Misantropova knihovna

ÚVAHY A ŘEČI

Dr. MIROSLAVA TYRŠE

(výpisky)

Bratří a druhové!

Co v pravdě úkol náš v životě národním?

Co nám zaručuje pokrok odborný, vývoj věci a její zdokonalení?

Není-li v kterékoli věci postupu k lepšímu, tož sotva as svrchovaná dokonalost její způsobila váznutí, než spíše jistá nectnost lidská, která každému pokroku je úhlavní závadou a překážkou, a nectnost ta se jmenuje − spokojenost.¹ Ba spokojenost jest ten těžký olověný cop, který především přetnout dlužno, máme-li hlavou si nejen směleji hodit, ale i volněji myslit. Kamkoli v čemkoli je dospěno, to nezdržuj nás myslit a pátrat dál, zda by snad přece nemohlo všechno též jinak a ještě lépe být. V tom ohledu budiž heslo sokolské: „Věčný ruch,“ aneb též: „Věčná nespokojenost,“ která tu výhodu má, že ji nikdo pravidlovat a zakazovat nemůže.

Kdo v smyslu tom největší nespokojenec, ten budiž všude za prvního spolubratra pokládán, však tenkráte jen, když osobnost mu nic a celek vše.

 

Nechceme pouze napodobňovat, než, co jsme našli, zdokonalovat, nechceme jen totéž, chceme všechno ještě lépe mít. Vždyť jsme z národu zpátečnického, jak aspoň protivníci naši do všech úhlů napořád znovu hlásati se snaží, titíž protivníci ovšem, kteří by nám nejraději nohy svázali a pak nás bohatýrsky tupili, že nemůžeme, ba že nechceme dál. −

 

Buďmež povždy pamětlivi, že pro věc naši ničehož neučiněno, pokud bychom každý jen na sebe myslili a všechno sobětné pro sebe schovávali. Avšak mimo vnější spojení, na ten čas nemožné, zbývá nám vždy vzájemnost duševní. Můžeme vůbec ve všem ku shodě přihlížet, neb vše, co jednotí, nás také sílí.

 

Věc sokolská znamená tělesné a z části i mravní vychování a šlechtění všeho národa českoslovanského, odchovávání jeho k síle, statečnosti, ušlechtilosti a brannosti zvýšené.

Veškeré dějiny, jak tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště, jsou věčný boj „o bytí a trvání,“ v němž podlehne a vyhyne, co k životu nadál je neschopno a celku závadno, zachovávajíc toliko stopu svou co zkamenělina ve vrstvách skal aneb též v písmenech knihy, jež dějepisem slove. Tak zní ten zákon povšechný, jejž věk náš objevil a jasně pojmenoval, a který čím dál tím zřejměji se všeobecně platným býti ukázal; zákon neúprosný, jak každý jiný, jenž v přírodě a, co totéž je, v dějinách vládne; zákon, jejž ani modlitbami, ani slovy sebeklamnými, ba ani pouhým právem zděděným zažehnat nelze. Jemu podlehli drobní, jakož i mohutní tvorové dřevní, ze živoucí přírody teď vymřelí, nenašedše ve světě znenáhla změněném dalších podmínek trvání svého; jemu podlehli společnosti nejmocnější a národové druhdy nejslavnější − neb také člověk je jenom částí přírody povšechné − jemu podlehli, jakmile sestárli ve světě stále novém, jakmile vysíleni nekráčeli dál, a octnuli se takto v odporu s duchem věčného ruchu a pokroku, a tím namnoze i s duchem doby nové, jež mezi tím nad lidstvem byla vzešla, jemu podlehli, jakmile na konec všeobecná zkáza vnitřního života nutně se k tomu přidružila. To všechno na důkaz, že žádná, ani ta nejskvělejší minulost, nýbrž jen zdravá a činná přítomnost zaručuje národům budoucnost, že národové zpátky jdou, když nejdou dál, že z nitra odumírají, a že povšechný průběh událostí jen odklidí, co beztoho již zvetešilo, co nemá více ceny v životě povšechném. Neboť jen tento život povšechný leží přírodě právem na srdci, podobně jako v každém zdravém ústrojí celek víc nežli části a jednotlivci platí a váží. Ať odklizení ono tady již zvolna nebo násilně se děje, tolik i tu je jisto, že též každý národ zhynul jen vlastní vinou svojí, a taktéž že na bojištích se nerozhoduje osud národův, že je již rozhodnutý před bojem. Ni jeden národ, co jich na světě bylo, četný neb nečetný, nezhynul ve své jarosti a hodnotě, každý sklesl sešlý, netečný a povrhlý. Zde jako všude vykonává příroda dlouho shovívavá na konec soud přísný, avšak též spravedlivý a pro celek blahodějný, odstraňujíc z lidstva členy zdravému rozvoji a pokroku nadále nepřístupné a tudíž zbytečné a škodlivé. Toť je zároveň to jediné pravé, nezvratné a veliké naučení, jež veškeré dějiny nám poskytují.

Co z toho pro nás plyne? Dvojí věc a pravdy dvě! Jedna přísná a druhá k naší útěše.

Plyne z toho především pravda, že národové, čím menší jsou, tím větší činnost vyvinouti musí, aby při skrovnějším počtu svém platnými a závažnými členy lidstva byli a zůstali, a že ve všem o zdravý vývoj a postup svůj tím více dbáti musí. Neboť zde snáze a rychleji stanutí a zkáza všemu tělesu se sdělí, kdežto při národech velkých to dlouho trvat může, než neduh celou hmotu pronikne a zdravý život její překoná. To nám ovšem ukládá čilost a bdělost zvýšenou. Však kdož by nechtěl činit se a bdít? Vždyť i ta jistota z toho nám kyne, ta druhá pravda z toho následuje, že žádná moc zevní, žádná síla hmotná a surová o sobě nezničí národy, že život národů, pokud na výsluní pravdy, dobra a pokroku obecného se vyvinuje, je v srozumu tomto nezranitelný jako paprsek sluneční, a že jej nepřemohou a nezahubí nižádné moci temnosti, lež neb násilí proti němu vyslané.

I úkol náš tu dvojitý. První a povšechný záleží v tom, že před jinými povoláni jsme zachovávati národ svůj při té jarosti všestranné, která národům nedá odumřít, při té síle stálé a svěží, při té zdravosti tělesné, duševní a mravní, která nižádné zkáze vzniknout nedá a tím i žádnému stanutí, žádnému zpátečnictví, tomuto nejhoršímu ba vražednému zločinu na národech páchanému. Kterak pak i všechny výkony naše týmže duchem jarým, svěžím a neúnavným proniknuty býti mají, kterak zloduchové netečnosti, lenosti a omrzelosti na vždy zažehnáni zůstati musí z obvodu závodišť našich − budiž zde toliko naznačeno. Vždyť bychom jinak se stali pouhými pitvorami toho, co býti máme.

O druhém zvláštním odboru našem praveno kdysi, že národ nepočetný jako my jen dvojí osud očekávat může, že totiž buďto jsa netečný, musí znenáhla vyhynout, buď, chce-li žít, že dlužno mu činností ráznou a všestrannou nad jiné vyniknout. Vždyť ono vyniknutí, na kterém záleží, neznamená nic jiného, než že se octnout máme zas v tom popředí vzdělanosti a osvěty pravé, kde národ náš se druhdy již nacházel; a nesoudíme, že by byl schopnost a nadání své k tomu promrhal. Však ovšem nutno, by každý jednotlivec, každý spolek v oboru svém se všemi silami se činil, by každý v odboru zvoleném za cílem nejvyšším se ubíral. Jen tam, kde věc k těm koncům dovedena, že netřeba porovnání se vší cizinou se ostýchat a bát, jen tam dostáno úloze v životě národa a vší snaze vytknuté. Kdo méně chce, je, jak by nechtěl nic. Nevléci se, než vzletně brát se dál! Klesnout neb dospět! „Všechno aneb nic!“ − tu ovšem musí heslem snahy být. Pravdu tu pochopit, jí neohroženě pohlížet v tvář a dle ní jednat, jen to nás zachrání a zvelebí. Je nedůstojno sebe podceňovat, avšak nebezpečno a nemužno sobě lichotit a sebe klamat, a samozrádno s málem se spokojit, kde jenom skutek svrchovaný spasí a činnost k vrcholům nejvyšším se nesoucí!

