný, bez myšlenek.

„To býval obvyklý trest v Číně v době císařství,“ řekl O’Brien poučně, jak to měl ve zvyku.

Maska mu dolehla na obličej. Pletivo se dotklo tváře. A vtom – ne, to nebyla úleva, jenom naděje, nepatrný zlomek naděje. Příliš pozdě, možná je už příliš pozdě. Najednou však pochopil, že na celém světě je jen jediný člověk, jediné tělo, které by mohl vrhnout mezi sebe a ty krysy. A šíleně se rozeřval, znova a znova.

„Udělejte to s Julií! Udělejte to s Julií! Ne se mnou! S Julií! Je mi jedno, co s ní uděláte. Roztrhejte jí obličej, roztrhejte ji až na kost. Ne mě! Julii! Mě ne!“

Padal dozadu, do obrovské hloubky, pryč od krys. Ještě byl stále připoután k židli, ale propadl podlahou, stěnami budovy, zemí, oceány, atmosférou, do dalekého vesmíru, do mezihvězdných propastí – padal stále dál, dál, dál od těch krys. Už byl vzdálen celé světelné roky, ale O’Brien ještě stále stál po jeho boku. Stále ještě cítil studený dotek pletiva na své tváři. Ale v temnotě, která ho obklopovala, uslyšel kovové cvaknutí a věděl, že se dvířka klece s cvaknutím zavřela.

 

6

U Kaštanu bylo skoro prázdno. Žlutý sluneční paprsek, vnikající šikmo do okna, dopadal žlutě na zaprášené desky stolů. Byla hodina patnáctá, mrtvá hodina. Z obrazovek crčela kolovrátková muzika.

Winston seděl ve svém obvyklém koutě a hleděl do prázdné sklenice. Občas pohlédl na obrovskou tvář, která si ho měřila z protější stěny. VELKÝ BRATR TĚ SLEDUJE, pravil nápis. Číšník přišel bez vyzvání, nalil mu do sklenky Gin vítězství a nakapal do něj pár kapek z jiné láhve, která měla na zátce brko. Byl to sacharin okořeněný hřebíčkem, specialita podniku.

Winston poslouchal obrazovku. Právě z ní vycházela jen hudba, ale každou chvíli se možná ozve zvláštní hlášení Ministerstva míru. Zprávy z africké fronty byly nanejvýš znepokojivé. Celý den si kvůli tomu dělal starosti. Jedna eurasijská armáda (Oceánie byla ve válce s Eurasií, Oceánie byla odjakživa ve válce s Eurasií) se obrovskou rychlostí pohybovala směrem na jih. Polední zpravodajství se nezmínilo o žádné určité oblasti, ale bylo pravděpodobné, že v ústí Konga se už bojuje. Brazzaville a Leopoldville jsou ohrožené. Člověk se ani nemusel podívat na mapu, aby pochopil, co to znamená. Nešlo jen o to, že by Oceánie mohla ztratit střední Afriku; poprvé v průběhu války bylo ohroženo území samotné Oceánie.

Vzplál v něm prudký cit – ne zrovna strach, ale jakési neurčité vzrušení – a potom zase opadl. Přestal myslet na válku. V těch dnech se dokázal soustředit na určitou věc jen na pár okamžiků. Zdvihl sklenku a naráz ji vypil. Gin jím jako vždycky otřásl a trochu ho vykolejil. Bylo to příšerné svinstvo. Hřebíček a sacharin, samy o sobě dost odporné a nechutné, nedokázaly přebít mdlý, olejnatý pach; a nejhorší bylo, že ta ginová pachuť, která ho provázela ve dne v noci, se mu ve vědomí neoddělitelně mísila s pachem…

Nikdy nevyslovil jejich jméno, ani v duchu, a pokud to šlo, ani si je nepředstavoval. Byly něčím, co si jen napolo uvědomoval, co se vznášelo těsně u jeho obličeje. Jejich pach mu vězel v nozdrách. Když se mu z ginu zvedl žaludek, vyklouzlo mu z rudých rtů říhnutí. Od té doby, co ho pustili, ztloustl a vrátila se mu někdejší barva – vlastně víc než vrátila. Jeho rysy zhrubly, kůže na nose a na lícních kostech byla drsná a červená, a holá lebka tmavorůžová. Číšník, opět bez vyzvání, mu donesl šachovnici a čerstvé číslo Timesů, otevřené na straně s šachovou rubrikou. Když viděl, že Winstonova sklenice je prázdná, přinesl láhev s ginem a dolil mu. Winston nemusel nic objednávat, jeho zvyky tady už znali. Vždycky na něj čekala šachovnice, stůl v rohu byl pokaždé volný; měl ho sám pro sebe i tehdy, když bylo v lokále plno, protože nikdo nestál o to, aby seděl příliš blízko něj. Nikdy se ani neobtěžoval počítat, kolik vypil. Občas mu předložili špinavý kus papíru, kterému říkali účet, ale měl dojem, že mu účtovali méně, než zkonzumoval. Vůbec by mu nevadilo, kdyby tomu bylo naopak. Měl teď pořád spoustu práce. Měl dokonce i zaměstnání, a lépe placené, než bylo to předchozí.

Hudba z obrazovky přestala hrát a ozval se hlas. Winston zvedl hlavu a poslouchal. Ale nebylo to zpravodajství z fronty. Pouze stručná zpráva Ministerstva hojnosti. V minulém čtvrtletí, jak se ukázalo, byl plán výroby tkaniček do bot v Deváté tříletce překročen o 48 procent.

Prostudoval šachovou úlohu a rozestavil figurky. Byla to náročná koncovka s dvojicí jezdců. „Bílý táhne a vyhraje druhým tahem.“ Winston vzhlédl k portrétu Velkého bratra. Bílý dá vždycky mat, pomyslel si s jakýmsi temným mysticismem. Vždycky, bez výjimky. V žádné šachové úloze od počátku světa černý nevyhrál. Což to nesymbolizuje věčné, nezvratné vítězství Dobra nad Zlem? Obrovská tvář na něj zírala, naplněná pokojnou silou. Bílý dá vždycky mat.

Hlas z obrazovky se odmlčel a dodal jiným mnohem vážnějším tónem: „Upozorňujeme vás, abyste v patnáct třicet vyslechli důležité oznámení. V patnáct třicet! Nesmírně důležité oznámení. Dejte pozor, abyste je nezmeškali. V patnáct třicet!“ A zase spustila břeskná hudba.