Oč úkol náš je takto méně snadný než ten, jenž jiným národům snad připadnul, o to je čestnější, o tolik prospěšnější rozřešení jeho pro pokrok a pro vnitřní rozvoj náš; a čím víc je, tím větší hrdostí, tím nadšenější snahou nás musí naplnit.

Každý každému budiž tu příkladem a pobídkou.

Pamatujmež sobě, že kdo na závodiště vstoupil, bez ustání dál a dále spěti musí aneb co totéž je: že ta každodenní, ta ustavičná a přece neokázalá činnost tady je rozhodná a nikoli jen vystoupení hřmotná a občas toliko se objevující. Tou všední, neustálou činností hmotnou a duševní, ve všem pokrok na zřeteli mající, řešíme především tu úkol svůj, přispívajíce k tomu, aby na věky zdráv a silen setrval národ náš a aby mezi ostatními nikdy se nestal členem neplatným, zpozdilým a závadným, jejž by soud událostí ohledem na celek z jeviště dějin musil odklidit.

Tak každým dnem obhajme národ svůj, jejž by bylo pozdě a marně mečem navenek zachraňovat, v tom případě, kdyby uvnitř netečnost a zkáza to pevné, zdatné jádro jeho shlodala.

Povšechná známka společnosti choré a zvrhlé je ta, že sobětnost rozmařilá se samoklamnou lží v ní převládá. Kde však jádro života zdrávo jest, tam platí celek částem nade vše, tam není místa pro zradu, netečnost, sketnost, jen o prospěch osobní a vlastní záchranu sobětně dbalé a v době rozhodné úsilí části šlechetnější mařící; jen tam je možno, by nikdo nesměle neb zrádně neodstoupil, by celý národ stál a setrval jako rek jediný, o jehož neprůlomné brnění roztříští se nakonec meče vražedné. Jen národ zdravý též národ branný jest. Zbroj v každé pěsti! Zřízení válečné! Stokrát, tisíckrát to budiž řečeno. Avšak především junstvo a mužstvo zdatné a úhodné!² Kdo v dobách války ubránit hodlá národ svůj, ten po čas míru již proti vší vloudivé zkáze životní musí na stráži stát, ten mečem plamenným upíry a netopýry na každém poli drť a rozprašuj. Budiž to řídící hvězdou i našeho konání, naše náboženství a svrchované zasvěcení všeho života.

Čím zachoval se národ ten, i když ostatní svět slovanský na západě od věku k věku jen pohrom utrpěl, čím jest, žeť on jak mocná skála v moři rozprouděném nezdolně vytrval, čím zejména se stalo, že národ český ani přesilou záplavy nezhynul, k níž téměř celý svět západní proti němu druhdy úsilně se spojil, aniž by čety táborské v prach povalil, aniž by životní moc a schopnost jeho udolal?

Síla a statečnost ho spasila, činnost a vytrvalost, mravnost a kázeň, láska k vlasti, láska k volnosti!

Ony věky hrůzy pominuly a nestojíme dnes v boji krvavém, avšak soutěž jednotlivců, tříd společenských a celých národů trvá i nadále, onen obecný a neúprosný „boj o život“, jenž říši přírody a dějin ovládá a v kterémž právem podlehne, kdo zdatností a vnitřní hodnotou své místo obhájiti nemůže.

Buďmež silní, buďmež statečni jak oni rekové dob dřívějších. Silnými být jest naším předním úkolem, síla brání a chrání, zdatnost zdobí jinocha i muže.

Buďmež činní, budoucnost náleží činnému a smělému, stojatá voda v hnilobu přechází, kdo nejde kupředu, zůstane zpět ve světě, jenž usilovně vpřed se ubírá.

„Učme paže své“ a „vracejme se k tomu s rozkoší,“ avšak dbejme též o to, aby „druzí bratří nám dorostli“ v muže „přesilných rukou a zraků jiskrných.“

 

Sokol Alois Hudec

A vytrvalí buďmež především, tím více vytrvalí, čím více liknavost a nestálost mezi nectnosti národní u nás se vloudila. Tím, že v spolek vstoupíš, nevyrovnáš se ihned oněm junákům pružným, svalnatým a plecatým, kteří při prvním vkročení do místností sokolských tvůj obdiv, tvůj utajený respekt vzbuzují. Také za rok ještě se jim nevyrovnáš. Však cvič se, tuž se, vytrvej, i z tebe bude jinoch, bude muž, jenž za své tělo zastydět se nemusí. Vytrvej a hrdě smíš pak i ty na sebe pohlédnout. Tvé svaly ostře rozčlánkované, tvrdé jak skála a jako ocel pružné budou tvou zásluhou a dílem tvým, budou jako každý smělý výkon, k němuž jsi dospěl, důkazem vůle a důslednosti tvé.

 

Sokol Bedřich Šupčík

 

Cos cvikem nabyl, toť mrav a střídmost tobě zachovej! Kdo nikdy na cvičišti neschází, naučí se též o to dbát, by obratnost a sílu, kterouž tam osvědčiti má, co možná neztenčenou si povždy zachoval. A sebe zachovávaje přispíváš k tomu, abys i národ, jehož členem jsi, před zkázou uchránil. V tom „boji o život“, jenž dějinami lidstva se nazývá, neklesnul nikdo než vlastní vinou svou. Egypt a Babylon podlehly Persii, Peršané Makedoncům, Řekové Římanům, sám světovládný Řím návalům barbarstva, avšak žádný z nich nezhynul, pokud ctnost občanskou a sílu jarou sobě uchoval, každý z národů těch klesnul před vítězem mravně zachovalejším, klesnul změkčilý, povrhlý a zhýřelý.

Milujme rovnost, milujme svobodu! Poměr otrocký nesnáší se s vědomím síly a důstojnosti mužné. „Mrzkost jest poroba hospodinu,“ „hřích v porobu samochtíc dát šíji,“ tak „jarým turem“ statný Vratislav³ nám hlásá. Svoboda Řecka klesá v téže době, v níž řecký tělocvik v jádře svém upadává, účastenství všeobecné mizí, hry pythické a nemejské a sám hod olympický v představení zištných a chlubných athletů se zvrhá.

Volně, bratrsky a rovně obcujmež spolu, avšak učmež se též každým dnem ve prospěch řádů nutných sebe opanovat, osobnost věci a celku podřídit, marnivost, co vlastnost muže nedůstojnou, potlačovat. Kázeň, již každý takto sám sobě ukládá, šlechtí srdce, vychovává charaktery pevné, činí nás schopny k sebezapření a k obětem, když prospěch všeobecný toho vymáhá.

Učme se sloužit svému národu, jest to nejkrásnější, nejvyšší posvěcení našich snah. Láska k vlasti jest půda posvátná, na níž cvičení tělesná ve světě antickém a moderním, v starém, jak v novém věku všude vzrostla a dospívala; všude pak v prázdnou hru, v marnivou kratochvíli se zvrhla, kde onen základ všeobecný ze srdcí zpustlých nakonec vymizel. Jest přirozeno a oprávněno, že silocviky naše zdravého jinocha a muže také o sobě vábí a poutají, že jarý ruch cvičiště jej spolu unáší, žeť všeobecná soutěž junáckou ctižádost v něm povzbuzuje, avšak vezmětež tomu podklad vlastenecký, ono hrdé uvědomění národní, jež právě v naší době čím dál tím víc jen podstať a osu života veřejného tvoří, a pel jest setřen, zmizel účel nesobětný a ušlechtilý, zmizel podnět k podpoře ze strany kruhů vážných a vlasteneckých, zmizela všeobecná významnost a vyšší důstojnost snah, jež na povznešení dělnosti hmotné a duševní, na odchování k statečnosti mravní, na zvýšení brannosti národa se zakládá. −

Tak rozumíme vlastnostem sokolským, heslům mužným, oněm vlastnostem, kterými již předkové naši v úpolu světovém vítězně obstáli.