Winstonovi se rozbušilo srdce. To bude zpravodajství z fronty; instinktivně cítil, že přijdou špatné zprávy. Celý den musel myslet na drtivou porážku v Africe a chvěl se vzrušením, jako by už viděl, jak se eurasijská armáda valí přes dosud nikdy neprolomenou hranici a zaplavuje africký cíp jako kolona mravenců. Copak na ně nemohli nějak vyzrát? V duchu si živě představil obrysy západoafrického pobřeží. Vzal bílého jezdce a táhl jím po šachovnici. Tam je správné místo. I když viděl černou hordu, jak se hrne směrem k jihu, viděl i jinou sílu, jež se nepozorovaně zformovala, když byla nečekaně vysazena v jejich týlu, a přerušovala nepřátelské spojení na souši i na moři. Měl pocit, že se ta síla stává skutečností, protože on si to přeje. Bylo však třeba jednat rychle. Kdyby ovládli celou Afriku, kdyby měli letiště a podmořské základny na mysu Dobré naděje, rozlomilo by to Oceánii na dvě části. A to by mohlo znamenat ledacos: porážku, zhroucení, přerozdělení světa, rozpad Strany. Zhluboka se nadechl. V jeho nitru vířila zvláštní směsice pocitů, a nedalo se říci, která vrstva je ta nejspodnější.

Křeč minula. Postavil bílého jezdce zpět na jeho místo, ale v té chvíli se nemohl soustředit na seriózní zkoumání šachového problému. Myšlenky se mu zase rozutekly. Skoro bezděčně napsal prstem do prachu na stole:

2 + 2 = 5.

„Do tebe se nedostanou,“ řekla tehdy. Ale oni se do něj dostali. „Co se s tebou stane tady, je navždycky,“ řekl O’Brien. A byla to pravda. Stalo se něco, vlastně Winston sám udělal něco, z čeho se nemohl vzpamatovat. Cosi v jeho nitru bylo zabito, vypáleno, vyleptáno.

Viděl se s ní; dokonce s ní mluvil. Nebylo to vůbec nebezpečné. Instinktivně věděl, že se teď skoro vůbec nezajímají o to, co dělá. Mohl zařídit, aby se setkali i po druhé, kdyby chtěli. Vlastně se potkali náhodou. V Hyde Parku, jednoho sychravého dne v březnu, kdy půda ztvrdla na kámen, tráva vypadala jako mrtvá a nikde nebylo ani poupátko, až na pár krokusů, které vítr polámal, sotva vyrazily. Spěchal, měl zmrzlé ruce a z očí mu teklo, a vtom ji uviděl, ani ne deset metrů před sebou. Hned ho zarazilo, že se nějak změnila k horšímu. Přešli kolem sebe, skoro se nepoznali. Winston se pak obrátil a šel za ní, nepříliš dychtivě. Věděl, že to není nebezpečné, nikdo se o něj nezajímá. Nepromluvila. Pustila se šikmo přes trávník, snad se ho chtěla zbavit, a pak se zdánlivě smířila s tím, že jde vedle ní. Ocitli se mezi oškubanými bezlistými keříky, které je nemohly ani ukrýt ani chránit proti větru. Zastavili se. Byla pořádná zima. Položil jí ruku kolem pasu.

Nebyla tam sice obrazovka, ale určitě jsou tam ukryté mikrofony; a kromě toho je může někdo vidět. Ale to nevadí, na ničem nezáleží. Kdyby chtěli, mohli si lehnout na zem a udělat to. Při tom pomyšlení ho zamrazilo hrůzou. Ona vůbec nereagovala, když ji objal; ani se nepokusila se uvolnit. Teď už věděl, co se na ní změnilo. Tvář měla zažloutlou a přes čelo a přes spánek se jí táhla dlouhá jizva, částečně zakrytá vlasy; ale v tom ta změna nespočívala. Změna byla v tom, že v pase ztloustla a kupodivu jaksi ztuhla. Vzpomněl si, jak jednou po výbuchu raketové střely pomáhal vytahovat z trosek mrtvolu a jak ho překvapila nejen její neuvěřitelná tíha, ale jak byla nepoddajná a jak těžko se s ní hýbalo; připomínala spíš kámen než tělo. Juliino tělo bylo na dotyk právě takové. Napadlo mu, že její pokožka bude asi úplně jiná než byla kdysi.

Nepokusil se ji ani políbit, ani spolu nepromluvili. Když se vraceli zpátky přes trávník, poprvé se na něj zpříma podívala. Byl to jen letmý pohled, plný pohrdání a nevole. Byl by rád věděl, jestli ta nevole pramení jen z minulosti, anebo ji vzbuzuje také jeho odulá tvář a voda, kterou mu vítr neustále tlačí z očí. Sedli si na dvě železné židle vedle sebe, ale ne příliš těsně. Všiml si, že se chystá promluvit. Posunula svou neforemnou botu o pár centimetrů a úmyslně rozdrtila větvičku. Všiml si, že chodidla se jí jaksi rozrostla do šířky.

„Zradila jsem tě,“ řekla bez úvodu.

„Zradil jsem tě,“ opakovala jeho ozvěna.

Znovu na něj pohlédla s nevolí.

„Někdy,“ pokračovala, „člověku pohrozí něčím, čemu se nedokáže postavit, na co ani nedokáže pomyslet. A potom člověk řekne ,Nedělejte to mně, udělejte to někomu jinému, udělejte to tomu a tomu‘. Později může třeba předstírat, že to byl jenom úskok, že to řekl jen proto, aby toho nechali, a že to nemyslel doopravdy. Jenže to není pravda. Ve chvíli, kdy se to děje, to člověk myslí vážně. Myslí si, že neexistuje jiný způsob, jak se zachránit. Chce, aby se to stalo tomu druhému. Čerta starého mu záleží na tom, jak bude ten druhý trpět. Myslí jen na sebe.“

„Myslí jen na sebe,“ přitakal.

„A pak už k tomu druhému necítí to, co předtím.“

„Ne,“ řekl, „necítí to, co předtím.“

Zdálo se, že není co dodat. Vítr jim přilepil tenké kombinézy k tělu. Najednou jim začalo být trapné jen tak tiše sedět; navíc bylo příliš chladno na to sedět bez pohnutí. Řekla cosi o tom, že musí chytit podzemní dráhu, a zvedla se k odchodu.

„Musíme se zase někdy sejít,“ řekl.

„Ano,“ řekla, „musíme se zase někdy sejít.“

Chvíli šel nerozhodně půl kroku za ní. Už nepromluvili. Vlastně se ho ani nesnažila setřást, ale šla rychle, jako by mu chtěla znemožnit držet se těsně za ní. Původně ji chtěl doprovodit ke stanici podzemní dráhy, ale najednou mu v té zimě přišlo nesmyslné a nesnesitelné takhle se za ní táhnout. Přemohla ho ani ne tak touha vzdálit se od Julie, jako spíš vidina kavárny U Kaštanu, která mu nikdy nepřipadala tak přitažlivá jako právě teď. Zmocnila se ho nostalgická představa jeho stolku v koutě, s novinami a šachovnicí a se stále dolévaným ginem. A hlavně: bude tam teplo. V příštím okamžiku se od ní nechal oddělit hloučkem lidí. Udělal chabý pokus ji dohonit, potom zpomalil, obrátil se a vykročil opačným směrem. Když ušel asi padesát metrů, ohlédl se. Na ulici nebylo sice mnoho lidí, ale už ji nerozeznal. Mohla to být kterákoli z desítek spěchajících postav. Možná že její ztloustlé a ztuhlé tělo se už zezadu nedalo rozeznat.

„Ve chvíli, kdy k tomu dojde,“ řekla, „to člověk myslí vážně.“ A on to myslel vážně. Nejen že to řekl, on si to i přál. Přál si, aby ne jeho, ale ji předhodili těm…

Charakter hudby, která se řinula z obrazovky, se náhle změnil. Vloudil se do ní křaplavý, výsměšný a jaksi potměšilý tón. A potom – možná se to ani nestalo, možná to byla jen vzpomínka, která na sebe vzala podobu zvuku – nějaký hlas zapěl:

„Pod košatým kaštanem,
prodali jsme se navzájem.“

Z očí mu vytryskly slzy. Spěchající číšník si všiml, že má prázdnou sklenici, a vrátil se s lahví ginu.

Zvedl sklenici a přičichl k ní. To svinstvo bylo hnusnější každým douškem, který vypil. Stalo se však živlem, ve kterém plaval. Bylo jeho životem, jeho smrtí, jeho zmrtvýchvstáním. Gin ho každou noc uváděl do stavu strnulosti a každé ráno ho znovu oživil. Když se probudil, což bylo zřídka před jedenáctou, se zalepenými víčky, pálilo ho v ústech, záda měl jako přeražená a nedokázal by se ani zvednout z vodorovné polohy, nebýt té láhve a šálku, který měl v noci u postele. Přes poledne seděl s planoucí tváří, s lahví po ruce, naslouchaje obrazovce. Od patnácti až do zavírací hodiny seděl jako přibitý U Kaštanu. Nikdo se už nestaral, co dělá, žádný hvizd ho nebudil, žádná obrazovka nenapomínala. Občas, asi dvakrát týdně, zašel do zaprášené, zapomenuté kanceláře Ministerstva pravdy, kde trochu pracoval, nebo práci předstíral. Přidělili ho k subkomisi jiné subkomise, která vypučela z jedné z nespočetných komisí, jež se zabývají drobnými nesnázemi, které vznikly při sestavování Jedenáctého vydání Slovníku novořeči. Byli zapojeni do přípravy čehosi, čemu se říkalo Prozatímní zpráva, ale o čem to vlastně podával zprávu, nikdy pořádně nezjistil. Nějak to souviselo s otázkou, zda se čárky mají psát v závorkách nebo za nimi. V komisi byli ještě další členové, vesměs lidé jemu podobní. Byly dny, kdy se sešli a zas rozešli, když si otevřeně přiznali, že vlastně není co dělat. Ale byly také dny, kdy se téměř dychtivě vrhali do práce, okázale vyplňovali záznamy a koncipovali dlouhá, nikdy nedokončená memoranda – kdy spor o to, o co se údajně přeli, se nesmírně zapletl a stal se nesrozumitelným, kdy se dopodrobna handrkovali o definice, odbočovali od tématu, hádali se a dokonce si vyhrožovali, že se odvolají k vyšší instanci. A potom z nich naráz život zase vyprchal a oni seděli kolem stolu a hleděli na sebe vyhaslýma očima jako duchové vytrácející se za kuropění.

Obrazovka na okamžik zmlkla. Winston zvedl hlavu. Zprávy! Ale ne, jenom se mění hudba. V duchu viděl mapu Afriky. Pohyby armád tvořily schéma, černá šipka směřující kolmo na jih, a bílá šipka směřující vodorovně na východ, přes tu první. Jako by se chtěl ujistit, pohlédl na neochvějnou tvář na portrétu. Je možné, že druhá šipka ani neexistuje?

Jeho zájem opět opadl. Vlil do sebe další doušek ginu, uchopil bílého jezdce a zkusmo táhl. Šach! Ale zřejmě to nebyl ten správný tah, protože…

Bezděky se mu v mysli vynořila vzpomínka. Viděl svíčkou osvětlený pokoj, obrovskou postel s bílým přehozem, a sebe jako devíti či desetiletého chlapce, jak sedí na zemi, třese pohárkem s kostkami a vzrušeně se směje. Jeho matka seděla proti němu a také se smála.