Na zdar!

 

HESLA SOKOLSKÁ

 

1. Vytrvalost

 

Ano, vytrvalost! Toť heslo hesel, toť znamení, v němž zvítězíš.⁴

Opravuj a zdokonaluj napořád, měj při všem trvalou cenu na zřeteli, setrvej a věř, že budoucnost vždy spravedlivá jest, i když přítomnost sem tam tě neuznává.

Jsi nakonec Čech; jsi synem národa, jemuž nejvíce ze všech, co na světě žijou, potřebí jest, by všechny síly své napnul, aby bytost svou uhájil, a co totéž jest, aby s jinými ve všem na roveň postoupil. Čím menší počet náš, tím více na každého z nás se počítá. Smíš tedy ochabovat a ustupovat? Ba nesmí nikdo! Tak tedy vytrvalosti záhy se uč, říkej sobě každý den, žeť ona pro nás první a nezbytnou ctností národní jest, a nezapomeň, že co ve velkém se osvědčiti má, ve všem a všude se vycvičiti musí. Vše, co se jí na odpor staví, musíme v sobě napořád přemáhat, nechceme-li sami přemoženými být. Jen v ní je spása, v ní je vítězství! −

 

2. Bratrství

 

Ve všem ať zračí se duch vskutku bratrský. Žádáš zdvořilost; budiž též zdvořilým! Žádáš slušnost; budiž též slušným! Žádáš bratrskost; budiž též bratrským! Nehledej čest v chování opačném. Jsi muž, stůj při slovu svém! Bdíš-li samoděk nad pravidly, bdi nad smyslem; nebuď malicherný. Ukaž, že ti o věc běží, a ne o to, bys toho neb onoho, jenž se ti nelíbí, snad pozlobil.

I když se křivý útok na tebe učinil, zůstaň klidným. Spor mezi bratry nejsnáze se vyrovná, když jeden lepší a rozumnější jest.

Nikdo není neomylným, nikdo bez chyby, avšak i také ty ne, jenž chyby vytýkáš. Nezapomeň na to a řiď se v řeči a v celém počínání svém dle toho. Ty pak, jemuž se výtka stala, rozpomeň se, zda jsi ji poněkud přec nezasloužil. Nebuď příliš citlivým, nebuď však též zbytečně urážlivým.

Přijdeš-li přese všechno v pokušení, bys na mysl bratrskou pozapomněl, pomni, že spolek, v němž žiješ a který tolik trvalých prospěchů tobě poskytuje, je spolkem národním, že část národní práce hubíš, pakli jednu ze životních podmínek jeho podkopáváš. Ten bratrský okruh, v který vstupuješ, nebudiž tobě školou zášti, však školou návisti, mužného přátelství, onoho šlechetného ba posvátného bratrství, jež v hetairiích⁵ řeckých vznešeně kvetlo a podnes v pobratimstvích jihoslovanských se stkví. Ti, kdož spolu žili, spolu se snažili, i v boji těsně vedle sebe stáli; jeden druhému podporou, záštitou, druh druhu hájitel a pomstitel. V dobách klidu tato nejkrásnější, nejmužnější, nejhrdinnější ctnost se pěstovala. Stála pak hotova záštitně zde, když bouř se blížila. „Všichni za jednoho a jeden za všechny“ bylo již heslo táborské, heslem k činu a povždy heslem k vítězství.

 

Provolání k volbám r. 1863

„Tužme se!“

 

Bratří Sokolové!

Moudře rozděleny jsou úkoly. Ne každému vše lze jest obsáhnouti, toliko na jeden záměr soustředěné úsilí úspěchu dodělá se. Jedni duševní rozvoj národa u vědě a umění, jedni hmotný blahobyt jeho v orbě a v průmyslu vytknuli sobě za cíl snažení svého. Zdar a sláva všem, kdož vlasteneckým puzeni citem takto činili a posud činí. Den co den zmáhal se a v netušenou důležitost vzrůstal národ náš. Utěšeně prospívalo vzdělání, prospěje bohdá i blahobyt národa. Avšak ni osvěta ni zámožnost nedostačují ještě, by národ kterýkoliv dostál plné životní úloze své. Život i soukromý i veřejný ustavičný a tuhý zápas jest. Jest nám přežádoucí osvěta, žádoucí zámožnost, avšak i to, co obé střeží a hájí. Třeba rázné, neoblomné vůle, třeba přesnosti a zachovalosti mravů, třeba paže mohutné a hrudi pevné, třeba ducha bratrství a lásky mužné, jež sílu trojnásobí, v jeden nepřelomný svaz ji pojíc.

Na zdar!

 

−−−−−

 

Cvičíme i sílu i pružnost, i rozvahu i odvahu, tužíme i svaly i mysli své, oněch vlastností dopínáme se, bez nichž nelze jest nám mysliti si muže v plném hrdém srozumu slova toho.

 

Ve volnosti, však i v kázni, závodem sil, však i vzájemnou všech bratří láskou odchovati se máme vespolek co pokolení i jaré i přísné, nejen síly, ale i vůle tuhé, nechvástající se slávou předků svých, ale hotující se činiti za příkladem jejich.

 

Ne sobě − než vlasti a národu věnována budiž veškerá snaha vřelá.

 

*

 

„Pracuj každý snahou usilovnou

na národa roli dědičné;

cesty mohou býti rozličné,

ale vůli mějme všichni rovnou.“

 

Tak volá k nám básník z doby oné, kde národ náš jakoby z těžkých mrákot smrtelných k novému životu se probouzel, a slovy těmito vytknul i nám pozdější dráhu, na níž podobná pohroma zničující nemůže nás potkati nikdy více.

 

Vlastencem slout a třeba i býti v povšechném toliko srozumu slova toho, je málo, velmi málo, neosvědčí-li kdo v jistém oboru té velké práce národní činnost svou. − Jen tím, že jednotlivec, že spolek si svého zvláštního úkolu hledí, že každý hřivnou svou usilovně k celku přispívá, jen tím prospívá a povznáší se celek tento, jen tím nabude život národní oné všestrannosti a onoho širokého základu, že nepotřebuje živlů cizích, tím jedině a bezpečně odolá cizotě.

 

Jak učením duch náš se bystří a sílí a jím teprve postupně rozvinují se bohaté schopnosti jeho, tak i my cviky od nejlehčích a každému přístupných počínaje chceme odchovati tělo své, chceme souměrně vyvinouti veškeré ústrojí jeho, což zahrnuto vše v jediném úkolu tomto. Zdravost a tryskost⁶, krása a síla naše! Zdraví a svěžest − zda nejsou to hlavní podmínky při zdaru práce veškeré? Kdo k nim přispívá, rozmnožuje dělnou sílu, rozmnožuje práci národa a tím i hmotný blahobyt a duševní pokrok jeho.

Svěžest tato pak chceme, aby zachována byla do let pozdějších, a myslíme, že činnost sokolská nejpodstatněji přispívá k tomu, by s tělem i duch při ní se zachoval. Na jedné straně mládež ohnivá, avšak neznalá průběhu světa, na druhé straně mužové zkušení sice, avšak namnoze s pružností napolo zlomenou, toť protivy neprospěšné v životě národním. − Popírám nutnost jejich. Zkušenost možná u spojení se zachovanou jarostí mladistvou, rozum osvícený s myslí vřelou a neochablou, toť jsou zdroje výplodů nejdokonalejších a činů nejspasnějších, toť jsou ty nejhlubší podmínky dob Perikleiských.

Bez cvičení gymnastických nebylo by dostoupilo umění řecké nedostižné výše své, bez soustavných cviků tělesných zůstane i nám nedostižné. Krasocit a umění nedosti, žel, dosud proniknouti mohl život náš. K nim přilíná snažení naše netoliko tím, že sami se odchovávati snažíme nejdůstojnější předmět umění výtvarného: tělo lidské k souměrnosti, ztepilosti a mužné dokonalosti.