Muselo to být tak měsíc předtím, než zmizela. Byl to okamžik smíření, svíravý hlad v břiše byl zapomenut a někdejší cit k matce dočasně ožil. Dobře se na ten den pamatoval, deštivý, zmáčený den, voda tekla proudem po okenních sklech a světlo v místnosti bylo příliš slabé na čtení. Obě děti v tmavé přecpané ložnici se nudily k nevydržení. Winston skučel a fňukal, marně se dožadoval jídla, otravoval v pokoji, vytahoval různé věci a kopal do obložení stěn, až sousedé začínali bušit na zeď, a mladší dítě bez přestání naříkalo. Nakonec matka řekla: „Když budete hodní, koupím vám hračku. Krásnou hračku – bude se vám líbit.“ Pak odešla do deště, do blízkého malého obchodu, který byl občas otevřený, a vrátila se s lepenkovou krabicí, v níž byla hra Člověče, nezlob se. Ještě se pamatoval na pach vlhké lepenky. Hra vypadala uboze. Deska byla popraskaná a maličké dřevěné figurky byly tak špatně vyřezané, že nedokázaly stát rovně. Winston hleděl na hru mrzutě a bez zájmu. Ale potom matka zapálila svíčku a sedli si ke hře na zem. Záhy se rozdováděl a smál se, až křičel, když panáčci nadějně postupovali kupředu a vyhození museli zas zpátky ke startu. Hráli osm kol, každý vyhrál čtyři. Jeho sestřička, příliš malá, než aby pochopila, v čem hra spočívá, seděla podepřená polštářem a smála se také, protože se smáli ostatní. Celé odpoledne byli šťastni jako v jeho raném dětství.

Zapudil ten obraz z mysli. Byla to lživá vzpomínka. Občas ho obtěžovaly lživé vzpomínky. Nezáleželo na nich jen potud, pokud člověk věděl, co znamenají. Některé věci se odehrály, jiné ne. Vrátil se k šachovnici a znovu uchopil bílého jezdce. Skoro ve stejném okamžiku však upustil figurku na šachovnici a trhl sebou, jako by ho píchli špendlíkem.

Vzduch rozrazil pronikavý hlas trubky. To budou zprávy! Vítězství! Když před zprávami zazněla trubka, vždy to znamenalo vítězství. Kavárnou projela vlna napětí. I číšníci se zarazili a nastražili uši.

Hlas trubky vyvolal obrovský rozruch. Z obrazovky se rozežvanil jakýsi vzrušený hlas, ale hned se skoro utopil v řevu a jásotu zvenčí. Zpráva se rozletěla ulicemi, jako když švihneš kouzelným proutkem. Winston slyšel z obrazovky právě dost, aby si uvědomil, že všechno se stalo tak, jak předvídal: potají byla shromážděna obrovská armáda a dopravena po moři, neočekávaný úder do týlu nepřítele a bílá šipka přetíná černou. Útržky triumfálních frází se prodíraly hlukem: „Jedinečný strategický manévr – dokonalá koordinace – naprostá porážka – půl miliónu zajatců – úplná demoralizace – celá Afrika pod kontrolou – dovést válku v dohledné době k vítěznému konci – vítězství – největší vítězství v dějinách lidstva – vítězství – vítězství!“

Winstonovy nohy pod stolem sebou křečovitě škubaly. Nepohnul se ze svého místa, ale v duchu běžel, rychle běžel, byl v tom davu venku a jásal do ochraptění. Opět pohlédl na portrét Velkého bratra. Kolos, který dobyl světa! Skála, o niž se roztříštily asijské hordy! Napadlo mu, že ještě před deseti minutami – ano, před deseti minutami – měl v srdci nejistotu, protože uvažoval, zda zpráva z bojiště oznámí vítězství nebo porážku.

Od prvního dne na Ministerstvu lásky se v něm mnoho změnilo, ale ke konečné, nevyhnutelné, uklidňující změně došlo až teď.

Hlas z obrazovky stále ještě chrlil hlášení o zajatcích, válečné kořisti a vraždění, ale řev venku trochu ztichl. Číšníci se vraceli ke své práci. Jeden se blížil s lahví ginu. Winston ve svém blaženém snu ani nevěnoval pozornost tomu, že mu dolévá sklenici. Už neběžel, ani nejásal. Byl zase na Ministerstvu lásky, všechno bylo odpuštěno, duši měl bílou jako sníh. Stál před soudem, přiznával všechno a každého obviňoval. Šel bíle kachlíkovanou chodbou a měl pocit, že svítí slunce. Za ním kráčel ozbrojený dozorce. Dlouho očekávaná střela mu vnikala do mozku.

Vzhlédl k té obrovské tváři. Čtyřicet let mu trvalo, než pochopil, jaký úsměv se skrývá pod černým knírem. Jaké kruté a zbytečné nedorozumění. Jak sveřepě a tvrdohlavě prchal před laskavou náručí! Dvě slzy, nasáklé ginem, mu stékaly ke kořeni nosu. Ale to bylo v pořádku, všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.

 

DODATEK

Principy novořeči

Novořeč byla oficiálním jazykem Oceánie vytvořeným pro ideologické potřeby Angsocu neboli anglického socialismu. V roce 1984 téměř ještě nikdo nepoužíval novořeč jako jediný prostředek dorozumění ani v hovorové ani psané řeči. Psaly se v ní úvodníky Timesů, ale to bylo náročné umění, které ovládali jen odborníci. Předpokládalo se, že novořeč nakonec nahradí starořeč (neboli spisovný jazyk) někdy v roce 2050. Zatím získávala soustavně půdu a členové Strany záměrně používali novořečových slov a gramatických vazeb stále častěji v každodenních projevech. Tato verze novořeči byla prozatímní a obsahovala mnoho přebytečných slov a zastaralých tvarů, které měly být později potlačeny. My se zde budeme zabývat její konečnou, zdokonalenou podobou, jak je zachycena v Jedenáctém vydání slovníku.

Novořeč nebyla vytvořena pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnila všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si novořeč všichni jednou provždy osvojí a starořeč bude zapomenuta, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech. Slovní zásoba novořeči byla vytvořena tak, aby poskytovala přesné a často velmi propracované výrazivo pro každý pojem, který by člen Strany chtěl slovně vyjádřit, a přitom vylučovala všechny ostatní významy a také možnosti dospět k nim nepřímými metodami. Toho se dosáhlo částečně vytvářením nových slov, ale hlavně eliminací slov nežádoucích a všech jejich neortodoxních významů. Pokud to šlo, byla slova zbavena všech druhotných významů. Uveďme jeden příklad za všechny. Slovo svobodný, prostý něčeho, v novořeči ještě existovalo, ale mohlo se ho použít jen v takových výrocích jako „Tento pes je prost vší“. Nemohlo ho být použito ve významu nezávislý, samostatný, volný, ve smyslu intelektuálním a politickém, protože politické a intelektuální svobody už dávno neexistovaly ani jako pojmy, a proto pro ně neexistovalo adekvátní pojmenování. Byla potlačena slova jednoznačně kacířská. Kromě toho redukce slovní zásoby se stala sama sobě cílem. Žádnému slovu nebylo dovoleno přežít, pokud bylo možné se bez něj obejít. Novořeč nebyla naplánována proto, aby se rozsah myšlení zvětšil, nýbrž aby se zmenšil, a tomu účelu nepřímo sloužilo maximální okleštění výběru slov.

Novořeč vycházela ze současného jazyka, i když mnohé věty v novořeči, i ty, které neobsahovaly nově vytvořená slova, by byly sotva srozumitelné anglicky mluvícímu člověku našich dnů. Slova novořeči byla rozdělena do tří odlišných skupin nazvaných Slovní zásoba A, Slovní zásoba B (které se též říkalo slova složená) a Slovní zásoba C. Bylo by jednodušší pojednat o každé skupině zvlášť, ale gramatickými zvláštnostmi tohoto jazyka se můžeme zabývat v části věnované Slovní zásobě A, protože stejná pravidla platí pro všechny tři kategorie.

 

Slovní zásoba A. Slovní zásoba A obsahovala slova potřebná v každodenním životě k pojmenování takových věcí, jako jsou jídlo, pití, práce, oblékání, chůze, jízda vozidly, zahradničení, vaření a podobně. Tato slovní zásoba se skládala téměř výhradně ze slov, která jsou běžná i nyní, jako třeba zasáhnout, běžet, pes, strom, cukr, dům, pole, ale ve srovnání se stavem slovní zásoby současného jazyka byl jejich počet krajně redukovaný, přičemž jejich významy byly omezeny daleko přísněji. Byly z nich vymýceny všechny dvojsmysly a významové odstíny. Pokud se toho dalo dosáhnout, bylo novořečové slovo v této skupině pouze staccatovým zvukem, který vyjadřoval jeden jasně vymezený pojem. Slovní zásoba A byla naprosto nepoužitelná v literární tvorbě nebo v politických či filosofických diskusích. Byla určena výlučně k vyjádření jednoduchých, účelových myšlenek, které se vázaly ke konkrétním věcem nebo fyzickým úkonům.

Gramatika novořeči měla dvě výrazné zvláštnosti. První zvláštností byla téměř dokonalá zaměnitelnost různých slovních kategorií. Každé slovo v tomto jazyce (v zásadě to platilo i pro velmi abstraktní slova jako kdyby nebo když) se mohlo použít buď jako sloveso, podstatné jméno, příslovce nebo přídavné jméno. Mezi slovesným a jmenným tvarem slov tvořených ze stejného kořene nebyl žádný formální rozdíl. Toto pravidlo už samo o sobě vedlo k zániku mnohých zastaralých tvarů. Například slovo myšlenka se v novořeči nevyskytovalo. Nahradilo je slovo myslet, které zastávalo funkci podstatného jména i slovesa. Nedodržovala se žádná etymologická pravidla; v některých případech bylo zvoleno pro další existenci podstatné jméno, v jiných případech sloveso. Dokonce i tam, kde podstatné jméno i sloveso příbuzného významu neměly etymologicky nic společného, bylo jedno z nich potlačeno. Například přestalo existovat sloveso řezat a jeho význam uspokojivě převzalo podstatné jméno nůž. Přídavná jména se tvořila přidáním -ný- k podstatnému jménu-slovesu, příslovce přidáním -ně-. Takže například rychlostný znamenalo rychlý. Některá současná přídavná jména jako silný, velký, černý, měkký zůstala zachována, ale jejich počet byl nepatrný. Nebylo jich ani příliš zapotřebí, protože téměř každý adjektivní význam bylo možné utvořit přidáním přípony -ný k podstatnému jménu-slovesu. Z nynějších příslovcí se nezachovalo prakticky žádné, až na několik málo těch, která měla i předtím koncovku -: zakončení na - bylo konstantní. Například slovo dobře bylo nahrazeno slovem dobrýně.

Navíc – a to se opět vztahovalo v zásadě na všechna slova v jazyce – bylo možno z jakéhokoli slova utvořit jeho záporný význam předponou ne-, anebo zdůraznit jeho význam předponou plus- anebo ještě více předponou dvojplus-. Tak například nestudený znamenalo teplý, zatímco plusstudený a dvojplusstudený znamenalo velmi studený, resp. nadmíru studený. Význam téměř každého slova bylo možno, tak jako v současné angličtině, modifikovat předponami, jako před-, po-, na-, s-. Zjistilo se, že takovými metodami lze nesmírně zredukovat slovní zásobu. Máme-li například slovo dobrý, pak už není zapotřebí slova, jako zlý, špatný, protože požadovaný význam lze právě tak dobře – ba lépe – vyjádřit slovem nedobrý. Ve všech případech, kde dvě slova tvořila přirozenou dvojici protikladů, stačilo rozhodnout, které z nich potlačit. Tmavý se například dalo nahradit slovem nesvětlý, anebo světlý slovem netmavý, podle toho, čemu se dala přednost.

Druhým charakteristickým znakem novořečové gramatiky byla její pravidelnost. Až na několik níže uvedených výjimek, podléhalo ohýbání slov stejným pravidlům. Tak u všech sloves byly minulý čas a příčestí trpné stejné a končily na -l. Minulý čas slovesa krást byl král, minulý čas slovesa jít byl jíl, a tak se to dělo v celém jazyce, všechny nepravidelné tvary, jako šel, byl, byly zrušeny. Množné číslo podstatného jména člověk bylo člověci. Stupňování přídavných jmen se tvořilo bez rozdílu přidáním koncovky -ejší a předpony nej- (dobrý, dobřejší, nejdobřejší), nepravidelné tvary a stupňování pomocí slov lepší a nejlepší bylo potlačeno.

Jedinými druhy slov, která bylo ještě dovoleno ohýbat nepravidelně, byla osobní, vztažná a ukazovací zájmena a pomocná slovesa. Všechny tyto druhy slov se používaly podle starého úzu. Jisté nepravidelnosti se vyskytovaly také v tvorbě slov. Vyplývaly z potřeby rychlé a snadné výslovnosti. Slovo, které se obtížně vyslovovalo, nebo slovo, které by mohlo být sluchem nesprávně zachyceno, bylo už tím považováno za špatné; proto se někdy kvůli eufónii, libozvučnosti, vkládala do slov písmena navíc anebo se ponechal starší tvar. Tato potřeba byla však pociťována zejména v souvislosti se Slovní zásobou B. Proč byl přikládán takový obrovský význam snadné výslovnosti, bude v této studii vysvětleno později.