Co konečně o síle mám připojit?

„V zdravém těle zdravý duch!“ a rovněž „V silném těle silný duch!“ To budiž povždy na zřeteli našem. Bez statečnosti mužné nižádný národ nezachránil nádherné stany bohatství vědy a umění svého. Národ slabochů nikam nedospěje. Zbabělec a zakrnělec není mužem v plném hrdém srozumu slova toho; a pravých mužů, zda jich kdy více bylo zapotřebí než v této době chmurné a hrozivé, v níž přece zaniknouti a poddati se nechceme a bohdá nikdy se nepoddáme.

 

Nestačí zbraň, nestačí nadšení, když k zbrani není mužů úhodných a k nadšení síla bez ochabnutí. Pozdě a marně vzchopit se bez přípravy k odporu, když hodina zkoušky zahřmí a zaduní.

Tak tedy k činu včas! Pracujme pilně bez omrzení, povzbuzujme a udržme se bdělými a čilými navzájem. Rozhostila se ochablost − nelze to upřít.

 

Národu, jenž skutečné povolání v dějinách lidstva má, všechno v prospěch slouží a i nehody okamžité jen k tomu konci jej zastihují, aby od scestí všelikých byl odvrácen a v pravou dráhu svou zase uveden.

A kdož by o tom pochyboval, že plémě slovanské má povolání veliké a že v tomto povolání duševní podíl náš je veliký, žeť v nejednom vzhledě máme bratřím svým světlem, vzorem, vůdcem být!

 

Tužme paže, zbrojme umy své. Pro lepší budoucnost se hotovme! Neustaň, kdo již započal! Naprej!⁷

 

Kdykolivěk a kdekoli cvičení tělesná způsobem soustavným a uvědomělým pěstována byla, povždy tělocvik co část vychování povšechného byl považován. Vyšší pak a pravdivější cíl vychování lidskému nikdo nepoložil než národ hellénský. Souměrnost byla Řekům heslem z hloubi povahy národní váženým a předními mysliteli jeho s jasným povědomím pronešeným.

A všechny doby pozdější nic případnějšího nedovedly postavit na místo klasického ideálu onoho. Rozumový pedant bez obraznosti, bez citu a bez vůle energické, fantast bez rozumu a beze síly tvůrčí, jimiž by vidiny své v skutečnost přenášel, citlivůstkář bez jasného ponětí a bez vůle statečné, svéhlavec, jenž by mermomocí, avšak bez rozmyslu a s necitnou bezohledností o provedení záměrů usiloval − každému z nich, toť jasně cítíme, k celistvé lidskosti něco schází, žádný z nich není plným člověkem.

Avšak též duch, obraznost, cit, vůle, vše to v jednom souboru, avšak v těle zakrsalém, neposkytuje obraz člověka dokonalého; či případněji řečeno: i soubor těch tak zvaných dokonalostí duševních je nemožný v těle zdravě a náležitě nevyvinutém. „Zdravá mysl v zdravém těle!“ „Mens sana in corpore sano.“ K vychování duševnímu přistupuje takto co nutný doplněk vychování tělesné. Tělocvik je zároveň tolik, co všeobecné těla vzdělání.

 

Při vší slušné volnosti, již mládeži rádi dopřáváme, přece nutno, aby zvyk, působiti jako článek celku, a to způsobem nastávajícímu obránci vlasti přístojným, v krev a tuk všech hochů našich přešel.

 

Učme se jak Petr Veliký vítězit i od nepřátel svých!

 

Neúnavné píli nic není nedosažného a vůle neoblomná konečně přece dojde cíle svého.

 

Nemá-li tělocvik účinkem namnoze se minouti, nestačí síly své cvikem rozmnožovat a zdokonalovat, nutno i jinaký život svůj zaříditi tak, aby na zmar nepřišlo, co cvičením pracně nastřádáno bylo. Všude, kde cvičení tělesná v značnějším stupni prospívala, každá nepřiměřenost a nemírnost v životě sama se vyloučila a jednoduchost potřeb životních naskrze je doprovázela. Rovněž pak jistý způsob prostoty a jednoduchosti v potřebách životních a mužné opovrhování vším zbytečným pohodlím a fintěním, jakož i hrdost na skrovnou míru hmotných potřeb vlastních z tělocviku pravým směrem vedeného mimoděk vzrůstají. Toť jsou však i životní podmínky onoho vytrvalého a neoblomného ducha válečného, který nižádným okamžitým zápalem a nadšením nahraditi nelze. Víme dobře, s jakou neúprosnou přísností náš Žižka jednoduchému a přesnému způsobu života a mravu v táboru svém přihlížel a všechny neřesti železnou rukou z něho vymýtil, i neměli bychom nikdy i na tuto stránku zapomenout, když podmínky vítězství husitských rozbíráme, která zajisté netoliko na slepé náhodě a fanatické nadšenosti spočívala, nýbrž především též na technické a mravní zřízenosti vojů táborských. Skvostné ty stany a veškerý ten přepych ve vojích křižáckých věštily již předem porážku jejich. V poli, kde tolikráte sotva těm nejnutnějším nárokům lze vyhověti, je každý tím špatnější vojín, čím více potřeb má a které, když jim v životě svém zvyknul, nikterak, jak snad se domnívá, dle vůle své naprosto odložiti nemůže. Nad to: Čím více potřeb kdo má, tím víc je k prostředkům k ukojení jejich, tím víc je zlatu a tím zradě přístupen. Kdekoli v dějinách dva národové na poli válečném se srazili, vždy podlehl ten, u něhož s přepychem choulostivost a nezdatnost se zmáhaly, a zvítězil ten, jenž prostotou a jednoduchostí života a mravů svých nad soupeře svého vynikal.

 

Ve válce rozhoduje čin, a nikoliv slovo; skutek, ne slib. Z toho jde, že toliko muž činu je bojovník náležitý. Neplatí neb aspoň nemá platit mluvení, nýbrž konání, a namísto zdmuté a lesklé frási má každý přednost dávat platnému jednání. Kdo se předem chvástal, povždy již předem válku ztratil.

 

Nepřestávejme na tom, abychom v jednotách našich si tykali, a mimo ně snad sobě zase vykali, nýbrž pěstujme mezi sebou skutečné bratrství a přátelství mužné, učme se vřele cítit a jednat nejen pro sebe, nýbrž také pro jiné, čímž každá snaha a tudíž i snaha bojovná teprve zušlechtění a zasvěcení svého dochází.

 

Kdo by každodenně se chvástal, že hotov jest bojovati za vlast svou až do těch statkův a hrdel svých, a přece by choutky a libůstky své celku nikdy podříditi nedovedl, ten byl by jen prázdný darmotlach a lhář. A jak v těle zdravém žádná část a žádné ústrojí jednostranně v popředí se netlačí a napořád nám nepřipomíná, že jest, tak jen ten celek je všude zdravý, úhodný a tudíž i branný, v němž žádný člen okázale v popředí se netlačí a žádnému z pravidel pro všechny platných domýšlivě se nevymyká.

 

Jen ten národ může se nazvati dokonale branným, který řádná cvičení tělesná ve všech vrstvách svých s důrazem pěstuje.

 

Všechno překoná vůle nezvratná a neoblomná, a jen ten je ztracen u zápolu světovém, kdo sám za ztracena se pokládá.

„Na zdar!“

 

Tělocvik v ohledu esthetickém

 

„U všech bohů přísahámť já, že raději krásným chci býti než králem Persie!“ tak dí Kritobul v proslulé hostině Xenofontově, a ve výroku tomto způsobem nepřekonaným obráží se duch řecký, prodchnutý naskrze krásou a projevující ji ve všech úkonech života svého.