 

Slovní zásoba B. Slovní zásoba B se skládala ze slov, jež byla vytvořena záměrně pro politické účely; to jest ze slov, která měla nejen v každém případě politický obsah, ale navíc měla navodit žádoucí myšlenkový postoj u člověka, který jich použil. Bez plného pochopení principů Angsocu nebylo snadné těchto slov používat. V některých případech bylo možné je přeložit do starořeči nebo je vyjádřit slovy ze Slovní zásoby A, ale to si obyčejně vyžádalo zdlouhavý opis a pokaždé se z textu vytratila určitá harmonie. B slova byla jakýsi verbální těsnopis, shrnující celý okruh myšlenek do několika málo slabik, a přitom přesnější a působivější než výrazy přirozeného jazyka.

Slovní zásoba B obsahovala pouze slova složená. (Slova složená, jako mluvopis, se ovšem nacházela ve Slovní zásobě A, ale tato slova byla pouze vyhovujícími zkratkami a nebyla nijak zvlášť ideologicky zabarvena.) Skládala se ze dvou či více slov anebo jejich částí spojených do lehce vyslovitelného tvaru. Výslednou směsicí bylo vždy podstatné jméno-sloveso, jež se obvykle ohýbalo podle běžných pravidel. Jeden příklad za všechny: slovo dobromysl znamenalo velmi zhruba řečeno „správné myšlení“; když se ho použilo jako slovesa, znamenalo „myslet správným způsobem“. Ohýbalo se následovně: minulý čas dobromyslel a příčestí trpné dobromyslen; příčestí přítomné činné dobromyslící; přídavné jméno dobromyslý; příslovce dobromysleně; činitelské podstatné jméno dobromyslec.

B slova nebyla tvořena podle žádných etymologických zásad. Mohla být složena ze slov všech slovních druhů tak, že jednotlivé základy mohly být rozmístěny v jakémkoli pořádku a jakýmkoli způsobem mrzačeny, aby byl celek lehce vyslovitelný a aby poukazoval na svou odvozenost. Například ve slově zlomysl – „závadné myšlení“, je slovo zlo-čin na prvním místě, zatímco ve slově stůjzlo je na místě druhém. Vzhledem k tomu, že bylo velmi obtížné dosáhnout libozvučnosti, vyskytovaly se ve Slovní zásobě B nepravidelné tvary častěji než ve Slovní zásobě A. Ze základů některých slov se přebírala buď celá slabika či dvě, nebo pouze jejich část, podle toho, který tvar se lépe vyslovoval. Lamini (Ministerstvo lásky), Hojmini (Ministerstvo hojnosti), Pramini (Ministerstvo pravdy) a Mírmini (Ministerstvo míru). V zásadě se však všechna slova B mohla ohýbat a všechna se ohýbala, jak jsme o tom hovořili v části o slovní zásobě A.

Některá B slova měla přesně stanovený význam a byla sotva srozumitelná těm, kteří nezvládli celý tento jazykový systém. Vezměme například typickou větu z úvodníku Timesů: Staromysleči nezážicítí Angsoc. Nejstručněji by se to dalo v starořeči převést takto: „Ti, jejichž názory se zformovaly před Revolucí, nejsou schopni plně se oddat myšlenkám Angsocu.“ To však není adekvátní překlad. Především k plnému pochopení výše citované novořečové věty musí mít člověk jasnou představu o tom, co vlastně Angsoc obnáší. Kromě toho jenom ten, kdo byl zevrubně vyškolen v ideologii Angsocu, plně ocení údernost slova zážicítit, jež vyjadřovalo slepou, nadšenou oddanost, dnes těžko představitelnou; anebo slova staromysleči, jež bylo neoddělitelně spjato s představou zkaženosti a dekadence. Avšak funkcí určitých novořečových slov nebylo ani tak významy formulovat, jako je ničit. Významy těchto slov, pochopitelně nepříliš početných, se rozšířily natolik, až do sebe pojaly celé skupiny výrazů, které bylo možno vyškrtnout a zapomenout, protože jejich smysl byl dostatečně zakódován v jediném souhrnném výrazu. Nejobtížnějším úkolem sestavovatelů Slovníku novořeči nebylo vynalézt nová slova, ale vymezovat jim významový okruh poté, co byla vynalezena: to jest, bezpečně určit, která slova byla jejich existencí vyřazena.

Jak jsme už viděli v případě slova svobodný, byla někdy z pohodlnosti zachována i slova, která v sobě kdysi nesla kacířský obsah, avšak byly z nich vymýceny nežádoucí významy. Mnoho dalších slov, jako například čest, spravedlnost, mravnost, internacionalismus, demokracie, věda a náboženství, přestalo prostě existovat. Nahradilo je několik všeobecných výrazů a tím byla sama o sobě zrušena. Například všechna slova, která se spojovala s pojmy objektivity a racionalismu, zahrnulo jediné – staromysl. Větší přesnost by byla nebezpečná. Od členů Strany se vyžadoval podobný myšlenkový postoj jako od starých Židů, kteří, aniž věděli něco bližšího, si byli jisti, že všechny národy s výjimkou jejich vlastního uctívají falešné bohy. Nebylo třeba vědět, že se jmenovali Baal, Osiris, Moloch, Aštarot a podobně; je pravděpodobné, že čím méně o nich věděli, tím hlubší byla jejich pravověrnost. Znali Jehovu a Jehovova přikázání; proto věděli, že všichni bohové jiných jmen nebo jiných přívlastků jsou nepraví bohové. Na stejném principu se zakládala povědomost členů Strany o správném chování, přestože měli jen nejasnou představu o tom, jaké odchylky od něj se povolují. Například jejich sexuální život byl důsledně regulován dvěma slovy: sexzločin (sexuální nemorálnost) a dobrosex (cudnost). Sexzločin pokrýval významem vůbec všechny sexuální přečiny. Zahrnoval smilstvo, cizoložství, homosexualitu a jiné zvrácenosti a navíc normální pohlavní styk, pokud byl sám sobě účelem. Nebylo nutné tyto přečiny jednotlivě vyjmenovávat, protože všechny byly stejně trestuhodné a v zásadě se všechny trestaly smrtí. Ve slovní zásobě C, která obsahovala vědecké a technické termíny, bylo nutné uvést zvláštní pojmenování pro jisté sexuální úchylky, ale prostý občan je nepotřeboval znát. Věděl, co se míní pod pojmem dobrosex, totiž normální pohlavní styk mezi mužem a ženou, jehož jediným cílem je plození dětí, bez tělesné rozkoše ze strany ženy; všechno ostatní byl sexzločin. V novořeči bylo zřídka možné rozvíjet kacířskou myšlenku dál než ke konstatování, že je kacířská: za touto hranicí už potřebná slova neexistovala.

V Slovní zásobě B nebylo žádné slovo ideologicky neutrální. Mnohá slova byly eufemismy. Například slovo radosťák ve skutečnosti znamenalo tábor nucených prací, anebo Mírmini (Ministerstvo míru) Ministerstvo války. Tyto výrazy vyjadřovaly téměř přesný opak toho, co předstíraly. Na druhé straně některá slova otevřeně a s pohrdáním ukazovala na pravou povahu oceánské společnosti. Příkladem bylo slovo prolekrm, jež bylo pojmenováním pro brakovou zábavu a překroucené informace, které Strana poskytovala prolétským masám. Jiná slova byla zase ambivalentní; znamenala něco dobrého, pokud se týkala Strany, a něco špatného, týkala-li se jejích nepřátel. Pak existovala ještě řada slov, jež na první pohled vypadala jako pouhé zkratky a která odvozovala své ideologické zabarvení ne ze svých významů, ale ze své struktury.

Pokud to bylo možné, bylo všechno, co mělo nebo mohlo mít jakýkoli politický význam, zařazeno do Slovní zásoby B. Jména všech organizací, sdružení, učení, zemí, institucí nebo veřejných budov byla bez výjimky vměstnána do běžného tvaru, to jest do jediného, snadno vyslovitelného slova s nejmenším počtem slabik, které zachovávaly původní odvození. Například oddělení záznamů na Ministerstvu pravdy, kde pracoval Winston Smith, se jmenovalo Zázod (Záznamové oddělení), oddělení televizních programů Telod (Televizní oddělení) atd. To se nedělo jen pro úsporu času. Již v prvních desetiletích dvacátého století se takové spřežky staly charakteristickým rysem politického jazyka; bylo zaznamenáno, že tendencí používat zkratek tohoto typu se nejvíce vyznačovaly totalitní organizace. Příkladem byla taková slova jako nacista, gestapo, Kominterna, inprekor (Mezinárodní tisková kancelář), agitprop. Zprvu se taková praxe zaváděla v zásadě podvědomě, ale v novořeči se to dělo s vědomým úsilím. Zjistilo se, že takovým zkrácením názvu se zúží a jemně pozmění jeho význam tak, že se od slovotvorného jádra odloučí většina asociací, která by na něm jinak ulpívala. Výraz Komunistická internacionála vyvolává například složitý obraz všeobecného lidského bratrství, rudých praporů, Karla Marxe a Pařížské komuny. Naproti tomu slovo Kominterna navozuje představu pevně semknuté organizace a propracované soustavy pouček. Vztahuje se na něco, co je tak snadno pochopitelné a účelově vymezené jako třeba židle nebo stůl. Kominterna je slovo, které lze pronést téměř bez přemýšlení, zatímco Komunistická internacionála je výraz, nad nímž musí člověk aspoň chvilku zauvažovat. Právě tak nevyvolává slovo Pramini tolik představ jako Ministerstvo pravdy, a navíc s ním lze lépe manipulovat. To platí nejen pro zvyk zkracovat všechno, co se dá, ale také pro téměř přehnanou péči věnovanou snadné výslovnosti každého slova.

V novořeči stojí libozvučnost hned na druhém místě za přesností významu a zatlačuje všechny ostatní aspekty. Byla jí obětována i pravidelnost gramatiky, kdykoli se to zdálo potřebné. A dálo se tak právem, protože se vyžadovalo, a to především pro politické účely, aby slova byla co nejvíce oholena, aby měla jednoznačný význam, dala se vyslovit rychle a co nejméně rezonovala s podvědomím mluvčího. Slova Slovní zásoby B získávala navíc na údernosti tím, že si byla téměř všechna podobná. Přízvuk byl rovnoměrně rozložený mezi první a poslední slabiku. Jejich používání podporovalo žvanivý způsob řeči, zároveň břitký a monotónní. A právě to bylo cílem. Záměr byl, aby řeč, a zvláště řeč o něčem, co nebylo ideologicky neutrální, byla co nejvíc nezávislá na vědomí. Ve všedním životě bylo nepochybně třeba, alespoň někdy, si rozmyslet, co řeknete, ale člen Strany, vyzvaný, aby učinil politické anebo morální prohlášení, musel být schopen vychrlit správné názory tak automaticky jako nezajištěný samopal. Jeho školení ho na to připravovala, jazyk mu poskytoval téměř neomylný nástroj a povaha slov, jejich drsný zvuk a určitá úmyslná ošklivost, jež korespondovaly s duchem Angsocu, byly důležitými pomocníky.

K tomu všemu přispíval i malý výběr slov. Ve srovnání s naší slovní zásobou byl slovník novořeči omezený a stále se vypracovávaly nové způsoby jeho redukce. Novořeč se skutečně lišila od většiny ostatních jazyků tím, že se její slovní zásoba zmenšovala, místo aby se rok od roku rozšiřovala. Každá redukce byla úspěch, čím menší prostor pro výběr, tím menší pokušení přemýšlet. Na konci zářila naděje, že artikulovaná řeč bude vycházet z hrdla, aniž se na ní budou podílet vyšší mozková centra. Tento cíl byl otevřeně přiznán v novořečovém slově kachnořeč, což znamenalo „kvákat jako kachna“. Tak jako různá další slova ve Slovní zásobě B měla kachnořeč ambivalentní význam. V případě, že názory takto kvákané byly ideově správné, vyvolávalo to chválu. A když Timesy vyslovily o jednom ze stranických řečníků, že je dvojplusdobrokachnomluvec (výborný řečník v dokonalém zkratkovém jazyce), byla to vřelá a cenná lichotka.