 

Jednostranná athletika, pouze jednotlivý obor, například běh, zápas, rohování pěstující, pouze ke konci tomu, aby kdo cenu jakousi ve veřejných závodech slavnostních si vydobyl, náleží historicky již úpadku gymnastiky řecké. Budiž to i výlučným našim bradlářům, hrazdářům atd. povědíno.

 

Mezi ladností jednotlivých výkonů a zdatným vývojem těla je souvislost niterná. Každá srovnalá krása pohybů totiž úplné opanování celého těla vymáhá, a nejen těch kterých částí, jimiž právě pohyb se děje; každé opanování činnost svalovou předpokládá, a tak ladnost při všech pohybech s neustálým opanováním též neustálé namáhání veškerého svalstva vyžaduje, kterým zároveň též síla vzrůstá, vytrvalost se vypěstuje a oné pružné obratnosti k vývoji se dopomáhá, bez níž síla namnoze mrtvé, nehybné jistině by se podobala.

 

Nechceme tu poukazovati k slavným vítězstvím, jichž gymnasticky vycvičení Řekové, ač počtem někdy nepatrní, nad nesčíslnými téměř voji barbarské Asie dobyli; jen jednu událost tu uvádíme. Když spartanský král Agésiláos, by proti Peršanům válčil, voje své do Malé Asie byl přepravil, tu aby chrabrost a odvahu Spartanů oproti přečetným nepřátelům zvýšil, tohoto prostředku užil. Kázal několik zajatců perských do naha svléknouti. Když pak Řekové bílá nepropracovaná těla jejich uzřeli, toť zvolali, žeť se jim zdá, jako by proti ženským a ne proti mužům jim bojovati bylo.

 

Primitivní surovost rádi jiným přenecháváme,⁸ my, pokud složitost a nesnadnost tomu nevadí, všechno, co konáme, též nárokům krasocitu přizpůsobiti chceme.

Předmětem činnosti naší je tělo lidské, jež zároveň výhradným téměř předmětem sochaře jest, a smíme směle říci, že sochařství řecké, dosud všecky pokusy pozdější daleko převyšující, bez tělocviku řeckého nikdy k svrchované dokonalosti své by nebylo dospělo; neboť tělocvik to byl, jenž těla řecká napořád šlechtil, a tělocvičny to byly, jež umělcům živé krásné vzory pro tvoření jejich napořád poskytovaly. Tělocvik náš v dovršení svém je skutečně též uměním.

 

 

„Kdyby byla příroda nádoby a náčiní stvořila, nebyla by je mohla utvořiti jinak, než jak Řekové to učinili“ − toť nejvyšší chvála, která jim v tomto ohledě uštědřena býti mohla. Podobně jak příroda všechny výkony své tak tvoří, aby účelu v celku a ve všech částech přiměřeny byly, tak učinil zde, ba při všech výtvorech krásných a zvláště též ke skutečnému užívání určených, duch lidský.

Budiž i nám to podnětem a zřetelem při veškerém konání našem.

 

Přiměřenost vychází z náležitého opanování i mysli i svalstva našeho.

 

Nechť každý každého napomíná a každému chyby neúprosně vytýká. Tak znenáhla ve všem k dokonalosti se dospěje.

 

Postavmež vedle obyčejných závodů síly a obratnosti též jiné, obnovmež v tomto srozumu „závody krásy“. Tím zušlechtíme zároveň celého člověka.

Přiznejmež se jen k pravdě, neboť jen tam je záruka k zlepšení!

 

Co Čech, to Sokol! − aspoň v letech příštích. Český Sokol a tudíž každý Čech vynikejž i dokonalou vzdělaností zevní při vystupování veškerém. V tělocvičnách pak k tomu mocný podnět dáti lze. Nemáme v nich snad zhrubět, než všechen způsob, všechen mrav, ba všechna řeč, jak ji tam vedeme, při vší nenucenosti přece k ušlechtění vede; vše, co podstupujeme, podnikejmež i na tomto poli způsobem čestným a ke cti svého národa.

 

I jednoduchými prostředky dá se mnoho docílit. Vždyť důstojnost a pravá krása vždy jednoduchosti jsou bližší než přeplněnosti a přepychu.

 

Tělocvik se zakládá na obnovení řeckých zásad, co do vychování člověka, a značí tedy též renaissanci téhož ducha; ba rovnoprávné přihlížení k vychování tělesnému v nejkrásnějším a nejdoslovnějším srozumu slova znovuzrozením jednostranností již umořeného člověčenstva evropského jest.

 

Důležitá pravidla jednání mužného a sokolského: Neodkládej! Nezameškej! Přeskoč, rozlam, ale nepodlízej!⁹

 

Od každého díla uměleckého žádáme před jinými též, aby v částech a v celku svém nám jasné bylo. V tom srozumu a v každém z ohledů těchto je nám tedy zřetelnost a jasnost velmi důležitým nárokem na každý předmět umělecký a tudíž nutným požadavkem esthetickým a zajisté i při konání našem nezbytným.

 

Postavíme-li dvě stejně velké plochy žluti a modři vedle sebe¹⁰ a porovnáme-li je dle dojmu, jejž na nás činí, poznáme zajisté, že čistá žluť je co do rázu svého světlá, teplá, bodrá, jaksi rozjařující a rozčilující, zároveň pak skvělá a nádherná, na nás jakoby dotírající, kdežto modř co barva stinná, chladná, smuteční, ukonejšující, temná a skromná a jakoby do dálky odstupující se objevuje. Ve všech ohledech těchto jsou tedy barvy tyto protivy úplné; ba i v praktickém užívání co takové se ukazují: žluť je snadno poskvrnitelná, kdežto modř poskvrnění snáze snese. Myslemež na žluté klobouky, jež bankrotáři co trest nositi musili, a na modrá krzna¹¹ vojáků.

 

Nevkus a tudíž i nevhodné sestavení barev přece jenom o nevzdělanosti esthetické svědčí, a žádná nevzdělanost někomu na čest býti nemůže. Uvědomělé přesvědčení o vysoké důležitosti úkolu našeho dosud jen do kruhů náramně úzkých vniklo, a nemáme tudíž i při zevnějším vystupování svém ničehož zanedbávat a za zbytečné pokládat. Esthetický cit se právě již jednou z člověka vykořeniti nedá. Je tedy třeba jej všestranně šlechtiti, zdokonaliti a uvědomělým činiti.

 

O úpravě tak zvaných barev národních. Červenou, modrou a bílou za barvy slovanské pokládáme. Kde se o prapory jedná, je ovšem nesnadno proti „historickému“ zvyku se postaviti; stejně velké plochy všech barev tu již jednou v obyčej vešly, ačkoli nenahlížíme, proč by barvy české dvěma červenými pruhy a bílým uprostřed representovány býti nemohly, vždyť jsou vzaty ze znaku, na němž bílý lev též uprostřed červeného pole se nalézá. A pruhy červené buďtež užší než bílé. Avšak při jinakém jich upotřebení mohl by se přece k okolnostem těmto ohled vzíti.

 

Nejdříve ovšem potřeba a nutnost, napotom však též broušenost a šlechtilost! „Brus a vkus!“ budiž také jedním z hesel našich. Budiž nám to posilou v boji s nevědomostí a tupostí všelikou. Na zdar!

 

−−−−−

 

Stojí to za to, bratří! Povždy to za to stojí, setrvati při praporu věci dobré a prospěšné, při věci národní v nejlepším srozumu slova toho; za žádných okolností není slušno se vzdáti, ustupovati, povždy to stojí za to, setrvati co zárodek budoucnosti lepší a utěšenější. A této budoucnosti dostane se nám najisto a v době nedlouhé. Na zdar!

 

Zvyklí jsme na ohlušující tureckou hudbu frází, které sice pořád tytéž jsou, bez nichž však již jednou ničehož u nás se nepořídí. Avšak ono se nepořídí i s nimi nic. Značná část toho, co se vůbec u nás děje, nejde ani z chladného rozumu, ani ze srdce skutečně vřelého.

 

Kdo plané blýskavé řeči miluje a důvodům vůbec se vzpírá, toho i mnohost jejich nepřesvědčí.