Slovní zásoba C. Slovní zásoba C doplňovala předcházející a pozůstávala výlučně z vědeckých a technických termínů. Tyto výrazy připomínaly vědecké termíny současného jazyka a byly utvořeny ze stejných kořenů, obvyklá péče se však věnovala tomu, aby byly stroze definovány a zbaveny nežádoucích významů. Podléhaly týmž gramatickým pravidlům jako slova z předešlých slovních zásob. Jen málo C slov se používalo v běžné řeči nebo v politických projevech. Každý vědecký pracovník nebo technik měl možnost vyhledat si všechna tato slova ve svém oborovém seznamu, ale většinou měl jen ubohé znalosti o slovech, jež se vyskytovala v seznamech ostatních. Pouze několik málo slov bylo uvedeno ve všech seznamech, a úplně chyběla slovní zásoba, jež by vyjadřovala poslání vědy jako způsobu nebo metody myšlení, bez ohledu na jednotlivé obory. Pro „vědu“ vlastně žádné slovo neexistovalo, protože všechny významy, které by ji mohlo vyjadřovat, byly dostatečně pokryty slovem Angsoc.

 

Z předcházejícího výkladu vyplývá, že vyjádřit neortodoxní názor, kromě názoru na nejnižší úrovni, bylo skoro vyloučené. Bylo přirozeně možné vyslovit kacířství nejhrubšího zrna, rouhat se třeba slovy Velký bratr je nedobrý. Ale takové prohlášení, které znělo pravověrnému uchu jako samozřejmá absurdita, nemohlo být podepřeno rozumnými argumenty, protože nebyla k dispozici potřebná slova. Myšlenky nepřátelské Angsocu mohly být přechovávány ve vágní neslovní podobě a daly se vyjádřit jen ve velmi obecných termínech, které, shrnujíce v sobě celé klubko kacířských myšlenek, se nedaly blíže definovat, a tak se míjely účinkem. Ve skutečnosti se dalo novořeči používat k vyjádření neortodoxních myšlenek jen nedovoleným překladem některých slov zpět do starořeči. Tak například věta Všichni lidé jsou si rovni byla v novořeči formálně možná, ale významově odpovídala adekvátnímu starořečovému konstatování Všichni lidé jsou zrzaví. Věta je gramaticky bez chyby, ale vyjadřuje zjevnou nepravdu, tj. že všichni lidé jsou stejně velcí, mají stejnou váhu nebo sílu. Pojem politické rovnosti už neexistoval, a druhotný význam byl tedy ze slova rovný vymýcen. V roce 1984, kdy byla starořeč ještě běžným nástrojem komunikace, existovalo teoreticky nebezpečí, že si při užívání novořečových slov někdo ještě bude pamatovat jejich původní význam. Pro člověka dobře fundovaného v dvojmysli nebylo však v praxi obtížné takovému uklouznutí zabránit, a během pár generací se vyloučí dokonce i možnost takového uklouznutí. Lidé budou vyrůstat se znalostí novořeči jako jediného jazyka a nebudou vědět, že slova svobodný či rovný měla kdysi politický podtext, podobně jako člověk, který nikdy neslyšel o hře v šachy, nepřikládá druhotný význam slovům královna nebo věž. Bude nad jejich možnosti páchat ideozločiny a dopouštět se různých omylů prostě proto, že pro ně nebude pojmenování, a budou tedy přesahovat lidskou představivost. Je možné předpokládat, že v průběhu času se budou určující charakteristiky novořeči stále více prosazovat, že slov bude stále ubývat, jejich významy budou stále strnulejší a možnost jejich nesprávného použití mizivější.

Až bude starořeč jednou provždy nahrazena, bude přerváno poslední spojení s minulostí. Dějiny už byly přepsány, ale zlomky neúplně cenzurované literatury minulosti ještě tu a tam přežívaly, a pokud si člověk zachoval znalosti starořeči, bylo možné si je i přečíst. V budoucnu budou takové zlomky, i kdyby se jim podařilo přežít, nesrozumitelné a nepřeložitelné. Přeložit nějakou pasáž ze starořeči do novořeči je nemožné, s výjimkou těch, které popisují technický proces, velmi jednoduchý každodenní děj anebo byly už ve svém původním zaměření ideově správné (v novořeči by se řeklo dobromyslné). V praxi to znamenalo, že žádná z knih napsaných zhruba před rokem 1960 nemůže být přeložena jako celek. Předrevoluční literatura může být pouze objektem ideologického překladu – to znamená, že se změní jak jazyk, tak smysl. Vezměme například dobře známou pasáž z Prohlášení nezávislosti:

 

Máme za to, že tyto pravdy jsou samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovní, že všichni byli svým stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a usilování o štěstí. K zajištění těchto práv si lidé ustavují vlády, jejichž moc je podmíněna souhlasem ovládaných. Kdykoliv nějaká forma vlády přestane tyto cíle sledovat, má lid právo ji změnit anebo zrušit a ustavit vládu novou...

 

Bylo by nemožné převést tuto pasáž do novořeči a zachovat přitom smysl originálu. Nejvíce bychom se tomu přiblížili, kdyby celou pasáž pohltilo jediné slovo zlomysl. Úplný by mohl být jen ideologický překlad, ve kterém by se Jeffersonova slova změnila ve chvalozpěv na absolutistickou vládu.

Ve skutečnosti byla už velká část literatury minulosti přepsána tímto způsobem. Z prestižních důvodů je ovšem žádoucí uchovat v paměti některé historické postavy a současně uvést jejich dílo do souladu s filosofií Angsocu. Už se překládají díla některých spisovatelů, Shakespeara, Miltona, Swifta, Byrona, Dickense a dalších. A až bude tento úkol splněn, budou původní díla zničena spolu se vším, co ještě přežilo z literatury minulosti. Takové překládání je pomalé a obtížné; očekává se, že neskončí dřív než v prvním nebo druhém desetiletí jednadvacátého století. Zbývá ještě velké množství literatury pouze užitkové – nezbytných technických příruček a podobně –, s níž bude třeba naložit stejným způsobem. Proto, aby bylo dost času na předběžnou překladatelskou práci, bylo definitivní zavedení novořeči odsunuto až do roku 2050.

 

Vylepšený překlad podle různých českých vydání a z původní americké edice Signet Classics (z července 1950) zhotovil r. 2016 Misantrop.

 

<<< předešlá část