 

Chvála minulosti a hana přítomnosti jest u nás thema velmi známé a obvyklé, avšak jestli takovéto ustavičné lamentování mužů a Sokolů důstojno jest, zda se tím prospěje, zda se tím na konec i ti v důvěře své neseslabí, ba neodradí, kdož k praporu činnosti dosud se přihlašovali, na to nemyslí. A k tomu, bratří, což pak docílíme snad hořekováním svým, že časy minulé opět k nám přijdou? Co bylo − bylo. Minulost, pokud svět stojí, se nikdy nevrátila a nevrátí. Působit lze jen v přítomnosti a v poměrech, jak právě jsou a které, i když se nám nelíbí, vždy jen prací předělat se dají. − Tedy do práce. Do společné naší práce národní. Každý v ní musí mít svůj podíl − každý má ovšem duchem českým pracovat a ve všem na vlasteneckém základě stát.

 

Jděte, poučte se a čiňte pokání, ne však kvílením, nýbrž jarým cvikem síly a obratnosti junácké. Hleďte, aby vaše zapadlá prsa hrdě se vyklenula, vaše ubožácké kůže mohutným svalstvem se obložily, abyste se bázni odnaučili a v závodu statečnosti a odvahy zmužněli.

 

Pomozmež si sami, nemluvme mnoho, ale konejme svou prostou povinnost.

 

Spolčujme se! Tak zní heslo za naší doby. Spolčujme se; avšak nevíme vždy, proč se spolčujeme.

 

Čím menší kterýkoli národ je, tím více třeba, aby veškeré síly svoje v platnou činnost uvedl.

 

Svorností malé věci vzrůstají, nesvorností i největší se rozpadávají.¹²

 

Naše věc není pro strany, nýbrž pro národ veškerý, nepodléhá změně jako náhledy politické a náboženské, alebrž jest věčně pravdivá a důležitá a stojí v tom smyslu povznešeně nad spory dočasnými.

 

Duchem, tvrdíme, všude i hmotné úspěchy jsou podmíněny, a jej tedy především třeba pěstovat a zachovat.

 

Dvěma věcem se vyhnouti třeba: bezohlednosti surové a citlivosti přílišné.

 

Všickni lidé jednu společnou vlastnost mají, která chybností slove. Žádná věc lidská není povždy tak dokonalá, by v ničem lepší býti nemohla, a za našich dob již ani papež neomylný není.

 

Na dvou zásadách spočívá každá společnost životná a trvalá, jež volnost a kázeň všude se jmenují. Volnost svou osvědčujeme tím, že řády nutné sami si stanovíme a dle potřeby je měníme, kázeň tím, že pokud trvají, samoděk jim se podrobujeme.

 

Autorita jest založena v přesném konání povinností jí vytknutých, ona musí spočívati na práci skutečné a úspěšné.

 

Cvičení vyvinuje nejen tělo k zdatnosti úplné, ono jeví kromě toho též účinky vyšší. Všestranný harmonický vývoj těla jest snahou bez ohledu na zisk hmotný nebo na úspěchy zevní, snahou čistě ideální, a každá snaha ideální šlechtí a povznáší i činí nás schopnými také v jiných směrech nad všednost se povznášeti a ideálních cílů se domáhati. Toť výborná škola vytrvalosti, sebezapření, zdatnosti a mysli opravdově mužné, jež každým dnem povahu naši zdokonaluje, tříbí a v ocel kuje, jež v pevném těle zároveň též charaktery pevné odchovává, a tím teprve úkol dovršuje.

 

Sebezapření každý vyšší cíl vymáhá. Jen ten národ pak může životem zdárným žíti a zdárně obstáti, v němž každý jednotlivec cílům společným se podřizuje, jim, kde třeba, oběti přináší, sebe zapírati dovede, slovem, národní svou povinnost všude bez rozpaku koná.

 

Každý řádný mladý člověk má mít touhu, aby mužného vzezření se dodělal, čehož ovšem brejlemi na nose a doutníkem v ústech ještě se nedocílí. Mužné vzezření zakládá se především na statečnosti tělesné a mravní. K tomu jest třeba vytrvalosti, která za cílem vytknutým houževnatě a neodvratně se béře; avšak v srdcích mladého pokolení našeho schází namnoze všechen ideál zdravý a přirozený, kterýž každé snaze sám sebou vzletu a vytrvalosti dodává. Tak ztratí se mnohý.

 

Je to pohodlnost mladší generace, jež každého namáhání vážnějšího se vzdaluje a štítí, jest to rychlé „stárnutí“, jež takřka u nás v módu přichází. Až do třicátého roku svého byl svobodný Řek povinen tělocvičnu navštěvovat; když nahlédneme v knihy středověké nebo renesanční, kteréž o cvičeních tělesných pojednávají, tož spatřujeme na vyobrazeních k nim připojených naskrze téměř muže statné a vousaté, již s horlivostí, pružností a odvahou jimi se zaměstnávají. Však sotva že u nás jinochu „bujarému“ temnější pýří nade rtem se ukáže, odpoví nám na otázku, proč cvičení se nezúčastňuje, a na vybídnutí, aby tak učinil, že jest už příliš stár, protahuje na důkaz toho před námi lenivě své údy „na šíř a na dél“, na bradla a na hrazdu pohlíží takměř jako by k nástrojům mučírny patřily, na nichž „se dřít“ s nově získanou mužnou rozumností už se nesrovnává. Což není dosti na tom, když nyní za děvčaty „běhá“, doutník za doutníkem z tobolky k ústům „vzpírá“, na místo výletů zálety „pěstuje“, když do masa a do knedlíků „seká a bodá“, a s půllitrovým „břemenem“ paži co nejpilněji „ohýbá“, když dopoledne a odpoledne v kavárně a večer v hostinci, pokud jen drobné stačí, s uznání hodnou houževnatostí „výdržím“ se cvičí. Předčasné stárnutí tohoto druhu, abychom o jiných poklescích s ním často spojených již pomlčeli, jest u nás zjev žel téměř epidemický.

Jen pravidelností stane se cvičení zvykem a zvyk pak potřebou.¹³

 

Od pouhých řečí a usnesení nemůže nikdo spásy očekávat, nevidí-li před sebou muže ty, kteří je trvale v skutek uváděti budou. Slovo není o sobě víc nežli pohnutý vzduch a padá jen tam na jisto na půdu úrodnou, kde těch povah jest, které je v čin převésti dovedou a chtějí.

 

Tělo cvičit a sílit, sebe a jiné co zdatné, úhodné členy národa odchovat, jest úkolem práce každodenní, již každý sám na sobě neustále vykonávati musí, již žádný jednotlivec za jiné vykonati nemůže. Tím, že jiní se cvičí, sám nikdy nesesílíš. Pracuj skutečně sám, vychovej sama sebe k dokonalosti tělesné a mravní, k železné pevnosti jak svalů, tak i vůle − v tom leží základ spásy, právě jako v tom, že se tak neděje, nejhlubší zárodek úpadku leží.

Všechny „universální prostředky“, byť by, jak obyčejně, zvučným bombastem ohlašované, jsou − klam a mam.

 

Nejednu okolnost nemůžeme my sami odčiniti, musíme v ohledu tom dobu většího a všeobecnějšího vzpružení ducha národního vyčkati a toliko co jeden činitel mezi mnohými je spolu připravovati.

Mnoho závad však leželo a leží také v nás samých. Tím hůř, řekne, kdo v obvyklém bědování si libuje. Tím líp, pravíme my. Neboť náprava a odčinění závisí pak na nás samých.

Tedy žádný chabý, otřelý, nemužný nářek, nýbrž neúnavný nový udatný čin! Nehledejme prostředků v končinách odlehlých. Nečekejme na divy, svépomoc jest heslo nad jiné spásné a osvědčené.

Znáte tu báj o řeckém vozkovi, jehož kára v močálovité půdě uvázla; víte, jak on všechny bohy za pomoc prosil, jak mezi nimi též silného Herakla s úpěním vzýval. A silný Herakles se objevil. Ale nevytáhl vůz, než zahřměl mu v sluch a v duši malátnou: „Pobídni koně a opři se sám!“ I stalo se. Spojené síly odhodlaně se napjaly a záhy měli vozka, spřežení a vůz pod sebou pevnou zem, po kteréž rychle k cíli ujížděli.

Opři se sám! Tak cítil, tak volá k nám statný, hrdinný, mužný národ řecký, týž národ, který i v oboru cvičení tělesných jest skvělým naším vzorem a příkladem.

Budiž jen každý pravým Sokolem. Pak, bratří, přispějeme vydatně ku statečnosti a životní síle celého národa, jehož předními syny býti chceme; zvýšení a zmohutnění síly jest vznešeným cílem, k němuž opravdové tužení těla a vůle přímo směřuje. Na zdar!

 

Drazí bratří!

Svoláváme vás, jinochy a muže slovanské. Co synové jedné matky Slavie setkati se hodláme u činnosti pro nás všechny stejně blahonosné, u činnosti povahou svou povznesené nad rozbroje veškeré, jež žel, namnoze nás různí a mohutnost naši podkopávají. Kéž by svornost, jediná to záruka budoucnosti utěšené, v širší a širší kruhy se rozlila a zavlažila kořeny síly naší, kéž by slovy namnoze hlásaná vzájemnost slovanská skutkem se stala a z pouhého hlaholu proměnila se v čin očividný a nepopíratelný i protivníkům našim, těšícím se a kořistícím z odvěké nesjednocenosti nám všechněm škodné a záhubné. Zdárnému celku mužně podřiďmež veškeré osobní náklonnosti své. Tou kázní nenucenou a šlechetnou dobuďmež úcty rodáků, ano i protivníků svých. „Učme i paže své i umy svoje.“¹⁴ Osvědčmež vespolně vytrvalost i odvahu i sílu, osvědčmež, že každý řaditi se hotuje k předním synům národa svého, osvědčmež, že s nehasnoucím zápalem dopínáme se oněch vlastností mužných, jichž nikdy zapotřebí nebylo více než v ponuré a bleskonosné době této, v níž toliko mysli jaré, neochablé a hrdinné kyne vítězství.

„Na zdar!“

 

Národ jest si toho vědom, že representujeme jeden živel nanejvýš důležitý a závažný: Vytrvalost a sílu nejenom těla, nýbrž i povahy a vůle, neboť obě stránky člověka, zevní a vnitřní, souvisí těsně spolu a nelze jich od sebe odloučiti.

Neoddávejmež se klamu. Nikdy nestačil k plnému a zabezpečenému životu národův blahobyt a jednostranné vzdělání duševní. I s nimi mnohý národ zahynul a zahyne i podnes. V tom srozumu zůstalo v pravdě staré rázné české přísloví: „Tam svět se hne, kam se síla napře.“

 

Když Xerxés, aby svobodu Řekův zničil, nesčetné své voje přes vzdorný Hellespont byl převedl a bránu Hellady věkoslavné Thermopyly přes nesmrtelnou hrdinnost reků spartanských klíčem zrady byl si rozevřel, tu přišli v tábor jeho nuzní přeběhlíci arkadští i byli pyšnému vládci perskému předvedeni, jenž se jich otázal, co Řekové v té chvíli hrozící jim zkázy všeobecné činí. A odpověď jich zněla: „Oni slaví hod svůj olympický, kde výkvět jinochů a mužů v hrách tělocvičných o věnec olivový závodí.“

I udivil se tomu hrdý král Východu, že národ řecký před ním se netřesa, v době té věcí, jak myslil, tak nepatrnou se zabývá, při níž k tomu přece ani o zlato, ani o stříbro, nýbrž o pouhou ratolest olivovou se jedná. Ale jeden z velmožů perských uslyšev zprávu tu, zvolal tato slova plná moudrosti a pravdy hluboké:

„Běda, proti jakýmto mužům vedl jsi nás, kteří nikoli o bohatství, nýbrž o statečnost spolu závodí a sílu mužnou výše než poklady světa cení.“

V ten smysl líčí nám Herodot význačný příběh ten a s ním zároveň způsobem nepřekonaným podstať a význam tělocviku řeckého, kde kmeny hellenské v jedné vlastenecké myšlénce k sobě se družily, kde před zraky národa nadšeného oslňující obraz krásy mužné, bleskotné horlivosti a síly železné se rozprostíral.

Bratří, také my sílu a odvahu mužnou pěstujeme, ji vzhledem k důležitosti obecné nad poklady zevní stavíme.

Bratří, přejete sobě, aby obraz podobný, jak druhdy v Řecku, též u nás se opakoval?

Na zdar!

 

Vznešená zásada volnosti, rovnosti a bratrství nezůstala pouhým hlaholem, jak druhdy z hory Táborské, šířila se dál a dále po vlastech našich a až podruhé ona rozlehne se po světě, Čech bude prvotným synem této církve všelidské, jíž na konec vláda přisouzena nade světem veškerým.

Avšak nenadešla dosud doba tato a každá věc velká byla toliko vykoupena krví šlechetnou. „Milujme se,“ tak ovšem doznívala píseň táborská, ale „Vybijme se,“ tak končí ona dosud v lomozu světovém.

 

A k úbraně nezdolné zda netřeba hrudi pevné i paží zdatných?

 

Jen pevně v ruky práva břitký meč, jen statně dál, ty národe statečný; jak pravda s tebou, tak s tebou vítězství!

„Na zdar!“

Skromnost Fügnerova byla pravého rázu. Jen u přirovnání s vysokým ideálem, kterýž on před sebe stavěl, cítil se Fügner sám sobě malým, nedostatečným. U přirovnání s lidmi náhledů a snah všedních a najmě se šosáctvem každého druhu cítil plně také hodnotu svou. Své vlastní dceři píše on v listě: „Zlobím se s obecními staršími; však ty nechápeš, dítě, jací mezi nimi jsou šosáci… S proudem tím já nikdy nepopluju; chci, abys jednou mohla říci: jsem pyšná, že tatínek můj nebyl jeden z těch, jichž třináct na tucet jde.“ Mám sám dopis v rukou obsahu vážného, kde Fügner v podobném smyslu se vyjadřuje; jest on zároveň dokladem, že Fügner vždy posouzení náležitého nedošel, již proto, že nikdy modlám dne se klaněti nedovedl. „S 42 lety,“ tak dí on v listu onom o sobě, „má člověk zkušenosti za sebou a ví, zda nulou nebo ničemou jest, anebo zda na vážnost lidí lepších jistých nároků má.“

 

Nepraktickými idealisty byli všichni, kdož k přesvědčení svému v dobách těžkých věrně a mužně stáli, kdož celek nad osobnost stavěli, kdož za blaho lidstva, za volnost ducha, za nezávislost národa svého bojovali, trpěli a umírali. Ale snad uzná i naše doba ještě, že tito nepraktičtí idealisté přece jenom většími lidmi jsou a byli než mnohý praktikus, jenž žaludek a kapsu každodenně svědomitě plní, ale o všeobecné zájmy, o život národa v ničem se nestará.

 

Vědomí, že národu českému práv mu náležejících se nedostává, šířilo se již před rokem 1848 napořád více; mluvilo se ještě německy − vždyť celé školství městské bylo, pokud vím, německé − ale začalo se česky cítit, historické upomínky se obnovovaly, vzrůstalo vědomí, že jsme zkráceni, a tento ideální cit oprávněný byl příčinou, že tak mnohé ideálnější a spravedlivé povahy k věci národní se klonily, jí z počátku snad toliko přály, později však rozhodně pro ni se prohlásily.

 

Na poměr Fügnerův k starším známostem z kruhů německozpátečnických vrhá světlo drastické příběh, jenž v známé vinárně pražské se udál, kde Fügner s nimi náhodou se sešel. Píšeť Fügner satirickým způsobem svým:

Řekl jsem jim, že jsem na policii pozván byl. Jaká to radost pro ně!

„Tak tě přece jenom jednou dostali! Teď nebudeš již proti větru foukat!“

Ti však ustrnuli, když jsem jim lakonicky odvětil:

„Sejde na tom, odkud právě vítr fouká a foukat bude, zda vítr se neobrátí a nebude-li foukat vám v obličej, kteří jste nikdy proti větru nefoukali.“

 

Tuhá je práce naše, posvátný je úkol náš. V nové plémě, jarejší předešlých, vyspěti jest nám, již v křepkém těle křepkou chovajíce vůli, holubí mírnosti slovanské, sokolí chrabrost dob slavnějších by opět přidružilo v plémě, jež cizí uznávajíc práva, hájíc však svá, ve dnech bouří a návalu v přední neprůlomnou se seřadilo hráz, o niž roztříštily by se všeliké útoky vrahů našich.

 

Nechceme ni prospěchu ni oslavení vlastního hleděti, než vlasti toliko a národu žíti a mříti.

 

V zemích pruských již r. 1827 tělocvik do všech učitelských semenišť se zavedl a ministeriální výnos za „nutnou a naprosto nenahraditelnou část mužského vychování“ jej prohlásil a se strany kruhů vládních vždy na to důraz kladen byl, že tělocvikem pracovní síla, jakož i brannost národa v každém směru se zvyšuje. A neméně po válce francouzsko-německé konstatovala vláda pruská, že dlužno uznati tělocvik za jeden z podstatných činitelův úspěchů válečných. Souviselať s ním ona „opičí rychlost“, houževnatost, obratnost a sebevědomá udatnost vojska a − skvělý zdravotní stav jeho v létě jako v zimě. „Jako kuželky padali slabí nepřátelé, kdekoli mocné postavy vojáků našich útokem se na ně vrhly“ − tak psali, a mohli tak psáti tehdáž zpravodajové vojenští.

 

Fysické zdraví, fysická síla jest první podmínkou k schopnosti ku práci, která každou nemocí vázne, každou churavostí se zdržuje, každým nedostatkem síly a svěžesti se umenšuje a na hodnotě své tratí. I když při jednotlivci úbytek je třeba jen nepatrný − a on je často velmi patrný − vzrůstá to při tisícech, při millionech lidí v sumy veliké, činí to dohromady veliký schodek při výrobě hmotné a duševní, representuje to v hospodářství národním ztrátu velikou a nenahraditelnou.

 

Omladino česká, čiň pokání, vyjdi z věčného puchu svých pivnic a kaváren, oblékni se kajícně v cvičební roucho, tuž se v prospěch svůj vlastní a v prospěch národa a naprav konečně hříchy na zdraví, svěžesti a statečnosti své! Na zdar!

 

Souměrné vychování nejen duševní, nýbrž i tělesné náleží k nejpevnějším základům každého ústrojí národního.

 

Zvyk neméně než veřejné mínění ve světě velmocí jest, aby radikální reforma s velmocí touto s úspěchem se potýkati mohla. A z všelikých dějin vždy jedna a táž základní píseň se ozývá.

Pravý duch český nikdy neútočil, avšak též nikdy nepodlehl, pokud v ryzosti své sebevědomě se zachoval.

 

Sláva vlasti! Sláva králi! Sláva národu!

Zkáza a záhuba všem, kdož v nespravedlivém boji řadí se v šiky nenávistníků a vrahů jejich!

 

H o d   o l y m p i c k ý¹⁵

 

Pravil jsem: nemá nikdo poklecávati¹⁶ u pracovitosti své. A takto činí, kdo tělocvik pouze pěstuje a lov, namáhaje se rád, pokud se těla týče, jinak ani učení ani slyšení ani bádání nejsa dychtiv. Avšak rovněž a neméně klecá i ten, kdo pracovitost svou na opačnou toliko stranu vynakládá. − Tak dí Platón v slovutné oné rozpravě, v níž o zřízení státu a vychování mládeže pojednává, Platón, onen přední hajitel a oslavovatel souměrného všech vloh a nadání vývoje, jímž bohům milý národ řecký nade všechny vynikal i vrstevníky i následovníky svoje. Bylať zajisté myšlénka, že by člověk z dvou nestejně oprávněných částí sestával, Řeků naskrze daleka. Vidouce oni v ústrojí těla i schopnost k vývoji i potřebu jeho, nepřestávali na tom, jak příroda tělo toto byla zůstavila; než právě ze schopnosti této odvozovali, že úloha rovněž důležitá a neodbytná, pečovati o odchování, zdokonalování a ušlechtění ústrojí toho. A tak jako veškeré vychování, nepřenechávali i toto libovůli jednotlivce, než i zde vše zákonem předepsáno a veřejným nákladem vydržováno bylo. Bylať to povinnost každého občana řeckého, dbáti o gymnastické¹⁷ − jak tomu děli − vychování i svoje i synů svých. Řek v gymnasiu nevychovaný a tudy již nevyvinutým útvarem těla svého od spoluobčanů svých se lišící, nebyl by v žádném státě za občana plně oprávněného než spíše za hellénského barbara mezi Hellény¹⁸ uznáván býval. Ano, v přemnohých státech zákonem vysloveno bylo, že nikdo, jenž by gymnicky úplně vzdělán nebyl, práv občanských požívati nemůže.¹⁹

V třetí, hlavní to den, jinochové a mužové počali zápoliti o palmu vítězství. Byl to oslňující pohled, když na závodiště vstoupil výkvět Hellady v bohorovné kráse, neporušenosti, kyprosti a křeposti nahého těla svého. Nahost tato nejen při denním cvičení, než i při závodech slavnostních zákonem určená a předepsaná, jak by nebyla každého pobízela k tomu, by v zachovalé kráse a síle předstoupil před tvář boha a národa, shromážděného ku poctě jeho.

 

Nejeden byl mezi ověnčenými, u něhož k opletu přeborníkovu družila se sláva básníka a filosofa, vojevůdce a státníka velkého. Ze zachovaných nám zpráv uvádíme zde co olympioniky (vítěze v Olympii) toliko: Kimóna, syna Miltiadova, Peisistrata, Hierona syrakúského, Myróna, vládce sikyonského, Alkibiada²⁰ a Filippa, krále makedonského. Pýthagorovi olympické vítězství v rohování se připisuje. Platón v pýthických a isthmických závodech v zápase byl přeborníkem.

Tisíc a sto jedenasedmdesát roků nepřetrženě trvaly hry tyto, až císařem Theodosiem násilně byly zrušeny.²¹ Než tak srostlé byly s národním životem hellénským, že ačkoliv s úpadkem jeho tratíce znenáhla původní význam svůj, po zákazu Theodosiově opět vznikly a Justiniánem znova potlačeny býti musily. Němečtí barbaři spustošili posvátný okrsek altiský a Alfeios nespoután hrázemi se stanišť svrhl sochy a podtrhal sloupy chrámů olympijských.

 

Nestačí obdivovati se památkám a kochati se v čarovném obraze tomto. Poznavše životní zdroje, z nichž prýštila ladnost a jarost, zdatnost a sláva hellénská, budiž to podnětem a ostnem získati vlastnímu národu podobných pramenů okřání, ojaření a oslavení jeho. Plný, volný a rovný vývoj veškerých sil lidských staniž se rovněž heslem a záměrem naším, rovněž i nám budiž oslavení vlasti a národa na veškerém poli činnosti lidské vznešeným účelem vývoje toho. A s čistou hrdou rukou přikročme k dílu tomu. Vyloučen budiž z pocty naší každý, jemuž mrzká sobětnost od národa odvracuje velmožné třebas kroky jeho; však mužem, soudruhem, bratrem každý nám slujž, kdo s nadšeným srdcem dary a snahy svoje vlasti zasvěcuje, a třeba-li hotov jest v oběť dáti statky, ano i krev a život svůj za neporušenost, za svobodu a slávu společné otčiny, drahého dědictví po rekovných otcích svých.

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY: